Natynebul
komentáře u knih
Hra o trůny
George R. R. Martin
Martin je mistr cliffhangerů, respektive psaní tak, abyste chtěli číst dál a pořád dál. Platí to o jednotlivých kapitolách i o konci knihy. (Všichni ale víme, že úplné konce mu zatím moc nejdou.)
Kouzla rodu Thornů
Margaret Rogerson
(SPOILER) Na tuto knihu jsem se těšila, protože mám ráda YA a miluju fantasy, ovšem — řekněme to na přímo — byla jsem velmi zklamaná. V první řadě jsem se z “high fantasy” naučila na propracovanost světů a jejich reálnost. Při čtení Kouzel jsem netušila, kde vlastně jsem, autorka víceméně parazitovala na našem skutečném světě, ať už se to týče letopočtů, plynového osvětlení nebo způsobu oblékání, spojitosti ale nebyly nijak vysvětlené.
Dále mi vadila spousta nepravděpodobností (Elizabeth bojuje, jako by byla Zaklínač z Kaer Morhen, přitom nikdy nedržela meč v ruce; tajnou chodbou vleze rovnou na schůzku svého budoucího milence a ředitelky), šťastných náhod (Silas potká Elizabeth v obrovském městě na pokraji sil; Elizabethin útěk ze sanatoria) a nesrozumitelných popisů (závěrečná “bitva”, ale obecně všechny bojové scény). Ukrást grimoár z mega hlídané veleknihovny je přece pohodička, být otupělý na fungování kouzel téměr bez vysvětlení taky… Fakt nemám ráda, když se věci moc daří.
Nejvíc ale téhle knize chybí formální spisovatelské umění. Je nesrozumitelně, zatěžkaně napsaná a s výjimkou postav nevytváří téměř žádnou představu. Ale — to možná nemusí být chyba původního textu. Jestli mi totiž něco skutečně vadilo, byl to překlad Pavly Kubešové. Nejenom, že v knize neustále někdo něco “krákal” (“Nathaniel ji zvedl ze země a vzal ji do náruče. ‘Ten chlapec,’ zakrákala.”) a dále si za pomoci floskulí “balil svých pět švestek”, “krve by se v něm nedořezal” nebo se něco stalo “jako máchnutím kouzelného proutku” (což všechno spíš přisuzuju samotné autorce, i když idiomy byly jistě převedeny do svých šílených českých ekvivalentů), zároveň se objevovaly skutečné blbosti, které ničemu jinému než špatnému překladu přičíst nemůžu. Například:
- “jestli si myslíte, že jsem kvůli svým dokonalým tvářím obětoval několik panen, mýlíte se” (tvářím?)
- “narazila do zdi, až jí zachřestily zuby” (zachřestily?)
- “zakroutila obočím” (zakroutila?)
- “nalil si drink z křišťálové karafy” (skutečně drink?)
- “pak převrátil oči navrch hlavy a omdlel.” (převrátil oči navrch hlavy?)
To, že nakonec dávám vlastně vstřícné hodnocení, přisuzuji tomu, že se mi líbily grimoáry, dobře vykreslené tři hlavní postavy, otevřený konec a moc moc jsem ocenila celý faustovský koncept magie vznikající z vyvolání démona a propůjčení jeho moci výměnou za část života (nejpůsobivější tak pak pro mě byla scéna Silasova znovuvyvolání a jeho požadavku na vyšší cenu).
Faja
Petra Stehlíková
Je to hodně překombinovaný typ fantasy, v němž dějovou linku tvoří tisíce epizodek, který začínají čím dál tím víc omrzovat. Někdy mi přišlo, že to celé nedává smysl a osobně nesnáším, když hrdinka na všechno přijde JEN TAK. Třetí díl si ale dám, protože koncept světa, ve kterém se všechno odehrává, a jeho postav, je dobrý. Nejlepším příkladem je asi skupina pětadvaceti hot mužů, kteří žijí jednou nohou tam a druhou vedle a jejich zbraně jim vlastně ubližují.
