Mirka2778 komentáře u knih
Velmi půvabná hříčka odehrávající se ve vísce Dalskabáty. Do pekla, za posledních deset let, z této vesnice nikdo nepřišel. A to je na pováženou!
V přestrojení přichází věc prošetřit Ichthuriel, pekelný šéf ústavu pro experimentální psychologii.
Vyhání z obce chytrou hospodyni- vdovu Plajznerovou. Začíná líčit past na vesničany, snaží se probudit jejich dřímající špatné stránky.
Ale také pátrá po zapomenutém čertovi. Ať už jsou čerti hloupí, chytří, polidštění, senilní nebo napálení, do české pohádky neodmyslitelně patří.
Z francisovek je to ta slabší ale stále dobrá.
Benedikt je vzorný syn svého otce. Touží po kariéře profesionálního žokeje, přesto bez odmlouvání pomáhá otci ve volební kampani, nastupuje na univerzitu.
Neváhá otce bránit před pomluvami i před útokem na jeho život.
Francis opět předvádí důkladnou přípravu na zvolené pozadí příběhu.
Nevím čím si toto dílko zasloužilo tolik superlativů. Dočetla jsem to až na podruhý.
Styl vyprávění mi nevyhovuje. Je to směs gagů, které ovšem nedrží příliš pohromadě.
Co mělo být vtipné, tam jsem nechápavě kroutila hlavou, kde mohlo být napětí, listovala jsem na konec kolikže mi zbývá ještě stran.
Od začátku se mi vnucuje srovnání se zeměplochou. Té jsem věrná už 15 let, tak je jasné kdo zůstane mým favoritem.
Další díl vrátím do knihovny neotevřený.
Za slovník téhle agitky by se nemusela stydět ani padesátá léta.
Doufala jsem, že v knížce nebude pouhý výčet Harryho kousků, podvodů a zločinů. Ale tento styl se mi opravdu nelíbil.
Zapracování do kontextu doby by bylo přínosné a zajímavé, kdyby bylo nezaujaté.
Jenže autoři odsuzují šmahem celou meziválečnou společnost a dobu a pohrdají jí, (Poukazují pouze na vykořisťovaného dělníka.)
"Harry Jelínek je příliš klasickým příkladem toho, jak falešné buržoazní svobody mohly formovat člověka." Takových perel je tu více.
V knížce je několik zajímavých stránek, informací a souvislostí, ale většina textu je pro silnější žaludky.
Popravdě, Krysaře jsem ještě nečetla. Přesto je mým asi nejoblíbenějším dílem.
Poprvé jsem se s ním potkala v muzikálové podobě od Daniela Landy, a byla to láska na první skouknutí.
Texty, hudba, herecké výkony i příběh mě tenkrát uchvátili. CD nahraná s prvním obsazením toho představení jsou nejpřehrávanější z mé fonotéky.
Podruhé si mě Krysař podmanil díky přednesu (četba je slabé slovo) Jirky Dvořáka.
Při poslechu této audioknihy, nemůžu dělat nic, co vyžaduje trochu soustředění, protože se stále a stále zaposlouchávám.
Ten tolik zvukomalebný text mě pokaždé znovu okouzluje.
A potřetí, už jen malá třešinka na dortu, je písnička Waldy Matušky. Další úžasný hlas....a text.....a melodie.
Myslím, že ho číst nebudu, bojím se abych si nezničila to kouzlo, které pro mě má.
Začátek příběhu jsem s hrdinou velmi prožívala, ale ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že on se svými démony přestává bojovat a dokonce se jim snad začal i poddávat, moje pochopení se ztrácelo,....a zase sílilo.....
Psát o životě jednoho člověka tak, jak ho on sám žije a cítí, je (jak to říct) zvláštní? Ano, pochopila jsem, že to byl záměr, přesto mi v knize chyběla odezva z druhé strany. (Z pohledu nejspíš Borise, Pippy, Hobieho.)
