Ondra16 komentáře u knih
Nejpravdivější destilát života a umění, který můžete vyrobit. Bukowského upřímnost a bezprostřednost vám na každé stránce vykouzlí úsměv na tváři. Je dobré si uvědomit, že existovali a existují takoví lidé, kteří jsou schopni ve vší každodenní bolesti najít něhu a pohlazení a nesnaží se na vás hrát nějakou habaďůru.
Na prvotinu extrémně silný román, který z počátku vyznívá jako by až příliš tlačil na pilu svojí ponurostí a negativitou. Postupně ale otevře taková témata a vykreslí pocity, které umí jenom literatura. Nádherný lidský příběh plný utrpení, ale i naděje a schopnosti vidět v lidech to lepší. Velmi se mi líbily také pasáže přesahující pouze vypravěčovu osobní rovinu a hovořící o celospolečenských problémech jako chudoba či kulturní války, u kterých díky specifickým osobním zážitkům ukazuje, jak najít společnou řeč. Doporučil bych všem, kteří mají srdce.
Podvratné vyprávění, které je nakonec mnohem spíš než o sexuálních praktikách a hygieně o jedné vystrašené holce z dysfunkční rodiny.
Zdánlivě banální příběh dvou irských studentů, ze kterého čiší, že jeho autorka ještě nemá příliš mnoho zkušeností a občas to vážně není dobé psaní. Všechno ale nahrazuje síla tématu a brilantní zachycení situací a pocitů jedné generace, díky němuž máte doopravdy pocit, že procházíte životem s reálnými normálními lidmi.
Skvělé zachycení ducha doby posledních let před revolucí a několika následujících roků změn a nového řádu. Oboje jsou to vlastně krásné doby, které se už nikdy nevrátí nejenom proto, že si nevystřihujeme z časopisů a nepíšeme si dopisy.
Palahniukova postmoderní všehochuť, která stříká nápady a jiné tělní tekutiny všude okolo sebe. Vypíchl bych hlavně povídky Zombíci, Palič, Pan elegán a Sklony. Nenapadá mě jiný současný autor, který by dokázal s takovým přehledem a zároveň zábavně zachytit realitu, ve které každý den žijeme.
Absurdní sbírka historek, ze kterých jestli se stala třeba desetina, tak je to stejně pořád moc. Ale tu literární čistotu a tah na bránu, aby pasr ve Štaci pohledal.
Kniha o tenké hranici. Ať už subjektivity nebo liberálních svobod.
Být celá kniha jako posledních sto stran, tak ji čtou do dnes všichni, kdo jen trochu číst chtějí. Pokud vám ale nevadí válečná témata, tak za to stojí stejně.
Velice silný příběh především díky osudu, který se děl až příliš mnoha lidem okolo nás. V některých pasážích byla autorka možná až příliš okatě dojímavá a citová na můj vkus a závěr knihy šel určitě zvládnout lépe a méně uspěchaně, ale celkově kniha určitě stojí za přečtení.
Faktótum se čte samo a z prvotního sledu více či méně vtipných historek se stane silná výpověď člověka, který bojuje se životem a nezastaví ho ani hektolitry alkoholu a násilí. Jestli by se o někom mělo učit ve škole, tak je to Henry Chinaski.
Oscar Wilde sype životní pravdy jako z rukávu a čtenáře to ale zároveň nijak neobtěžuje a na jeho hru mu pár stránkách přistoupí. Tahle kniha by měla být povinnou četbou ale nejenom pro studenty, mnohem víc by možná dala dospělým.
Prostě a jednoduše příběhy lidí, kteří se snažili dostat přes železnou oponu. Některé jsou lepší, některé horší, ale poselství je jediné a sakra silné. Někdy z toho jde vyloženě mráz po zádech.
Někdy na můj vkus pan Mahler moc odbíhá, věnuje se se filosofickým úvahám, jindy je zase raději strohý, než aby nám umožnil proniknout pod povrch a třeba přiznal svoji chybu. To jsou ale spíše drobnosti na jinak velmi poutavé knize. Kdo chce porozumět české povaze a dozvědět něco o tom, čím jsme za posledních víc jak sto let prošli, nebo co nás ještě čeká, měl by po této knize sáhnout. Nenapadá mě totiž nikdo jiný, kdo by to dokázal tak dobře zhmotnit jako Zdeněk Mahler.
Dvě poměrně nesourodé povídky, které ale spojuje mistrovské vypravěčství. Oba námořníci čelí hrůzám světa, ale především těm, které jsou v nich. Oproti existenciálnímu rozkladu Srdce temnoty má Na pokraji sil spíše takový hemingwayovský nádech, až by jeden nečekal, že obě povídky napsal stejný autor.
Ve Wesleym Jacksonovi je tolik pravdy a upřímnosti, že by to vystačilo na sto let. A jenom neupřímnému člověku se může nelíbit.
Stanislav Motl do detailu pátral po československém zlatém pokladu a je poznat, že si dal opravdu záležet. Vadí mi ale přílišná snaha za každou cenu šokovat a udělat z tématu skandál. Vyprávění nepůsobí příliš konzistentně a místy by stálo za to, kdyby autor některými detaily čtenáře zbytečně nezatěžoval nebo je tedy aspoň podrobně vysvětlil. Větší péči by si asi zasloužila také formální a jazyková stránka, ale poctivost rešerše a obsahová hloubka je v pohodě přebije.
Kopa sentimentu proložená tím nejlepším soundtrackem od Millera až po Goodmana. Tak jak ze začátku působí vyprávění naivně, stejně jako jeho hrdinové dospívá a odhaluje rány, které tahle generace schytala.
Příznivci Woodyho Allena si jeho fantazii užijí naplno, mě osobně dostala jedenáctá povídka Pějte, Sachří!