Hluk a vřava
William Faulkner
Nemyslím si, na rozdíl od mnohých, že by první část knihy byla nejsložitější, a tudíž nejméně zábavná (i když dvojitý výskyt jména Quentin si Faulkner mohl odpustit). Naopak: díky ní máte chuť knihu číst znovu od začátku, jakmile dočtete čtvrtou část. Pokud jste četli celou dobu správně, měla by se ve vás zvednout vlna touhy pochopit Benjyho a dát si ho znovu. A pak vás to asi nepustí a pojedete podruhé i Quentina.
Ale objektivně, není to kniha pro každého. Je rozlámaná, subjektivní, poetická, někdy stříhaná jako komiks někdy jako spaghetti western. Stojí ale za to, podává neskutečně bolavé poselství o člověku. A když si ji necháte prostoupit do těla, opravdu ji budete chtít číst znovu dokola.
Děkuji také za velice dobrý překlad. Dlouho jsem nečetla tak elegantně a uvěřitelně přeložené černošské nářečí (často se bůhví proč používá nějaká podivná moravština, tady vůbec).
Jatka č. 5
Kurt Vonnegut Jr.
Hm, nechápu, jak může tato kniha někomu přijít zmatená. Pohybujeme se po životní linii jednoho člověka, který je až zázračně flegmatický. Čtenář by měl být taky. A to je také téma: Co je lidský život tváří v tvář válečnému krveprolití? Jen zbytečná úsečka. Vonnegutovi se povedlo napsat jednoduchou, upřímnou metaforu něčeho hrůzného.
Nemusíme přemýšlet nad tím, co se Billymu skutečně děje a co se mu zdá. Na tom nezáleží, zkrátka cestuje časem a unesli ho mimozemšťané.
Tak to chodí.
(Hvězdu strhávám za zbytečný úvod a autorskovypravěčské “A to jsem byl já”. Kdyby se začalo rovnou Billym Pilgrimem, dala bych pět, za okamžité nemilosrdné vhození do okouzlujícího příběhu.)
Hry
Bernard-Marie Koltès
Možná - ale opravdu jen MOŽNÁ - by Koltésovi bývalo prospělo, kdyby se rozhodl jeden motiv rozpracovat dokonale v jedné hře a ne ho po kouskách pasovat do mnoha. Moc hezký doslov, který, zdá se mi, má slova potvrzuje.
Tady byla Britt-Marie
Fredrik Backman
Nemohu si pomoct - když tuto knihu čtete již jako šestou v řadě od Backmana, některé autorovy triky již nefungují. Do třičtvrtiny silný příběh, stejně jako ty předchozí, uvěřitelné postavy, tajemno, poslední čtvrtina už je o ničem a tak nějak na jedno brdo.
Přístav volá
Jaroslav Foglar
Hodně slabá gay romance a i hodně slabá agitka na modrý život. Zdá se mi to fakt odfláklý. Kdyby se aspoň Foglar tak strašně nebránil, že to o čem psal, vážně nebylo obyčejné přátelství mezi dvěma chlapci.
“Představil si Láďu, jak teď už cvičí své skvostné tělo, jak mu hrají svaly…”
“Jiří si toužebně přál dozvědět se to! Hledal příležitost k přátelskému zápasu - a přece se ho tajně obával.”
“Ale trnul při myšlence, jak si tu věc bude vykládat banda! On chodí s Láďou a banda přece Vilemína pronásleduje!”
“Ale na Láďu nemohl Jiří zapomenout. Každou volnou chvíli věnoval vzpomínkám na něj.”
“A tady je to místo, kde se Jiří přesvědčil o Láďově síle, když se přetahovali. Zde u toho krámu kdysi na Láďu čekal. Jiří je bolestně vzrušený. Na skráních cítí nový příval slz.”
Na západní frontě klid
Erich Maria Remarque (p)
Rozhodně se nebojte číst Remarqua s předpokladem, že bude nudný, neboť představuje povinnou četbu. Na západní frontě klid je napsaná velice “současným” stylem. V jedné chvíli do vás řeže visící střeva a odpadávající plíce, v druhé vám mačká slzy poetickými myšlenkami mladého kluka, jehož život někdo zničil, ještě než dosáhl dvaceti let. Po celou knihu se spolu s Pavlem budete marně snažit zjistit, kdo byl ten někdo. Kdo jen může způsobit takové hrůzy? Odpovědi se nedočkáte, Remarque přece nemohl zodpovědět otázku, již se ještě dnes vůbec bojíme položit.
