p3tris komentáře u knih

Myslím, že v dnešní době, kdy se evropská společnost fašizuje, má kniha co říct ještě víc než v době, kdy vyšla. Příběh a hlavně jeho zasazení jsou vynikající, i když trochu předvídatelný. Bohužel jsem se ale ztrácel v kresbě Davida Lloyda. Připadá mi nevýrazná a postavy bez nějakých čitelných rozlišovacích znaků mi brzo začaly splývat.

4 06.04.2017

I ten nejnevinnější ghúl muže být smrtonosný pro sebelepší "holubici". Znovu vynikající kresba s trochu chaotickým ztvárněním drápů a zbraní lovců. Ale předpokládám, že tam jde o záměr autora. Ještě více se rozetřou kontury mezi dobrem a zlem a já se těším na další díly.

4 21.03.2017

Kdyby jste se mě zeptali, kdo je mým nejoblíbenějším autorem, bez váhání odpovím, že Tolkien. Tím druhým nejoblíbenějším by byl nejspíš Nick Cave, jehož Oslice patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl. Takže na jeho druhý román Smrt Zajdy Munroa jsem se vyloženě těšil. Jedná se o hrozně moc čtivě napsanou knihu, plnou černého humory i za tím vším ukrytých hlubokých myšlenek. Bohužel se k tomu musíte dostat přes hromadu "šukání" a "kundiček". S tímhle jsem měl problém u Bukowského, kterému jsem nikdy nepřišel na chuť, a mám s tím problém i teď. I když je jasný, že jde o alegorii, věčně zpitý obchodní cestující Zajda Munro, který si ale i přesto zasouloží kdykoliv se jen trochu naskytne příležitost (což se stává celkem často), ani jeho přespříliš inteligentní synek Zajda junior, mi nepřišly jako uvěřitelný postavy a já se s nimi nedokázal tak nějak sžít. Pokud ale tohle akceptujete, budete se bavit, stejně jako se určitě bavil autor při psaní. Téhle knížce asi nebude patřit čestné místo v mojí knihovničce, ale za přečtení určitě stojí.

4 16.02.2015

Je to jedno z mála děl, kde se mi líbí víc Coppolovo filmové zpracování než originál. Na románu se přece jen podepsal zub času a jednání některých postav, chovajících se podle morálky 19. století, mi připadá občas dost nelogické, až úplně pitomé. A i persona samotného hraběte ztrácí onu magickou přitažlivost pro druhé pohlaví a je z něj spíš něco jako zlý duch, který se dokáže proměnit nanejvýše v netopýra. V druhé půlce knihy se z něj dokonce stává jen ustrašený uprchlík. Nehledě na to, že tu tragičnost ztracené lásky znovu nalezené v Mině Harkerové a prokletí Boha si vymyslel až scénárista filmu a tenhle rozměr knižní postavě úplně chybí.

4 16.02.2015

Tuhle knihu si vybrala desetiletá dcerka v knihovně do čtenářského deníku a já jí musel "povinně" rychle přelouskat. Takže se mi do ní moc nechtělo. Jenže už první kapitola ukázala, že ta kniha je jiná. Stará žena, která se mění na houbu, by se v pohádce asi dala čekat. Jenže až se později dozvíme, jak se k té schopnosti dostala, už to taková pohádka není. Dalšími dvěma hrdiny jsou sirotci, český chlapec a německá Židovka. V Jesenících na úplném konci války. Takže jim hrozí velké nebezpečí jak od německých, tak sovětských vojáků. Ještě umocněné tím, že se k nim přidají další dva sirotci, německá holčička a mladičký ruský dezertér. Díky souznění s přírodou, magii a hlavně znovunabytou vírou v rodinu a přátelství se jim daří potíže překonávat. V náznacích se sice jedná a celkem drsnou knížku, ale jako správná pohádka končí morálním ponaučením a dobrým koncem. Ke kterému jsem se dostal, aniž bych knihu byť na chvilku odložil. Tak moc mě zaujala.

