Mirka2778 komentáře u knih
To, co mohlo být silnou stránkou této knihy bylo podle mě použito nevhodně. Autorka se pokusila bořit stereotypy knih z prostředí polosvěta. Bohužel charaktery postav jsou tak moc odlišné, že prostě padá kosa na kámen. Mohla bych vypsat řádky protimluvů v textu použitých, ale je to kniha pro zábavu, tak proč si ještě víc kazit dojem, který z ní mám. Do dalších autorčiných románů se pouštět nebudu, ale úplná ztráta času to taky nebyla.
Divadelní hry nejsou od toho, aby se četly, ale aby se hrály. Tato byla inspirací k mnoha představením i k několika filmům a to vypovídá o její kvalitě víc než dostatečně. Mě ze všeho nejvíc zaujal Shawův doslov. Ten je úžasný. V něm nám teprve popsal pohnutky jednotlivých postav, jejich charakter a vysvětlil tak trochu otevřený závěr.
S medikem Janem prožíváme jeho soudnou noc, po tom co nešťastně zabil svou sestru.
V době kdy bylo nemyslitelné, ponižující a všeobecně vylučující být svobodnou matkou a zároveň trestné podstoupit, nebo vykonat kyretáž, paní Stýblová nám předkládá potrat ze všech úhlů. Nesoudí, neodsuzuje, neobhajuje, jen nás nutí se zamyslet. Doporučuji!
Kdybych tak mohl prožít jeden život jako naivní chlapec s úzkostlivě čistou morálkou, v přesvědčení, že se do puntíku držím kladných zásad . Klid, žádné pochyby. A druhý, rvavý a bez výčitek, život utržený za syrova, strhující. Ničit při tom, brát všechno, i to nejsvětější a strhávat z toho surově krásu. Nakonec sečíst oba životy jako početní úkol, a pak se znovu rozhodnout a začít žít plně a rozvážně.
Barbara netradičně zasadila děj své romance do poloviny dvacátého století. Přesto se setkáváme s osvědčenými postavami. Okouzlující muž, krásná dívka, nějaké intriky a happy end.
Přečteno za dvě hodiny. Námět byl zřejmě už náležitě vytěžen v minulých dílech. Děj se nijak zvlášť neposunul a asi tři zajímavé strany mohly být klidně přilepeny k předchozímu, nebo následnému dílu.
Tematicky jsem se k Dášeňce vrátila, když mi fena porodila deset štěňat. Jako děti jsme měli Dášeňku na kazetě namluvenou panem Högrem. To byla nádhera. Ještě dneska jsem v duchu přesně slyšela jeho intonace, "hlas přírody", atd...
Příběh je to jednoduchý, notoricky známý, ale nebudu nic předstírat, je to moje nejoblíbenější Čapkovo dílo. Čapek mohl být intelektuál jaký chtěl, ale asi jen Dášeňku známe všichni.
Když chci číst Halinu, tak vím do čeho jdu a proč právě teď potřebuju strávit čas s jejími bonmoty, hláškami a postřehy. Vůbec mi nevadí, že je to trapné, na jedno brdo, prvoplánové. Až zas pojedu na intelektuální vlně, sáhnu po Čapkovi nebo Tolstém.
Nejlepší sport, je kafe a dort!
Tak tuhle knížku jsem si koupila, protože je na obálce čechohorák.
A od teď budu zlá i když nechci. Už nějaký čas vím, že víc mě baví Urbanovy náměty, než jejich zpracování. "Ich forma" textu vyznívá samolibě, nadutě, sebestředně. Chvilkama kroutíte hlavou a říkáte si:"Ten chlap si hraje na všespasitele." a vzápětí se dožaduje téměř politování, jak mu okolí nerozumí a ubližuje.
Naivita některých kapitol by mohla být nabídnuta i dětskému čtenáři, ale jejich drsná forma vyprávění to znemožňuje. Končím, jak jsem začala, obsah knihy vzít a dát přepsat někomu zručnějšímu.
Ilustrace Marko Čermáka jsou skvělé, vlastně ihned ve mě vyvolaly nostalgii.
Hvězdy dávám panu Čermákovi, Buckovi na titulu a námětu.
Už když jsem si "Mistra" půjčovala v knihovně, byla jsem spokojená a plná očekávání. Jenže s přibývajícími stránkami přibývaly i rozpaky a mě napadla myšlenka: "Tak jestli je tohle ruské vrcholné dílo dvacátého století, tak já raději zůstanu v tom devatenáctém." Asi se ještě někdy ke knize vrátím, abych zkusila pochopit...Co,že to na ní "všichni" mají? Ale v brzké době to určitě nebude.
Vyprávění pana Zamarovského je určené pro děti od dvanácti let. To však vůbec nesráží jeho kvalitu. Řekla bych, že autor naprosto vystihl podstatu příběhu i jeho myšlenek a zachoval i poetiku původní epické básně. Je to ideální zpracování jak pro dětského čtenáře, tak pro toho kdo chce pouze nasát atmosféru nejstarší literární památky.