Také příběh kolem obrazu je dosti strohý, přestože právě na vlastnictví nedocenitelného díla nás láká už anotace.
Vypadá to, že si žádám knihu ještě o tři sta stran tlustší. (To by nebylo nutné, škrtla bych, nebo výrazně přepsala Amsterdam.) Ale takhle mi přijde neúplná. Jakoby se vedlejší postavy bez přítomnosti hlavního hrdiny ztratily do vzduchoprázdna.
Stehlík je velmi dobrá kniha, bohužel čekala jsem, že kniha oceněna tak známou cenou bude výjimečná.
Závěrečné áááách se nedostavilo.
Asi nejvíc mě potěšila připomínka filmu Mustangové.
Z kraje čtení jsem si říkala, že musím být při hodnocení mírná, protože to vypadá na něčí prvotinu. (Není to špatné, ale chybí tomu lehkost.)
Pak jsem si autora vyhledala a ono to prvotina zdaleka není! Pak ovšem....
Detektivka? Trochu, no možná víc rozvláčná. Autor nám zbytečně opakuje už sdělené informace. Např: že je praktikant Rybička velocipedista na vysokém kole a koncipient Nebeský sokol, zaznělo alespoň třikrát. (Jen v prvním případu.)
Stylizace jazyka do doby před 130 lety se také příliš nevyvedla. Používat současnou gramatiku, občas prohodit slovosled a pak jako pěst na oko do toho přidat onikání a nějaké dnes méně frekventované slovo vyznívá velmi uměle.
A protože často ono slovo zní tak moc uměle, musím po jeho významu zapátrat ve slovníku, abych si byla jistá, že jsem ho správně pochopila.
(Hned na začátku jsem nerozuměla slovu urning v názvu kapitoly. Tak jsem si to vyhledala a ono ejhle: to slovo je vlastně SPOILER a mě pak vůbec nepřekvapí rozluštění příběhu.)
Také staré názvy ulic a dalších míst jsou tolik zdůrazňované, že v textu ruší. Zvlášť když ani tady nám autor nenabízí pomoc ať už formou vysvětlivek, nebo výřezem mapy.
(Když víme jak úžasná Hurtigova mapa visí v kanceláři komisaře Pobudy, proč my z ní nemáme k dispozici ani kousíček?!!)
Autor jistě udělal důkladnou přípravu, ale snaží se nám doslova vecpat veškeré pochycené informace. Možná měl místo detektivky napsat historickou ságu, která by zpřesňujícími detaily byla oživena, ale do detektivky to je zbytečná omáčka. A ještě řídká.
A další do očí bijící hrubka: při popisu Pobudova obýváku se autor ani nesnažil namáhat a do druhého příběhu použil téměř totožný odstavec a ještě s chybou když jednou je vystaven míšeňský porcelán a podruhé vídeňský.
Knihu nejvíce táhne nahoru volba období, kdy se děj odehrává a je málokdy zpracováváno.
P.S. Proč je na obálce knihy Karlův most, když se děj odbývá hlavně v Holešovicích?
Na tři dny přijel kouzelník Arnoštek do Krokových Varů. A poklidný život venkovských lázní je ten-tam.
Plavčík Důra je obviněn ze záletů, paní Důrová ho opouští, kanovník se popere s opilými chasníky, major Hugo je zlískán.
Je možné aby se vše vrátilo do původních kolejí?
Číst tento text, přes jeho útlost, opravdu není jednoduché, ale kraťoučké kapitoly vás naštěstí nevyčerpají. K přečtení musíte mít chuť!
Zajatecký tábor Čangi je naplněn desetitisícem zajatců.
Nejvýraznější postavou je americký desátník King, zvaný Král. Díky čilému obchodu především se strážnými má dostatek jídla i slušné oblečení.
Tak trochu náhodou se spřátelí s britským poručíkem Petrem Marlowem.
Kniha popisuje normální život v místě, kde největším zločinem je jídlo ukrást, ale zároveň se každý snaží sehnat o trochu víc jídla, než je příděl.