3 08.10.2024

Milostný příběh Berena Jednorukého a Lúthien Tinúviel je možná tím nejdůležitějším z celých dějin Středozemě a Valinoru. Nebo byl alespoň pro samotného autora, protože náhrobek jeho a jeho ženy zdobí právě tato dvě jména. Není totiž v tom magickém světě moc hrdinů, kteří by vítězně čelili jak Sauronovi (ještě známému jako Thû), tak samotnému Morgothovi. Jako ostatní Tolkienovo dílo, i tento příběh se postupně vyvíjel, aby nakonec bohužel nebyl kompletně dokončen. Takže zatímco první verze působí spíše jako pohádka s mluvícími kočkami, pozdější podoba známá jako Zpěv Leithian je veršovaný lyrický epos. Ten také tvoří hlavní část knihy. Ostatní kapitoly dovysvětlují a upřesňují některé její pasáže. Ten, kdo chce znát do hloubky Ztracené příběhy, nemůže tuto knihu minout.
pozn.: U Tolkiena mě trochu zamrzela jeho nesnášenlivost ke kočkám, která se zhmotnila v princi Tevildo. Já mám naopak, stejně jako můj jiný oblíbený autor Terry Pratchett, tyhle šelmičky moc rád.

3 07.08.2024

Po prvních několika stránkách jsem si říkal, jaká je škoda, že jsem viděl zfilmované Na hraně zítřka. I když Keidži Kirija rozhodně není Tom Cruise, Rita Vrataski není Emily Blunt a mimici jsou spíše než zabijácké příšery jakési ostnaté koule, zkrátka jsem věděl, co přijde dál. Jenže to se brzy změnilo. Komiks se více než na akci (i když té je pořád dost) začal soustředit na vnitřní pohnutky hlavních hrdinů a finále bylo pro mě značným překvapením. To všechno v perfektní kresbě, která mi trochu připomínala Hiroja Oku a jeho Gantz, bez toliko obdařených děv. I když kuchařka Rachel Kisaragi je bezesporu kost. Pro milovníky sci-fi mangy jasná volba.

3 27.06.2024

Tahle jízda začala více než před deseti lety tím, že hlavní hrdina zemřel. Ano, zní to zvláštně, ale v prvním dílu opravdu Kei Kurono spadl pod metro. Jenže pak se to opravdu rozjelo. Fantazie Hiroja Oku je obrovská a on se opravdu nedržel na uzdě. Setkali jsme se s mimozemšťany všech možných druhů a velikostí, ale také třeba s upíry. Krev stříkala proudy a o nějaké to obnažené poprsí také nebyla nouze. A teď jsme ve finále. Kurona čeká poslední, nejtěžší souboj. Je unavený, ale pokud ho nepodstoupí, vesmírná loď mimozemšťanů narazí do Země a vše zničí. A finále je to velkolepé. Až tak, že autor opustil všechny ostatní linky a my se nedozvíme o osudech dalších hrdinů. Což je ale asi moje jediná výtka. Tuhle sérii jsem si zkrátka užil.

3 18.01.2024

Miluju kočky a celý život se mi nějaká motá pod nohama. A mám rád autory, kteří je mají také doma a dokážou o tom psát nebo kreslit. Ať už je to Simon Tofield nebo Terry Pratchett. Protože ten, kdo tuhle svéhlavou šelmičku doma nemá, nedokáže většinu toho, o čem píší nebo malují, plně pochopit. Jedno takové souznění s nimi nám zprostředkovává i autor povětšinou hororové mangy Džundži Itó. Jde většinou o banální historky, ale podávané s humorem, jejichž ústředními postavami jsou kočky Jon a Mú. Dozvíme se, jak se kočky do autorova domu dostali, jak z něj chtěli utéct, nebo kdo je kapitánem kočičí věže. A taky se seznámíme s kocourkem Goró, což je pro mě asi ta nejzábavnější kapitola. Jako bonus pak najdeme v této útlé knížečce rozhovor s autorem a několik fotografií skutečných Jon a Mú. Sice je to čtení na půl hodiny, ale každý kočkofil by tu půlhodinu měl obětovat, protože mu určitě zlepší náladu.

