nefernefer komentáře u knih

Na úvod musím předeslat, že jsem udělala naprosto školáckou chybu. Žila jsem v domnění, že se jedná o trilogii. Kdybych tušila, že je to nedokončená série, jejíž další díly jsou v nedohlednu, nešla bych do toho. Než vyjde pokračování (pokud vůbec), už si dávno nebudu pamatovat, co se dělo v předchozích dílech. Navíc si myslím, že kdyby byl tento díl závěrečný a autorka v něm pořádně ukončila, co rozdělala, udělala by lépe. Ale utnout londýnskou část bez dovysvětlení a poslat hlavní hrdinku do Paříže rozjet úplně nový příběh, je pro mě zklamáním. Navíc její milostné tanečky (ale ne, ale jo, ale ne) už mě začínaly nudit a nějakého dokončení rozjetých linií vedlejších postav jsem se také nedočkala. Možná s vysvětlením toho všeho autorka počítá v dalším díle, ovšem to už se nejspíš nedozvím.

22 09.01.2021

Je vám -náct a navíc milujete romantické vánoční americké filmy? Pak je to knížka přesně pro vás. Pro mě ale neplatí ani jedno z toho, takže to bylo tak trochu šlápnutí vedle. Nicméně jak říkám, jiná cílová skupina bude určitě nadšená. Pokud do ní patříte, nenechte se odradit mým nízkým hodnocením a směle do toho. Bude se vám to líbit.

22 28.11.2019

„Uvnitř úlu probíhá jasně vyladěná komunikace. Vše je tak blízko, že už ani nevím, zda lze odlišit mluvení od poslouchání a jazyk od vnímání. Nutí mě to přemýšlet. Jak velká část řeči, jak velká část toho, co ze sebe vydáváme, je spojena s tím, jak posloucháme, jak se díváme, jak se dotýkáme? A co říká o potřebě blízkosti či vzdálenosti?“

Ano, skutečně lze tuto knížku pojmout jako včelařského průvodce pro začátečníky, jak zmiňují předchozí komentáře. Je v ní spousta praktických informací a užitečných odkazů pro toho, kdo by se chystal založit si vlastní úl. Ale zároveň se jedná o nepřetržitý tok poměrně příjemného filozofování, které se netýká pouze včel. Přiznám se, že jsem moc nevěděla do čeho jdu. Čekala jsem nějaký příběh. Tak úplně jsem z anotace nepochopila, že se jedná o autobiografii. Vlastně o takový „deník“, ve kterém autorka zaznamenávala nejen, co se skutečně dělo, když se rozhodla chovat včely, ale rovněž co se jí při tom honilo hlavou. Takže příběh se sice nekonal, ale to nevadí. Nechat se unášet proudem myšlenek na téma fascinujícího života včel, potažmo komunikace a vztahů života lidského, bylo docela příjemné.

22 03.11.2019

„Stejně jako se ženy bojí přijímat, bojí se muži dávat.“

Nevím proč, ale myslela jsem si, že to bude kniha vtipných postřehů nebo něčeho jako fejetonů z oblasti partnerských vztahů. Omyl. Je to taková ta kniha typu příruček, jak lépe komunikovat, jak být šťasný, jak zlepšit ve svém životě to nebo ono. Nejprve mě to zaskočilo, ale pak jsem si řekla vlastně proč ne. Sice jsem se musela povznést nad ten typicky americký přístup, spočívající v nekonečném omílání téhož, aby si to ten „blbeček“ čtenář konečně zapamatoval, ale v konečném důsledku jsem se dozvěděla spoustu užitečných věcí, které jsem (přiznávám bez mučení, že nejsem telepat a mužům do hlavy nevidím) opravdu nevěděla. Pokud nejste „pan nebo paní dokonalá“, co žije v naprosto úžasném vztahu bez jediného mráčku, ale občas to mezi vámi trochu drhne, tahle kniha vám umožní se na věc podívat partnerovýma očima. A možná zjistíte, že problém je jenom v tom, že jste jeden druhého špatně pochopili.

