NicolMark komentáře u knih

Antropoložka Josefine vede kontroverzi vyvolávající projekt – přesun pozůstatků ze hřbitova kvůli výstavbě nového metra. Narušují tím přece klid zemřelých. Když je zavražděna Josefinina kolegyně a další, předpokládá se, že ve městě začal řádit sériový vrah. Policie si na pomoc zavolá i exorcistu, který je ale přesvědčen, že hlavní roli zde hraje zlo…

Obálka knihy svým povedeným vizuálem klame – tak dobrý příběh to bohužel není. Námět zajímavý, zpracování pokulhává. Už při prvních stránkách mi přišla hlavní zápletka trochu nerealistická. Musíme přemístit hroby, protože zrovna tudy – přes hřbitov – povede nové metro. Ale budiž, když jde o kosti, bude v tom hrát pravděpodobně hřbitov. A vymyslet důvod k manipulaci s pozůstatky není zřejmě tak jednoduché.
Z této knihy mám velmi smíšené pocity, a to i po dlouhém časovém odstupu recenze. Měla jsem asi přemrštěná očekávání, která se v rámci četby tohoto thrilleru nenaplnila. Ovšem co musím tomuto titulu nechat, tak je čtivost. I přes mé otáčení očí v sloup – ať už kvůli ne úplně 100% stylu psaní (možná vina překladu?), či při velmi předvídatelných nebo naopak nelogických krocích postav – jsem nepřestala číst. Tolik jsem si přála, aby Ďáblovo dílo bylo podobné mé představě skvěle zvládnutého a zajímavého mysteriózního thrilleru, až jsem to přečetla za pár dní nezastižena emocemi ani jakýmikoliv pocity.
Na to, jak se děj občas až zbytečně táhne, má konec naopak velmi rychlý spád. Já osobně bych zvolila spíše obrácený postup. Je to jako když Vás někdo vyzve ke zkoušce a vy si po hodinovém čtení látky před zkušební místností projedete očima poslední řádky skript...Ovšem co mě naopak velmi bavilo byla skrytá symbolika malých detailů – mince (nechci více prozrazovat kvůli spoilerům).

No a jaký je tedy závěr? Občas trochu kostrbaté, nepromyšlené a nepřesvědčivé (což je u tohoto žánru pro mě jedno z hlavních kritérií) – stačilo by to trošku doladit a věřím, že by kniha mohla mít mnohem větší úspěch u pozornějších čtenářů. Tak či onak, jedná se o autorčinu prvotinu – třeba budou další tituly lépe uchopené.

1 16.11.2020

V příběhu se objevuje skupina zvířat, která se vzbouří a vyžene lidi z farmy, na které žije. Zvířata farmu tedy začnou vést sama. Jejich vláda se však postupně zvrhne...

„Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“ – aneb alegorický odraz totalitních režimů vyprávěný formou bajky (úplně si nejsem jistá tou bajkou, i když knihu tak sám autor popsal – na jednu stranu zde vystupují zvířata s lidskými vlastnostmi, ale bajka má obecně postihnou jednu lidskou charakteristiku a neměla by se vztahovat na historickou událost). Původně šlo o vzpouru zvířat proti člověku, panu Jonesovi, který žil z toho, že pro něj dřou a otročí jiní. Postupem času se ale z ušlechtilých nápadů a zvířecích pravidel pro společné, rovné soužití stávají nesvobodné výhružky, přičemž se pomalu zvířata vracejí do starých kolejí – hladu a znovuovládnutí farmy, tentokrát prasaty. Za mě osobně se jedná o jedno z nejpodařenějších odmítnutí diktatury. Orwellovi se hnusila jakákoliv forma tyranie či nesvobody – proto u nás do roku 89 nemohly jeho knihy vycházet a šířily se pouze v samizdatu. Farma zvířat je dějově opravdu krátká kniha, nedosahuje ani 100 stran, má opravdu rychlý spád a je úderná. Různá zvířata v knize symbolizují různé druhy lidí – kůň je typickým dříčem, ovce znázorňují tupý dav, osel pasivního intelektuála, havran víru, slepice první odpůrce, psi tajnou policii či ochranu pro prasata, která jsou vládnoucím druhem (např. Pištík se stane propagandistou hrozícím vnějším nepřítelem, lidmi). Pokud máte možnost si Farmu zvířat zvolit v maturitní četbě, určitě bych se tomu nebránila; já tu možnost neměla a jsem ráda, že se ke mně kniha i přesto dostala. Knihu doporučuji mimo to každému, kdo se chce trochu přiblížit totalitnímu období a porozumět mu díky této jednoduché formě.

