mySaints komentáře u knih

I když autor není kdovíjak vypsaný, kniha je napsána dobře, je v ní talent, snad ho Pieper bude rozvíjet dál. Žádné dlouhé rozvětvené věty, na druhé straně ale výstižná přirovnání, člověk se tak nějakým způsobem může dobře vcítit do situace. Příběh není nikterak originální, ale je zajímavé sledovat různě se vyvíjející charaktery lidí, stejně tak jako porovnat několik různých generací, které si procházejí odlišnými problémy závislými na určité éře. Doporučuji knihu pro ty, co mají rádi kratší, výstižné knihy a nevadí jim, když zase a znovu objevují na lidech a na světě něco zkaženého a prohnilého. Tak to prostě je. ... Jen ten konec .. trochu mi to připomnělo Vypravěčku od Picoultové, vám ne?

3 17.08.2018

Paní Griet mě opět nezklamala ... má obrovský talent nádherně popisovat život, jakkoli těžký může být. Postavy v knize dělají (zřejmě, kdo ví) nesprávné volby, ale ona je nekritizuje, jen popisuje, a to tak, že nás nabádá k větší lásce obecně i k větší lásce k životu, vidí v něm více dobrých voleb, než možná dokážeme vidět my sami. Jsou zde všechny ty maličkosti, kvůli kterým se svět jeví jako hezčí místo, i když v něm musíme bojovat a vyrovnávat se s opravdu tíživými věcmi. Se smrtí, se zklamáním zrcadlícím se v očích rodičů, s věcmi, které nás trápí od dětství, s nevhodnými partnery. Hodně moc jsem Moně rozuměla, hlavně v jejích čtyřiadvaceti letech a fandila ji, nakonec jsem na ni vlastně byla pyšná. :)
Někdy by bylo lepší, aby si lidé neustále hledající pravdu a lásku v motivačních knihách, přečetli i takovouhle knihu. Opravdu vás nabije a možná konečně uděláte to rozhodnutí, které tak dlouho odkládáte.
Co mně utkvělo:
1. Popis prvního sexu s Louisem byl naprosto realisticky dokonalý, až sem se musela smát.
2. Jak Mona drží tátovi ruku a cítí se hrozně nepatřičně. Žádný hraný doják, prostě opravdové pocity.
3. Marie nebyla špatný člověk, i když se jevila nesnesitelně. Měla velkou sílu se postarat o rodinu a kvůli tomu musela přetrpět dost věcí. Jen je to přesně ten typ ženy, kterou snad nikdo nikdy nemůže upřímně milovat.
4. "Vypráví o ní, jako by byla teplo, jako by všechno v jeho životě muselo vést do toho jednoho bodu. Když vyslovil její jméno, obestřela ho něha, něha, kterou jsem u něj vždycky spíš předpokládala, než na vlastní oči viděla."
5. Jak těžké je zklamávat své rodiče a vyrovnat se sebou samým. S málo ambiciózními profesními volbami, žádnou velkou kariérou, s moc málo penězi, abychom mohli pěkně žít, s moc komplikovanou povahou na lásku.. "A příliš přemýšlím, na to, abych mohla být šťastná. Jsem moc slabá, moc hledající a přecitlivělá pro svět, který už je sám o sobě dost tvrdý, o tom oni vědí své."

8 22.07.2018

Jak mnohé komentáře zde již naznačují, největším problémem knihy je její pozvolný rozjezd, který byl ve filmu naopak velmi rychlý. Pokud ovšem chcete zcela pochopit jednání postav v hraném snímku, určitě si nejprve přečtete knížku, poté vám dá mnohé větší smysl. Je to krásná pohádka o lásce, která klíčí v každé bytosti - a o tom, co to vlastně znamená chovat se "jako člověk". Rozhodně stojí za přečtení i za vidění.