„Ženy by měly chápat, že když muž mlčí, říká tím: ‚Ještě nevím, co říci, ale přemýšlím o tom.ʼ Místo toho však slyší: ‚Neodpovídám, protože mi na tobě houby záleží a hodlám tě ignorovat. To, co jsi řekla, není vůbec důležité, a proto neodpovídám.ʼ [...] říká tím: ‚Potřebuji nějakou chvíli, abych si to mohl promyslet...‘ Neuvědomuje si, že žena by to mohla chápat jako: ‚ Nemám tě rád a tvé řeči mi lezou na nervy.‘ “

22 17.10.2019

Další nové jméno v autorské řadě a zase výborné. D. F. Fabian naskočil do rozjetého vlaku, pevně se chopil řízení a pokračuje dál v nastaveném kurzu i rychlosti. Atmosféra byla tentokrát možná trochu více hororová než u předchozích dílů, ale to vůbec není na škodu. Nejdřív mě trochu mrzelo, že autor z příběhu vynechal Waltra a mého oblíbence Vincence. Ale bohatě mi to vynahradil na těch několika málo stranách, kde naprosto skvěle vylíčil, jak si oba nevyužití členové týmu na návrh Klaudie v rámci „utužování vztahů na pracovišti“ :o) společně vyšli na kulturní akci. Válela jsem se smíchy. Waltrova a Vincencova společná návštěva baletu v Národním divadle a následně koncertu Kabátů je jednoznačně nejlepší část tohoto dílu. Kdybych mohla, tak bych těm sedmi stranám dala deset hvězd. :o)

„Když ale uprostřed scény, kde mladý Phoebus truchlil nad tělem své tragicky zesnulé lásky, Vincenc [...] do ticha zařval ‚Vojeď ji, dokud je teplá!‘, Waltr vstal a na protest odešel ze sálu.“

22 17.07.2019

Okolo téhle knížky kroužím už spoustu let, protože je to jedna z neoblíbenějších knih mého tatínka. Ale teprve, když mi ji doporučil druhý mně moc blízký člověk, tak jsem se do ní konečně pustila. Musím se přiznat, že občas si pro odlehčení střihnu nějaký ten pořádně krvavý plnotučný brak a náramně se u toho bavím, ale to je něco jiného. Když o podobných masakrech čtete a víte, že takhle nějak to bylo nejspíš i ve skutečnosti a vlastně ne tak dávno, není to úplně příjemný pocit. Střet dvou tak diametrálně odlišných kultur, jakými byly svět bílých a svět indiánů, prostě nemohl dopadnout dobře. Tahle knížka je realistickým a nestranným pohledem na obě strany mince, a aniž by se snažila o nějaké senzační odhalení, uvádí na pravou míru veškeré zidealizované představy o Divokém Západě a zbavuje ho té aury romantiky, která se kolem něj časem vytvořila. Není to suchopárný výklad událostí, ale živý děj, který vás vtáhne do sebe a donutí přemýšlet o relativitě pojmů dobrý a špatný. A na závěr je ještě doplněná vynikajícím doslovem Jiřího Gojdy.

"Jestli si někdy budete chtít doopravdy odpočinout, prostě padněte až na samý dno a budete šťastný lidi. Nejvíc nesnází pochází z toho, že člověk má nějakou úroveň."

22 23.01.2017

„... pochopil jsem, že to, co se rozhodneme jeden o druhém si pamatovat a co zapomenout, definuje nás jako lidi a zároveň i svět, v němž žijeme.“


Představa, že mi mozek pomalu vypovídá službu a plíživě se ze mě stává slintající individuum, je ta nejhorší noční můra. Lék na demenci je zatím skutečně sci-fi, a tak si jeho možné fungování a účinky lze představovat v podstatě jakkoli. Tahle fantazie „po finsku“ je rozhodně zajímavá. Chvílemi jsem sice měla pocit, že hlavní hrdina buď sní, nebo je v rauši. Lehce pokřivené vnímání reality, lidé, kteří se schovaní za karnevalovou maskou nechovají úplně standardně, do toho levicoví revolucionáři, tajní agenti Stasi a za každým rohem kočka. No nenudila jsem se. Doporučuji čtenářům, kteří rádi otvírají svou mysl podivnostem.

21 21.09.2023

„Co zbude z našich dnů a nocí?
Básně a děti. Cʼest la vie.
A v nich jsme pořád útlobocí
a nezkrotní a hořlaví.“

Útlá knížečka. Šestačtyřicet krátkých básniček na čtyři řádky. Šestačtyřicet pohlazení pro duši. Darovaná, aby potěšila, a to se jí povedlo. Chcete-li někomu udělat radost, třeba jen tak, zkuste mu dát tuhle knížku. Funguje to. Vyzkoušeno, potvrzeno. :o)

„Modlím se k tobě duší tělem:
Mluv ke mně řečí tajemnou.
Zkroť ve mně smečku divých šelem,
zachraň nás oba přede mnou.“

21 06.10.2021

„Někdy možná člověk musí hodně zapomenout a hodně prožít, aby nakonec objevil pravdy, které mu už dávno pošeptali jiní.“