8 07.02.2020

„So, this is my life. And I want you to know that I am both happy and sad and I'm still trying to figure out how could that be.“

Ke knize jsem se dostala skrze stejnojmenný film, který je úžasný a patří mezi mé oblíbené. Až mě samotnou překvapilo, jak se film shoduje s knihou...Stephen Chbosky ho totiž sám režíroval. Díky němu jsem taky mimo jiné začala poslouchat kapelu The Smits (film i kniha je plná odkazů na literaturu a hudbu, doporučuji tomu věnovat pozornost). Dějovou linku jsem díky filmu dopředu znala, takže jsem neměla moc velká očekávání. Příběh je rozdělen na 4 části s epilogem a je psán formou dopisu. Hlavní hrdina se snaží, aby všichni kolem něj byli šťastní, přičemž zapomíná sám na sebe – ze svých problémů a pocitů se vypisuje svému imaginárnímu příteli. Charlie na jednu stranu svět kolem sebe nechápe a na druhou stranu ho chápe až příliš dobře. Je schopnen obojího. Být smutný a zároveň šťastný. To, že Charlie stojí většinu času v koutě, má svůj důvod, který se dozvíte v závěru knihy. Tematicky příběh jedinečný rozhodně není (tím poukazuji na Salingerovu knihu Kdo chytá v žitě), ale i přesto autor toto období středoškoláka, který neumí zapadnout, popsal citlivě. Oba dva autoři, ať už Salinger nebo Chbosky, popisují mladé vnímavé hochy, kteří hledají své místo na Zemi a snaží se porozumět svému okolí a hlavně sami sobě. Ten, kdo stojí v koutě je pro mě čtenářsky jednodušší, celkově modernější – přístupnější mladým čtenářům...přemýšlivý Charlie mě bohužel neokouzlil tolik jako Holden plný nenávisti a nepochopení, ale to je pouze moje preference.

1 24.01.2020

Děj Loutkáře se odehrává 18 měsíců po Hadrovém panákovi. Wolf zmizel a všechno teď visí na Baxterové. Po městě se začínají objevovat mrtvoly s nápisy „loutka“ a „návnada“. Kdo ale tahá za nitky?

Když to srovnám s Hadrovým panákem, tak se mi Loutkář líbil méně – bylo to pro mě trochu více „zmatenější“ než první díl. Občas jsem se ztrácela v ději, což při čtení hrálo velkou roli...Bylo těžké se do příběhu začíst, musela jsem si některé stránky číst dokonce znovu, abych pochopila spojitosti – podle ostatních recenzí tyto rozporuplné a zmatené pocity bohužel nesdílím sama (proto to nižší hodnocení). Mezi hlavní motivy určitě patří přátelství, manipulace a lži. Dějově nabité části mě ale opravdu bavily, jen bylo obtížnější se k nim pročíst. Každopádně opět tomu nechyběl autorův humor, hlavní postavy (Baxterovou a Edmundse) jsem si oblíbila už v Hadrovém panákovi, takže nezklamali. Wolf jakoby se z příběhu vytratil, což považuji za velkou škodu – právě on mě v Hadrovém panákovi bavil, ale možná má vše své důvody kvůli pokračování. V druhém díle mimo jiné přichází nová postava – Rouche, který mi v průběhu knihy přirostl k srdíčku. Přesto všechno byl konec opět velmi překvapivý a nečekaný.

