Montezuma komentáře u knih

Krásně starosvětské vzpomínání na Šustovo mládí v rodné Třeboni. Takovým stylem a takovým jazykem by to už dnes nikdo nedokázal napsat. 19. století tu před užaslým čtenářem znovu povstává z hlubin času jako živý obraz. Všechny ty krámky s harampádím v podloubí, Schwarzenberský zámek a jejich "královstvíčko" ve kterém Šusta (syn správce panství) vyrůstal spolu se sedmi sourozenci, postavičky z jiných dob, staré panny co zažily ještě Napoleona, obrozenští kantoři, je to rozkoš číst, jak krásný může být i ten nejobyčejnější maloměstský život pokud je zvěčněný velkým umělcem.

"A přesto nebyla ani ona (staropanenská chůva) bez ženské ješitnosti. Dokázal mi to pohlavek, který jsem od ní sklidil za dětskou otázku, zcela vážně míněnou, pamatuje-li se ještě na Žižku, když střílel kamennými koulemi na Třeboň".

3 27.05.2020

Z knihy - spíše než o literaturu faktu se jedná o pásmo citací jiných autorů - se dozvíme, že Rusko mělo a má bezectný bezpečnostní aparát. Též se dozvíme, že současné Rusko není stát, ale mafiánský byznys projekt několika bývalých důstojníků KGB s nebezpečnými sklony k par excellence fašismu.
Je vůbec zajímavé jak se dá psychologie osobnosti aplikovat i na větší skupinu lidí jako například národ. Co jiného než hluboko zakořeněný pocit méněcennosti a z něj plynoucí těžce skrývaná nejistota může stát za permanentním sklonem Rusů k paranoie a neustálým směšným demonstracím síly?
Pro mě to nikdy nekončící ruské chrastění šavličkou není symbolem síly, ale naopak slabosti.

3 30.04.2016

Ach, ta moje úchylka zvaná soc. realismus! Člověk si zkazí náladu, zklame se v charakterech a leda tak pochopí, že básníci jsou jářku divná pakáž; buď zpívají s anděli nebo vyjí s vlky, nic mezi tím. V SSSR a i jinde za oponou se svého času hojně diskutovalo o povaze umělce v novém zřízení. Levicoví umělci přijíždějící ze Západu do země zítřka (četl jsem vzpomínky Steinbecka a Gida) byli povětšinou v šoku a nevěděli pořádně, jak svou hrůzu místním vysvětlit: umělec, redukovaný na apologetu režimu, přestává být umělcem a jeho dílo se stává fraškou, tragikomickým šklebem, umělec musí být z podstaty věci protispolečenský, protirežimní.
A ten náš Víťa, ten náš básnický génius to všechno hodil za hlavu.
Druh lidí, vůdce, tamada//je milován a vážen všemi//s ním v čele Rudá armáda//zachránila i moji rodnou zemi.

Je to příběh starý jako lidstvo samo: příběh ostrakizace, bídy a sociálního vyloučení libovolné skupiny nešťastníků provázený bující nenávistí k sobě samému a lidem všeobecně. Máte-li navíc tu smůlu, že jste dost inteligentní na to, abyste si to uvědomili, čekají vás jako třešnička na dortu zoufalé, tuberácké pokusy o proražení tohoto egregoru zla a finální tečka v podobě palčivé hořkosti a prašivé smrti.
Tolik Pasolini k možnostem vymanění se z prostředí, jež bylo umělecky zpracováno již mnohokrát, nikdy však s tak brutální upřímností ohledně životních perspektiv postižených. Nečekejte sentimentální meditaci o sociální bídě a možnostech jejího řešení, o vinících a obětech, Pasolini byl jiná nátura. Ghetta, gangy a násilí jsou produktem moderní společnosti, jsou jejím nevyhnutelným rubem, předstírat, že existuje řešení je pokrytectví nejhrubšího zrna, naším úkolem tudíž není nic jiného než držet tento městský podbřišek v přijatelných mezích a po generace pracovat na jeho postupném umenšení.