2 09.07.2018

Toto byla tedy dost zvláštní kniha. Pořád se nemůžu rozhodnout, zda byla opravdu mistrovsky napsaná (čtenář musí umět číst mezi řádky, spoustu věcí si domyslet, je těžké se zorientovat a tím pádem to není čtení pro lidi vyžadující jednoduchost) nebo v tom byla jenom touha autorky napsat rádoby velmi těžkou, šokující a uměleckou knihu, která je oproštěna všech klišé. Udělala jsem tedy rozpačitý kompromis. 2,5 *
Zaprvé - chápu, že dva lidé, i (zejména?) v manželství, před sebou můžou mít hodně tajemství, ale co nechápu je fakt, že když se tak moc milují, že ani v těch nejintimnějších chvílích nemá ani jeden potřebu se nějakým způsobem svěřit. Proto mi ani jeden z hlavních protagonistů nebyl sympatický. Nedokázala jsem se vcítit ani do sebestředného Lotta, který od manželky vyžadoval naprostou oddanost, až ji zapomněl vnímat, a samozřejmě ani do odporné Mathildy, co si taky vlastně vybrala hlavně svoji pohodlnost. Mrzí mě fakt, že jejich hezké pocity jednoho k druhému byly popsány jen povrchně (kromě sexu) a tím pádem jsem prostě nepochopila tu vzájemnou oddanost. Jejich vztah mi přišel jako jedno velké sobectví každého z nich.
Mám z tohoto čtení opravdu rozporuplné pocity, ale hvězdičky dávám alespoň za originalitu. I když se tak tato kniha tváří, opravdu to není čtení pro každého.

3 18.06.2018

Pro malé děti naprosto boží! Krásné ilustrace a hezký příběh s moudrým poselstvím, který vede k debatám nad knihou. Tak by to mělo být, rozvíjejte děti už od malička! :)

1 06.06.2018

Chápu, že spousta lidí si knihu užije - najde tam totiž něco ze sebe, problémy, co řeší téměř každý, trochu pochroumané rodinné vztahy, bitvy o pár stovek i čerstvý rohlíky, prostě vesnický "obyčejný" život ... Vesnice life je v Česku velké a oblíbené téma. Jazykově skvělé, kniha má velkou hodnotu co se týče nářečí a jeho vykreslení. Jinak není vyloženě nudná, ale nemá žádnou zápletku, taky jsem se dost často ztrácela v postavách. Proto si Petru Dvořákovou příště odpustím, na rozdíl od Jiřího Hájíčka, jehož vesnické knihy opravdu miluju.

4 30.05.2018

"Jsou to bludy, když je nám blaze?"
Naštěstí je tu moc pěkných a trefných komentářů. Kdo dává tři a méně hvězdiček - a odvolává se na přílišnou rozedranost, nudu, sentiment a Wertherovu slabotu, uvědomte si, kdy toto dílo vzniklo, a jaké si díky němu stále klademe otázky.

10 23.05.2018

"Hudba je naším světem, naším bezpečným úkrytem, místem, kde se nebojíme být sami sebou. Pokud se cítíš osamělá, pusť si hudbu hlasitěji a budeš si připadat doma, ať jsi ve skutečnosti kdekoli."
Nečtu thrillery a už vůbec ne ty, co říkají, že jsou pro čtenáře Dívky ve vlaku. Jelikož jsem ale fanda rockové hudby, celkový námět mě zaujal a musím říct, že mě to opravdu bavilo. Chování hlavní hrdinky bylo občas ujeté a ten konec autorka silně překombinovala, ale pro mě bylo hlavní, že jsem se skutečně začetla, cítila na sobě tu rock'n'rollovou a festivalovou atmosféru, že jsem hudbu z té knihy téměř slyšela. A některé autorčiny pasáže byly opravdu moc pěkné, ocení je ovšem zejména ti, pro něž hudba opravdu není jen trendem, ale skutečným celoživotním poutem. Kteří opravdu prožívají a cítí každičký tón, decibel, každičký životní okamžik.
"Život je plný krásných dobrodružství, bláznivých nocí, dlouhých rozhovorů a dlouhýho mlčení ve tmě. To jsou věci, který shromažďuješ, když jsi mladá, opatruješ je celý život a o kterých s radostí sníš v hrobě. Nehledej jejich význam, jen si tyhle okamžiky naplno užívej."