4 06.01.2020

Jedním slovem – radost. Tohle byla radost číst. Vtipné, přímé a pravdivé (občas smutné). Je to taková milá zpověď zaměstnance denního stacionáře. Humorné momenty ale doprovází každodenní dřina a velká sklenice...trpělivosti. Autor vše popisuje s nadsázkou a suchým humorem (což je můj styl), ale zároveň u něj můžete vypozorovat cit, lásku a pochopení. Jde o lehké čtení naplněné tíhou života. Tematicky se mě to dotklo trošku více, sama jsem totiž pracovala jako pečovatelka v domově důchodců. Selner má mimo jiné i zábavný twitter profil nebo blog (doporučuji sledovat pro každodenní dávku úsměvu na rtech). Takže pokud hledáte něco v tomhle stylu, určitě do toho běžte. A já teď jen čekám na druhý díl plný dětí, vtipných příhod a hodně (opravdu hodně) vína.

11 28.09.2019

Příliš hlučná samota bylo moje první setkání s Hrabalem a jeho stylem psaní. Kdo čte složitější kousky a zvládne se soustředit, i když jedna věta je klidně přes tři strany, tak mezi nekonečnými průtoky slov dokáže najít poklad. Myšlenky schované v souvětích chytají za srdce. Je to prosté téma, ale zároveň toho odkrývá tolik krásného, absurdního i smutného. Rozhodně to ale není četba do MHD, pokud si tedy nezvládáte odmyslet městský ruch. Dílo až přímo vyžaduje čtenářovu stoprocentní pozornost a trpělivost. Dílo má tři verze, takže záleží na Vás, jakou se rozhodnete číst a jak tím pádem bude vypadat konec knihy – zda na základě představy nebo reality… Začátek každé kapitoly je uvozen stejnou větou, opakující se motivy vypovídají o tom, že dílo má blíže k poezii než k próze; Hrabalova slovní zásoba je ohromující a v knize můžeme nalézt všelijaké odkazy na knihy, obrazy, architekturu… Práce je pro hlavního hrdinu, Hanťu, příležitostí k vyptávání se na sebe sama a k tvorbě, kterou realizuje lisováním odpadkových balíků. Žije sice sám, ale přesto samotu nepociťuje. Díla Příliš hlučná samota a Obsluhoval jsem anglického krále vznikaly ve stejném období – oproti postavě Dítěte, která nemá žádné pozitivní ani negativní vlastnosti a nechává se ovlivňovat prostředím a lidmi kolem, je postava Haňti velice zapřísáhlá – hrdina chce být každým coulem sám sebou bez ohledu na společnost, nechce se angažovat, nechce se zapojovat… Jeho balíky jsou uměleckým dílem, tvoří z nich koláže, kde na jedné straně vidíme krvavý papír z řeznictví a na té druhé reprodukce slavných obrazů. Jeho umění však končí pouze na tomto místě, u něj samotného a dělá je čistě pro sebe, pro dobrý pocit. Zároveň rozhoduje o osudu knih – která půjde do balíku a kterou si nechá? Čím více knih si ale donese domů, tím více knih ho může doma zavalit. Pro mě touto knihou Hrabal určitě nekončí a těším na další kousky, které se ke mně dostanou.