Spílání publiku
Peter Handke
Tento dramatický text je divadelní paradox. Pokud se chcete zábavnou formou vzdělat v základech divadelní teorie, doporučuji vám ho.
Na jih od hranic, na západ od slunce
Haruki Murakami
Velice rychle jsem ji přečetla a velice rychle na ni zapomenu.
Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě
Cormac McCarthy
Krvavý poledník je skvělá kniha (když máte rádi McCarthyho a antiwestern). Tolikrát zmiňovaná brutalita se tu děje naprosto přirozeně, protože je celý příběh jazykově stylizovaný tak, že ani není možné ji prožívat. (O to víc zabolí konec.) Díky geniálně zpracované epizodnosti, uvozené záhlavím kapitol, čtenář nečeká, co se stane dál, ale co přijde (což je skoro to samé, ale kdo četl, pochopí). Obě tato pozitiva umožňuje McCarthyho senzační uchopení jazyka, kde se jazykové vrstvy střídají filmovým střihem, zároveň ale naprosto přirozeně.
Přemýšlím, co mi vlastně nesedlo, proč nemohu dát pět hvězd. Asi to bude přespřílišná tajemnost, neuchopitelnost, potažmo plytkost témat, jež se dílo snaží otevřít.
Kde zpívají raci
Delia Owens
Začnu tím, co knize strhává více než jednu hvězdu. Detektivní zápletka je trapná a nepřesvědčivá a kniha ji vlastně ani nepotřebuje. Děje se tu příliš pozitivních věcí, které příběh hází až do pohádkového žánru (např. Jodie, Tate, vydávání knih, lidé změní na Kyu názor vlastně zničehonic — ale zde nechci spoilovat). Být primárně zooložkou jako Owens, nepouštěla bych se také do básnění, úplně se nezdařilo (a navíc to bylo dost zbytečné). Všechno se vyřeší jednoduše, rychle a k dobrému, až na linku Kyiny rodiny a života s brutálním tyranem, což je nosný motiv (obzvlášť, když je rámovaný paralelou s fungováním jiných živočichů).
ALE co knize přidává více, než odečtou negativa: nádherný popis přírody, v níž jako by čtenář skutečně stál; díky autorčině znalostem velice atraktivní a exotické prostředí; motiv významu lidského spjatí s přírodou; nádherné přírodní metafory.
Kde zpívají raci je skrz naskrz milá kniha, která se hodí na dovolenou. Ale že by to byl takový odvaz, jako o něm mluví PR knihkupců… To asi ne.
Mýty a texty
Gary Snyder
Pět nedám, protože nemám dostatečné znalosti ve východních náboženstvích, indiánské mytologii a amerických reálií té doby. Velké plus má konkrétně toto vydání za skvěle zpracovaný poznámkový aparát, jenž tuto mou neznalost vyvažoval. Dalším důvodem, proč se tento text (či mýtus) nedostane do mého top výběru básní, je jeho složité, místy až zmatečné frázování, prudké střihy a – jak jsem se dočetla ve skvělém doslovu Luboše Snížka – i jazzová rytmičnost. Každý, kdo je ve čtení poezie (a obzvlášť poezie beat generation) zběhlý, a každý, kdo si v Dharmových tulácích zamiloval Japhyho Rydera, by si ale měl toto dílo přečíst. Je v něm obrovské a dnes ještě naléhavější varování (TEXTY), ale zároveň i naděje (MÝTY).