1 17.05.2018

Děti by měly číst takové knihy! Prašina jako pražská čtvrť má naprosto skvělou atmosféru (lehce děsivou s příchutí zašlých časů), děj je až do samotného konce napínavý a rozuzlení naprosto nečekané a super. Pořád jsem si říkala: ksakru, jak to vyřeší, pohltí Prašina celý svět? A to je mi pětadvacet let, ne devět. Dobrodružný příběh o síle přátelství, rodiny a lásky zcela jistě zaujme i dospělé, tak jako Rychlé šípy :)
"Kam až nás zavede tohle úžasné století? Budeme si povídat na dálku, jak říkáš, ale budeme se pak ještě vůbec setkávat tváří v tvář? Budeme se hřát u elektrických kamen, ale budou se v nich mihotat plameny jako ve skutečném krbu? Prozáříte svými lampami všechnu tmu, ale budou pak na nebi ještě vidět hvězdy?"

15 28.04.2018

"Všichni máme ztracené ráje, v nichž jsme nikdy nebyli."
Je pro mě naprosto nepochopitelné, proč má takový skvost plný nejskvělejších postřehů o světě tak nízké hodnocení. Ano, hrdinka je z hlediska dnešní společnosti maličko "prdlá", ale co jako? Každý se se svým životem, s hořskosladkými bolestivými vzpomínkami a se ztrátami vyrovnáváme po svém. Postava Blanky se mi líbila právě proto, že šla proti proudu a bylo jí to úplně jedno. A skrze ni autorka vyřkla spoustu upřímných věcí a krutých pravd, které někteří lidé prostě slyšet nechtějí. Každopádně některé pasáže bych si nejradši vystavila do rámečku ... plus ten geniální rozvětvený styl psaní, kdy na vás přímo dýchá atmosféra celé té situace, celého okolí, prostředí, pocity lidí ...
"Mám pořád ráda všechny, které jsem někdy měla ráda, nemůžu za všemi těmi zradami a za většinou vlastních i cizích nevěr nevidět neposkvrněného a jasného člověka z doby před tím, než se vše změní v prach. S jistým pitomým hrdinstvím se nezříkám žádné ze svých lásek ani žádného svého zranění. Bylo by to, jako bych se zřekla sama sebe."

2 21.04.2018

Na tak mladou autorku je kniha velmi vyzrálá a dobře napsaná. Spíše než o popis tragických a hrůzyplných (a někdy obscénních) událostí jde o vylíčení pocitů mladé dívky, která hledá místo, kam by patřila. Kniha vás přesvědčí, jak je neuvěřitelně jednoduché manipulovat s někým, kdo nemá patřičné rodinné zázemí a chce jednoduše zapadnout do společenství, které se úplně vymyká vizi rodičů či vrstevníků. Tímhle byla kniha zajímavá, ale nelze od ní očekávat přesný vývoj případu Mansona a jeho "Rodiny", příběh je opravdu jen lehce inspirovaný těmito událostmi.

5 20.04.2018

Proč nejsou všechny knihy takové? Plné nejhlubších prožitků, plné skutečného života, plné živoucích postav, ve kterých poznáváte i něco ze sebe .. Paní Griet ve vás vyvolá neskutečně melancholické pocity k vlastnímu životu a naučí vás více vnímat svět a lidi kolem sebe. Žijte naplno, nic jiného nemáte.
„Stalo se to hodně týdnů poté, co jsem jí poslal tu kresbu. Připsal jsem k ní: na tom obrázku nejsi ty, je na něm láska, je to mé srdce, které jsi uzdravila víc, než jsi ho kdy mohla zlomit. Myslel jsem to vážně: někteří lidé zůstanou vždycky krásní, i když odejdou, ať to bolí jakkoliv.“

