nicandra komentáře u knih
Opět odfláknutá práce korektora (existuje-li jaký), překlepů je tam teda dost. Jako detektivka to docela ujde, ale pořád nejlepší je na tom ten obraz viktoriánské Anglie s tou příslovečnou mlhou - ale ani ten není zcela přesný, některé nelogičnosti se opakují už z předešlé knihy. Už ten podíl ženy ( v tomto případě hned dvou) na vyšetřování - a výslovné jeho schválení z postu policejního komisaře - není moc patřičné.
Čekalo to v regálu s vrácenými knihami, už jsem o tom slyšela, má to poměrně hlasitou reklamu, takže i když takovéto knihy obyčejně nečtu, tak jsem si ji teda půjčila. A zase mám pocit, že jsem naletěla. Nějak mi přišlo všecko těžko uvěřitelné, hrdinové nezralí (ale prý je jim kolem třiceti), jediné, co mě zaujalo, bylo to cukroví - takže jsem si našla, jak vypadá ta slavná éclairka... A takový mrzký detail: hrdinka často říká, že pochází ze čtyř sourozenců, anebo že má čtyři bratry - to nějak nevychází, ne?
Nějaké moc takové užvaněné, natahované nebo co. Podstata je známá brzo, víceméně jen čekáme na závěr...
Zajímavé hraní si s proudem příběhu - např. výrazné zpomalení ve chvílích pobytu v Terravinu, který má hlavní postava za ráj, protože tam může být sebou samou. Poněkud uspěchaný konec - který vlastně není konec, ale má vás jen přimět získat druhý díl, nejlépe koupí, že.
Hodně mě zaujalo rozložení vyprávění příběhu na jednotlivé postavy, je to tak mnohem živější, svěžejší. Mimochodem, taky jsem nepoznala, který ten chlap je který, ale tak to má evidentně být.
Ovšem ty pravopisné chyby mě neskutečně iritují.
Úžasné! Milé! Teda spíš se mi zdá, že to má blíž k Alence v říši divů.
Rozhodně kniha, kterou si velmi spokojeně přečte i dospělý.
Napínavé, děj se nezastavuje a pořád vás táhne. Některé dějové obraty byly ale trochu moc předpokladatelné, postavy také poměrně odhadnutelné (např. kdo je zrádce). Některé postavy nedostaly dost prostoru, a pak je jejich vývoj příliš neuvěřitelný (z rozmazlené princezny zodpovědnou samostatnou bojovnicí v podstatě za chvilku).
Jak píší předešlí čtenáři - zbytečnosti, neuvěřitelná propojení postav, kterých je příliš mnoho, novinářka řeší případ s jednoznačným souhlasem policie... A až tak paranoidní jsem, že uvažuju, jestli si to firma Sacher neobjednala jako reklamu - pokud ano, mohla ty peníze utratit lépe.
Úžasné. Ta poetika, to výtvarnické vidění, ta pohotovost ve vyjádření! Takové démantky, políčka v krasohledu...
Naprosto souhlasím s raty - chyby v pravopise, tvarech slov, občas jsem taky měla pocit, že s překladem pomáhal strýček Google. Prošlo to vůbec jazykovou korekturou?!
Hlavní postava je sympatická, ale moc neodpovídá viktoriánské době, příliš upřímná, příliš nezávislá, příliš feministicky uvažující. A to množství náhod, které se musí odehrát během toho příběhu! Zejména náhodných setkání si v tom přeplněném Londýně plném tolika navzájem cizích lidí fakt čtenář užije...
Čekala jsem rozhodně víc, z životopisů se něco dozvíte, ale větší místo měla dostat díla umělců.
Úžasné - každé trochu jinak, vždy s jakýmsi znepokojivým podtónem, nechávajícím prostor pro přemýšlení...
Taky mě to nechytlo - četla jsem už před lety a výsledek rozpačitý, dala jsem tomu novou šanci, no a zase nic. Souhlasím s Crimblem - jestli je tam nějaká perla, nenašla jsem ji. Jestli ono to prostě jen není už moc staré...
Svět plný různých světů, kde je spousta věcí možných, kde každý má jakési speciální nadání - třeba umět projít zrcadlem nebo dotykem poznat historii právě osahávaného předmětu, což umí hlavní hrdinka, sympatická ve své opravdovosti a síle osobnosti. Napínavý příběh, který vás chytne a nepustí do poslední stránky. Výtečný čtenářský zážitek.
Grafická stránka opět vynikající. Opět se taky dočkáme náznaku informace o Mechaničině minulosti - a opět se dohromady nic nedozvíme. Toto mi teda už začíná vadit, je to jak natahovaný TV seriál.
Četla jsem jako malá a líbilo se mi to - tu vzpomínku, že se mi to líbilo, jsem udržela, a chtěla jsem se ke knize vrátit v rámci Čtenářské výzvy 2022. Ale jaké překvapení mi to přineslo! Z děje jsem si pamatovala jen málo, ale o to zajímavější knižní svět se přede mnou otevřel, tolik vrstev, tolik úžasných myšlenek, tolik námětů k přemýšlení, tolik potěšení z příběhu i jazyka...
Nečetla jsem první díl, ale v podstatě to musí být velmi podobné. Příběhy mě okouzlily, místy dojaly. Je zajímavé, jak v nich všech pulzuje ta příslovečná japonská zdvořilost.
Jules Verne jako propagátor esperanta, kdy mj. předpokládá, že esperantem se budou domlouvat jednotlivé africké kmeny... O příběhu nemá cenu hovořit, protože se v tom zlomku nemá kdy rozvinout.
Naprosto úžasné! Je to cesta historií knih, čtení, knihoven, spisovatelů... Autorka se soustřeďuje na antiku, ale přesahuje i do jiných období, dokonce i do současnosti. Vyjadřuje se velice poeticky, ale zároveň poměrně přesně. V mnoha případech je to spíš zamyšlení. Řada vyjádření je tak pěkná - prostě do kamene tesat...
Knihu jsem četla po chvilkách asi tři měsíce. Nejde to zhltat, člověk si musí to právě přečtené přebrat, promyslet, udělat si svůj názor... Tak asi: je to výjimečný čtenářský zážitek, ale nedostanete ho jen tak, musíte si to vysedět a promyslet.
Už Ztacenci jsou pěkní na pohled, ale La Dama de la Muerta je naprosto skvělá. Příběh předvídatelný jeden i druhý, ale co už. Taky jsem v tom našla patos Sedmi statečných, ale nevadil mi. Nějak se mi zdálo, že to k tomu patří.
Největší problém u této povídkové knihy je rozdílná úroveň jednotlivých kousků. A skoro bych řekla, že úroveň klesá s přibývajícími stránkami. Aaronovitche mám opravdu ráda, ale toto mě nějak neuhranulo.