8 28.09.2019

Všechno to začalo u marihuany, pokračovalo to prostřednictvím hašiše a LSD a konec nastal u heroinu. Tuto knihu jsem četla přibližně ve stejné době jako Memento – obě knihy vychází na začátku, kdy se o drogách ještě nemluvilo a ani moc nevědělo. Tento příběh kromě pohledu na problematiku drogové závislosti rozvíjí i rovinu problémů rodinných vztahů, morálních hodnot a naivních rozhodnutí...Prostřednictvím této knihy čteme zpověď utrápené matky, která postupně ztrácí všechno, nakonec i naději. Drogová závislost syna Davida ničí nejen ji, ale celé okolí. Rodinná pouta se bortí, naděje se vytrácí každým dalším ránem, ve vzduchu se nese zoufalství a bezmoc a pomalu se roztáčí kruh dalších a dalších zklamání. Zkráceně sledujeme čistou destrukci způsobenou návykovými látkami. Není zde bohužel popsaná část mezi dětstvím a pubertou, ale to je docela pochopitelné – většina puberťáků buď není doma nebo je zavřená ve svém pokoji. Tuto část by nám musel popsat asi sám David. Drogy, citové vydírání, sliby, krádeže, bezmoc, naděje, zklamání,...to všechno zde najdete. Místy byl příběh až zdlouhavý, ale vzhledem k tématu, vývoji situaci a k neustálému opakování chybných vzorců, se není čemu divit. Je otázka, zda o veškeré oběti, které matka pro syna udělala, někdo stál. Bylo to k něčemu? Pomohlo to někomu? Možná by to někdo ze čtenářů mohl nazvat posedlostí či závislostí na svém vlastním dítěti, ale neříká se tomu prostě jen mateřský pud? Pokud Vás tato tematika zajímá a nebráníte se starším knihám, doporučuji knihu všem – stejně jako Memento.

4 28.09.2019

Čtyři nedospělí sourozenci po smrti rodičů žijí sami a po svém. V rodinném domě uprostřed opuštěné zástavby skončil čas peskování a výchovných opatření – vystřídala je volnost a hra na dospělé. Jak dlouho se dětem podaří svou nezávislost před okolím uhájit a jakou roli sehraje v jejich životech incest?

Rodina, perverze a beton. Tohle byla moje první Odeonka a zrovna jsem hrábla po knížce s takovým tématem. Knížka je útlounká, má asi 100 stran...ale podle mě těch 100 stran stačilo. Byla to velmi zvláštní kniha. S autorem jsem se dříve nesetkala, sáhla jsem po knížce čistě náhodou v knihkupectví. Kniha je psána neosobně, stroze, bez velkých popisů, autor je přímočarý, nic neskrývá za metafory, text působí až automaticky. Styl psaní mi nevadil, četlo se mi to vcelku dobře, ale pointa se mi schovala mezi řádky. Jack je poněkud zvláštní vypravěč, ale aspoň vidíme pohled dítěte na věci, které ještě není schopen chápat. Opravdu se nejedná o oddechovou, pohodou četbu. Je to podivné pochmurno zabalené do choulostivé deky. V ději se nese šílené vedro, stísněnost, deprese, zatuchlý smrad a podivné vzorce chování lidí...a beton. Hodně betonu. Děj graduje, napíná, jako by se mělo stát to nejhorší, ale to už se stalo na prvních stranách knihy. Konec má být asi překvapení, ale se mnou to ani nehlo. Takové nic zakřičené do prázdna. Čekala jsem trošku víc. Co mě ale dostalo, byl úžasný doslov Darka Šmída, který mi tak nějak utřídil myšlenky a otevřel oči.

2 22.09.2019

(SPOILER) Příběh románu se odvíjí ve dvou rovinách. Na začátku se setkáváme s drogově závislým Michalem, který je odvezen do nemocnice kvůli zánětu žil. Čas, který tráví v nemocnici, tvoří rámec příběhu – Michal vzpomíná, jak se během studia dostal k drogám a jak se postupně propadal hlouběji do drogové závislosti.

