nightlybird komentáře u knih

Ke komentáři s-readera těžko co dodat, je vyčerpávající ve své pravdivosti. Jen letmý postřeh - autorka navléká slova k sobě jako korálky a vytváří příběhy, ze kterých vytváří cosi jako slovní koláž a to cosi vás doslova kolébá a konejší. A mám pocit, že si tady asi každý může najít příběh, kterým si může ozdobit svůj dům.
Na doplnění úryvek z knihy: Řekla jsem Martě, že všichni máme dva domy - jeden konkrétní, umístěný v čase a prostoru; druhý - nekonečný, bez adresy, bez šance na zvěčnění v architektonických záměrech. A že v obou žijeme současně.
Závěrem slovo autorky : Nejtragičtější věcí v lidském životě, kterou stojí za to popsat, je banální fakt, že nikdy nemáme to, co bychom chtěli mít; že nikdy nejsme tam, kde bychom chtěli být; nejsme tím, čím bychom chtěli být. Každý z nás to prožíval v určité etapě svého života a kvůli tomu trpěl. Myslím, že o tom je moje kniha. Na druhou stranu to utrpení nás vždy stimuluje k tomu, abychom překonali sami sebe.

8 17.03.2011

Claevyho Čistič vám dokonale vyčistí hlavu. Zní to jako reklamní slogan, je to ale pravdivé.Kriminální psychothriller začínajícího autora je výtečnou oddychovou četbou psanou v ich formě.
Odehrává se na malém prostoru autorova rodného města a bezprostředního okolí – to umožňuje Cleavymu velmi věrohodně zachytit atmosféru místa, ve kterém operuje masový vrah „Christchurch Carver “. Kniha neoplývá spoustou postav, zato si jejich deformovanou psychiku autor i čtenář docela užívají.
Joe – vychytralý sociopat, sériový vrah žen, kamuflující se figurkou dementního Pomalého Joa, lovec, zabíjející ženy z rozmaru, protože na to má chuť, násilně, brutálně a ze sexuálním podtextem a popisující své jednání tak, že máte pocit, že se na to díváte jeho očima. Poněkud schizofrenní figura. Na jednu stranu milovník piva a akvarijních rybiček a hodný chlapec navštěvující svou matku (mezi námi, kdybych měl něco takového v mládí doma, možná bych se taky stal masovým vrahem) a na druhou stranu vrah a násilník děsící město a chladný plánovač vraždy chlapíka, který se chtěl na jeho sérii přiživit a hodit na něj svou vraždu (to by přece namíchlo každého,taková drzost). Jeho dvě stránky se zdají být tak diametrálně odlišné, že jsem měl problém se srovnat ze skutečností, že jde o stejnou osobou.
Jako protipól působí druhý aktér Sally, která naopak zaspala, když se rozdával rozum a přesto nebo proto má pocit, že je naprosto normální a má tendenci Joeovi pomáhat a chránit jej. Pokud by čtenář získal dojem, že je tam trochu zbytečná, mýlil by se, autor umí dobře kalit vody a motat čtenáři šišku.
Do třetice doplnit postavy románu Cleave půvabnou Melissou (až knihu přečtete, pochopíte proč bych se s ní nechtěl potkat v nočním parku).
Tento triumvirát a přehršli epizodních postav popsal Cleave přesvědčivě, živým a poutavým jazykem a zasadil je do děje, který se odvíjí svižným tempem a přes četné zvraty vygraduje doslova na poslední stránce do zajímavého finále.
Jestliže vám vrah v knize vypráví své zážitky a popisuje detailně své hobby, nutně se to neobejde bez nějaké té krve a brutality. Kupodivu je to ale napsáno tak, že nemáte chuť odběhnout a obejmout záchodovou mísu. Dokonce ve srovnání s jinými literárními sériovými vrahy – třeba s Darkly Dreaming Dexterem Jeffa Lindsaye - vám může Joe přijít sympatičtější (pokud se to dá o jakémkoliv vrahovi říct).
Každopádně se mi kniha jeví jako nezvykle napsaná a poskytuje zajímavý pohled do narušené a pokřivené mysli (a nejen té Pomalého Joea) a myslím si, že by mohla zaujmout čtenáře všech různých typů „napínáku“. Já se každopádně poohlédnu po překladech jeho dalších knih, napsal jich už tuším pět nebo šest a snad mne i jeho další příjemně překvapí a zaujmou.

