mySaints komentáře u knih

Kniha je zajímavá svým způsobem vyprávění - čtenář tak vidí jednu situaci hned z několika úhlů a rozměrů. V některých situacích a charakterech se poznává, ale vidí i náhled druhého člověka. Bylo by fajn, kdyby si z toho někteří lidé vzali příklad a neodsuzovali neuvážlivě všechny lidi kolem sebe, co mají jiný názor či jiný náhled na svět. Nikdo nemůže druhému porozumět na 100%, nikdy se neocitnete v kůži někoho jiného, a proto je tak důležité nesoudit, ale komunikovat. Nechovat se jako některé postavy v této knížce. V které se vlastně nic moc nestalo (děj se točí hlavně okolo jedné ne úplně povedené cesty z Prahy na venkov), ale v hlavách ústředních postav se toho dělo dost. A o jejich myšlenkách to vlastně celé bylo.

6 31.10.2017

Kniha není dokonalá. Chtělo by to ubrat pár stran, zejména ty autorčiny autobiografické (Kateřina), někdy to byla maličko nuda. A každý chlap je špatný? A kdo je zase tohle? Jo, aha, nějaká tetička tohodle a nevlastní matka téhle. No, někdy jsem opravdu chtěla dát horší hodnocení.
ALE! Ta kniha je úžasná, i když není dokonalá. Jen ten autorčin tok slov, jazyka. Jak plynule přechází z mysli jednoho člověka ke druhému, a tak si čtenář může udělat vícerozměrný obraz událostí, pocitů postav. Uvědomí si, že každý prochází určitými zkušenostmi, že rodinné tragédie dlí hluboko a špatně se jich zbavuje. Autorka zde zachytila proměny bezstarostného mládí, které je stejně nakonec sevřeno ve stejných svárech jako předci, ale vždy má naději na odpuštění, na nový začátek, na štěstí. Paní Dubská prostě napsala román o životě, který může být hodně těžký. Předkládá čtenářům svoji vizi psychologických propletenců, životních osudů (určovaných společenskými podmínkami, dobou, minulostí, druhými lidmi, kterým se snažíme zavděčit) a nadějí (konec knihy je vyloženě optimistický, i když na někoho může celá kniha působit spíše pesimisticky).
Děkuji Vám, paní Dubská, protože máte ve všem naprostou pravdu. Je třeba se otevřít, odpustit a přijmout sama sebe.

3 09.06.2017

Skvěle napsaná kniha, díky které jsem pochopila všechny souvislosti, co stály za vznikem revolučních uměleckých děl, a to nenásilnou, až spíše zábavnou formou. Doporučuji laickým zájemcům o umění, ale mně pomohla i při studiu na státnice. :)

2 04.06.2017

Jeho básně mě nadchly. Možná ne všem se toto může zdát jako generační výpověď, ale moje pocity to vystihuje celkem přesně (tedy takové ty negativní). Sedět na lavičce, koukat na spěch lidí kolem a číst si básně Jana Těsnohlídka, trošku hlouběji se ponořit do vnímání světa. Jednou za čas je úžasné být naštvaná, zdrchaná konzumní společností, komerčností, pomíjivostí. Ale tak to je a mě tyto básně přijdou krásné. A v něčem mi Těsnohlídek opravdu hodně připomíná Hraběte a celou beat generation. I oni byli naštvaní na svoji dobu, ale vždycky našli na světě něco úžasného a ze své naštvanosti a smutku tvořili krásu.
Nikdy tě nesmim ztratit
slova
kterejch by se šlo najíst
žít
pro ty slova
v těch slovech
z těch slov

3 18.02.2017

Ano, trilogie z ostrova Lewis byla opravdu výjimečná - jak zobrazením přírody a reálií, tak svým melancholickým, citlivým, ale také velmi napínavým příběhem. Nelze na ni ale pořád odkazovat. Zde se May uchýlil k prvoplánovějšímu tématu - a mnohým může tento typ příběhu připomínat právě Brownovy knihy - je tu nevyřešená záhada a někdo, kdo není úplně kompetentní, se do toho začne míchat. K vyřešení ho vedou jakási vodítka, směřující až někam hluboko do historie a také neuvěřitelné shody náhod (třeba úplně náhodně slyšíte příběh o zelené vodě tekoucí v jedné z místností v katakombách, které se říká podle stejně zeleného nápoje a ejhle - zrovna ten zelený nápoj je v jedné z místností a vy si okamžitě vzpomenete na ten příběh, bez kterého byste vlastně vůbec neměli páru, kam se vydat dál). Konec je vždy stejný - záhada je vyřešena.
Tyto knihy jsou zábavné a fajnové jako jednohubky na pár odpolední, jelikož každý chce přeci vědět, jaké tajemství kdo střeží. Ale už za pár týdnů, možná dní, vlastně zapomenete, jak to skončilo a možná i to, o čem to celé bylo. I po půl roce od přečtení ve mně stále dlí atmosféra větrného ostrova Lewis, po Francii mi zbyl zejména pocit bezmoci při neschopnosti přečíst alespoň jeden název nějaké francouzské školy správně. Ale jak říkám - jako jednohubka ideální a May je zárukou, že kniha je napsaná dobře a čtivě, takže se chystám i na další díly o Enzovi.