Třetí kniha od Martina Fahrnera, kterou jsem přečetla, a s definitivní platností si ho zařazuji mezi své oblíbené. Tentokrát se nejedná o klasický příběh, ale o takový kaleidoskop vzpomínek, kdy do kratičkých střípků ze života fiktivního hlavního hrdiny zjevně probleskují skutečné postavy a skutečné prožitky samotného autora. Není to nijak ohromující, akční ani napínavé, přesto jsem se ke čtení vracela ráda, protože co mají zatím všichni Fahrnerovi hrdinové společné, je snaha být lepším člověkem a nezlomná víra ve spravedlivý svět, pro který jsou ochotni bojovat do roztrhání těla. Ovšem bez zbytečného zdůrazňování všech ústrků a utrpení, kterým při tom musí čelit. Ano, i tady se tak trochu hraje na city, ale nenásilně. Spíš je to takové laskavé pohlazení pro duši.

21 06.03.2021

„Ten Vulpes měl prostě všechny možné nešvary, a skoro žádné švary.“

VYNIKAJÍCÍ! Je to sice oficiálně knížka pro děti, ale myslím, že daleko víc si ji užijí dospělí. :o) Opravdu doporučuji každému, kdo ještě úplně dítětem být nezapomněl a kdo dokáže ocenit úžasný cit pro jazyk a téměř cimrmanovskou poetiku. Jen na okraj, další díl je možná ještě lepší. ;o)

„Rotunda je románský kostel do kruhu. Runda zase znamená, když se v kruhu kolem stolu vypije nějaký nápoj, například kohoutková voda. Obě slova pocházejí z latinského rotundus, čili kruhový. Nejvíc rotund na celém světe najdete v Čechách a na Moravě, je to taková naše národní specialita. A nejvíce rund krouží v hostinci U Zlaté rotundy.“

21 04.03.2021

Svižně, čtivě napsané, sympatický hrdina, atraktivní prostředí, minimální požadavky na zapojení mozkových závitů při četbě, jinými slovy ideální kniha pro intelektuální průvan ve „vydýchané mozkovně“. Nenudila jsem se a příjemně jsem se občerstvila, abych zase byla schopna strávit i náročnější tituly. Což vůbec nemyslím špatně. Taková literatura je více než potřebná. Alespoň pro mě. :o) Nicméně jednu hvězdu musím strhnout za absenci humoru (já ho tam teda nenašla) a druhou za těžko uvěřitelné vysvětlení hlavní ženské hrdinky v závěru, proti kterému bych měla hned několik logických argumentů. Myslím, že bez toho „skandálního odhalení“ její identity by byl konec mnohem uvěřitelnější.

21 01.01.2021

Začalo to celkem slibně. Nápad s vnitřním světem mobilních telefonů byl docela vtipný. Ale to bohužel samo o sobě nestačí. Když první povídka najednou v půlce skončila, byla jsem trochu překvapená a říkala si, že se k ní třeba autor vrátí někde dál. Nevrátil. A když už pátá povídka vyšuměla naprosto jalově do ztracena, přestala jsem mít chuť číst dál. Kdyby se Milan Tesař vykašlal na vymýšlení stále nových postav a příběhů, které nijak nekončí, a vzal jeden z nich a dokončil ho, možná by z toho mohla být opravdu dobrá povídka. Takhle je to jen jedna velká nuda s naprosto nevyužitým originálním nápadem.

21 25.01.2020

Jelikož je Tom Robbins mého srdce šampión, tak i tahle knížka se mi samozřejmě líbila, přestože z mého pohledu patří mezi ty slabší. Snad že mě tolik nebere lesbická láska. Ale i přes tuto zdánlivou nelibost mi opět ve společnosti jeho osobitého stylu psaní a názorů, které jsou mi naopak blízké, bylo moc příjemně.

„Život není jednoduchej. Je nesmírně složitej. Obdivování jednoduchosti je drogou těch, který chtěj utýct před skutečností. Jako alkohol. Je to protiživotní postoj. Tyhle ‚jednoduchý‘ lidi, který jednotvárně oblečený posedávaj při svíčce v potemnělejch místnostech a usrkávaj mátovej čaj, tyhle lidi nežijou. Jsou už zpoloviny mrtvý a nemaj o tom sebemenší potuchu. Smrt je jednoduchá, ale život je bohatej.“