Medvěd a Slavík
Katherine Arden
Čtu v komentářích, že se dle mnohých čtenářů kniha rozjíždí pomalu, ale po druhé polovině se rozběhne a člověk zapomene, že by ji odložil. Já to měla opačně. Během začátku jsem přemýšlela, co to vůbec bude za žánr. Jako pohádka příběh zas až tak nevypadá. Reálie jsou… reálné, vztah ke ženám je nechutný, církev je fanaticky ničivá, zima je ruská, medovina se pije. A najednou do toho pomalu vstoupí několik stvoření, což je velice zábavné. Jenže čím víc se blíží konec, tím víc autorce dochází dech, a nakonec na třiceti stránkách převypráví naivní pohádku, kde pro výhru stačí čistá láska a oběť. Konec mě zkrátka nebavil. Ruská exotika – jak ji vychvaluje obálka knihy – není a ani nemůže být v České republice až tak atraktivní. Věřím, že žádné z pověstí nám jakožto Slovanům nejsou cizí. Mé young adult srdce smutnilo, že se nám v textu dostalo jen šťopičky lásky a intimního sblížení postav. Jaká škoda! Dala bych tři hvězdy, ale jednu přidám za nevypočitatelný začátek a za tajemný a těžko určitelný žánr právě rozjezdu knihy.
Medvědín
Fredrik Backman
Medvědín obsahuje to, co miluju na Backmanovi, v perfektní podobě: propracované postavy, rychlé střihy, jen tak mimochodem přicházející dořečení tajemství, která jsou napínavě budována několik stránek dopředu, vesměs ŠŤASTNÉ KONCE.
Úzkosti a jejich lidé
Fredrik Backman
Úzkosti jsou jednoduše skvělá kniha. Backman se sice dost opakuje a čím víc toho od něj přečtete, tím předvídatelnější pro vás bude chování postav. Čtenářům jako já to ale nevadí, mohou na sebe být pyšní, že na něco přišli, ještě než to bylo explicitně napsáno.
Miluju Backmanovy krátké kapitoly a úderné věty oddělené odstavcem. Vytvářejí dynamiku a dávají úplně nový význam spojení "přečtu ještě jednu kapitolu". Jedna kapitola nikdy není dost. Miluju provázání motivů, propojení všeho se vším, akcentaci faktu, že nikdo z nás nežije jen sám pro sebe. To je tematizováno v Úzkostech obzvlášť bravurně.
Další velké plus knihy je její typicky švédská čistota. Nezáleží na tom, kdo je muž a kdo žena, kdo má jakou víru, sexualitu nebo barvu pleti. Vlastně se to ani nedozvíme, všechno je přirozené, stejně, jako by to mělo být v obyčejném životě. Opět další důležité (a autorovo oblíbené) téma: u Backamanových postav nikdy nejde o jejich vzezření, ale o nitro.
Musím ocenit i český překlad, který si s Backmannovým hračičstvím poradil skvěle. (Musela jsem kontrolovat i zpětně a opravdu se povedlo – ani ve vše říkající češtině se překladatel "nepodřekl".)
Zkrátka, už u druhé kapitoly jsem si (opět) řekla, že Fredrika Backmana zbožňuju. A myslela jsem na koláče.
Rozhovory s přáteli
Sally Rooney
Rozhovory s přáteli jsou natolik pesimistické, že to i na mě bylo moc. Nesympatické postavy se se svými problémy nikomu nesvěří, vyloženě si nelžou, ale rozhodně neříkají pravdu. (Pardon, ale kdybych se dozvěděla, že mám vážnou nemoc, stěží to zatajím před matkou, partnerem a nejlepší kamarádkou/milenkou.) Z knihy jsem nepochopila, PROČ se postavy cítí tak špatně, že mají tendenci si neustále ubližovat, čímž pro mě kniha postrádala jakékoliv téma, snad mimo to, že život je složitý. To je ale trochu málo.
Ony sem tam rozprostřené rozhovory jsou vlastně o ničem a místy, jako kdyby postavy jen přeříkávaly Komunistický manifest. Takoví jsou opravdu studenti vysokých škol? (Silně o tom pochybuju, protože sama jedním jsem.)
Asi čtyřicet stránek před koncem už jsem knihu ani nechtěla dočíst. K bodu, kdy se k sobě ty nejnesympatičtější postavy celého příběhu vrátí, jsem se obávala dostat. Až tak prvoplánový a předvídatelný děj to byl. Na konci jsme na tom byli stejně jako na začátku.