7 27.01.2017

Kdybych dala tuto knihu přečíst mé optimismem stále nabité kamarádce, která každý den potřebuje společnost mnoha nejrůznějších lidí, zřejmě by se na mě po přečtení dívala divně a kladla by si otázku, zda takoví lidé, jako jsou v této knize opravdu mezi námi existují, a zda se já vyžívám v tom číst o utrpení druhých (a tím jsem divná). Tuto knihu si zamilují zejména hluboce přemýšlející lidé (a to neznamená, že musejí být nešťastní a vůči světu zahořklí, to vůbec ne). Ti příběh Mattia a Alice ocení proto, že jim zase na chvilku odhalí jejich nejskrytější myšlenky a nejtemnější pocity a dá jim hodně témat k přemýšlení. O tom by knihy měly být.

12 21.01.2017

Za tuto knihu Faberovi děkuji z celého svého srdce. Potřebovala jsem něco, co mě konečně vytrhne z letargie způsobené čtením průměrných knih. Faber nenapsal román, který slupnete jako malinu, ale takový, ke kterému se budete láskyplně vracet, dlouze přemýšlet o pasáži, co jste zrovna četli a doufat, že vaše putování Peterovou myslí nikdy neskončí. Kniha je naprosto úžasně napsaná a je v ní nesčetně myšlenek, kterými by se měl zaobírat každý, kdo žije na této planetě. Nejenom to, kde vlastně leží hranice lásky a víry, ale nastává zde i velmi tíživá otázka, zda někdy opravdu budeme muset najít jinou planetu nebo zachráníme tu naši - tu naši nejkrásnější.

"Schází vám pampelišky, schází vám banány, schází vám hory a vážky a vlaky a růže a...dokonce i podělaná nevyžádaná pošta, schází vám rez na požárních hydrantech, psí hovínka na chodníku, západy slunce i váš tupej strejček, co si neumí vybírat košile a má zažloutlý zuby. (...) Stýská se vám po sněhu. Stýská se vám po moři, non importa, jestli je znečištěný, sem s tím, s ropnými skvrnami, kyselinou, kondomy, rozflákanými lahvemi, komu na tom záleží, pořád je to moře, pořád je to oceán. Sníte ... sníte o čerstvě posekanejch trávnících, o tom, jak voněla tráva, přísaháte, že byste dal deset tisíc doláčů nebo vlastní ledvinu za možnost ještě jednou naposledy k tý trávě přivonět."

P.S. V mých představách byli oázané nejvíc roztomilí tvorové ve vesmíru. Miluju je.

9 10.01.2017

Lovecraftův život i dílo je obehnáno jakousi temnou a neznámou silou, ze které mě mrazí v zádech. Horory nemusím a téměř žádný jsem nečetla (pokud nepočítám Kinga), ale Lovecraft je něco úplně jiného, jelikož u jeho děl mě opravdu jímá hrůza a hnus. A tak to má být, čas od času .. je třeba si připomenout , že brány do jiných světů existují a lidská rasa má svá omezení. ;)

4 10.01.2017

Bohužel, hvězdičky dávám pouze za překvapivé rozuzlení. Jinak jsem se tím prokousávala dlouho a s vypětím všech sil, necítila jsem na sobě tu "šílenou, zvláštní, pohřební, smutnou a temnou" atmosféru, kterou tak trochu autorka slibovala. Příběh pro puberťačky, ty možná zaujme. I když podle zdejšího hodnocení kniha zaujala i mnoho dospělých, ovšem pro mě to byl jen dost tuctový příběh, ani ne moc dobře napsaný.

4 29.12.2016

Dost jsem přemýšlela, kolik dát palců a nakonec je z toho nějaký kompromis. Hvězdičky dávám za to, že Katja Kettu je opravdu pozoruhodná a zejména velmi originální a kreativní spisovatelka, která se nebojí zajít za hranice komerční knihy. A tím pádem za hranice té nejdivočejší lidské fantazie. Protože to, co jsem viděla na "vlastní oči" v této knize ve mně tedy zůstane navždy. Ty nejdivnější věci. Kdo četl, jistě ví, o čem mluvím. Hvězdičky naopak ubírám kvůli časté nepřehlednosti děje (s tím jsem měla problém už u Porodní báby) a za témata, která na mě někdy už byla opravdu moc (i když na "finské podivno" jsem zvyklá).

