nero 13 komentáře u knih
(SPOILER) Druhý díl Ewrakera byl pro mne už bez rušivých momentů a vyprávění příběhu o skupině Seveřanů kteří se stali součástí našich dějin bylo zajímavé, akorát jsem tedy čekal že se děj bude už odehrávat v Čechách a zatím jsme se pouze přesunuli na sever Moravy kterou v té době obýval slovanský kmen Holasiců, nezbývá tedy než si počkat na další díly.
V této době je poněkud pikantní, že Vikingové jsou zde označováni jako Rusové, asi málo lidí ví že označení Rusů pochází ze Švédska, o něco známější je že první východoslovanskou říši Kyjevskou Rus založil Švédský Viking Rurik a jeho družina, je to podobný případ jako u Bulharů, kdy většinové slovanské obyvatelstvo přijalo pojmenování po svých vládcích, zde po Turkickém kmeni Bulharů který se přesunul od Volhy a ovládnul území dnešního Bulharska.
Stín modrého býka je zajímavý náhled na pozdní starověk na našich územích, v době těsně před začátkem stěhování národů, kdy u nás žila směs zbytků Keltů, a různých germánských Svébských kmenů, Markomanů, Kvádů a nejspíše i části Hermundurů.
Čekal jsem podle zdejších komentářů větší pecku, jako je to zajímavé, ale pro mně rozhodně ne tak abych to hodnotil na sto procent.
Druhý příběh o tom jak se k nám v 10.století dostali vikingští válečníci, známí z legend o prvních Přemyslovcích, který jsem v poslední době četl, první je Legenda o Tunovi a Gomonovi od Milana Nováka. Rád bych oba příběhy hodnotil všemi hvězdami, ale bohužel nemohu, zatímco v knize od pana Nováka mi vadily až moc moderní výrazy na popisovanou dobu, tak v Ewrakerovi chybějící část příběhu, nevím jestli to autor nenapsal nebo to vypadlo v tiskárně, ale strana 57, na straně 56 je kresba, prostě nenavazuje na dění na straně 55, je vidět že tam chybí část textu.
Trilogie z Faerských ostrovů měla v závěru důstojné a trochu i akční vyvrcholení a já jsem naprosto spokojený jak to dopadlo, v tomto třetím díle se mi nejvíce líbila postava Tove Hald, která mi přišla jako mírnější ženská verze Sheldona Coopera.
K dokreslení atmosféry jsem si našel nějaké videa z Faerských ostrovů, a moc se mi líbila ta nezvyklá divoká krajina, dokonce i ten vodopád na obálce knihy je skutečný, mohla by tam být zajímavá dovolená.
Druhý díl z Faerských ostrovů se točí kolem grindu, což je Faerský lov Kulohlavců a Delfínů a skupině aktivistů, kteří se místním obyvatelům snaží v lovu zabránit. Ještě nedávno bych mněl tendenci fandit ochráncům Velryb a Delfínů, ale už jsem tak znechucenej všemi těmi Greténisty co se přilepují ke všemu možnému a vnucují nám své ekobludy, že jsem přál Faeřanům, i když je mi těch nádherných mořských savců líto, aby si nenechali do svých zvyků kecat, je to podobné jako u nás, kdy místní zelené mozky brečí nad prodejem živých kaprů a jejich brutálním zabíjením na veřejnosti, protože si naivně myslí že ryby které si koupí v krámu asi umřeli šťastně v nějakém rybím ráji za zvuku Mozarta.
Kam tlačí lidi tahle nová zelená ideologie, která nahradila tu ideologii Marxistickou, jsem před pár dny při večerní pěší cestě domů poznával na vlastní čich, mohl jsem si udělat tipovačku co všechno se line z komínů které jsem míjel a určitě to všechno nebylo čistě ekologické.