8 05.03.2011

Kniha je označována za nejlepší autorovo dílo. Bezesporu je to poněkud drastický popis mezních okamžiků v životě otce a syna a přes četné poetické pasáže(?) bych ho citlivějším povahám ke čtení příliš nedoporučoval. Vkládal a komentoval jsem ji již dřív a na jiném místě a přestože ji tenkrát přítel s-reader označil v jistých pasážích za blížící se kýči (přibližná a volná citace) a i když si vážím jeho vytříbeného vkusu, patří k mým oblíbeným. Čtu ji v momentech, kdy je mi krušno až blijno, abych si připomněl, že život dokáže být někdy pěkná mrcha a že i mně může být ještě hůř. Prostě klasické vyhánění čerta ďáblem.

28.5. Dnes jsem narazil při přehrabování se ve starých krámech na pár poznámek, vypsaných z Vánočního stromku, tak je tady ještě připojím, třeba někoho zaujmou :

"... podle mého názoru není třeba dělat nic. Každý den bude mít dost na svém trápení a každý vlk najde svůj osud.V žádném případě se nestane to,co my si myslíme.Znepokojovat se je vždycky chyba!"

"... Člověk nemá jít za hrdinstvím,má hledat pravdu.Pravda muže je mít vedle sebe ženu, kterou miluje."

"... Všechny děti mladší než sedm let jsou schizofrenní.Chci tím říct,že fantasie a realita jim splývají,což se v dospělém věku vyskytuje pouze u bláznů."

"... Později jsem pochopil,že to byla moje chyba : mluvil jsem. O svých starostech jsem vyprávěl své ženě. Příteli,nikdy o nich nemluvte. Mluvíte-li,nastane nevyléčitelné krvácení. Už desítky miliard lidí všechno prohrály, protože mluvily. Nikdy se nikomu nemá nic říkat. Tím, že své myšlenky vyslovovali,otevřeli si tepny a na to vykrváceli. Nikdy se nesmí nic přiznat. Ztráta sil způsobená slovy je nezměřitelné a nekonečná. Jestliže svrchovanost člověka dnes upadá,je to proto,že všichni lidé příliš mluví. Až přijde němý,bude vládnout zemi."

Zejména ta poslední citace se mi líbí. Je stále víc aktuální. Dnes se opravdu ne mluví, ale doslova žvaní víc, než je zdrávo.

8 08.02.2011

Pošmourný, deštivý Aberdeen je dějištěm tohoto dobře čtivého oddychového románu. Přes poněkud děsivý námět - pachatele zločinů na dětech nemají v oblibě ani drsní kriminálníci - jde o knihu, které nechybí ani působivé popisy policejní rutiny a zejména hlavních postav, které nejsou vylíčeny černobíle, ale docela lidsky. Dialogy jsou živé, nijak rozvláčné a kniha se čte lehce, bez návalů negativních emocí. Před časem jsem tady v pubu skuhral, že se na čtení nedokážu soustředit, tohle jsem zmákl bez problémů za tři hoďky a to jsem ještě odskakoval do Skotska (na wiki). Domnívám se, že díky stylu, jakým je to napsáno, by to mohla číst i máma od mrňouse, aniž by se v budila nočními můrami a zalitá potem.

8 07.02.2011

Autorka proslulá důkladným studiem historických pramenů při psaní svých románů a postava bouřlivého básníka Villona - z takového spojení snad ani nemůže vzniknout nic jiného, než vynikající a poutavá kniha. Jako bonbonek pak u tohoto 1.vydání (z r.1957) působí posledních zhruba 150 stran, obsahujících Villonovy verše (včetně 5 v žargonu).

8 12.01.2011

Boží tajemství nemá obvyklý charakter Pagnolovy tvorby, neodehrává se v Provence, chybí jakékoliv autobiografické rysy, slovní ekvilibristika, hlubokomyslná zamyšlení. Působí spíš jako náčrt , jako syžet filmového scénáře.Je to prostý a jednoduchý příběh, který nezapře pero velkého vypravěče a jeho přečtení působí jako závan čerstvého vzduchu.
Text objevil v roce 1974 v autorově pozůstalosti jeho přítel Robert de Faillis při přípravě souborného Pagnolova díla a po přečtení se rozhodl jej vydat.

8 21.12.2010

Když čtu povídky Daphne, mám tak trochu až mysteriózní pocit - neodbytně se mi do hlavy doslova vnucuje myšlenka, že je autorka jakýmsi křížencem či hybridem Walpola (s jeho anglickým gotickým románem) a Maupassanta (s jeho vypravěčským uměním) a rozhodně to není míněno jako negace, spíš naopak.On ten Aragon nebyl žádný blbec a to co řekl, neříkal rozhodně ze zdvořilosti k dámě.

8 16.11.2010

Mladí by tuhle knihu měli číst, aby se trochu připravili a staří aby si připomněli slasti a strasti prvních lásek.

