MrKrahujec komentáře u knih

Je opravdu pozoruhodné, jak se v případě Kunderově ostře vyhrotil rozpor mezi uměleckým talentem a křivým charakterem. Bohužel mi nezbylo než uvěřit (po zveřejnění konkrétního příběhu konkrétní oběti, anglického letce Dvořáčka), že Milan Kundera skutečně spolupracoval s StB a skutečně donášel, což navíc podporuje i ten fakt, že pak začíná celé jeho zdánlivě nevysvětlitelné chování dávat jasný smysl. Kundera se nechce vrátit do Čech, ba dokonce brání překládání svých pozdních děl do češtiny vůbec ne z nějakého mystického pohrdání zaostalým rodným krajem a národem, ale z docela prostého a obyčejného strachu, že ho tu poznají a usvědčí další jeho oběti. Proto také především chce, aby se na něj v Čechách pokud možno úplně zapomnělo a z toho důvodu všemožně brání novým českým vydáním svých knih. No a tahle kniha je přímo kabinetní ukázkou toho, jak se snaží co nejrafinovaněji vymyslet a vyspekulovat jiné důvody pro svoji nechuť k návratu. Teď už ale musím uznat působení jeho opravdu značného uměleckého talentu. Tím, že pro větší naléhavost zvolil raději ženskou hrdinku (to je přece jenom takové intimnější a osobnější než vyznání starého chlapa) a tím, jak košatě rozprostřel všechny ty hluboce citové (ve většině převzaté z červené knihovny) důvody strachu z návratu a v závěru dokonce (velmi profesionálně) neváhal zapojit i špetku toho sexu, dosáhl toho, že jsem jeho text i s vědomím jeho pravého účelu přečetl dychtivě a téměř s požitkem. Je pravda, že mne osobně nejvíc bavily ty myšlenkové veletoče a zvědavý jsem byl vlastně jen na to, co si všechno nevymyslí, aby zastřel skutečný důvod svého strachu z návratu, ale nakonec jsem (trochu i s údivem) musel konstatovat, že to funguje. I když jen do takové míry, jakou vyjadřuje mé hodnocení.

4 09.10.2022

Podle mne strašně přeceněná kniha (a to i samotným autorem). Kniha, která by se CELÁ dala beze zbytku vyjádřit jedinou větou: "Jak si student Danny chtěl zapíchat a jak se mu to nikdy nepovedlo" že má být tou nejmilejší, nejvtipnější a i jinak nejzdařilejší knihou autora? To by i o samotném autorovi něco vyjadřovalo....

4 23.01.2021

Tak mám už delší dobu pocit, že se dnes už totálně zapomnělo, že Vrchlického autorství této básně je velmi sporné a nikdy potvrzeno nebylo. Dokonce bych řekl, že relativně velké množství málo vyvedených rýmů a občasná uklouznutí v rytmu verše hovoří spíše jasně proti. I když toho není moc (to uznávám), přesto jsem přesvědčen, že takový perfekcionista, jakým byl Vrchlický, by něco takového nedopustil ani ve zcela okrajové pornografické hříčce. Ohledně skutečného autorství mám už dlouhá léta vlastní tip: Karel Mašek. S Vrchlickým se úzce přátelil (dokonce bývá označován za jeho epigona) a přes bezesporu slušnou úroveň svého básnického umění Vrchlického virtuozity nikdy nedosáhl. Zato však proslul svým smyslem pro humor a především satirickým talentem. Tyto indicie se mi zdají být docela přesvědčivé...

4 09.02.2020

Tohle je "ostrý" text, opravdu dost ostrý. Na autora s pověstí Pavla Kohouta možná až trochu nečekaně ostrý, ale v jeho případě to byla jasně zákonitost vývoje. Mohl by to být také docela zajímavý důkaz toho, že i kniha skrz naskrz nepříjemná, až odpuzující, může být napsaná naprosto mistrovsky. Někoho to udiví, někoho pohorší, ale je to nejspíš Kohoutova nejlepší práce. A jeden z milníků české literatury 20. století (i když částečně v negativním slova smyslu).