3 20.03.2018

Pro nenáročné čtenáře asi dobrý ... Já jsem si teda už po prvním trapasu se žádostí o ruku říkala, jestli mám číst dál, ale nakonec jsem to nějak dala a v posledních kapitolách jsem jen urychleně četla každou desátou větu. Co se týče příběhu - pořád jsem si říkala: no to snad už fakt ne ... Postavy - naprosto nesympatické a málo uvěřitelné. Jazyk - prostoduché věty, přepříliš přímé řeči. Člověk se nemohl dostat postavám pod kůži, všechny jejich pocity byly tak zvláštně vykreslené - spousta zbytečných slov a člověk se stejně o té postavě nic nedozvěděl. A když jo, tak mu to přišlo celkem nereálné. Nebo jsou některý lidi fakt tak natvrdlí? Bohužel asi jo. Pardon, jednoduše sem měla přestat číst po dvacáté stránce a ušetřit se tak utrpení z dalších "neuvěřitelných" zvratů v životě nesnesitelné Becky a nerozhodné Kate.

4 08.03.2018

Tahle kniha je prostě a jednoduše milostný dopis o 267 stranách. Pokud jste zrovna po rozchodu, skeptičtí k představě velké planoucí lásky - "vášně překračující čas, prostor i logiku" - nebo jste možná ani nikdy zamilovaní nebyli, tahle knížka vás buď unudí k smrti nebo se naopak budete smíchy prohýbat v pase. Mně se Ztracené světlo líbilo z toho důvodu, že autorka se zaobírala otázkami, jakými se zaobírám i já, i když na ně nikdy nenalezneme odpovědi, jen si je asi pořád potřebujeme v hlavě přebírat, abychom nějak ospravedlnili naše chování, naše životy a rozhodnutí. Máme určité věci napsané v osudu nebo si své štěstí a neštěstí činíme našimi volbami? Máme každý vyhrazené jen určité množství svého štěstí nebo můžeme mít všechno? Dějí se všechny špatné věci, protože to tak má být? Máme uvěřit, že vesmír za nás všechno vyřeší? .. Díky zvolenému tématu se mi líbila forma a styl psaní, to poetické vzpomínání a přemítání se k tomu všemu prostě hodilo. Hvězdičku ubírám za konec ... autorka tím usnadnila Lucy osudové rozhodnutí a to zásadní ani nedokončila. Řekla to Lucy Darrenovi? Jako závěrečnou "moudrou" radu dodávám - těch posledních vět se držte. Pokud můžete zažít "požár", utrpíte u toho i pár hlubokých ran, ale i tak to za to vždycky bude stát.

8 17.02.2018

Takové knihy mám moc ráda. Pohnuté osudy viděné z mnoha různých stran a úhlů, mozaiky pocitů a událostí, které vám dají smysl až po přečtení. Přidejte trochu té finské melancholie a Kinnunen může slavit skvělý debut, který se čte lehce a rychle, i když události v něm popsané rozhodně nejsou pro hlavní postavy jednoduché. V knize je pár opravdu silných momentů a já se musela zhluboka nadechnout, abych je nějakým způsobem zpracovala - viz. koupání Lahji; Onni se po stěně výtahu sveze do podřepu.
"Chtěl bys být jiný? Nebo bys chtěl být stejný, jen někde jinde?"

6 14.02.2018

Super debut! Knížku neodložíte ... pořád se ptáte: "Co se to vlastně stalo tak hrozného?" Přitom ze začátku působí příběh dětsky, naivně, celkem optimisticky ... Ale ponořte se hlouběji do dětských "nevinných" her, do života "obyčejných" obyvatel belgického venkova .. A překvapení si vás už najde. Lize Spit buduje napětí postupně, k čemuž přispívá originální syžet. Tahle holka má talentu na rozdávání, chci od ní číst víc!