(SPOILER) Na tuto knihu jsem si vzpomněl po zhlédnutí Jáklova Žižky, protože jak jsem na něj těšil, tak jsem byl potom zklamanej, mně nevadilo že to bylo vlastně z doby kdy žádní husiti ještě neexistovali, to jsem věděl dopředu, mně vadil ten nesmyslný děj, jehož základem byla ta blbost že se dvě party idiotů přetahujou o údajnou snoubenku Rožmberka pocházející z Francouzské královské rodiny, jak by se k ní Rožmberk doprčic asi přes svůj význam v rámci Českého království dostal. No prostě jeden nesmysl za druhým a dorazil mně závěr kdy zpívaly husitský chorál.
Kdyby si vzal tuto knihu a napsal podle ní scénář, tak by tam měl všechno, Rožmberka i Žižku a hlavně smysluplný reálný děj, který by nevadil ani těm zahraničním divákům na které to bylo očividně mířené.
Epopeje od pana Vondrušky mám rád a proto jsem se na tuhle novou Lucemburskou těšil, ale zatím bych ji řadil až na třetí místo, za Husitskou a Přemyslovskou, pár věcí mi tam vadilo, například popis Karla IV. jako malého a zavalitého i když podle výzkumu kosterních pozůstatků profesora Vlčka je známo že byl na svou dobu nadprůměrně vysoký. Také popis chování Elišky Rejčky mi přišel spíš jako popis kurtizány než jako královny.
Očekával jsem také podle anotace že část vyprávění bude podle měšťanského rodu Rotlevů, což mohlo být zajímavé, stejně jako v Husitské epopeji vyprávění z pohledu rodiny Prokopů, ale žádného Rotleva jsem v prvním díle nezaznamenal což je škoda protože vyprávění o této době z pozice šlechtických osob je docela notoricky známé.
Tak tohle bylo milé překvapení, jelikož pan Bašta je celkem známá osoba, v současnosti i jako kandidát na prezidenta, a i když je to velmi inteligentní člověk, jeho projev je bohužel trochu suchopárný, tak jsem měl trochu obavy aby taková nebyla i jeho kniha Zapomenuté vítězství, ale obava byla naštěstí lichá.
Celý děj knihy který vlastně mapuje období vlády Ladislava Pohrobka, Jiřího z Poděbrad a začátky Vladislava II. Jagelonského, je vyprávěn z pohledu tří osob, Evana Podmokelského, Jana z Rabštejna, a Buriana II. z Gutštejna. Jednotlivé události jsou tak vždy popisovány ze dvou i tří stran. Nejvíce mě bavilo jak nahlížely na stejnou událost Evan a Burian, kteří se navzájem opravdu nenáviděly.
Knihu doporučuji už z toho důvodu že toto období pozdního Husitství není u nás tak známé jako jiné historické epochy.
Čtvrtý díl Wavesburyho se vesměs celý odehrává v Británii, což je asi největší rozdíl oproti předchozím dílům kde jsme navštěvovali různé exotické destinace, i když pro velkou část Čechů je jistě exotická i divoká Skotská Vysočina kterou v této knize také navštívíme.
Pokud jde o dění, je to opět gejzír dobrodružných situací do kterých se Wavesbury a jeho rodina dostávají a ve Smrti mezi kapkami deště se v prvních třech příbězích dostává do popředí postava nevlastní dcery hraběte Wavesburyho lady Mary, mně osobně se líbila nejvíce část čtvrtá Londýnská, Oko za oko.
Slyšel jsem rozhovor autora že má v šuplíku připravený materiál až k Napoleonským válkám, tak se máme na co těšit.
(SPOILER) Co musím na autorce ocenit, že rozhodně své knihy o Kate Shugakové nepíše podle jedné šablony, každý díl je jiný a originální. Začátek Mrazivého tání je šílený kvapík, Kate stíhá jedna pohroma za druhou a divím se že tento díl vůbec přežila, Dana Stabenow v doslovu přiznala že při psaní této knihy byla na Kate naštvaná a chtěla ji zabít, naštěstí se jí to nepovedlo a těším se na další pokračování.