Je možné neslevit z morálních hodnot? Nebo je důležitější přežít?
Neustálý boj s nemocemi, špínou, parazity i s nevraživostí mezi zajatci, je popsáno tak, že není snadné knížku odložit.
Od prvních stránek je jasné, že jedině tato knížka ospravedlňuje existenci (pro mě) jinak naprosto zbytečného fotbalu.
I ona má slabší místa, např. snové kapitoly moje hodnocení podstatně sráží. Naproti tomu: Modlitba za Viktorii Žižkov,, "Pan syn má známost!" vece vdova,, Habásko a vdova, pobaví dokonale.
Symbioza pánů Habásků, manželství Načeradcových s nemocnými dětičkami a početným příbuzenstvem, nevraživost letenských a žižkovských fotbalových příznivců. (fanoušek, fanda je nadávka)
Poláček vše popsal tak živým jazykem! Všechny výrazy byť sebezastaralejší (knize se blíží devadesátka) tak dokonale sedí, že jsem neměla se čtením žádný větší problém.
Protože jsem dříve viděla divadelní představení v Mladé Boleslavi, které mohu jen doporučit, byla jsem až překvapena, kolik replik je doslovných, původních od Poláčka.
Je to humoristický román o fous starší než Saturnin, ale může se s ním směle srovnávat.
Jak to shrnout? První příběh mě navnadil, druhý byl slabší a třetí odbytý.
Nicméně hlavní hrdinové jsou sympatičtí a tak jako oddychovku tuto knihu klidně doporučím i dalším čtenářům. A jistě se k této sérii i vrátím. Historická detektivka nejspíš není to moje top téma.
Účastníky jsem přečetla za tři dny. Ale ne proto, že by se mi tolik líbili, ale těšila jsem se až sáhnu po jiné knize.
-Takové, která si na nic nehraje.
Autorovo přiznání, že je to román o psaní románu mě nijak s toto formou nesmířilo. Soubor postav je ve všech směrech tak dokonale vyvážený, že nudí.
Knihu o dovolené bych si měla chtít vzít na dovolenou, ale v tom případě nepotřebuji, aby mi někdo připomínal, že se směju příliš nahlas, moje rádoby vtipná poznámka byla vlastně trapná a že každé mé hnutí celou dobu nespíš někdo hodnotí.
Americké rodině Kostků je navrácen zámek v Česku i s věrným (svérázným) personálem.
Celá Kostka je vypulírována. Vyzbrojena strašidly, Himmlerovým apartmá i svatbou Helenky Vondráčkové se pouští do souboje o návštěvníka s Orlíkem knížete Schwarzenberga.
Při prvním čtení jsem se nemohla odtrhnout. Podruhé jsem dokázala si čtení rozdělit na čtyři dny.
Čtení deníku Marie třetí u mě vyvolávalo podobné záchvaty smíchu, jako kdysi Robin paní Frýbové. Prostě oddychovka.
V prvním díle si Robinson u mě nějaké ty sympatie získal, ale v druhém díle se už bezhlavě vrhal z jednoho dobrodružství do druhého a já poněkud ztrácela pro jeho vyvádění pochopení. Není to můj žánr, přesto jsem moc ráda, že jsem Robinsona přečetla.
Přidám citaci z Paličkovy předmluvy,: Daniel Defoe napsal k Robinsonovi dvě pokračování. Druhý díl již není tak poutavý jako první, a díl třetí, „Vážné úvahy o živote Robinsona Crusoe“, je tak přeplněn mravoličnými pojednáními,
příznačnými pro tehdejší dobu, ale zastaralými už v minulém století, že jej ani čtenářům nepředkládáme. Quido Palička
Robinson podle Plevy je dobrodružný příběh pro mladé čtenáře. Původní příběh je trochu okleštěn a Robinson je zde vypodobněn jako pracovitý, učenlivý, přátelský.
Pravý hrdina pro správné kluky.