8 30.11.-0001

Nehledejte v této knize žádné senzace, o ty tady vůbec nejde, jde jen o vyjádření milostného vztahu, jeho spontánního vývoje, jeho určitého rytmu. Tím se i přesouvají z oblasti literárního dokumentu vlastně do literatury, byť její jakési mezní, okrajové polohy. A nezapomínejte, že je psali literáti a neporovnávejte proboha s dopisy, které vám eventuálně psaly vaše protějšky. Bylo by to nefér. A výběr reprodukcí (portrétní) je opravdu dobrý.

8 30.11.-0001

Je to jedna z mála brožovaných (A ROZŘEZANÝCH) knih v mé knihovně a to do jisté míry mluví za vše.

Za dobu, která uplynula od napsání a vydání této knihy došlo zcela nepochybně k řadě nových zjištění a doplnění "bílých míst" v historii latinoamerických indiánských kultur. Přesto si myslím, že má smysl tuhle knihu přečíst - člověk přece jenom získá alespoň orientační znalosti o historii této části světa - které měl navíc často poněkud deformované spekulativní literaturou à la Dãniken. A není dnes problém si tématiku, která vás zaujme upřesnit kdekoliv ve světě.

8 30.11.-0001

Rozhodl jsem se přidat tuto knihu, abych doplnil hlavní literární zdroje čtyř největších světových náboženství (víceméně pro pořádek, nepraktikuji žádné z nich), přestože je tady již obdobná kniha (soudím podle anotace). Zaráží mne u ní ovšem zmínka o autorovi a taky o jazyku. Neznám sice sanskrt, liturgický jazyk hinduizmu, ze kterého se vyvinula celá řada současných asijských jazyků (a ku podivu i romština) – což mne sice mrzí, o sanskritu jsem ale v životě nic neslyšel. Jinak ještě malá poznámka na okraj – na české wiki je Bhagvadgítě věnován poměrné značný prostor. A možná by pro případné čtenáře (?) bylo užitečné se o Bhagavadgítě dovědět nějaké podrobnosti, než si ji případně seženou a otevřou.
Tato kniha se nedá komentovat, musí se číst. Snad jen vyznání Mahátmá Gándího :"Nalézám v Bhagavadgítě útěchu, kterou postrádám i v kázáních na hoře.Když mi nespokojenost zírá v tvář a když ve své samotě nevidím ani paprsek světla, utíkám se k Bhagavadgítě. Nalézám verš tu a verš tam a počínám se usmívat uprostřed neštěstí, která mne přemáhají."
A to je snad to nejpřesnější, co se dá k téhle knize říci a současně i návod, jak s ní zacházet.
4.11.2014:
Tak jsem si to konečně ujasnil - sanskrt a sanskrit jedno jsou. Jde jen o rozdíl v transkripci.

Uvažoval jsem, proč právě ENTASIS, pojem známý a aplikovaný spíš v hodně staré architektuře. Naznačuje snad autor, že stejně jako sloužila v architektuře v podstatě k vytvoření optického klamu (a tím ošálení lidského oka), že i ty verše mají vytvářet jakési „ošálení mysli“ (protože i ta je náchylná k povrchnímu vnímání a tím k omylům)?
Možná i neobvyklé grafické zpracování, kniha je uvedena fotkou z rukou autora, svádí k úvaze, že všechno je možná jinak, než se na první pohled jeví. Je to oko (do básníkova světa okno),či achátová drúza nebo záběr mikrosvěta?
Těžko usuzovat. Jak známo, do konzervy člověk nevidí – tím spíš těžko vidět do hlavy člověka, navíc takového mága slov, kterým Mirek bezesporu je. Který dokáže na miniaturním prostoru vytvářet ze slov obroušených až na dřeň obrazy
„Chmurovnadá, abstraktního pěvce,
lyra pro internované bohy,
višňové texty,…“
které si čtenář může promítat v mysli, jakkoliv se mu zlíbí. Záleží jen na něm, na jeho schopnosti imaginace – musí se předem smířit s tím, že bude za autorem jen škobrtat a pokulhávat. Na druhou stranu ale báseň x-krát čtená, je s to vytvořit x rozdílných pocitů a vjemů, aby se čtenář s autorem mohl říci třeba, že
„….Na oky posetém
okraji světa
jsem si vystoupení z řady
nikdy nepředstavoval jinak
než jako krok KUPŘEDU,“
a nebo přemítat, kdože to
„za očima má koláže
a za nimi pláče dítě…“
aby s údivem zjistil, že se také občas nevejde do svých kostí. Nejspíš by se o té stovce stránek dalo povídat ještě dlouho. Co je podle mne podstatné – autor odvedl svoji tradiční práci, jeho verše neztrácejí s množstvím svou stále novou a novou obrazotvornost, je to Mirek mimořádně hravý jak s náměty, tak i se slovy a teď je na čtenáři, aby se nechal unášet do kouzelného světa fantazie.
A kdokoliv tuhle knížku otevře, najde úplně jiné a jinak vnímané verše, kdokoliv by o knize něco napsal, napíše nejspíš úplně jiný text. A v tom je ta krása poezie.