Poučení z Mrazivého tání je, že v době tání opravdu není dobrý nápad na Aljašku jezdit.
(SPOILER) Operace Bruneval má dvě linky, jedna popisuje výcvik jednotky výsadkářů, která se má zmocnit německého radaru na francouzském pobřeží, a posléze realizaci samotného bojového nasazení, ta se s mírnými úpravami opravdu stala. Druhá linka je čistě špionážní a pojednává o pátrání po německém agentovi, který se snaží předat zprávu o připravované akci německému abwehru, tato linka je vymyšlená a přidaná k příběhu protože by jinak z Operace Bruneval nevznikl válečný román, ale jenom novela o jedné válečné akci.
Už jsem četl válečný román s podobnou tématikou, Tucet špinavců a ten se mi líbil o něco víc, ale ani Operace Bruneval nebyla špatná a je vidět že si s ní pan Jiří Šulc dal práci a musel vyhledat hodně pramenů aby jí mohl napsat.
Richenza nebo také Eliška Rejčka je asi spolu se svou protivnicí Eliškou Přemyslovnou literárně nejvíce zužitkovanou ženskou postavou našich dějin. Není se co divit obě žily v bouřlivém období které nastalo po vymření Přemyslovců, k nimž obě patřily, a obě se dění té doby aktivně účastnily.
Byl jsem zvědavý jak se tohoto tématu chopí Antonín Polách, neboť tuto dobu mám docela načtenou a jsem celkem spokojený, bylo znát že Polách byl při psaní hodně ovlivněn paní Ludmilou Vaňkovou ale to mi nevadilo protože tvorbu paní Vaňkové mám rád, váhal jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdami a musím dát čtyři, protože jsem ke konci knihy při vyprávění o Závišovi z Falkenštejna opět narazil na ten nesmysl že byl popraven naostřeným prknem, popravovalo se Plknem, což byl popravčí meč nebo sekera.
(SPOILER) Dosud jsem od Edwarda Rutherfurda nic nečetl, takže jsem nevěděl do čeho jdu, ale nalákalo mně vysoké hodnocení jeho ostatních knih a pokud jsou všechny jako Čína tak to chápu.
Čína je monumentální freska historie Čínského císařství 19. století, zhruba od opiových válek a vzniku Honkongu až po Boxerské povstání, o těchto událostech už jsem něco málo věděl, ale neměl jsem například ponětí o povstání tchaj-pchingů, které trvalo přes dvacet let a zahynulo v něm 20 až 30 milionů lidí, což je po obou světových válkách nejkrvavější konflikt, nebo o prolomení hráze v Huayuankou na Žluté řece a následné přílivové vlně která smetla vesnice a města pod hrází a zahynulo zde asi 900 000. osob.
Zajímavý byl popis života v Zakázaném městě prostřednictvím eunucha s netradičním jménem Nalakovaný nehet který se stal důvěrníkem císařovny Cixi která byla faktickou vládkyní Číny celé půlstoletí.
Čínská civilizace vznikla ve stejnou dobu jako Egyptská a na rozdíl od ní přežila do dnes a je jen otázka času kdy se stane světovým hegemonem, protože co jsem si odnesl z této knihy je to že Číňani mají čas a trpělivost a oni si počkají až příjde jejich čas.
Mně se to líbilo, v dnešní čím dál korektnější době, je osvěžující si přečíst knihu, kde se chlap chová jako chlap, a když se to někomu nelíbí, tak ho v klidu pošle do prdele. František Niedl si naštěstí jede svoji linii a všechny jeho hlavní postavy jsou hrdinové ani ne tak bez hany, ale hlavně bez bázně. Ještě bych chtěl nějaké pokračování příběhů s Pavlem Venclem, tam ta série je také dost neukončená, stejně jako zde s Michalem Dabertem.