Závislost je rakovina mysli. Memento (překladem pamatuj) je román s reportážními prvky o partě narkomanů. Děj se odehrává v Praze v osmdesátkách 20. století. Dílo je zajímavé jak jazykem, tak vypravěčskou formou. Vyskytují se zde prvky argotu a slangu drogově závislých, typické krátké úsečné věty, monology a prolínání ich-formy a er-formy. Autor píše realisticky, občas detaily spadají až do naturalistické roviny. Před těmi 6 lety, kdy jsem knihu četla, ve mně zanechala dojem skvěle vystihnuté atmosféry – prostředí narkomanů, o kterém jsem neměla v tu dobu ani zdání. Radek John tímto dílem asi trošku rozboural tématiku tehdejší literatury. Je to totiž první dílo za totalitního Československa, které se této problematice věnovalo. Počet narkomanů narůstal, ale jednoduše se o tom nemluvilo. Mnozí kritici tvrdí, že by svedli knihu napsat mnohem lépe než Radek – jenže v té době ji nikdo jiný nenapsal. Podle mě nemá vůbec smysl porovnávat tuto knihu s dílem My děti ze stanice Zoo. Je to jako jablko a hruška – jsou podobné, v obchodě je najdete ve stejné sekci vedle sebe, ale přesto chutnají úplně jinak. Každopádně knihu bych doporučila každému jako takovou „kultovní“ drogovou knížku a pokud máte možnost ji číst v rámci povinné četby, neváhala bych.

5 17.09.2019

Další milostná protiválečná novela se shakespearovským námětem. Při bombardaci Paříže se všichni utíkají schovat do metra. V davu je i Petr Aubier, který se zde poprvé setkává s Lucií. Nepromluví spolu, jen se dotýkají. O pár dní později se spolu znovu a znovu potkávají.

Romain Rolland byl silně zaujatý proti válce a fašistické diktatuře, což v jeho dílech rozhodně nepřehlédnete. Děj novely se odehrává ve Francii v Paříži za dnů první světové války (od středy večer 30. ledna do Velkého pátku 29. března 1918). Příběh je vybudován na kontrastu dvou základních rovin – atmosféry válečné Paříže a intimního světa lásky. Kromě základního děje zachycuje novela také Petrův osobnostní vývoj, během dvou měsíců velice rychle dospívá. Autor na pár stranách zachycuje hrůzy války, morálku tehdejší společnosti a vztah dvou lidí, kteří dokázali v tomto období podlehnout citu tak vznešenému jako je láska. Dílo je mimo jiné i plné zklamání a hořkosti. Možná už jen ta délka přispívá k tomu, proč jsem tomu jednoduše nevěřila. Rolland pouze lehce klouže po povrchu, jako máslo na rozehřáté pánvi. Nevím, proč dílo bývá srovnáváno s Otčenáškovou knihou Romeo, Julie a tma. Oba romány sice mají podobné roviny (staví na lásce a válce), ale Petr a Lucie rozhodně nedosahuje Otčenáškových kvalit a hodnot. Asi to pro mě bylo příliš strohé, přeidealizované, přecukrované, nereálné...naivní? Nenadchlo mě to, vlastně jsem si to vybrala z povinné četby jen díky válečné tématice – Petr a Lucie jsou v tomto žánru bohužel tím slabším článkem. Knížka je opravdu krátká, konec je odbytý jednou větou (doslova spíše jedním sloupem). Petra a Lucii bych nejspíš doporučila romantickým duším, nenáročným čtenářům a těm, kteří hledají co nejkratší knihy do maturitního seznamu.

8 15.09.2019

Hlavní hrdina Humbert touží po malých holčičkách, pro něž vynalezl vlastní pojmenování „nymfičky“. Humbert se domnívá, že jeho posedlost způsobila předčasná smrt jeho dětské lásky Annabel. Po neúspěšném manželství se stěhuje do Ramsdale, aby mohl napsat svou literárně teoretickou práci. Pronajme si pokoj v domě ovdovělé Charlotty Hazeové, kde se během prohlídky domu seznámí s dvanáctiletou dcerou paní domácí, Dolores, do níž se ihned zamiluje.


Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El-ó-el-í-té-á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku a na „tři!“ ťuká o zuby. Lo. Li. Ta.