7 03.03.2015

„Některé knihy je lepší prožít, než pochopit.“

„....věčný život (po kterém člověk touží) není život s délkou let a dní. Věčný život je stav v duši člověka.“

Z Písně o srdci :
Na tomto světě na prodej je všechno
i čest a sláva všichni o tom ví
jen čisté srdce krásné čisté srdce
na žádném rynku není ke koupi

7 03.10.2013

Poslední svého druhu mi připadá tak trochu jako hybrid SF a thrilleru. Klasická oddechovka, vhodná pro čtenáře, kteří si oblíbili filmového Terminátora a nebo pro ty, kteří se zabývají filosofií (na případné pročištění hlavy a odreagování). Hrdina knihy - který má jisté styčné body s již zmíněným Terminátorem nebo Supermanem, těm, kteří se rádi vciťují do kůže superhrdinů ukazuje názorně, že tyto nadlidské vlastnosti jsou ve skutečnosti nelidské a jsou doslova danajským darem - je totiž takřka vášnivým čtenářem Senecy a vlastně jediné, čím mne kniha zaujala a přiměla o ní ztratit slovo, je tato skutečnost, umocněná faktem, že každá z kapitol je uvedena citací z některého Senecova spisu. Doufám, že vás nepřekvapí, že tu jeden z nich pro ilustraci přidám :
„ Může někoho těšit osmdesát let prožitých v netečnosti? Takový člověk nežil,nýbrž prodléval v životě, ani nezemřel pozdě, ale dlouho byl mrtev.“
Seneca – Epistolae morales
Nedivte se, že mne to přimělo prohrabat knihovnu a podívat se po čase nejen po Senecovi, ale i jiných starých Římanech (i když jsem si knihu půjčoval původně jen kvůli citacím Senecy a vlastně na základě zmínky HTO v pubu o Sokratovi). Cesty ke knihám a autorům jsou někdy křivolaké.

7 21.10.2012

Dvanáctá planeta patří ke druhu knih, které označuji jako spekulativní literaturu ( řadím do této kategorie všechny možné knihy zabývající se nejrůznějšími záhadami, UFO, konspirativními teoriemi a pod.), která zejména v poslední době zažívá nebývalý boom. To je také zřejmě důvodem, proč se jí věnuje celá plejáda autorů jak našich, tak i zahraničních. Je třeba zdůraznit, že kvalita a úroveň je značně rozdílná a pokud čtenář nezapomene při četbě používat zdravý rozum, nemůže jej to v duševním vývoji výrazně poškodit, naopak se může – čas od času – seznámit se zajímavými fakty (tady je třeba podotknout, že autoři velmi často „opisuji“ jeden od druhého, prameny informací uvádějí mlhavě a nebo interpretují fakta tak, aby se jim „hodila do krámu“).
To je v podstatě i příběh této knihy : autor se zabývá vznikem sluneční soustavy a rozvíjí svéráznou teorii jak jejího vzniku, tak i původu a vývoje člověka. Vychází při tom ze starých textů a to jednak Bible a dále z mezopotámských textů, které vykládá a cituje tak, aby byly v souladu s jeho teoriemi (názor na ně si musí každý udělat sám).
Kladem knihy je bezesporu seznam literatury – jak knih, tak i textů z různých periodik českých i zahraničních – umožňující se seznámit s dějinami jak Sumeru, tak i Mezopotámie a dále upozornění na některé nepříliš známé klínopisné tabulky.
Tady bych chtěl zdůraznit, že jsem se už setkal s citacemi různých starých textů, které byly v rozporu s originály a proto bych byl opatrný při hodnocení. Myslím si navíc, že číst neznámé písmo a překládat tisíciletí mrtvý jazyk je záležitost při nejmenším problematická a stavět jenom na tomto základu (a své fantazii) pohled na svět, je tak trochu iluzorní.