Mám tatéra v rodině a tak jsem v knihkupectví neodolal a Tatérku si koupil, na to že je to autorčina prvotina to není špatný, docela dobře to vystihuje slogan na obálce, thriller který se vám zaryje pod kůži, je to dvousmyslně trefný, akorát se mi moc nezdála závěrečná scéna, byla taková až moc filmová, vím že angličtí Bobíci nemají střelné zbraně, ale myslel jsem že detektivové hlavně ti kteří vyšetřují vraždy nějaké mají, to jsem si v té scéně říkal, proč do prčic nevytáhne bouchačku.
No nic jedny vánoce jsou vyřešený.
Kate Shugaková mně fakt baví, líbí se mi že každý díl je o něčem jiném, jednou jsme na rybářské lodi, po druhé na ropném vrtu, pak sní zase sbíráme houby. Šestý díl začíná ulovením Losa a jeho rozbouráním, to jsem si dovedl živě představit, protože jsem párkrát pomáhal bourat prase a vím co je to zamakačku, tímto zdravím všechny vegany a vegetariány.
I když je tato série prezentována jako detektivní, tak mně to baví hlavně jako vyprávění o životě na tvrdém, ale nádherném Aljašském severu, kde krimi případy jsou takový bonus navíc. Jo a jsem rád že se Obluda mohla v tomto díle pořádně vyřádit.
Už jsem od Olivera Pötzsche četl první díl série Katovy dcery a ten mně tak nechytnul, možná jsem v té době na Katovu dceru nebyl dobře naladěn, ale Hrobník mě chytnul hned od začátku, mělo to výbornou trochu morbidní atmosféru a zajímavý popis policie a vyšetřování na konci 19. století v hlavním městě Habsburského mocnářství, je to doba prvních aut, fotoaparátů, telefonů a jiných vynálezů, které tehdejším detektivům mohly při práci pomoct, ale ji i znesnadnit.
Jak jsem se díval, tak v německy mluvících zemích už vyšel druhý díl Hrobník a Dívka, tak až vyjde u nás tak si ho určitě koupím a možná dám druhou šanci i Katově dceři.
(SPOILER) První díl trilogie o tom jak padla Incká říše nebyl špatný, ale musím to porovnat se sérií Bůh války od Grahama Hancocka která má podobné téma a to zánik říše Aztéků a tam byla kvalita i přes lehkou fantasy vložku o řád vyšší. Také postava conquistadora Hernána Cortése mi přišla o dost charismativnější než jak je zde vylíčen Francisko Pizarro.
Sluneční princezna končí zajetím Inckého vládce Atahualpy, který právě vyhrál bratrovražednou válku o nástupnictví na trůn nad svým bratrem Huascarem a je zrádně zajmut Španěly na náměstí ve městě Cajamarca, tady Pizarro kopíroval Cortése který se stejně zmocnil Aztéckého panovníka Moctezumy II. a teprve teď může být zahájeno to pravé dobývání Incké říše, které by čtenářům měly popsat další dva díly.
Nekorektní fantasy ze Souzených zemí pokračuje s novou postavou v hlavní roli, Šakala nahradila Nádherná a styl vyprávění se trochu změnil, což mně vůbec nevadilo, protože by bylo divné kdyby vykreslení mužské a ženské postavy vycházelo stejně, naopak musím Jonathana Frenche pochválit že nepopisuje jednotlivé postavy sterilně stejně.
Ze samotného příběhu mne asi nejvíc bavila část odehrávající se v jámě cti, kde zápasí Kaňour s Kyklopem. Teď jenom doufám že závěrečný díl trilogie Svobodní bastardi vyjde co nejdříve.
Paní Horáková píše své detektivky ze současnosti podle jednoho mustru, mladá dívka nebo žena se plete do vyšetřování vyšetřovateli který je buď její přítel nebo příbuzný, protože ona to přece vyřeší lépe, a mužská postava v těchto detektivkách z toho většinou vychází jako pěknej ňouma, myslím že by autorka měla změnit modus operandi svých kriminálek, protože jinak je to čtivě napsaný, ale chtělo by to nějakou změnu.