Noita komentáře u knih
Především autor není literát, ale kat. To, co převedl do knižní podoby jsou zápisky jeho jednotlivých předků - rodinná kronika. Styly se střídají, jelikož jde o dílo generací Sansonů. Kniha obsahuje jak počátek neslavné kariéry, tak detaily z běžného života - například synové katů se od pěti let museli účastnit poprav, aby se připravili na budoucí zaměstnání (jiné mít nesměli) a proto autor nemá rodinu - nechce pokračovat.
Nestranný pohled na francouzskou revoluci, kde probíhalo denně 50-70 poprav je ohromující. Neměli si ani čas dělat zápisky, jelikož je příšerně bolely ruce ze stínání hlav. A tak přišla gilotina a z poprav se stala manufakturní výroba. Otec autora již viděl krvavé skvrny i na nedělním ubruse u oběda.
Kniha je autentickým a nenahraditelným obrazem doby.
Když jsem to četla ve třinácti, bylo to stejně skvělé jako dnes.
Miluji Třasooštěpovu nadčasovost ve všech ohledech, i když dnes by mu Othella nevydali, stejně jako Kupce Benátského :-p
Vždycky se pak ptám:
"A co je ještě nového?" :-)
Když před lety dcera přinesla ze školy slabikář, tak jsem se málem osypala z jeho nesystematičnosti, skákání od kozy k vozu - co do obsahu i náročnosti, překlepů (nebo chyb?) a tu a tam vykradeného úryvku právě z tohoto slabikáře. Dala jsem jí ke čtení tento a narozdíl od většiny třídy se pak nemusela druhou polovinu abecedy učit ve druhé třídě!
Z tohoto slabikáře by se naučil číst i Tarzan, což dokazuje syn, který se pomocí něj spontánně naučil číst dva roky před první třídou.
A pro mne je tam to spiklenecké mrknutí, když jsem se kdysi dozvěděla, že symbolem Darwinismu je kreslená ryba s nohama. Ó ano, taky se vám hned vybaví onen kapřík s lidskými chodidly? :-))
Mrzí mne to, co musím napsat, ale o mrtvých jen (dobře) pravdu.
Dočetla jsem skrz zuby poslední pratchettovku. Úvod byl slibný. Jenže velmi záhy se to tak nějak rozplizlo. Vím, že byl nemocný a tak dál. Jenže z konstrukce příběhu mám neodbytný pocit, že to nesestavoval on, že to prostě sepsal do příběhu někdo jiný a ještě mu do toho krafala celou dobu dcera (projevuje se jako průměrná členka Femen). Jen těch stránek motivačních pindů – desítky. Nesmyslný závěrečný souboj na třetinu knihy. To budovatelské "uvědomění", jak "Hej rup!", kdy najednou je královna víl Toniččinou přítelkyní a hodnou holčičkou, paní Našeptávalová je zčistajasna nedocenitelnou pomocí a oporou týmu, skřeti, kterými všichni lidé pohrdali jsou ze dne na den nedílnou a milovanou součástí společnosti. A hlavně se mne neptejte na toho vegetariánského slabčáka přeoperovaného na čarodějku s jeho liškovzdornými kuřaty a všemocnou kozou kozenou! A proto všechno musela ta nejlepší umřít? Kdepak, to nekonstruoval Terry, to se jen někdo snažil lepit některé jeho myšlenky a rozepsané nápady do kliškovitého příběhu v domění, že to bude velkolepější. Není.
Pietně za ta krásná desetiletí hodnotím jen slovně, hvězd by bylo poskrovnu.
Vynikající román s řadou zápletek, řadou neznámých a otázek, na které je třeba odpovědi. Komu můžeme věřit a kdo se ukáže jako křivák? Plastický svět a charaktery a výborný příběh. Stále se na povrch dere otázka, zda čaroděje zachraňovat a nebo je lépe, že jsou vyhlazováni. Z některých talent udělá to a z jiných ono...takové "ono", jaké by vážně člověk potkat nechtěl a už vůbec by nechtěl, aby měli jakoukoliv moc a vliv na jeho vlastní život.
Übermensch Koniáš - ochránce chudých vdov a sirotků. Přestože se kolem něj dějí různé zhůvěřilosti, tak se v jeho mysli nikdy necítím trapně - tím se pro mne stávají jeho příběhy prudce čitelnými bez zádrhelů, nemusím se přes nic přenášet. To se mi u hrdinů modernější literatury nestává často. Proto je pro mne velmi příjemné dívat se na svět, jakkoliv je zvrácený, uvažováním stejně prostým a přímočarým jako vlastním.