3 13.03.2015

Kdosi prohlásil, že po přečtení této knihy došel k poznání o Buñuelovi coby fašistovi. No co na to říct. Lidé jsou různí a jejich názory leckdy značně výstřední. Já zase došel k poznání, že Buñuel byl přesně ten typ umělce, kterého lze brát vážně: střízlivý, vůči umění správně sardonický a pro samou metafyziku nikdy nezapomínající "na tu svou pozemskou zahrádku." A nikdo nebyl menší fašista než Buñuel! Lze spekulovat o tradičním latinském macho přístupu k ženám, no ale pokud se ty ženy jmenují Gala Dalí, tak vražda je samozřejmě málo. Buñuel byl vždy ten nejracionálnější "down to earth" chlapík ze surrealistické skupiny, mám rád jeho dnes už politicky nekorektní přístup k životu: dobré pití, dobré ženy, dobré kuřivo, ale hlavně se vyhnout vší falešnosti v životě i umění, pokud se tedy nenaskytne příležitost k nějakému tomu povedenému surrealistickému skandálku. Jenže jak prý řekl Breton Buñuelovi někdy kolem roku 1960: "Skandál už neexistuje". A to byl teprve ten opravdový konec umělců, kteří sami rozbořili hradby Církve-Státu a otevřeli dveře postmoderně a umění dvacátého století.

3 21.12.2014

Já toho Nabokova nemusím. Nemám rád jeho nabubřelý, sebestředný styl. Jeho pokrytectví. Chlapeček ze šlechtického sídla popisuje carské Rusko bezmála jako nebeskou oázu. No, jak pro koho. Zatímco mu za usedlostí bují samoděržaví a v chatrčích jeho otroků tubera, on píše lyrické básně a chytá motýly. A když o svůj ráj postavený na utrpení jiných přijde, dotčeně si stěžuje.

3 28.10.2014

Černobílou fotografii snad opravdu posvětil sám Bůh, neboť co s její pomocí dokáže vykouzlit mág Koudelka je nad rámec racionálního chápání. Zvlášť pokud má k dispozici výživný materiál v podobě rumunských a slovenských cikánských kolonií někdy z 60. let dvacátého století. Je to vpravdě neskutečný, zmizelý svět plný špíny a tvrdé práce (nebo zahálky?), zároveň však prodchnutý jistou životní integritou v podobě přízemní sice, ale živočišné autenticity ne nepodobné výjevům z Hanákových Obrazů starého světa. Z hadrů jako z 19. století a skulinami velmi špatného chrupu tu na nás ve své nahotě civí něco, na co jsme ještě úplně nezapomněli, na co hledíme s despektem, avšak podvědomě po tom nepřestáváme toužit: nevinnost.

3 14.10.2014

Škoda, že zde není více komentářů jak k Výhercům, tak celkově k tvorbě tohoto svrchovaně originálního autora. Výherci mně přijdou jako taková Rayuela basic, ovšem v žádném případě ne na úkor autorské vyzrálosti nebo závažnosti sdělení, i když sám autor v předmluvě poněkud nepřesvědčivě poukázal na výhradně odlehčený charakter knihy.
Komu se nechce do Cortázarových povídek má ve Výhercích jedinečnou možnost nenásilně proniknout do autorova tvůrčího světa. Objevují se tu už klíčová témata existenciální úzkosti a povahy reality a jestliže Cortázar tvrdil, že nejtěžším úkolem spisovatele je napsat postavy obyčejných lidí tak, aby to bylo zajímavé, ve Výhercích se mu to povedlo na výbornou. Výsledek oplývá neuvěřitelnou lehkostí a to aniž by autor obětoval cokoliv ze závažnějších rovin textu.

3 25.12.2013

Hermansův nenápadný surrealismus a hrátky s identitou člověka jsou skvělé; román se valí vpřed s obdivuhodnou dravostí podpořenou vynikajícími dialogy, zcela vyšinutými zápletkami a mně nesmírně sympatickým Osewoudtem, který je hrdinou se vším všudy - anebo parádním kolaborantem. Vyberte si!