Tenhle úvod, který je viditelný už na obálce se mi vryl do paměti od té chvíle, co jsem knihu četla poprvé. Bylo mi asi 13–14 let? No, šlo prostě o období, kdy jsem si knihy na čtení začala vybírat sama. Ani nevím, jak jsem se přesně k Nabokovi dostala a netuším, co bych dělala bez něj. Tahle kniha mi otevřela bránu literatury. Nic jsem od toho neočekávala a naoplátku jsem toho tolik dostala.

Téma je kontroverzní a přitom je to napsané tak slušně, je to podané až nevinně. Nejedná se o knihu plné zvrhlostí či perverzností. Je to náročnější a složitější čtení. Kniha je psána krásným květnatým jazykem, vyskytují se zde často francouzské výrazy a odkazy či narážky na básníky jako byl Poe a Rimbaud. Mně osobně se Nabokovův styl psaní líbil, dokázal skvěle a podrobně popsat hrdinovy niterné pocity, jako by byl autor sám Humbertem.

Lolita se skládá ze dvou částí a 69 kapitol. První polovina knihy je dějově nabitější, rychlejší, děje se tam více věcí...Druhá polovina se tím pádem může zdát zdlouhavější kvůli méně záživným a delším popisům cest; za to se v ní ale plně projevuje prázdnota a bída celého příběhu. Zajímavostí je, že se v knize nevyskytují kladné postavy. Každý je něčím determinován a podle toho se vyvíjí jeho myšlenky, pocity, chování a činy.

Příběh budete buď milovat či nenávidět, nebo milovat a nenávidět současně. Pro mě je Lolita srdeční záležitostí – doprovází mě od začátku puberty až dodnes (a bude ještě dál). Každým přečtením působí trošku jinak. Jinak ji vnímáte ve 13, jinak ve 20 a určitě ji budete vnímat odlišně třeba ve 40.

6 08.09.2019

Čapek byl úžasný lingvista. Pokud chce někdo pochopit určité Čapkovo dílo, musí také prostudovat jeho jazykovou stránku. Autor využívá intonaci, tempo a rytmus řeči nebo frekvenci slov či vět, které souvisí s různými funkcemi, které označují změnu situace či atmosféry. Také často používá odborné termíny nebo vícejazyčnost či slohově různorodou slovní zásobu, které charakterizují prostředí nebo společenskou pozici osoby. Čapek má úžasnou schopnost vnímat i ty nejobyčejnější maličkosti kolem sebe a těch pak využít ke sdělení vážných problémů. A přesně proto ho miluju.

Krakatit se mi líbil, každá autorova kniha je pohlazení. Tři hvězdy dávám jenom proto, že Čapkovo dílo je velmi rozsáhlé a mnohé příběhy mě oslovily více – ne tedy z důvodu, že by to bylo průměrné. Takže pokud Vás zajímá značná "porouchanost" Ing. Prokopa, dění v Praze, občasná snová realita v horečkách, či lehký sexuální podkres – doporučuji.

6 29.08.2019

Only this and nothing more. Poeova teorie se zaměřuje na formu, rytmus rýmů a jejich melodii – báseň má být výsledkem jakéhosi osobního vyznání a projevem citlivé duše. Jeho verše také často pracují se silnou symbolikou, která nemusí být hned očividná.

Krkavec (překládáno jako Havran) je asi jedna z jeho nejlepších básní vůbec – nádherně zvukomalebná, protkaná bolestí a smutkem, doprovázena temnou atmosférou. Je obdivuhodné, jakým způsobem autor vkládá část sebe a svého vlastního utrpení do vlastní tvorby.

Děj se odehrává v klidném pokoji, čas v díle není přesně určen – víme jen, že je pravděpodobně půlnoc a je leden. Doporučuji si Havrana (a další Poeovy básně) přečíst v anglickém originále. Některé české překlady jsou výborné (za mě vede Vrchlický a Nezval). Doporučuji číst báseň nahlas. A několikrát. Vracet se k tomuhle skvostu.