Des Grieux je mladík s budoucností kněze. Ale, náhle se zamiluje do krásné Manon.
Manon je šestnáctka, která se také zamiluje, jenže má talent líbit se všem.
O její přízeň usiluje i postarší Duval. A navrch se do všeho plete Tiberge v Jagovském stylu.
To všechno je psáno nádhernými Nezvalovými verši.
Tuto hru musí obdivovat i zarytý odpůrce básní.
K Domu na pobřeží se vracím už 25 let. Už při prvním setkání jsem jím byla okouzlena.
Richard Young souhlasí, že na sobě otestuje preparát, který vytvořil jeho přítel.
Díky droze se přenese do 14. století, tam je svědkem několika událostí v životě místní šlechty.
Při prvním čtení jsem spolu s Richardem napjatě sledovala události staré 600 let a velmi mně překážela jeho manželka Vita, která nás od "hlavního" děje odváděla.
S přibývajícím věkem, (mým) ji chápu. Je to normální ženská, která přijela na dovolenou a její manžel se díky drogové závislosti o které ona netuší, jen nejapně vymlouvá a kope kolem sebe. (Stále ale mám pro něj ono prvotní pochopení dozvědět se jak to dopadne.)
Oba příběhy se výborně doplňují takže se nedá říci nic jiného než: DOKONALÉ
Napsat komentář k téhle knížce, není pro mě vůbec jednoduché. A tak napíšu moje pocity.
Já se na její čtení moc těšila. A nemůžu napsat, že jsem zklamaná, ale nadšená taky ne.
Řekla bych, že tady forma zvítězila nad obsahem. Je to krásně napsáno, moc mě bavilo tu knížku číst, ale její děj mě skoro nezajímal.
Něco jako písnička s úžasným textem a nudnou melodií, nebo naopak.
Bylo to jak koukat na život u sousedů. Každý týden sečou trávu, dneska věší prádlo, zítra ho sundají, děti jim odrůstají, pak přibývají vnoučata. Ale není to můj život a tak to vnímám jen okrajově. Proč o tom psát knihu.
Ano, stála za přečtení! Na Márqueze nezanevřu!
A krásný citát přidám: "Člověk by nevěřil, že se tolik let dá prožít tak šťastně v samých pranicích, samých hloupých tahanicích a nevědět ksakru, jestli to je láska, anebo ne."
Miluju dobré parodie. Na první stránce, a už jsem měla úsměv od ucha k uchu.
Tato gansterka je plná žižkovských reálií, slangu a hlášek.
Cituji:
"Když už máme tu sochu Svobody, je nutné, abychom také zavedli prohibici."
"Mozart, jenž je předchůdcem samotného Kmocha."
"Čin velikej a mužnej, jakýho je schopna jenom žena."
Jen mi vrtá hlavou zvlčilý žák Emil Seifert. Je to snad nezvedený bratr Jaroslavův? V poznámkách jsem se poučení nedočetla!
Mladý kolumbijský novinář (a budoucí nositel Nobelovy ceny) měl potřebu nahlédnout za železnou oponu.
Pro nás Čechy je jistě zajímavé, že pro tohoto pozorovatele působilo v roce 1955, z tohoto bloku, Československo a především Praha nejzápadnějším dojmem.
Mě zaujala ta rozdílnost v pojetí socialismu, jistě způsobená právě rozdíly v národních povahách.
Východní Němci byli naštvaní, ale poslušní a odevzdaní. Češi žili dál stylem co Tě nepálí, nehas, ono to někdy přejde. Poláci bohatýrští i melancholičtí, komunisté i katolíci.
Rusové, přes svou pozici "dovozců" socialismu se toužili vrátit domů. Maďaři byli vyděšení po tom co se pokusili socialismus sobě přizpůsobit a Rusové jim to důrazně rozmluvili.
Moc se mi líbil popis moskevského festivalu i amerického, Západního Berlína.
Snad bude někde příležitost dočíst si zbytek Maďarské reportáže.