2 29.12.2016

Peter May tak trošku v jiném kabátě, ale mně se tedy do vkusu trefil naprosto. Atmosféra 60. let, kdy každý chtěl mít slavnou kapelu a udělal by pro to cokoliv, mladické sny, ale také nerozvážná rozhodnutí, přílišná důvěřivost a naivita se zde prolínají se současným konzumním světem, se stařeckými výčitkami, pocitem promarněného života a několik desetiletí střeženými tajemstvími.
Díky této knize jsem si prošla mnohými emocemi a zdálo se mi to nebo ne - potkala jsem Johna Lennona?
"Kdybych tak jen tak věděl, že nenaplněné ambice jsou jako dlouhá, vleklá smrt a že pocit životního selhání nikdy neodezní. Postupem času jen sílí, zatímco hodiny odpočítávají zbývající dny našeho života a všechny zbytky naděje unikají jako písek mezi revmatickými prsty."
P.S.: I když je tento příběh velmi smutný, plný viny a zmařených ambicí, zanechal ve mně takový zvláštní hořkosladký pocit. Přijde mi, že mě kniha nabádá, abych trochu více žila, pustila si nějakou tu pecku od Stounů a tancovala. Protože dokud jsem mladá, tak můžu.

11 27.11.2016

Do příběhů Petera Maye jsem se opravdu zamilovala. Od jeho knih jsem očekávala pouhou detektivku inspirovanou trendem severské krimi, ale dostalo se mi něčeho mnohem hlubšího a krásnějšího. Mayovy romány, jako i Ostrov Entry, jsou směsicí výborné detektivní zápletky a psychologické sondy do trpících duší. Čtenář se ovšem dočká také poučení z historie a obrazů nespoutané krajiny, která je nám tady tak vzdálená. Ostrov Entry mě po úžasné trilogii z ostrova Lewis v ničem nezklamal a velmi se těším na další romány z různých koutů světa.

11 20.11.2016

Kniha je senzací, už vyšel třetí díl a stojí se na něho fronty...To mě tak nějak donutilo, abych se podívala na anotaci. A hned jsem věděla, že si knihu prostě přečíst musím - jakožto průvodkyně-brigádnice na několika českých zámcích. Čekala jsem tedy něco úplně jiného, ze začátku mi spíš bylo za autora trapně, jak moc tlačí na pilu. Ale upřímně - kniha má zejména pobavit, a když čtenář přijme autorův (trošku přehnaný) humor, tak mě čtení tohoto titulu nakonec i bavilo. Nahlas jsem se tedy zasmála pouze jednou, ale jako oddychovka pro pousmání postačí. Zejména mě pobavily narážky na muflony a všechny ty věci, které si třeba návštěvník jakéhokoliv historického objektu neuvědomí - narozdíl od pracovníků (či majitelů samozřejmě). Takže za mě určitě neurazí, pokud bude čas, přečtu si i další díly. :)

5 30.10.2016

Přečetla jsem si pár stránek a knihu odložila. Psáno podivně stručně a vypráví to naivní dítě? Po pár měsících, kdy jsem nevěděla co číst, jsem si na tuto knihu vzpomněla a donutila se k ní vrátit. A za chvíli už jsem se opravdu do čtení nutit nemusela. Postupně jsem zvyšovala své hodnocení. Ubývající stránky mi pomalu lámaly srdce, duši zaplnily šedí a úzkostí.

Při čtení jsem si šla namazat chleba a vyhazovala jsem zbytky už starého tvrdého pečiva. Při pohledu na tolik jídla vyhozeného v mém koši se mi udělalo zle. Ze sebe. Ze světa. Tak silná je tato kniha. S ní okusíme trošku jiné odstíny šedi.

"Strana 361: Myslím na tebe. Strana 412: A co ty, myslíš na mě? ... Zavřela jsem oči. Ano, myslím na tebe. Všechno nejlepší, Andriusi."

9 14.10.2016

Některé povídky jsou zčásti trochu nepochopitelné, ale některé opravdu skvělé. Ukazují nám ty nejhlubší pocity a myšlenky nejrůznějších lidí, v kterých občas člověk poznává sám sebe. Povídky zachycují i takové věci, zážitky, pocity, které si člověk nechá pro sebe po zbytek svého života, jelikož se zdají být hloupé nebo ponižující. Rozhodně doporučuji pro všechny, kdo ve svých myšlenkách a podivných pocitech chtějí jít ještě hlouběji a nebojí se. TOP: Nahoře na mýtině; Rituál; V zemi snílků, kde je možné všechno

2 02.10.2016

Pro mě to rozhodně nebyla taková ta detektivka, při které je člověk celý našponovaný napětím a nemůže přestat číst, ale zase měla jiné kvality - a to zejména jakousi severskou strohost, která dodávala ději na atmosféře a postavám na uvěřitelnosti. Při pár autorových ironických poznámkách a větách jsem se opravdu musela smát. Takový styl psaní je mi blízký, takže možná sáhnu i po další Johnsrudově detektivce, pokud teda vyjde - jelikož tento typ detektivky není úplně pro každého. I já jsem knihu četla poměrně dlouho a někdy jsem se nutila se k ní vrátit.