7 29.08.2019

Na to, že sci-fi literatura jde mimo mě, se mi kniha velmi líbila. Společnost, která je popsána v knize, je příliš konzumní. Lidé žijící ve městech nevědí, co je opravdové štěstí, jsou si navzájem cizí, nedokážou se pochopit, jsou to jen stroje. Knihy jsou považovány za hrozbu, protože je v nich ukryto vědění – kdo čte, nemůže být roven ostatním. Je těžké uvěřit, že toto podobenství vzniklo počátkem 50. let.

Dotkl se mě Bradburyho poetický a upřímný styl prózy; autor vás nechává přemýšlet, zda jste schopni svobodně myslet. Je to jednoznačně kniha, nad kterou se budete zamýšlet i nadále po přečtení. Doporučuji všem, kteří rádi nahlíží na společenské problémy a jsou ochotni věcem věnovat více času na přemýšlení.

11 29.08.2019

Pokud byste se mě ptali, jaká je moje srdcovka z „povinné“ četby, je to tato kniha plná skvělých úvah a myšlenek. Psychologie postav je propracovaná od A do Z.

Příběh má v sobě hodně odkazů, narážek a aluzí na Shakespearovy hry (zapříčinění dvou smrtí – Hamlet), Platónovu ústavu (pomocí hříchů ničíte svou duši, ne tělo) a Bibli (citace slov Božích – „já jsem, kdo já jsem“).

Také je očividné, že Obraz Doriana Graye je sexistická kniha, především výroky hlavních postav („žádná žena není geniální, ženy jsou pohlaví ozdobné, nikdy nemají co říct, ale říkají to roztomile“). Takže pokud jste na takové věci hákliví, tak v této knize se tomu určitě nevyhnete. Dílo je mimo jiné inspirováno faustovským tématem (zaprodání duše za nějakou výhodu).

Je zde i krátká milostná linka.
Knihu doporučuji všem, kdo neopovrhuje dekadencí a s ní spojenými tématy.

10 29.08.2019

Máte nějakou knihu, která vás natolik vtáhla do děje, že jste si ani nedošli na záchod? Tak to je ona. Obrovský, zcela prázdný hotel je možná děsivější než různé smyšlené monstra. V jistých pasážích cítíte mráz po zádech, obzvlášť pokud máte silnou představivost. S knihou semtam uslyšíte nějaký ten prapodivný skřípot, hlasy, nebo uvidíte nápisy na zdech.

Kniha otevírá téma odříznutí od civilizace, osamělosti, starého hotelu plného zla a krutých přírodních podmínek. Osvícení začíná jako psychologické dílo rozebírající nitro – Jackova proměna je největší; ze zotavujícího se alkoholika se postupně stává loutka ovládaná silou hotelu. Jak málo stačí k překročení hranice šílenství? Ještě když to přeci hotel myslí „dobře“, to rodina je na špatné straně...

Po pasáži s dámou z pokoje 217 v koupelně pokaždé odhrnuji závěs. A pokud váháte mezi filmem a knihou, volte jako první určitě knihu.

9 29.08.2019

Po dočtení knihy jsem neměla slov. Pokud vás baví Hannibal nebo Dexter, je to to pravé pro vás. Strašně mě to bavilo a moc doporučuju!

U čtení narazíte mimo jiné i na černý humor – skloubení vtipu a nechutnosti mě bavilo (pokud postrádáte trošku zvrácenosti, asi to pro vás vtipné nebude heh). Mimo jiné je u každé nové kapitoly nová hádanka, Blake si totiž díky svojí inteligenci vydělává řešením různých rébusů. Hlavní hrdina vyvolává protikladné pocity – na jednu stranu vás fascinuje jeho inteligence a schopnosti, litujete jeho osud, chápete proč a jak těžké je pro něj zažívat nějaký milostný život a vlastně cokoliv „normálního“, ale na druhou stranu vás to, co dělá osamotě, děsí.