4 07.05.2019

Předčilo to mé očekávání! Všechny tři příběhy jsou dostatečně uvěřitelné a současně i neotřelé, mají přesně odměřenou dávku naturalismu, aniž by se v něm utopily (jak se tu a tam přece jen stává třeba i takovému Janu Pelcovi) a hlavně čtenáře ani náhodou nenudí. A to i přesto, že jsou prakticky zcela bez humoru (což by bylo u mě jinak minus, ale v tomto případě by byla jakákoliv legrácka zcela evidentně na újmu pravdivosti a realističnosti). Až mě samotného udivilo, že tomu doopravdy nemám co vytknout.

4 09.10.2018

Pověsti nelhaly, skutečně jde o velice dobrou knihu. Je z rodu těch hlubokých příběhů, které připomínají ten pověstný vrcholek ledovce, u kterého člověk stále intenzivněji tuší tu ohromnou masu pod ním, skrytou pod hladinou a tedy i lidským zrakům. Právě tím mi to nejvíce připomnělo dnes trochu opomíjeného Jana Čepa, především pro tu baladičnost, pokoru (snad už ani nemá cenu připojovat přívlastek "křesťanskou") a hlavně pro tu zmiňovanou hloubku ponoru.

4 03.10.2018

A jestlipak si vůbec někdo všiml, že Karel Havlíček je opravdu a čestně jediný humorista své doby, jehož vtipy dodnes skutečně rozesmávají a nevyvolávají už jen zasvěcený úsměv milovníka starožitností. V tomhle je srovnatelný snad leda s Rabelaisem, Cervantesem, nebo Gogolem...

4 19.09.2017

Ačkoliv jsem si právě uvědomil, že jsem panu Dänikenovi (přes velký odpor odborníků) věřil vlastně od samého počátku, bylo to hlavně proto, že jsem neměl důvod mu nevěřit. Protože i pokud uvěříme celým srdcem, že tu mimozemšťané opravdu kdysi dávno byli, nic tím nezměníme na tom, že teď už tu prostě nejsou a pokud se ještě někdy vrátí, rozhodně to nebude kvůli panu Dänikenovi. Ostatně si vůbec nejsem jist, jestli nám tím nějak pomůžou, dokonce ani tím, jestli nám vlastně pomohli tehdy v minulosti. Ovšem z čistě literárního hlediska nemám pro pana Dänikena nic než chválu: sama kniha je napsána skutečně mistrovsky. Jak on umí pracovat s tajemnem a s jeho postupným odhalováním, by mu mohli závidět i ti nejvěhlasnější autoři detektivek, a to, jak poutavě a čtivě umí podat vlastně docela bezsyžetový text, je rovněž obdivuhodné.

4 29.08.2017

Jak nakonec (byť jinde a jindy) sám Mácha přiznal, jedná se vlastně pouze o záznam jeho snu (který se mu zdál snad opravdu někdy v Krkonoších-jiné odůvodnění však ten název nemá). Ovšem to nic nemění na tom, že je to možná opravdu jeho nejlepší dílo, které zcela právem tolik okouzlilo surrealisty. Teď si jenom zkuste představit, jak by to vypadalo zfilmované! A nejlepší na tom je, že by to ani nemusela být moc velká fuška a dokonce je vlastně jedno, jestli by to bylo hrané, nebo animované. Takhle silná látka dává obrovské možnosti nejrůznějším zpracováním. Jistěže by to nemohl být celovečerní film, ale krátký výtvarně poetický film měl být za tu dobu natočen už nejmíň desetkrát! Trestuhodné!!

4 18.08.2017

Naprosto brilantní. Maupassant je rozhodně pozapomenutý klenot celé světové literatury. Vždycky se mi otvírá kudla v kapse, když někde slyším, nebo čtu, že ho považují za jakéhosi frivolního autora lechtivých příběhů, občas dokonce pornografie (a to jednou i ve filmu!). Tento jeho román to ale podle mého soudu s přehledem vyvrací. Je sice pravda, že ani já jsem nějak nedokázal Jeanne doopravdy litovat, protože mě rovněž popouzela ta její naivita (daná sice klášterní výchovou) a hlavně ta její ustavičná sebelítost, ačkoliv (dle slov její služky) se jí vlastně nic až tak příšerného v životě nestalo a mnozí skutečně chudí tvrdě pracující lidé na tom byli mockrát hůř, ale pak mi došlo, že to asi byl Maupassantův umělecký záměr - podat hlavní hrdinku schválně nejednoznačně a ponechat na čtenáři, aby ho to hlavní napadlo samo. Což je dalším důkazem jeho mistrovství.

