nicolettkaa komentáře u knih
Pokud jste četli první díl, druhý už vám toho moc nepřinese, protože se v něm opakuje takřka to samé. Jen se přidal pohled Martininy mámy. Podle mě je tato kniha naprosto zbytečná.
Na další knihy Martiny Kopřivové se rozhodně nechystám.
Cituji z knihy: "... po pár stránkách jsem to vzdala, protože jsem pochopila, že by to nebylo mé životní dílo, ale blábol připomínající slohovou práci z páte třídy."
Přesně tento pocit jsem z knihy měla. Možná měla autorka psát knihu s větším časovým odstupem. Třeba by to pak vyznělo lépe.
Téma nezatracuji. Některým (hlavně mladým slečnám) by kniha mohla pomoci si uvědomit, že svět showbysnysu / modelingu není procházka růžovou zahradou.
Novelu jsem četla kdysi na SŠ, tenkrát se mi líbila a byl čas si ji připomenout. Dostala mě stejně jako tehdy. I když vše končí tragicky, byl příběh perfektní. Taková byla prostě doba.
Tuto novelu už jsem četla několikrát a pokaždé jsem z ní nadšená. Příběh o tom, že štěstí a smysl života můžete najít kdekoliv, hlavně tam, kde byste to vůbec nečekali. Hezky vykreslený život lidí v horách a pohraničí. Doporučuji.
Film se mi také líbil.
Dlouhý pochod byl pro mě opravdu dlouhý. Půjdu proti většině, ale mě to prostě nebavilo. Námět a myšlenka zajímavá to ano, ale chybělo mi vysvětlení PROČ?
Pro mě druhá kniha od Hemingwaye a bohužel musím konstatovat, že jeho tvorba není psaná pro mě. Stařec a moře se sice čte dobře, do délky není také moc obsáhlá, ale nemohu říct, že bych se u ní moc bavila.
Další ze série cestopisů Ládi Zibury tentokrát po českých luzích a hájích. Musím říct, že ty předešlé "pěškopisy" se mi líbily mnohem víc a měly větší kouzlo. Tento pobaví také, zároveň si připomenete místa, která už znáte nebo získáte inspiraci navštívit nějaká nová. Zasmějete se u některých prupovídek. Není to ale nic, co bych potřebovala číst opětovně.
Po dlouhé době jsem sáhla po počinu R. Fulghuma po dočtení mám opět pocit, že ten svět vlastně není vůbec špatný, když se na něj budeme dívat jinýma očima. U některých příběhu jsem se smála, u některých jsem měla slzy v očích a u některých jsem si říkala: "Ano, je to tak."
Filozofování není pro každého, ale alespoň jednu knížku od pana Fulghuma si přečtěte.
Já jsem tedy byla spokojená, pouze poslední část mi už přišla dost zdlouhavá, proto ubírám hvězdičku. Jinak se mi kniha četla dobře, o Žitkovských bohyních jsem nic nevěděla, takže jsem si zase rozšířila obzor. Také se mi líbil popis krajiny Bílých Karpat, vyloženě naláká k návštěvě. Ale mám obavy, že vzhledem k množství turistů, kteří tam po přečtení této knihy míří, už ztratí místo své kouzlo. Zvláštní mi přišlo použití jmen některých skutečných osob, když se jedná o beletrii. Těším se na Bílou Vodu, kterou jsem i navštívila a místo na mě zapůsobilo (ne zrovna pozitivně).
Jako pozitivum na této knize beru to, že jsem si osvěžilo učivo dějepisu a zeměpisných objevů. Ovšem tím to pro mě bohužel končí. Jako celek je kniha dost komplikovaná a víceméně se vše opakuje (což se dá očekávat, historie se totiž opakuje neustále), proto začíná místy i nudit. V knize mi chyběla nějaká mapka, dle které by se dalo lépe orientovat, takto jsem musela hodně googlovat. Jako velké negativum beru překlepy, hrubky a hlavně některé věty a odstavce postrádaly smysl - nevím, jestli vinou autora nebo překladatele.
Když ukončíte odstavec větou, že z posádky nikdo nepřežil a další začnete větou, že ti námořníci, kteří přežili.... no někde je prostě chyba. A nebyla jediná.
Obě novely mě zaujaly a ráda si je jednou přečtu znovu. Oba příběhy jsou silné a k zamyšlení. Každý jiným způsobem. Obě si dokážu představit zinscenované jako divadelní představení, na to bych se šla určitě podívat.
Doporučuji k přečtení. Obzvlášť pokud máte chuť a čas u knížky více hloubat.
Sice se kniha čte dobře a rychle, ale přesto tomu něco chybí. Hodně mi vadí spoustu vaty kolem, která s dějem nemá nic společného, také opakování již řečených věcí několikrát dokola. Jakoby se manželé/autoři nedohodli, kdo tu danou informaci napíše. Od čtení dalších dílů mě to neodradilo, ale tento konkrétní bych znovu už nečetla.
POZOR MOŽNÝ SPOILER
Hlavní mafiánský boss si dává natolik záležet, aby jeho nohsledi důkledně odvedli práci a zahladili všechny stopy a nechají svědkyni únosu jen tak? To se mi nějak nezdá.
Myšlenka knihy není vůbec špatná. Čte si dobře a rychle, ale babrání se v pocitech, kdy se omílalo pořád to samé dokola mě už přestávalo bavit. Tajemství, která byla odhalena, mi ve výsledku až tak šokující nepřišla. Linka ohledně rodiny Tess mi přišla zbytečně navíc. Celkově jsem spokojená, ale číst znovu už nebudu.
Zrovna tato klasika nebyl můj šálek kávy. Přečíst se určitě dá (vzhledem k délce), ale bohužel pro mě to není nic, co bych chtěla číst znovu.
Příběh není vůbec špatný, ale možná ubrat pár odstavců by nebylo do věci. Chvílemi jsem se začínala nudit. Líbilo se mi, že jsme se na příběh mohli dívat z různých pohledů. Pachatele jsem tentokrát neodhalila, respektive jsem jich měla několik.
Tady půjdu asi proti proudu, ale mě teda kniha nebavila. Zhruba v třetině jsem váhala zda ji neodložit. Nakonec jsem ji teda po menší pauze dorazila až do konce. Nemůžu říct, že by byla špatná, podle mě je prostě jiná. Vyprávění z pohledy náčelníka se mi líbilo, ale v jeho halucinacích jsem se ztrácela a byly pro mě dosti rušívým elementem.
Skončila jsem na straně 98 a nějak nemám sílu v ní pokračovat. Na mě je to psáno dost zmatečně a kolikrát jsem ani nevěděla, o kom je vlastně řeč. Možná se k ní někdy vrátím, v tuto chvíli ale poputuje zpět do knihovny.
A. C. Doyle uměl psát skvěle. Povídky se čtou dobře, ale dějově značně pokulhávají a nepřináši nic moc nového. Nemohu hodnoti lépe než tři hvězdičky.
Jedná z mála knih o holocaustu, kterou bych si ráda jednou přečetla znovu. Svojí hloubkou předčí kdejaký román. Více netřeba dodávat. Doporučuji k přečtení.
Jako rodačka a dcera/vnučka/pravnučka sklářů nemohu jinak, než hodnotit kladně. Doporučuji spojit s návštěvou Muzea rapotínských skláren, kde vám autor knihy o historii skláren sám povykládá.