Ano, má to stín brakové literatury a Žamboch si dokáže udržovat půvabný nádech amatérismu. A přesně takovouto útěchu krásně vykresleného světa potřebuji. Olda Šetrný pro dospělá léta.
V práci mi na ni náhodou padla ruka Jessie a Morgiana - co to je? Kovbojka? Ne je to ruské. Ruská kovbojka? Cože to vlastně je?
Co to je? Hm brilantní dílo vrcholného ruského romantismu, ale žánr? Všechno a nic konkrétního. Skvěle vykreslené charaktery, myšlenkové pochody.
Ale nadevše ten závěr. Poslední pětina knihy, která ve filmu vůbec není.
Poslední pětina je tak typická pro ruskou literaturu.
Jenom láska nestačí. Ani ryzí charaktery, vášeň, záchrana života...proti společenskému stereotypu. Jsou situace, které dokážou z lidí vykřesat to nejlepší i to nejhorší, leč v rutině práchniví. Závěr z toho dělá mistrovské dílo.
Která ze sester vlastně dopadla lépe?
20 let ji mám doma a nevím o takovém klenotu. Kdysi dávno mne kdosi odradil, že prý není tak dobrá jako ostatní Pratchettovky...odkud se ten žvást bere? Napsáno s lehkostí a citem. Když srovnám, jak se plácám s "Pod parou" v srdceryvných právech skřetů a právech všech na všechno a ne a ne to dočíst, protože už se mi nechce číst o ničích právech! A tady o nomech krásná knížečka (vlastně celá trilogie), která si na nic nehraje. Zanechala velmi příjemný dojem a urputně zápolí s Kmotrem o knihu měsíce :-)
Skutečně není mnoho seriózních a obsáhlých knih na slovanské téma. Tato je zatím suverénně nejlepší, co do obsáhlosti a věcnosti faktů. Mám z ní velmi příjemný pocit, kdy se mi autor nesnaží podsouvat své teorie a raději se drží věcných sdělení.
Úryvek z povídky "Fred neboli dotek teplého jihu":
„Řeknu vám že opravdu nevím, kam to všechno spěje,“ podotkla paní Magnolia nad stránkami místních novin, které právě důkladně pročítala. „Teď chtějí dokonce udělat jednoho negra starostou.“
Neklidně jsem se podíval ke dveřím, ve kterých před chvílí zmizel Fred.
„Pokud vás zajímá můj názor, tak nám vládne banda bílých lumpů a negrů. Áno, vážně - bílá chátra a negři!“ ujistila mě a napila se kávy.
„Paní Magnolie, vysvětlete mi jednu věc. Víte přece, jak jsou dnes černoši citliví na různé poznámky. Nebojíte se takhle mluvit, když by vás mohl slyšet Fred?“
„Mluvit jak?“ Otočila ke mně své obrovské, nyní nechápavé oči.
„Myslím o negrech a tak podobně.“
„Ále Fred přece není žádný negr,“ reagovala pobouřeně.
Blesklo mi hlavou, jestli snad není barvoslepá.
„Né,“ dodala. „Můj prapradědeček koupil Fredova pradědečka už v roce 1850. Mám na to stále účtenku. Fred se narodil tadý. Fred není žádný negr. Fred patří do rodiny.“
A tak jsem se vzdal naděje, že někdy porozumím jižanské nátuře.
Tato kniha, přinejmenším její poslední třetina, je komedií a to božskou :-)
Nestačí jen verše přečíst, ale popisované děje si představit.
I tu vidíte, jak všichni účastníci křížových výprav v plné zbroji tančí ve formaci kříže a v dalším stupni nebe zas teologové vedou náboženské disputace, předčítajíce ze svých traktátů a tančí přitom ve formaci hvězdy.
Představte si to doopravdy třeba zfilmované a budete brečet smíchy. To je skutečně Božská komedie.
Nero Wolfe je můj nejoblíbenější detektiv a tato kniha byla úplně poslední, kterou jsem nečetla. Překlad je příšerný!!! Bronislava Litnerová neumí ani česky a překládá do čecháčtiny, čímž absolutně minula atmosféru 30. - 50. let. Děs! V kolika knihách Wolfe bazíruje na tom, že Archie nesmí používat nespisovné výrazy.
