Mirka2778 komentáře u knih

Deník kastelána je čtivý, má spád a zavede nás do zámku kde straší. A nebo ne?
Možná nám pan Boček popisuje skutečné události a v tom případě bych mu odpustila že nedokáže dostatečně vysvětlit všechny divné události. Ale pokud si jen představuje, co by se dít mohlo na jeho zámku, měl by nám pořádné vysvětlení nabídnout. .....Třeba nadpřirozené, ale na daný příběh pasující. Protože takhle autora podezřívám, že mu vyschla inspirace a jemu ani nedošlo, že příběhu chybí pointa.

V ediční poznámce stojí: "Karel Kryl žil politikou a dokázal se jí zabývat dvacet hodin denně. Dnes je možná ještě více než tehdy zřejmé, jak nám osobnosti jeho formátu- vycházející z kořenů české nezávislé žurnalistiky- zoufale chybějí."
Tento člověk, svými dvacet pět let starými texty a myšlenkami, je stále aktuální.
Několikrát mi chyběla znalost události na kterou svým textem reagoval a i jména tehdejších, dnes často už zapomenutých aktérů jsem si musela vyhledat.
Také Krylův slovosled, používání archaismů a další zvláštnosti tohle čtení neusnadňují. Ale ono vůbec neuškodí přibrzdit a každou jeho větu si přečíst dvakrát- třikrát. Stojí za to!
Asi nejsilněji cítím jeho nesouhlas s rozdělením Československa. Nedokážu posoudit jestli to byla chyba, nebo ne, ale jsem ráda že i nadále máme k sobě blízko.

Zpráva o smrti princezny Diany oběhla celý svět. Zámek Kostka je potažen černým flórem, jsou zrušeny prohlídky a každý truchlí svým způsobem.
Autor pochopil, že osazenstvo zámku Kostka nám už nové vtipy může nabídnout jen těžko a tak nás přivádí mezi zločince, kteří plánují ukradnout poklady, které na Kostce jsou.
Typy postav byly vybrány tak, aby se jim ty nesmysly opravdu mohly dít.
Protože autorův styl už znám, nejsem tolik překvapována jako při prvním čtení "první" aristokratky. I tak se mi to líbilo.

Celá knížka na mě působila mdle. Vlastně si nejsem jistá ani žánrem.
Pokud tu mělo být popsáno řemeslo, považovala bych majordoma za hlupáka s klapkami na očích, který se drží zuby, nehty vyjetých kolejí a nemá vlastní vůli, ani myšlenku. (Ať se děje, co se děje, hlavně, že je naleštěné stříbro.)
Pokud je to satira, nevím jestli je zesměšňovaný hrdina, který svou práci dělá dobře, zodpovědně a rád. Nebo jeho hrdost na profesi, která ho už svou podstatou staví do podřízené pozice ve které se musí nechat vléci názory a skutky svého zaměstnavatele. (I proti svému přesvědčení.) A on je přesto hrdý, že něco dokázal a také "Byl při tom!"
V závěru jsem nevydedukovala zda litoval, že mohl svůj život žít jinak? Nebo na tím mávl rukou? Nebo by ho to snad ani nenapadlo....? Napadlo.

Tento slepenec mě alespoň inspiroval k tomu, abych se opět vrátila k panu Žáčkovi, Suchému, Werichovi, Šrutovi. Jinak bych musela litovat, že jsem s tímhle "dílem" jen ztrácela čas.

Je to příběh znuděného a nudného stárnoucího knihovníka, kterého se aspoň na chvilku usmálo štěstí.
Začátek knížky se mi opravdu vlekl. Sto padesát stran rozjezdu je myslím hodně. Pak už děj dostal spád. Možná to byl záměr autorky abychom pocítili, jak se hrdinův život vleče a pak najednou nabere obrátky.
Konec byl na mě trochu utnutý. Přece jen by mě zajímal krátký epilog o tom co bude s ostatními postavami.
Notorickému čtenáři tuto knihu ráda doporučím i přes svoje výhrady.

Přemysl se zřejmě definitivně rozešel ve zlém se svým nejstarším synem. Ten se připojuje k další křížové výpravě. Křižáků se sejde málo a tak po dohodě s Benátčany se stane cílem bohatá Konstantinopol.
Zatímco Vratislav bojuje ve válce o byzantský trůn, Přemysl aby zajistil český královský titul dědičně, spáchá v bojích o římské císařství několik politických přemetů.
Čtení o bezostyšném měnění stran i spojenců při dosahování vlastních (byť vznešených) cílů, anebo o barbarském plenění a ničení památek na jinou kulturu, mě přivádí k názoru, že za osm set let se lidstvo nezměnilo. Zřejmě se poučit opravdu může jen jednotlivec, ale do dalších generací je ta zkušenost už nepřenosná. Škoda.
Krásné čtení.