„Nejsou snad myšlenky všech velkejch bulíků vždycky překrucovaný?“
„Překroucený, nepochopený, zředěný a zbožňovaný. Přesně v tomhle pořádku. Od svých zbožňovatelů utrpěl Ježíš mnohem víc než při ukřižování. Máš nádhernou prdel.“
„Ty nejseš moc jak Ježíš.“
„Jak to víš?“
„Když takhle mluvíš o mý prdeli.“
„Ty si myslíš, že Ježíšovi by se tvoje prdel nelíbila?“
„Ne tomu Ježíšovi, o kterým jsem četla.“
„To je přesně ono. Překroucenej, nepochopenej a zředěnej.“

21 13.09.2019

Nejsem schopná posoudit, do jaké míry je autorčin popis autistického vnímání světa věrohodný. Ale když nebudu hnidopich, věrohodnost či nevěrohodnost nechám stranou a soustředím se pouze na pocity, které ve mně kniha vyvolala, tak to byla především čistota. Přímočará, bez postranních úmyslů, bez nánosů lety zakonzervovaných představ, „co by se mělo“, nebo naopak „co se nemá“. Zmiňovanou ekologickou rovinu jsem příliš nevnímala, a když tak víc jako kritiku toho, co je obecně považováno za ekologické myšlení (velké mezinárodní ekologické organizace z toho nevyšly příliš dobře, vlastně je autorka hodila do jednoho pytle s ostatními zfanatizovanými teroristy). Spíš se vkrádala taková podprahová úvaha o právu na život a právu na to, život někomu vzít.

„O mnoho let později [...] jsem našla [...] větu, která která slovy vyjadřuje rozdíl mezi mnou a lidmi.
Myslím, tedy jsem.
Nad tou větou jsem užasla, protože je evidentně neuvěřitelná. Stačí mít 2 oči v hlavě, aby člověk viděl, že všechno, co je, nejdřív je, a potom dělá další věci.
Ale nejneuvěřitelnější je to, že ten filozof netvrdí, že to tak je, ale jen slovně formuluje to, co si lidé o sobě samých myslí. Že nejdřív myslí, a pak jsou.
A horší je to, co z toho plyne. Protože lidé žijí v přesvědčení, že nejdřív myslí, a pak existují, myslí si, že všechno ostatní, co nemyslí, neexistuje vůbec.
[...]
A co dává lidem jistotu, že myšlení je nejdůležitější činností ve vesmíru? Co jim dává jistotu, že myšlení je činnost, která rozděluje všechny věci na nadřazené a podřadné?
Aha, myšlení.
Já jsem naopak nikdy nezapomněla, že jsem nejdřív byla, a až potom jsem se naučila − s velkou námahou − myslet. A to je moje každodenní realita. Nejdřív jsem, a tedy − pouze někdy a s obtížemi, a jen když je to nezbytně nutné − myslím.
A to je rozdíl mezi mnou a lidmi.“

Není to kniha pro toho, kdo hledá akci a napětí. Je to spíš klidné čtení k zamyšlení pro toho, kdo se chce podívat na svět „jinýma očima“.
A ještě douška na závěr − nejsilnější postavou pro mě v této knize nebyla hlavní hrdinka, ale její teta. Moc chci věřit, že takoví lidé nejsou jen výplodem spisovatelské fantazie, ale že skutečně existují.

21 15.04.2019

„Sny se prý plní, když si to člověk hodně přeje. Doufám, že i ty, které odporují přírodním a všem možným zákonům a pravidlům. A vlastně proč ne? Od čeho by to jinak byly sny...“

Druhá knížka, která ke mně doputovala díky plesové tombole a která by mě asi jinak minula. Sbírka krátkých fejetonů na tři, čtyři stránky psaná lehkým perem. Svěží, vtipná i k zamyšlení. Škoda, že autorka nemá větší reklamu, zasloužila by si ji. Podle mého skromného názoru (opravdu pouze mého, někdo s ním nemusí souhlasit a má na to právo, nemám patent na rozum) jsou její knížky o dost lepší než to, co píše do nebes vynášená Radka Třeštíková, okolo které je ovšem takový mediální humbuk a reklamní masáž, že čtenář snadno podlehne klamu, že se jedná o jednu z nejlepších českých spisovatelek současnosti. Nejedná. Klára Mandausová je lepší.

21 20.01.2019

Vedle „Poradny šílených korektorů“ je tohle moje druhá „bible“. :o) Naprosto skvělý slovník, který mě ještě nezklamal. Kam se hrabou všichni jeho internetoví bratříčci. Tady najdete opravdu téměř všechno. Nedám na něj dopustit.