3 18.11.2012

Naprosto skvělé a brutální trhnutí oponou před tím "udatným" národem Čecháčků, též trpký povzdech nad pohádkami, kterými se napříč dějinami krmí, aby se za sebe nemusel stydět. Zdejší komentáře dosvědčují "case in point", jak tento pohled na pravou povahu Čecháčka, totiž bytostnou zbabělost a teatrální šosáckou malost, dokáže bez ohledu na dobu nepříjemně tnout do živého.

2 14.01.2023

Jsou mystikovy zážitky ve své podstatě pouze stavy vědomí vyvolané buď enormním a dlouhodobým duševním vypětím/duševní chorobou, nebo se jedná o nahlédnutí a pozdější sjednocení s vyšší skutečností (Bohem, Absolutnem, Jedním etc.) kterou jinak vědomí nevnímá a která opravdu existuje?

Podobných stavů lze přece dosáhnout i užíváním psychedelických drog. Nepopsatelné extatické zážitky mimo čas a prostor, pocity sjednocení a zániku ega jsou totožné...
Hlavní argument mystiků, že prostě VÍ ŽE JE TO PRAVDA se nedá brát příliš vážně; to že mám nějaké pocity, přece ještě neznamená, že Bůh opravdu existuje, jedná se o extrémní stavy vědomí, člověk něco cítí, jenže to věru nic nedokazuje.

Člověk nad tím nakonec trochu krčí rameny, no dobře, když má někdo tu potřebu...

2 27.03.2021

"Když Bůh stvořil člověka, měl na mysli, abychom všichni byli jako kapitán Witold Pilecki". - Rabbi Michael Schudrich

Ceněná lahůdka mezi labužníky, je to nesmírně sofistikovaně a zajímavě, i když poněkud snobsky, napsáno. Friedell je určitě kulturolog par excellence, zároveň trochu rebel (nebo se alespoň do této pozice sám stylizuje), ovšem rebel jistého druhu, jak to říct, z celé jeho osobnosti zaznívá jakási falešná, fanatická nota. Vymezuje se proti profesorství, modernitě, ale jaksi chtěně, otravně. V prvním díle se to ještě dá snést, líčí se tu doba do roku 1800, čili pořád prodchnutá náboženským cítěním, takže Friedell nemá tolik příležitostí k exhibování své, jak říká, nenávisti. Především ve druhém díle jsou jeho filipiky proti úpadku světa (rozuměj odklonu od křesťanství) pro mě už těžko snesitelné. Pro Friedella je pouze křesťanství zárukou vyšší mravnosti, spásou světa, vše ostatní, a myslí se tím vývoj západního lidstva od konce středověku s jeho materialismem a "odkouzlením světa" jen satanským sebezničujícím úpadkem. Včetně nenáboženských zákonů, pojetí pravdy, práce, spravedlnosti...Ke konci druhého dílu se to už opravdu snáší dost těžko, padají velká patetická slova podaná s onou úlisnou arogancí, které je snad schopen jen nábožensky založený člověk. Zvláště když, jak už bylo řečeno, z celé Friedellovy osobnosti zaznívá cosi falešného, zlého (např. jeho jen těžko skrývaná nechuť k Židům a posměšný tón vůči nekřesťanským náboženstvím).
Jinak se ovšem vyplatí toto veledílo pozorně pročíst pro jeho originálně pojatou tezi kulturního vývoje Západu od konce středověku zhruba po První světovou válku: totiž historii velkého úpadku, zhrubnutí a zlhostejnění našeho civilizačního okruhu, důsledku to odvrácení se od Ducha a křesťanství k materialismu a kultu peněz.

2 20.03.2020

Z kritiky v časopise Knihovna, r. 1948:

(...) Pouze gangster nebo idiot, jenž zcela pozbyl svého lidství, mohl napsat něco takového. (...)

Hehe.

Já se ovšem bavil královsky.