3 29.12.2023

Dávno před Geraltem znal fantasy svět jiného Bílého vlka, Elrika z Melniboné. Jestli nám může Geralt připadat někdy sobecký a sebestředný, Elrik takový bezpochyby je. Co hůř, pro svůj prospěch neváhá svou duši upsat těm nejhorším démonům. Ale není to zas úplně jeho chyba, protože pro jeho nadřazený a dekadentní národ je to normálem. Stejně jako pojídat na hostinách lidské maso, bodat otrokům jehly do očí nebo věštit z novorozeňat. Život pro ně nemá žádný větší význam. Pokud to ale není život Elrikovi milenky. Nevadí, že únoscem je její bratr a současně Elrikův bratranec, nástupce trůnu. A tak se vydává na záchranou výpravu s pomocí démonů a elementálů. A také meče požírajícím duše, nazvaným Bouřava.
Elrik patří bezesporu k tomu temnějšímu, co fantasy literatura nabízí. Což se perfektně povedlo převést do komiksu nejen autorům scénáře, ale hlavně ilustrátorům. Tohle rozhodně není pohádka pro malé děti.

3 02.06.2023

S Páprdou jsem se poprvé setkal někdy před 25 lety, když ho pánové Kopřiva a Pavlovský představili ve svém sloupku o komiksu v časopisu Score. A jako teenager se do něj zamiloval. Dlouhou dobu zdobil výstřižek se smradlavým balonkem (vedle Wattersonovi "upšíknuté hlavy" z Calvina a Hobbese) obaly školních indexů. Takže díky těm samým pánům, že jsem se do toho období mohl aspoň na chvilku vrátit. Ten humor je absurdní, nekorektní a pro dnešní generaci asi i trochu neuchopitelný, ale já to tak mám rád.

3 30.10.2022

Hodně dlouho jsem tuhle knihu z edice "Nejmocnější hrdinové Marvelu" sháněl. A když jsem jí sehnal, zjistil jsem, že ten komiks už ve sbírce jednou mám, a to jako Daredevil: Rok jedna. Což vlastně vůbec nevadí, protože tady najdeme i něco navíc. Kromě popsané celkové historie Daredevila je to hlavně úplně původní origin od Stana Lee. Nedávno jsem četl Na černé listině, kde zrození superhrdiny sice kreslil Frank Miller, ale scénář psal Klaus Janson. S chutí jsem se vrátil k Millerově verzi ztvárněné Johnem Romitou Jr., jenž má hodně podobný styl tomu Frankovu. Která je bez nostalgických předsudků rozhodně nejsilnější a vyvrací tezi, že Miller je sice geniální kreslíř, ale slabý scénárista. Tohle je mistrovské dílo, atmosférou srovnatelné i se Sin City. A jsem rád, že jsem se k němu s odstupem času a s větší znalostí univerza znovu vrátil.

3 25.06.2022

Kdysi dávno, ještě než u nás vyšly knihy, a než se nějaký Rodriguez nebo Snyder rozhodli, že budou točit komiksové filmy, u nás v časopisu Score vycházely sloupky o komiksu dua Kopřiva & Pavlovský. Jeden byl věnován i tvůrci Franku Millerovi a já se zamiloval. Zamiloval tak, že jsem sháněl po vytáčeném internetu jakékoliv jeho obrázky a do jeho stylu stylizoval i mojí tehdejší kapelu. Zamiloval tak, že veškeré jeho dílo, co u nás vycházelo a vychází musím mít ve sbírce. Jenže i Miller někde začínal a svůj styl musel vytříbit. A bylo to zrovna u Daredevilla. Na černé listině je soubor prvních sešitů, u kterých se Miller jako ilustrátor dostával do první ligy. Scénáře jsou správně hloupoučké a Muž beze strachu se musí utkat s celou řádkou slavných i méně slavných Marvellovských záporáků. Namátkou s Dr. Octopusem (a jeho věčnými narážkami na Spider-Mana), Bullseyem, Gladiátorem nebo dokonce Hulkem. Na scéně se také ještě neobjevuje Electra, ale Daredevillovou fame-fatale je neméně smrtící Black Widow. Zkrátka mix, ve kterém se neznalí univerza asi nebudou příliš orientovat. Což je vlastně jedno, protože pro ně tenhle sborník určen není. Mi ostatní si ho užijeme.