7 28.09.2012

Barva času je žlutá, tvrdí Mirek Fišmeister ve své předposlední vydané knize. Nevím, nejsem básník a pokud jde o název sbírky, zvolil bych tak trochu přesmyčku – Žlutá je barva času, což by mému uchu neznělo tak kategoricky jako postulát. Každopádně knížka veršů tohoto brněnského autora je žlutá (a příjemný odstín), malá – takřka kapesní formát – a útlá rozsahem. Narazil jsem na pár veršů z této sbírky porůznu na netu a získal jsem z tohoto letmého pohledu klamný dojem, že jde o jakousi moravskou variantu haiku, který ve mně vyvolala jednak forma trojverší, jednak úvodní kresba, evokující kandži, součást japonského písma. Ostatně k haiku ty verše přirovnávala řada jiných čtenářů. Je to především dáno skutečností, že kniha má celkem 64 stran a na 54 z nich je vždy jedno trojverší a to holt k takové úvaze svádí.
Houbeles, žádné haiku. Nemá to formu haiku ani náhodou a to jak z hlediska formy, tak i vlastního obsahu – přijel ke mně poštovský panáček a knihu mi přivezl ( heč, i s dedikací) a tak jsem se s ní mohl seznámit v její celistvosti. Už jsem se tady někde zmínil o mém systému čtení poezie, takže je jasné, že nemohu prohlásit, že jsem ji už přečetl.
Přesto mohu opakovat – houbeles, žádné haiku – čistokrevný a plnokrevný Mirek Fišmeister (který dozajista ví, že má haiku rytmus 5-7-5 a zná jeho obsahovou náplň, takže kdyby chtěl spáchat haiku, bylo by to haiku se vším všudy), Mirek Fišmeister se svým specifickým a osobitým vnímáním světa okolo sebe, hračička žonglující se slovy, kterým dodává často jiný než zaběhaný význam, který si slovo vymyslí, když nemá vhodné po ruce a který slovy vrství pojmy a obrazy a překrývá jimi myšlenky ve verších zakleté a to vše s doslova úpornou úsporností. Ta trojverší jsou kondenzátem básně, vytváří tím prostor pro čtenáře a nechává na něm a na jeho fantazii a představivosti, jak si je dokáže přebrat a vstřebat. Jsou to opravdu jen útržky času, okamžiky, pohledy na svět za zrcadlem.
Bývá tady zvykem opsat z knihy něco zajímavého, něco co zaujalo – do háje, to bych musel opisovat pomalu půl knížky a navíc - vždyť já ji vlastně přečtenou nemám a ještě hezky dlouho mít nebudu - mohl bych tedy něco podstatného opomenout. Takže nic, přečtete si to sami, pokud se k tomu dostanete. Navíc vás třeba osloví, co nepřišlo interesting mně oslovi.
Abych taky něco pohaněl – vadila mi typografie – trojverší přilepené nahoře na stránce a zbytek prázdný bílý papír. Pak jsem ale pochopil. Někdy se mi něco obtížně čte – slova textu na mne působí jako jakási ladička (nebo spíš neladička) a rozkmitávají moji mysl, vyvolávají ve mně pocity, dojmy, obrazy (začasté bez souvislosti se čteným). A já bych tedy mohl tu bílou prázdnotu vyplnit - večmárat na ni co ve mně čtené vyvolalo (místa je tam dost) a pak by měla smysl. Jak jsem ale řekl úvodem, nejsem básník a nejsem tedy zvyklý otevírat své nitro dokořán a navíc pokládám za barbarské čmárat do knih. A navíc ani netuším důvody, jež vedou orla k jeho systému vyměšování, snad hamižnost (chce mít všechny výměšky na hromadě), či zlomyslnost (pokud tady nějaký debil horolezec na skálu poleze, tak ať si pořádně šáhne). Holt, nejsem básník. Básník je Mirek.

7 26.05.2012

Odtrhol som kvetinu - zvädla.
Chytil som motýl´a - zhasol mi v dlani.
Poznal som, že krásy sa možno dotknúť
len srdcom.

Brevíř nečteme, brevíř nesmíme hltat, v brevíři si člověk říká. Potichu a za zavřenými dveřmi. A když už hlasitě, pak ve dvou. Třetí by nezbytně rušil. Ale i tak nezapomeňte zamknout na dva západy. Milostná poezie si to vyžaduje. (z doslovu Jana Skácela)

Brněnská elegie (Ivan Blatný)
Sbohem, déšť neustal, na Vídeňce mé lásky
plech štítů řinčí dál,
déšť stírá starou čtvrť a vymývá jí vrásky,
neustal.... neustal....

Jednou ti řekne tam jen mlha z domů zbylá,
kudy jsem chodil sám.
Sbohem, déšť neustal, plech řinčí dál, má milá,
a já se usmívám.