Mám štěstí, že jsem četla vydání s obsáhlými vysvětlivkami i s mnoho vysvětlujícím úvodem a komentářem. A skvělým překladem, který se opravdu snažil představit a hlavně přiblížit toto starodávné dílo.
Gilgameš je sice ideálem babylónského hrdiny, ale pro mě je to prchlivý, sebejistý do sebe zahleděný tyran a náfuka, kterého změní až přítel Enkidu který se mu vyrovná silou i statečností. Ale opravdovým setkáním s realitou je pro Gilgameše až Enkiduova smrt, kterou nemohou změnit ani prosby vysílané k bohům.
Dávat hvězdičky něčemu co přežilo několik tisíciletí a civilizací je víc než troufalé.
Možná tolik, jako mávat kýtou nebeského býka a vysmívat se bohyni.
Kronika o paní Zdislavě...., spíše óda.
Zdislava paní Vrbové na mě působí poddajně až unyle. Žena, která se ve třináctém století prosadí natolik, aby o ní psaly kroniky asi nemohla být pokorná puťka. Nějak si musela získat pozornost a hlavně podporu tak činorodého a především významného manžela.
Nesčíslné popisy a zmínky o počasí či denní době jsou až rušivé. Bohužel nejsou psány tak poutavě, abych si je užila a tak jen knize přidávají na objemu a ne na obsahu.
Chybí tu opravdový děj, jako bych poslouchala divadelní hru, repliky deklamovaná s přílišnou dávkou patosu. Mnoho nadnesených a zároveň nic nesdělujících slov, samý opis, náznak a náznak náznaku.
Zdislava má být hlavní postavou, ale příliš často ustupuje do pozadí celkové situaci v království. Více než 300 stran a přesto jsme se o Zdislavě nedozvěděli víc, než co by vydalo na stran deset.
Trochu mě mrzí, že můj komentář vyznívá tak negativně, knížka je už staršího data a navíc psaná spíše básnířkou, než spisovatelkou. A protože od té doby nám nikdo jiný nepředstavil život Zdislavy z Lemberka formou vstřícnější k širšímu okruhu čtenářů, jsem ráda že mě tato knížka aspoň trochu přiblížila tuto obdivuhodnou ženu.
Osudy Kafky Tamury a pana Nakaty, jsou pro mě milým překvapením. Od prvních řádků se kniha čte velmi lehce.Autor nám velmi usnadňuje orientaci v příběhu. Postavám dal zapamatovatelná jména, nezatěžuje nás záplavou místopisných jmen a popisů. Zmiňuje jen to, co je pro děj důležité.
Kluk, který četl Zámek a Proces, kavárník který si užívá Beethovena a Haydna.... Je to záměr, jak získat pro své knihy západního čtenáře, nebo jen zdůraznění jejich rozhledu? Mě to zaujalo a nalákalo: Poslechnu si pár kousků z vážné hudby, přečtu něco od Kafky, něco dalšího od Murakami a za čas se vrátím i ke Kafkovi na pobřeží.
Skvělé!
Touhle knížkou, jsem jednoznačně nadšená! Doporučuji! I tím, že přesahuje vlastní žánr, je to jedna z nejlepších detektivek, co jsem četla.
Možná shodou náhod, právě při prvním náletu na Prahu je zavražděna vdova po německém generálovi. Gestapo využívá podezření, že pachatelem je Čech a předá vyšetřování české kriminálce, ke které přidělí svého člověka.
Vrchní komisař Beran, adjunkt Morava ani oberkriminalrat Buback zatím netuší, že pátrání je profesionálně spojí na několik měsíců. A tak v knize sledujeme napětí i obavy z blížícího se konce války, honbu za sadistickým vrahem, i květnové povstání.
Od prvních stránek, po tu poslední jsem se od těch nadějí, strachu, úlevy, hnusu, nemohla odtrhnout.
"Epidemie souhlasu. Největší metla lidstva. Pár lidí vymyslí recept na šťastnou budoucnost a vykřikují ho dost vytrvale, aby se k nim přidali všichni zoufalci. Následují kariéristé. A najednou je z nich síla, která už neškemrá a nenabízí, ale žádá a nařizuje. Nesouhlas se trestá, souhlas je odměněn, pro obyčejného člověka snadná volba."
Vypravěčem příběhu je Bernard Spera, knihovník zámku Kratochvíle.
Děj se odehrává po vzniku Československa, po zrušení šlechtických titulů a výsad, po ruské revoluci.
Když se správy zámku i panství ujímá namísto vévody Průkazského regent Stoklasa, chybí mu potřebné znalosti i respekt zaměstnanců, kteří se těžko přizpůsobují nové situaci.
Do toho se na zámku objevuje a doslova usazuje ruský kníže Alexej. Nikdo o něm mnoho neví, někteří ho mají za Barona Prášila, jiní rovnou za podvodníka a ostatní jsou jím okouzleni.