Na začátku druhé povídky mi došlo, že "státní policie" v tomto případě znamená fbi a tudíž všechny zápletky budou politické a tudíž pro mne nezáživné. Sice je zajímavé sledovat, jak byli posedlí propagandou úplně mimo realitu a neschopní si představit život třeba u nás, ale na druhou stranu je to trapné a směšné.
Včera jsem se definitivně rozhodla, že si nenechám zkazit dojem z Wolfa a tuto knihu (jako jedinou) nikdy nedočtu. Raději si zopakuji kterýkoliv případ Wolfe x Cramer.
Praštěné, milé, secesní a komplexní. Z toho si nic nedělejte, odpovídá to obsahu :-)
Iritující a zmatené. Opravdu mi do střední Evropy nenasáčkujete krále ALobala. Samoúčelová erotika mne vytáčí. Jediná hvězdička za popis zpracování jasmínu, ovšem bez záruky, že jde o realistickou informaci. Když se amík pustí do evropské historie, vyjde z toho pleva :(
Zmínila jsem se před kamarádkou, že jsem právě dočetla knihu o boji císařovny Matyldy s bratrancem Štěpánem z Blois o anglický trůn, že mne to velmi zaujalo a tak dál a ona vyskočila, že si musím přečíst tuto knihu, protože je úžasná.
Za co! Nejsem cílová skupina, ale to bych prominula, ovšem ta děsná slátanina je z pohledu faktografického k nesnesení. Kdybych předtím nečetla ta fakta, kdybych byla tolerantnější k nedoukům, kdybych se tak netěšila na další informace na téma, které mne zrovna tak zaujalo...jenže to všechno v kombinaci s kližkovitým dějem ( = klišé), samoúčelovou erotikou a esoterickými vlky plky. Ne, odpad je adekvátní hodnocení.
"Z tohoto kraje vás proto posílám pryč," pravil později Sanders, "že jste vtloukal směšné nápady do hlav mých lidí."
"Ubezpečuji vás –" začal misionář.
"Nepotřebuji vaše ubezpečování," pravil Sanders. "Ve střední Africe nebudete zakládat fond pro hladovějící."
"Lid zmírá hladem –"
Sanders se usmál.
"Vzkázal jsem jim, že se vypravím do země Akasavů," pravil zlověstně, "a že prvního člověka, kterého uvidím umírat hladem, zbiji, že na to do smrti nezapomene."
…
Věren svému slibu, Sanders přijel a nenašel nikoho, koho by mohl zbít; přišel do velmi dobře vykrmené osady, která strávila celý týden vykopáváním potravin z tajných, skrýší, v nichž je ukryla na radu horlivého hledače hladu.
Válečný román bez jediné bojové scény a bez kladného hrdiny. Kniha, na kterou nezapomenete.
Krásná kniha a ne tak slavná jako Jana Eyrová, protože konec není šťastný ani tragický a hlavně ne vyhrocený. O to více se mnou tento příběh zamával. Nedodržuje totiž laciný scénář červené knihovny.
Autor má problém s výjimkami ze shody podmětu s přísudkem. Hned na dvou místech. Pro výjimky platí vzor: "Děti mě sraly."
Jinak píše velmi dobře a zajímavě. Postavy jsou vyvážené, různorodé a dobře popsané.
Kristýna je nevzdělané střevo, Mirek Dušín si nechá nakukat všecko a Marie je nejlepší těžko říct proč, když má problémy sama se sebou.
Pohlaví si nebudou rovna, dokud nebudou ženské sprinterky porážet mužské sprintery a ženské zápasnice či vzpěračky mužské protějšky.
Proto tam, kde je fyzička pro střet se zločincem důležitá, ženské nepatří! O genderové rovnosti si můžeme povykládat na akademické půdě, ale pro dobro společnosti to neuvádějme do praxe.
Jinak příběh je úhledně zametený pod kobereček, aby se někdo neurazil :-)
Janina se rozplývala nad Mágem - to si přečti. Mara hned opáčil, že to má na intru a půjčí. Nadšeně jsem se začetla a prokousávala se útlým štoskem nudy, slangu a vinění společnosti z vlastní neschopnosti a čekala, kdy to začne být zajímavé. A ono nebylo ani chvilku až do konce. Následující den ve škole jsem zjistila nedorozumění, nešlo o Maga, ale o Mága (Faist nikolivěk Kerouac).
Inu jedna hvězda za to, že jsem si udělala obrázek o Kerouacovi.