Už jsem naznačila milostnou linku – z toho mě trošku bolelo srdíčko, ale víc neprozradím. V průběhu vyprávění se dozvídáme jaké měl Blake dětství; popisuje životní zlomy a my můžeme pozorovat, jaký mají všechny události na jeho vývoj psychiky celkový dopad.

6 29.08.2019

Knihu jsem si úplně náhodně koupila ve slevě v jednom ze supermarketů při nějakém výprodeji – autor byl pro mě neznámý, kniha mě zaujala hlavně názvem. Po delším odkládání jsem se do ní pustila a až mě překvapilo, že se mi dost líbila! Bohužel až teď jsem zjistila, že se jedná o sérii, tak doufám, že to tolik nevadí.

Násilník, který už znásilnil a různě pořezal na obličeji několik žen, své útoky stupňuje. Aby ho dopadli, do ulic vyšlou Loganovu přítelkyni Jackie jako návnadu, protože už ji jednou napadl s nožem v ruce – údajný pachatel je fotbalová hvězda s alibi a tvrzením, že se chtěl Jackie jen zeptat kolik je hodin. Logan v tu dobu pátrá po totožnosti mrtvého muže, kterého kdosi vyhodil z auta před nemocnicí a který vykrvácel následkem sexuálních hrátek. Při vyšetřování zkoumá Logan porno průmysl i masochistickou skupinu, kam patří i jeden z policistů.

V knize je skvělý ironický humor, vtipné hlášky (hlavně od Steelové) a řeší se tu i osobní problémy.

3 29.08.2019

Knihu jsem dostala od mé kamarádky, která ráda čte – i přes to jsem knize úplně nevěřila, že by mě mohla zaujmout. Titul jsem nikde jinde neviděla, tak jsem si říkala, co to je za ztracenou knížku. Nakonec mě ale dost překvapila, je to krátký a čtivý příběh.

Veronika je mladá, úspěšná žena a matka, mimo jiné také malířka s vlastní galerií. Jednoho dne ji pozve po letech na oběd Alex a oznámí jí, že si ho někdo najal, aby ji zabil. Smlouvat nelze a cesta zpět neexistuje. Sdělí jí však, že ji nezabije hned – mají spolu totiž ještě nevyřízené účty. Veronika nemá kam utéct, není kde se skrýt a žít normální život. Z rozmaru a nenávisti Gabriely je zahnána do koutu. Mimo to po ní Alex chce namalovat obraz jeho nočních můr a samozřejmě, Veronika nemá na výběr. Nečekaně, je to její nejlepší dílo – ale proč nebo co se sním stane, si musíte přečíst.

Dostáváme se do nitra oběti a otevírají se zde i hlubší témata. Příběh otevírá lásku, nenávist, korupci i odvahu. Největší prohry nad sebou samým způsobuje nepřítel v podobě našeho vlastního strachu. Proč se Gabriela k takovému kroku odhodlala? A zabije Alex Veroniku?

29.08.2019

Příběh je napínavý už od začátku. V knize se prolínají dvě linie – ze současnosti vyšetřování a z minulosti, kdy byl Wolf v psychiatrické léčebně. Hlavní postavy mi padly do noty (Wolf, Baxterová i Edmunds) a o to to bylo příjemnější – nejspíš proto, že to nebyli žádní superhrdinové, ale reální lidé se svými problémy.

Vraha jsem neuhodla. Konec hodně graduje, vše se děje ve stejný čas na různých místech. Celou knihu doprovází silná nejistota, protože se nikomu nedaří odhalit pachatele a oběti ze seznamu jim umírají přímo před očima. Přitom vrah chce být co nejblíž dění a policisté ho neustále přehlížejí.

Objevuje se zde i milostný trojúhelník, zvraty, postupné odkrývání pravd z minulosti díky nováčkovi Edmundsovi, který veškerý svůj čas tráví prohledáváním minulých případů a hledáním souvislostí v archivu. Co mě překvapilo byl, pro detektivku netypický, otevřený konec.

7 29.08.2019