4 08.01.2018

Představte si, že jedete vlakem ze Svitav do Brna. Koukáte z okna stejně jako další cestující, někteří teda jdou ještě na záchod, hledají něco v kabelce, volají manželovi, hlídají děti .. Vidíte ubíhající krajinu, lesy, auta, silnice, lidi venku ... Tam všude se odehrává nějaký příběh. Každá knížka Helle Helle je jako jízda takovým vlakem. Ona vás vezme na projížďku jedním určitým úsekem, ale je na vás, co si z toho příběhu složíte vy. Můžete se soustředit na cokoliv chcete, pozorovat padající sníh a vzpomínat na dětství, domyslet si příběh o dvojici na nádraží, přemýšlet, kam letí hejno ptáků na nebi. A každý cestující v tom vlaku to uvidí úplně jinak. O tom Helle Helle je, nemůžete po ní přeci chtít, ať vám řekne celý příběh, nedejbože něčí pocity, bolest či radost. To už je na vás.
Pět hvězd jí nikdy nedám, jelikož mám radši košatější příběhy, ale ve své originalitě je Helle Helle opravdu geniální.

3 18.12.2017

"Jakési Naposledy, zhmotněné do formy hovna." :D .. Laura Lindstedt je geniální. Dlouho sem nečetla román, kde bych tak moc obdivovala autorčin jazyk, představivost, vědomosti, moudrost i schopnost poutavě vyprávět jednotlivé příběhy. Téhle knize se musíte dostatečně otevřít, abyste si ji mohli užít. Obsahuje zapeklité otázky a budete si muset představovat věci, které jsou pro někoho téměř nepředstavitelné. Laura vás zavede do meziprostoru, kde není žádný čas, ale také prožijete několik životů a celou dobu budete v podstatě myslet na smrt. Budete si muset projít myšlenkami, co se skrývají opravdu, opravdu hluboko. Jak čas ovlivňuje náš život a smrt? Proč žiju zrovna tady a teď? Kdy nastane má smrt a kam potom odejdu? ... Lauře moc díky za tak mnohovrstvou a jedinečnou knihu, má vše, co jsem zrovna potřebovala číst.

2 18.12.2017

Je mi 25 a tahle knížka vystihla úplně všechny moje pocity. Obrázky!!! Tak asi v tomhle nejsem úplně sama. Opravdu si myslím, že s dospělostí se to přehání a neměla by se brát tak vážně.

4 29.11.2017

O válce, holocaustu a nelidských režimech jsem přečetla již hodně knih. Některé byly opravdu silné, skvěle napsané, tak sugestivní, že jsem vyplakala mnoho slz a hrůzné obrázky se mi honily hlavou ještě dlouho po přečtení.
Ovšem Hana je výjimečná kniha v tom, že ukazuje důsledek. Samotný popis pobytu v Terezíně a Osvětimi stojí tak trochu na druhé koleji. Důležitá je postava Hany, která těžko hledá místo v poválečném světě. Bylo mi jí strašně líto. Kam se jít schovat před svými vlastními vzpomínkami a výčitkami? Nepamatuji si, že bych kdy četla knihu, která by se zabývala právě nejvíce psychikou ženy, která přežila takové hrůzy (možná jen zčásti Sofiina volba?). Hana je fiktivní postavou, ale takových žen musely být stovky. Ty, které měly spoustu krásných snů a Hitler jim je všechny sebral. Ženy, které nemohly za nic, co se jim, jejich rodinám a světu dělo, ale přitom jim vina sžírala poslední kousky duše. Hana díky trpělivé lásce znovu našla smysl. My můžeme jen doufat, že duše těch skutečných žen našly za života klid - nebo alespoň po smrti, a ty hrůzy, které jim nedaly spát, se již nikdy nebudou opakovat. ...

34 31.10.2017