3 03.02.2023

U téhle knihy se nabízí hned dvojí podnětné srovnání: Jednak s legendární sci-fi Aldouse Huxleyho "Konec civilizace" a jednak s naší českou "Katyní" od Pavla Kohouta (Orwellův román "1984" raději vynechám, protože je jednak nejprofláknutější a jednak je tematicky přece jen vzdálen natolik, že to na srovnání nestačí). Snad by šlo přidat ke srovnání i Zamjatinovu utopii "My", která je přece jen tematicky blíž, i když zase ne o moc. Umělecké úrovně uvedených knih tahle bohužel nedosahuje, což je jaksi dopředu omluveno tím, že je vlastně určena mladším čtenářům, i když by závažnost tematiky mluvila spíše proti. Pokud tomu ale tak je, je jen dobře, že se mladý čtenář seznámí s touto tematikou napoprvé alespoň takhle, otázkou ovšem je, najde-li si pak také cestu k těm výše zmíněným klasikám. Pokud ne, je to škoda, protože tahle kniha opravdu to burcování Kohoutovy Katyně, jakož i naléhavost Huxleyho Konce civilizace bohužel skutečně postrádá, ale vnukne-li mladým lidem otázku, jestli by tradičně představovaný ráj byl opravdu až tak příjemným místem k životu, taky dobře.

3 02.10.2022

Asi že jsem o téhle knize pořád slyšel, že je to poslední (a to velmi okázale poslední) případ slečny Marplové, tak jsem nějak podvědomě očekával, že slečna Marplová na konci zemře (ne nutně jako oběť zločinu, možná prostě jen tak sešlostí věkem, představoval jsem si), a ono nic! Chvilku jsem váhal, jestli je to překvapení příjemné, či naopak, ale nakonec jsem se rozhodl pro to příjemné.

3 31.08.2021

Jednoduše: roztomilé! Samozřejmě, budí to dojem, že autorem je někdo minimálně o jednu generaci starší a to ještě ne úplně prvotřídní. Prostě takový lehký nadprůměr na průměrného ruchovce (příp. lumírovce), či májovce, na autora formátu Antonína Sovy je to ovšem lehký podprůměr, naštěstí ale opravdu jen lehký...

3 23.01.2021

Ač bych to nečekal (Osvobozené divadlo je mým koníčkem už od mala), přesto jsem se tu dočetl dost pro mne nového. Werichovu účast v zahraničních filmem jsem objevil až v souvislosti s (notně komickým) filmem "Pád Berlína" a o dalších jsem nečetl nikdy nic. Trochu mě udivilo, proč se Jiří Suchý pohoršuje nad tím, že Ivan Mládek nemá rád Osvobozené divadlo, když by si to mohl zdůvodnit svou vlastní formulací: Je mentálně úplně jinde (těmito slovy sám Jiří Suchý okomentoval pro změnu Werichovu nevraživost vůči surrealismu). Ale jinak žádné vážnější výhrady nemám.

3 28.10.2020

Já měl, po pravdě řečeno, dost silný dojem, že tohle není jen "pár motivů", které pak Z.Svěrák použil do Vratných lahví, ale že je to vlastně téměř kompletní scénář Vratných lahví se změněnými jmény postav a se záměnou supemarketu za přehradu. No, něco je tam přece jen trochu jinak: let balonem se tu nekoná a vypravěč je už léta rozvedený... Ale to bych neřekl, že to nějak vadí. Kniha se čte velmi dobře a i ten "Čapkovský" efekt se tu a tam téměř dostaví, i když možná nakonec přece jen řidčeji, než si asi autor přál... Ale vyznění zůstává kladné, což je dobré.

3 11.04.2019

Tak k tomuhle tomu daleko spíše, než ke Ginsbergově Kvílení pasuje vstupní věta Williama Carlose Williamse: Račte si podkasat sukně, mé dámy, teď jdeme peklem!