2 12.09.2016

Pěnu dní jsem odkládala dlouho. Mylně jsem totiž předpokládala, že je to těžké čtení, a že člověk potřebuje být správně naladěn, aby si knihu užil. Když jsem si ovšem přečetla první kapitolu, byla jsem tak mile překvapená, že jsem knížku slupla během dvou dní, ze kterých si pamatuju zejména svůj nezadržitelný smích a pak také pár těch melancholických slz. Je to naprosto BOŽÍ kniha, která má v sobě vše co miluju - absurdní scénky, které člověka překvapí naprosto nepřipraveného, spoustu citu a krásný jazyk. Moje první Vianovo dílo a už teď se pouštím do dalších jeho knih!! Krásné, milionkrát krásné, smutné a silné.

7 27.08.2016

"Rodiče své syny někdy tolik milují, že si jejich život představují jako romantický film. Myslí si, že mládí nám pomáhá překonat všechny problémy. Možná rodiče zapomínají na jednu drobnost: Být na prahu sedmnácti může být kruté a bolestivé a matoucí. Být na prahu sedmnácti může být i na hovno."
Přála bych si, aby dnešní mladí lidé četli takové knihy. Sice v ní nezažijí žádné bláznivé dobrodružství, ale možná pochopí mnoho věcí o lásce k druhému člověku, o tom, že člověk může být mladý a smutný zároveň, možná poodhalí nějaké ty opravdu důležité záhady vesmíru - třeba to, že ptáci patří nebi, a že svět nám nebude patřit nikdy. Že každý má právo cítit se osaměle, protože léto není jen ve znamení veder, ale také bouřek. A někdo je prostě dělaný do deště. ...

7 28.07.2016

Obsahuje malé množství spoilerů ... ;)
V žánru "pohodové literatury" je to fajn čtení, zejména knihomoly budou bavit všechny ty narážky na "knihy vs realita". Ovšem když se nad tím člověk zamyslí, ten "skutečný" život hlavní hrdinky je opět zase jen smyšlený příběh, dle mého názoru emočně velmi plochý (ano je to jen ta "pohodovka", ale zase k čemu mi to je, když jsou hrdinové tak málo uvěřitelní?) a dějově dost předvídatelný. Dva dospělí lidé spolu hrozně moc chtějí být, ale nemůžou uvěřit tomu, že by to ten druhý chtěl taky? A Tom je tu jako prototyp toho dokonalého muže, který nechce mít žádnou krátkodobou záležitost, jelikož by mu to mohlo ublížit? Pche...No...Dobrá. Tato kniha má takové to zvláštní poselství, že "život je vlastně stejně skvělý a nepředvídatelný jako všechny ty úžasné příběhy v knihách, takže přestaňte číst a vyběhněte ven za dobrodružstvím". Takže ano - přestaňte číst! Ale jestli hodláte číst dál a dál, protože život je taky občas pěkná pruda a stereotyp, tak si tuhle knížku vezměte na dovču, čtěte ji jako pohádku a ten feel-good pocit se dostaví. Takže kniha splňuje požadavky ;)

5 17.07.2016

Miluju Sofi Oksanen od té doby, co jsem četla Očistu. Její knihy mají vždy takovou specifickou atmosféru, tak severskou, temnou, smutnou, špinavou, zkrátka to, na co nejsem moc v reálném životě zvyklá, a proto se k téhle spisovatelce stále ráda vracím. Baby Jane je (hlavně ze začátku) hrozně otevřená a šokující kniha. Je psána stručně a úsporně, ale i přesto dokáže člověka vtáhnout. Ne jako detektivka nebo historický román, které nemůžete přestat číst kvůli strhujícímu ději, ale spíše jako když se díváte na člověka na kraji společnosti a nemůžete od něho odtrhnout zrak. Říkáte si - jaký je jeho příběh? Chcete ho slyšet, ale vlastně nechcete. Všechen ten smutek, osamění, nemoce, hnus, nelidské a lidské potřeby. Ten příběh ve vás nechá pálivou díru. Není to pro každého, ale já už se těším na další propalující příběh od Sofi!

6 24.05.2016