2 09.02.2018

Výborné. Stručně a jasně podané jak jen to na 400 stranách u takového tématu jde. Z hlediska žánru je to vlastně něco mezi slovníkem a učebnicí... A v tom je možná trochu potíž, která se však týká všech podobných publikací: těch věcí k zapamatování je tolik a v takové kadenci, až je to po chvíli otupující.
Je to typ knihy, kterou se vyplatí koupit a ne půjčovat v knihovně; všechno prostě vstřebat nejde a čtenáři nezbude nic jiného, než číst po kouscích a postupně se ke knize vracet.

2 06.07.2016

Ale jo, špatné to nebylo. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že zápletka byla až moc vágní. Jako by to autor neuměl pořádně promyslet. Co ovšem knize chybí na ději, to Krasznahorkai mocně dotahuje atmosférou a přesně tím druhem fraškoidní absurdity, která mě hodně baví. Je to velmi temné a hrdinové nejsou žádní hrdinové, ale katalogové exempláře úpadkové fáze homo sovieticus. Jenže jsou to pořád ještě lidé a tím pádem v cosi věří, mají jakousi naději a upínají se k ní s veškerou urputností ztroskotanců, kteří instinktivně tuší, že další šance už nepřijde. Co na tom, že je za onou bludičkou světlých zítřků vede policejní fízl, a co na tom, že se sice pravděpodobně změní kulisy jejich životů, ale nikoliv kvalita...To jen věčně ožralý doktor už definitivně propadl hnilobnému zapomnění a směšným psychotickým rituálům své dokonale vyprázdněné podstaty. Přesně jako dějinné údobí o němž tato kniha vypráví.
A ono tajemné zvonění rozléhající se nad rozblácenou krajinou není žádnou oslavou nevinnosti, nýbrž voláním prázdnoty.

2 27.05.2016

Četl jsem jen Růži pro Emilii, ale to teda byla darda! Samota je svinstvo, propast nejhlubší a co tam dole člověk najde jsou výhonky šílenství...Alespoň už vím, kde se inspiroval Hitchcock a autor knižní předlohy Psycha.

2 08.11.2014

Každý, kdo dnes na něco nadává, by si měl přečíst tuto knihu a následně si dát pár facek. Faktem zůstává, že drtivá většina z nás by v situaci ve které se ocitla tato jemná a podle všech předpokladů zhýčkaná panička z horních pater První republiky nepřežila ani týden, natož 4 roky! 1460 dní nepřetržité chůze nad propastí, s bestií za zády, s bestií, jež měla k dispozici veškerou palebnou sílu zla, vydána na pospas lidské havěti s neomezeným polem působnosti, využila s neuvěřitelnou vynalézavostí všech možností, které se jí, osamocené ženě po "velezrádci" K. J. Benešovi nabízely v boji proti Gestapu.
Dojde na flirtování s katany, umně předstírané slzičky, čtení budoucnosti z ruky stupidním a pověrčivým gestapákům, podplácení, jemnou psychologii za účelem zmatení komisařů, útěky jako z thrilleru nebo chytání slepic v Pečkárně...a nakonec, světe div se, i na happyend. Ovšem happyend hořký jako pelyněk, tak nějak na hromadě mrtvol, chtělo by se říci... Vpravdě neuvěřitelný osud a charakter, tahle paní Brokešová.

2 10.10.2014

Molloy se bez konce plahočí kamenitou prázdnou zemí, kráčí v kruzích, vrací se k něčemu co za to nestojí, posléze leží v listí zavátý časem a hledí na nebeskou báň, jenž je toliko vrcholkem jeho vlastní lbi. Dále je Molloy coby Malone svlékán z kůže, zbavován sociálního ukotvení, stavěn mimo čas a prostor, aby již jako Nepojmenovatelný pohlédl do tváře Otce.

2 02.09.2014

Ach, ty fotografie! Kdo by to byl řekl, že za tím zdánlivým klidem se lenošivě převaluje zlo a ty milé tváře mají ruce od krve.

2 05.01.2014