Knížka obsahuje kromě těch hlavních i mnoho postav vedlejších, ale často tak nevýrazných, že jsou lehce zaměnitelné. Také Sperovo vyprávění mi přijde chaotické. Přeskakuje od postavy k postavě, v názorech také kolísá tam a zpět. Na některé postavy pohlíží až neobjektivně pohrdavě.
Vančura byl mistr slova. Knížka má svůj půvab, ale zub času ho přece jen už nahlodal.
Gulliverovi cesty se tváří jako dobrodružný příběh určený možná spíše dětem. Já jsem si z něj vybrala to, co nabízí dospělákům. Ukazuje nám malost i velikášství, omezenost toho kdo nechce být poučen, ale zároveň i jak je těžké pochopit někoho kdo vyrůstal v naprosto jiné kultuře.
V zemi liliputů se například přesvědčí jak malý kousek je od: být někomu potřebný k: být mu nebezpečný.
Knížka obsahuje mnoho pravd, nebo jen myšlenek, jejichž uvědomění by mnoha lidem napříč společností/světem bylo ku prospěchu.
-Žádný zákon té země nesmí přesahovat slovy počet písmen jejich abecedy.
Málokterý však bývá dokonce i tak dlouhý. Vyjadřují je slova nejprostší a nejjednodušší a oni nejsou takoví taškáři, aby v nich nacházeli víc než jeden smysl. -Napsat výklad nějakého zákona je hrdelní zločin.
-Kdo vypěstuje dva obilné klasy nebo dvě stébla trávy na půdě, kde rostlo dříve jen jedno, zaslouží se více o lidstvo a prokáže vlasti důležitější službu než všichni
politikové dohromady.
-Opatrností a bdělostí spolu se zdravým rozumem uchrání člověk majetek před zloději, ale proti větší zchytralosti je poctivost bezbranná.
-Chyby, kterých se člověk dopustí z neznalosti s ctnostným úmyslem, nebudou nikdy pro obec tak neblahé jako jednání člověka, který má sklon k špatnostem a umí je dobře uplatnit a obhájit.
-Není nic tak veliké ani malé, leč při srovnávání.
-Nevědomost bude plodit vždycky předsudky a jistou omezenost v myšlení.
Dítětem z Apulie je zván sicilský a pak i římský král a císař Fridrich. Tento panovník ze všeho nejvíc toužil spravovat svou Sicílii.
Spíše shodou okolností se stal králem jeruzalémským a díky své prozíravosti, moudrosti i ochotě riskovat dosáhl vítězství o jakém se předchozím křižákům ani nesnilo.
Také Přemyslovi děti z druhého manželství dospívají a začínají hrát své úlohy v politické hře. Václav je korunovaný mladší král a snoubenka císařova syna Jindřicha Anežka, se vydává "na vychování" do Vídně.
Opět je to román plný intrik a lásky, rytířů a trubadúrů. A můžeme uvažovat zda princezna Anežka byla od dětství tolik zbožná, nebo ji do kláštera zahnalo zlomené srdce či zraněná hrdost a strach před dalším ponížením.
I s těmi vztahovými a manželskými šmodrchanci si tyhle romány vždycky užívám!
Už ve třináctém století byly Čechy významnou veličinou evropské politiky a je příjemné si to uvědomit díky dobře napsanému příběhu.
Být součástí středověké evropské panovnické elity bylo stejné, jako dnes žít na malé vesnici. Všichni se znají (alespoň od vidění, nebo z doslechu)
Kdekdo je s kdekým příbuzný. (To ještě neznamená, že se mají rádi a budou si pomáhat.) My se sousedy nemluvíme, protože před patnácti lety jejich pes zakousl naší slepici a že se každý rok snaží omluvit nás neobměkčí.
Ale pokud nás chce poučovat nebo pomlouvat někdo zvenčí, tak to bacha! Mezi nás se nepleť, když nám nerozumíš!
Paní Vaňková nám tehdejší události a život vypráví tak, abychom i z venku chápali trochu víc.
Edwardu Lincolnovi je celkem rychle jasné, proč se koním jeho známé nedaří vyhrávat dostihy, přestože k tomu mají všechny předpoklady.
Mnohem těžší je odhalit toho, kdo má opravdový prospěch z takového poškozování.
Francisovy knížky jsou odpočinkové čtení a tak si jimi ráda prokládám čtení literatury náročnější. Nikdy se nezklamu. Je to relax!
Kdekomu je jasné, že sbírku básní, fejetonů nebo třeba vtipů nemůžete hltat stylem: otevřu na začátku a pak bez zastávky se řítím až ke konci.
Jenže jak se to dělá? Abych po dvou kapitolách knihu odložila a vrátila se k ní až druhý den? To neumím.
Tentokrát jsem se překonala a 46 dílů Gramotingl-tanglu z roku 1968 jsem si dokázala rozložit do tří dnů.
Od zítra si je budu moci vychutnat znovu a pomalu. Jen tak jeden-dva za den..., no možná tři-čtyři.....