Přemysl se vrací z křížové výpravy s vidinou uvolněného trůnu. Po krátkém boji se stává vévodou, ale protože v císařské přízni je jeho bratranec Břetislav, získává od něj panovnický titul právě tento biskup.
Ani v rodinném životě se Přemyslovi nedaří. Stárnoucí Adléta ho omrzela a v již dospělém Vratislavovi babička vypěstovala nenávist k jeho otci.
Ovšem Přemysl svůj sen o panování v Českém království nevzdává.
Takhle psané příběhy můžou mít sebevíc stránek a číst je můžu poněkolikáté a stejně je hltám.

Stárnoucí král Vladislav, aby předešel obvyklým přemyslovským bojům o panovnický stolec, postupuje ještě za svého života svou korunu prvorozenému synu Bedřichovi.
To se nelíbí ani českým stařešinům, kteří si zakládají na právu volit svého knížete, ani ostatním Přemyslovcům. Ale ani císaři, který by rád zasahoval všude, kde mu kyne nějaký prospěch.
Královská rodina je vyhnána nejdříve do Durynska a pak najde útočiště na míšeňském dvoře. Na místo vladaře je dosazen donedávna vězněný Soběslav.
Autorka nás provede Čechami, Moravou císařským dvorem i Svatou zemí. Je konec dvanáctého století a křesťanská Evropa se rozhoupala ke křížové výpravě.
To jak události navazují na sebe, jedna ovlivňuje další a všechno souvisí se vším, moc pěkně napsáno.

Souhlasím, že postav je tu záplava, ale ještě jsem nenašla takovou, která by byla zmíněna zbytečně. Každá z nich ovlivňuje svým jednáním, nebo jen bytím další události. Jelikož je to sága zahrnující několik století, je možné že se to projeví až v příští nebo přespříští knize či generaci. Já to beru jako jeden z velkých bonusů, protože při každém opakovaném čtení této obsáhlé kroniky stále nacházím nové detaily, které jsem minule nevnímala.

Tohle už není knížka do batůžku na každou volnou chvilku, ale i tak jsem prvními třiceti lety Přemyslova života prolétla za týden.
Když čtu "paní Vaňkovou" říkám si proč spisovatelé musejí vymýšlet "neskutečné romány"? Přece úplně stačí napsat to, co se opravdu dělo. Tedy, autor musí mít její vypravěčský talent.

Trampoty začínajícího veterináře jsou podávány většinou z té humorné stránky, ale dojde i na případy dojemné či smutné.
Autor vyjadřuje především obdiv k těžce pracujícím farmářům, k jejich lásce a oddanosti k půdě i zvířatům, k zarputilosti s jakou se denno-denně pouští do nikdy nekončící dřiny, kdy je jim největší odměnou pohled na čerstvě narozené mládě, které se ihned snaží vstát a najít cestu k mléčnému baru.
James Herriot je moje oddychovka pro jakoukoli chvíli. Navíc se mi několikrát stalo, když jsem tak nějak automaticky komentovala nějaké zvířecí chování, že mi bylo odpovězeno: "Tys taky četla Herriotta, viď!"
Je to srdcovka a vím, že nejen moje.

Cikánka Margita stárne po boku Josefa, který si ji kdysi vzal za manželku navzdory všem.
Vesničané nejen že nepřijali Margitu mezi sebe, ale i Josef přišel o svou práci a další už nenašel.
Román je o neporozumění, vzájemném odcizování se, o nemožnosti něco změnit.
Až zásah z venčí Margitu vytrhne ze setrvačnosti. Ale je to dobře?
Moje druhá knížka od Olgy Scheinpflugové a půjčím si i další, ta paní měla život prokouknutej.

Když jsem v deseti letech odložila Dášeňku a Mikeše, stal se spolu s Muskwou a filmovým Hatatitlou, mou velkou láskou Šarik.
Snad žádnou jinou knížku, než tankisty, jsem tehdy nečetla tolikrát. Příběh byl dobrodružný i veselý a nejchytřejší ze všech byl pes!
Nedávno jsem se k ní z nostalgie vrátila. Geniální Šarik je tam stále. A knížka ukazuje nejen hrdinskou a romantickou tvář války, ale i smrt kamaráda vedle kterého stojíte, zajetí, děti které zůstaly bez rodičů.
Vím, že o válce byly napsány pravdivější a varovnější knížky. Ale přeci nemusíme číst o válce jen vážná pojednání nejtěžšího kalibru, abychom pochopili, že takové dobrodružství zažít nechceme.
Takže není to jen nostalgie, tu knížku nezavrhnu ani dneska.

Novinář Tomáš Pan je díky oknu jak výkladní skříň vmanipulován do honby za odhalením tajemného Cecila Bakera.
Cestou za ním, se trochu smolně seznamuje se svou vysněnou Sladkou dívkou.
S její pomocí, s kamarádem Martinem, s cituplnou hospodyní Stázičkou, i s hrdou matkou šesti štěňat Bellou podnikne několik krkolomných pokusů jak se vloudit do jeho blízkosti.
Napsat takhle ztřeštěný příběh, to byla mistrovská disciplína Fan Vavřincové. Já se bavila výborně.

Tahle sbírka je průřezem celého básníkova života a já mám pocit že nahlížím do Puškinova deníku. To jak nádherně a jakoby pro sebe popisuje nejen to co vidí kolem sebe, ale i to co se mu jen tak honí hlavou.