21 14.11.2018

Zeměplochu zatím moc neznám, protože jsem měla tu čest ji navštívit teprve podruhé, ale určitě to není naposledy. Bylo to moc zábavné a příjemné čtení. Milá, chytrá a vtipná pohádka pro dospělé. Opravdu jsem se bavila. :-)

„Mladší mágové, kteří tráví většinu času v budově Silnoproudé magie,* by vedli dlouhé rozhovory o nepravidelných proudech v morfickém základu vesmíru, o prapůvodu nestabilní podstaty i té nejnetečnější sítě časoprostorových souřadnic, o nepravděpodobnosti reality a tak dál...
*Právě tady byl naměřen první "thaum", považovaný takto za nejmenší možnou částici magie, a právě tady bylo demonstrováno, že se skládá z jednotlivých "resminusů" neboli úlomků reality. Další výzkumy ukazují na to, že každý resminus se skládá z kombinace přinejmenším pěti příchutí známých jako "nahoře", "dole", "stranou", "sex-appeal" a "máta peprná".“

21 02.04.2018

„Odpovědi, které jsou důležité, se nikdy nenacházejí snadno.“

Když jsem dočetla poslední díl ságy, kterou řadím do úzkého výběru toho nejlepšího, co jsem zatím četla, vzpomněla jsem si na jeden z hitů mého mládí, kdy skupina Mňága a Žďorp zpívala „... i cesta může být cííííl...“. :-)

A přesně tak to je. Konec té předlouhé a naprosto úchvatné cesty není ani překvapivý, ani dechberoucí, ani bůhvíjak bombastický. Je tak nějak úplně přirozený. Bez glorioly vítězství a slavnostních fanfár. Potvrzení prastaré pravdy o věčném koloběhu života. Jak všechny předchozí díly čtenáře udržovaly v napětí a nutily ho ve čtení pokračovat, tak závěrečný díl přinesl do duše kýžený klid. Už netřeba číst dál. Vše bylo řečeno, zodpovězeno. Cíl nebyl vůbec důležitý, důležitá byla cesta za jeho dosažením. A ta byla nádherná. Říkám díky! :-)

21 25.02.2018

Skvělý příběh. Skvěle napsaný. Slupla jsem ho za jeden večer, protože je to přesně jedna z těch knih, kterou nelze přečíst jinak než na jeden zátah. :o) Tajemná, napínavá, plíživě znepokojující duchařská fantasy, která není přímo hororová, ale lehké mrazení v zádech vyvolat dokáže. A otevřený závěr je dokonalý. Připomínalo mi to Neila Gaimana stříknutého Stephenem Kingem. Milovníkům záhad a tajemna určitě doporučuji. :o)

21 24.11.2017

V první pětině ještě dojíždí šílená hádankářská jízda, ale pak nastává další nekonečné putování a Roland cítí, že svým souputníkům dluží mnohá vysvětlení a že ho dohání minulost, se kterou se musí vypořádat. A tak začíná dlouhé předlouhé vyprávění. Jako bychom se rázem ocitli v úplně jiném světě, který je malebnou směsí středověku a Divokého Západu. Jako bychom začali číst jeden z těch klasických velkých milostných románů o skutečné, hluboké, osudové lásce, která nemůže skončit jinak než tragicky. Nevěřila bych, že King dokáže kromě napětí a strachu popsat i lásku tak, že ji cítíte, prožíváte. A hlavně jsem nic takového po přečtení předchozích dílů nečekala. Tohle skutečně snese srovnání s klasiky milostných příběhů. I když je to smutné čtení, protože ačkoli s hrdiny sdílíte jejich štěstí, tak zároveň celou dobu víte, že to nedopadne dobře. Ne nadarmo je tento díl uvozen citací z Romea a Julie. Od samého začátku, kdy se ti dva setkají, je vám jasné, že nemají nejmenší šanci, že se potkali v nesprávný čas, v nesprávné době a že za to krutě zaplatí nejen oni. Přesto je to nádherný příběh, po jehož přečtení budete Rolanda milovat víc než kdy dřív. Tím to však ještě nekončí. Jsme zhruba ve čtyřech pětinách tohoto dílu a před námi je ještě ta poslední, která nás vrátí zpátky k pětici přátel hledajících cestu k Věži. „Pětici přátel,“ ta slova jsou teprve teď skutečná. Teprve teď si všichni uvědomí, čím jeden pro druhého jsou. A to je možná to, co je na tomhle díle nejdůležitější. Co se týče emocí a působení na čtenářovy city, pan King se tentokrát skutečně vyřádil. Jsem vážně zvědavá, co bude dál. :o)

21 06.11.2017