Tohle je vlastně zase takový jako návrat k tomu původnímu poslání spisovatele: v první řadě vypravovat příběh. Snad by tedy bylo příznačnější pana Pratchetta nazývat spíše vypravěčem (jako za stara), než spisovatelem, protože jeho knihy jsou nádherně oproštěny ode vší zbytečné intelektuálnosti a psychologičnosti, byť za to platí tu cenu, že se stávají tak trochu dětskou literaturou. Ale to přece vůbec nevadí! Však pokud někoho připomínají, tak už takové mistry dětské literatury, jako byli třeba Astrid Lindgrenová, nebo René Goscinny. A možná vůbec nejvíc tím všudypřítomným humorem. Skutečně, barbar Cohen daleko víc připomíná vitálního stařečka Archaixe z Asterixových dobrodružství, než svou proklamovanou předlohu Conana, a v souvislosti s hlavní hrdinkou Čaroprávnosti si nelze nevzpomenout na Pipi dlouhou punčochu Astrid Lindgrenové. Ale znovu zdůrazňuji: Tím líp!

3 22.09.2018

Jak už kdesi řekl Jiří Suchý: "Nesouhlasím s Ivanem Divišem téměř v ničem, ale obdivuji Ivana Diviše téměř ve všem..."

3 22.07.2018

Taky mohu s klidným svědomím napsat, že ve výsledku byla Iliada úplně jiná, než jsem čekal. Ale taky úplně jiná, než se píše téměř ve všech anotacích (včetné té, která je uvedená tady pod titulem). Především popisuje vlastně jen velmi kratinký výsek z celé trojské války, pouze od výraznějšího zapojení Achillea do bojů, přes smrt jeho přítele Patrokla a Achillovu pomstu za něj (to je snad vůbec nejobsáhlejší epizoda a zabere téměř polovinu celého rozsáhlého textu), až ke konečné smrti Hektorově a Priamovu vykoupení synova mrtvého těla. Tím celý epos celkem nečekaně končí bez konce, stejně jako i začal bez začátku. Takže o Paridově soudu, krásné Heleně, jakož i o svatbě Pélea a Thetis, kterou to celé vlastně začalo, tu téměř nepadne ani zmínka (jen zcela sporadicky v občasných odbočkách a komentářích), no a snad nejslavnější epizoda celé války - Odysseova geniální lest s trojským koněm - tu není zmíněna vůbec, evidentně k ní mělo dojít až po skončení textu. Vzniká tedy tak trochu dojem, že přes až téměř olbřímí rozsah eposu jde jen o fragment, že musel existovat ještě nějaký stejně dlouhý první a třetí díl, který se nedochoval. Co jsem naopak čekal, to byly rozsáhlé a velmi zasvěcené popisy válečných akcí, vojenské taktiky, jakož i zásahů antických bohů do celé války - o tom se přece jen v anotacích celkem píše. Tady je pozoruhodný fakt, že snad vůbec nejdějovější částí celého eposu je popis Achilleovy zbroje, kterou mu zhotovil Héfaistos, a využil při její výzdobě motivy z jiných řeckých bájí, které tu Homér ochotně a podrobně převypráví. Při takové rozmanitosti vypravěčské úrovně jednotlivých zpěvu zcela chápu domněnky historiků, že Homér jako historická osoba nemusel vůbec existovat, a že jeho oba eposy jsou jen sebranými texty různých autorů z různých období. Nakonec to možná ani není vyloučeno, spíš to na mne ale dělalo dojem, že člověk jménem Homér sice opravdu existoval, ale byl přímým autorem asi jen několika částí svých eposů. Rozhodně byl ale jakýmsi "posledním redaktorem", který sebral fragmenty různých autorů různého stáří a spojil je (byť ne vždy úplně dokonale) v jeden celek, který měl alespoň trochu budit dojem, že je "z jednoho kusu". Tedy vlastně něco dost podobného tomu, co o pár století později udělal s textem Bible svatý Augustin.

3 04.07.2018

Vlastně jedna ze stylově nejčistších ukázek literárního naturalismu. Nenápadný důkaz toho, že styl, který jakoby nenápadně otevřel Émile Zola, a ve kterém více než zdařile pokračovali třeba Louis Ferdinand Céline (a u nás Josef Karel Šlejhar), Warren Miller, či Anthony Burgess, i v současné době má co říci a dost možná, že už jenom on...

3 04.06.2018