Ó ne, mě život neomrzel,
mám život rád a žíti chci,
a i když snad žár mládí zmizel,
chlad ještě nemám na srdci.
.
.

Při hodnocení téhle knížky se stavím do opozice. Vezmu to zeširoka:
Červenou knihovnu čtu, abych se pobavila, odpočinula si, zasnila se. K tomu slouží hrdinka, se kterou bych se chtěla kamarádit. Která přes veškeré nástrahy jedná tak jak bych se chtěla chovat i já, a proto jí musím fandit.
Ambra, která je tolik hloupá, nevzdělatelná a sobecká mi opravdu neimponuje.
Knížku mi doporučila kamarádka, která oplývala nadšením. A tak jsem čekala až mě děj chytne. Konec přišel dřív.
Obdivuhodné na tomto kuse je, že i po sedmdesáti letech od prvního vydání nachází tolik nadšené čtenáře. To bych nečekala.
** dávám za čtivost a chudáka hlavního trpitele.

Opět jsem bohužel byla obětí vlastního očekávání a z Bílé velryby se vyklubalo...
Čekala jsem pouze hon na velrybu. Proto jsem byla z počátku zklamaná různými odbočkami, v tu chvíli pro mě nepodstatnými (jsem si myslela).
Asi do třetiny mě Izmael jako vypravěč moc nezaujal. Stále odbočuje, vysvětluje, potvrzuje, vrací se, vypráví cizí zážitky, zbytečně se opakuje. Jeho vyprávění je dost chaotické. Niť příběhu se mu velmi často ztrácí. Pak jsem si zvykla, nebo jsem to prostě přijala.
Ve chvíli kdy jsem četla ty divadelní monology, nejdříve Stardusta, pak Stubse... a první dějství končí hromadnou scénou, kdy má každá čudla repliku, jsem kroutila hlavou, jestli se to zvrhává do parodie. Zpětně to hodnotím jako nejvtipnější část.
S přibývajícími stránkami jsem zjistila,že mě zaujaly víc detailní popisy velryby a prací okolo, zatímco románovou část můžu i oželet.
Kdybych pro sebe členila Bílou velrybu, měla by tři části.
O velrybách a jejich životě obecně a dopodrobna
O velrybářství od začátku do konce Výprava na Moby Dicka
Pokud se k této knize někdy vrátím, Achabovu šílenou pomstu raději přeskáču.
Jsem ráda, že jsem knihu přečetla je unikátní.

Kniha se četla z většiny velmi dobře.
Tipuji, že v postavě Simoniniho autor zobrazuje tak trochu sebe. Při práci také prostuduje mnoho pramenů, nějaký detail či drb přidá, něco vynechá, ať to má spád. A z omšelého příběhu je bestseler. Že je to tak trochu povědomé nevadí...tím spíš je to uvěřitelné.
Příběh je naplněn skutečnými historickými postavami a to mu dodává na poutavosti i autentičnosti.
Z toho všeho by vyplynulo krásných 5*, jenže teď přidám co mě zklamalo.

Bohužel jsem se nachytala na titul a pochopila ho doslovně.
Nejdřív jsem čekala, kdy se děj přesune do Prahy. Když mi došlo, že se tak nestane, rozhodla jsem se knížku dočíst jen pro to, že po dalším Ecově románu nesáhnu.
Francouzská či Italská historie nejsou mou silnou stránkou a tak jsem si těžko mohla vychutnat propletence osob, událostí a špiónů.
Knihy nehodnotím jen podle kvality, ale i podle potěšení, které mi nabídly. Takže tady jsem spíše zklamaná.

Jistě, anekdoty jsou to už fousaté, taky jim je už osmdesát let.
Nicméně stojí za to si připomenout ty, kteří byli tehdy tím terčem. Haas, Poláček, Vojan, Werich....

-Dvě dámy od Národního divadla stojí před kavárnou Slavia a jedna praví druhé:
"Slyším, že jsi se zasnoubila. Gratuluji. A jaký pak je ten tvůj ženich?"
"Ach, to je věc vkusu. Mě na příklad se nelíbí."

Ptala se ctitelka Huga Haase: "Co byste dělal kdybyste kráčel po poušti a vrhl se na vás lev?"
Hugo se zasmušil: "To by bylo hloupé, protože mám modrý oblek a kdyby na mě skočil lev, byl bych plný chlupů."

Román o tom, že "Příležitost dělá zloděje" a "Na každýho jednou dojde"
Josef Bašek je vyhozen z místa úředníka ve velkém podniku a zároveň tamtéž objeví dvaceti miliónový daňový podvod.
V nastalé zlobě začne vydírat ředitele. Po okamžitém úspěchu je opilý vlastní mocí.
Celou dobou jsem držela palce, aby se už konečně probudil, ať může všechno dobře dopadnout.
Líbilo se mi, jak se Bašek bránil rozměnit první velkou bankovku.
A vůbec jeho vnitřní boje a rozpory jsou výborné.