3 06.06.2022

Námět připomínající "Mass Effect" je až příliš úzkoprsé. Orbital si totiž bere to nejlepší z plno dalších sci-fi. Agenti vyjednavači jsou nejvíce podobní rytířům Jedi z první epizody Star Wars, zjev mimozemšťanů dává vzpomenout na Pátý element, máme tady separatisty a děj by se mohl klidně odehrávat i na LV-426 z Vetřelců. Ale tenhle mix je osvěžující a mě zkrátka sledovat práci agentů Caleba Swany a Mezoke Izzui bavila. Tomu napomáhá i skvělá kresba, která v sobě nezapře "evropskou" školu. Takže se těším na jejich další případy. A perlička na závěr, Swany pochází z Prahy, takže se dočkáme i narážek na Čechy.

3 29.05.2022

Už od malička miluju knížky od válečných pilotů. Ale díky Clostermannovi a Fajtlovi to byla spíše "paví oka" a později kříže z evropského bojiště. Pacifik mě nechával chladným. Jenže japonská kultura je mi, i díky autorovu jmenovci Stanu Sakaiovi, blízká. Jak jinak se vcítit do pocitů pilotů s vycházejícím sluncem na křídlech, než skrze zápisky nejznámějšího z nich? Je to čtení pro Evropana vskutku neobvyklé, protože cestu bušidó asi nejsme schopni úplně pochopit. Na prvním místě je čest a služba císaři, soukromý život nemá skoro žádnou hodnotu. Když čtu, jaké problémy měli naši piloti s dvojím důstojnickým zařazením, tady se zkrátka nediskutuje. Hodnosti jsou dány pevně podle kast a rozkaz je zákon. Pokud nepatříte do té správné společenské třídy, povýšení nepřipadá v úvahu. Proto je s podivem, že si takto čestný člověk některé historky dost zpestřil, nebo dokonce úplně vymyslel. Například Zero z konce války A6M5a bylo výkonnostně úplně jinde, než původní A6M2. I když Sakai se snaží přesvědčit, že šlo o stejné letadlo. Stejně tak slavné akrobatické vystoupení nad Rabaulem se nejspíše nikdy neudálo. Jenže i díky tomu je kniha tak čtivá. Tak to autorovi odpusťme, zavřeme se do kokpitu stíhačky a prožijme válku v Pacifiku od prvních vítězství v Číně až po hořkou porážku očima (později jedním okem) jednoho z nejlepších pilotů historie.

3 25.03.2022

Ono je vlastně úplně jedno, jestli je Usagi barevný, nebo černobílý. Protože i když je kresba dokonalá, tak to hlavní vždycky spočívalo v příběhu. A ten Sakai sensei umí, jako nikdo jiný. Ano sensei, tedy něco jako "učitel" nebo "mistr". Tak ho v předmluvě trefně nazvala Peach Momoko. A pro mě to platí také, protože za tu dobu, co s Usagim trávím čas, jsem se toho o japonské kultuře dozvěděl možná více, než se všech filmů Akira Kurosawi. Tentokrát třeba o významu rodových znaků mon či výrobě a důležitosti rohoží tatami. Po odbočkách se znovu vracíme do hlavní linie příběhu, kdy se Usagi vrací domů. Jenže tam není jako člen poraženého klanu vítán s otevřenou náručí. A rozhodně ne každé dobrodružství, do kterého se zaplete, musí skončit happyendem.

3 21.12.2021

I druhá kniha povídek ze světa Tokijského ghúla pěkně dokresluje hlavní příběh. Všech pět povídek je propojeno hledáním pohřešovaných dívek v osmém okrsku, které má nejspíše na svědomí ghúl. Takže se na scéně kromě komisařů z ÚPG objevuje pro sérii netypicky i policista Morimine. Ten se v první povídce pouští společně s Amonem do pátrání. Druhá povídka, ve které se ghúlí rebelka Asa sbližuje s lidskou stařenkou, mi připadla nejzajímavější, i když dějově trošku předvídatelná. V té třetí se fotografce Čie Hori povede vyfotit zpěvačku Micubu tak nešťastně, že na ní dostane Labužník chuť. Čtvrtá povídka na mě působila nejslabším dojmem a jde v ní vlastně jen o to, jak ostatním chybí Ken Kaneki. No a pátá, která měla být nejspíše komická, zapůsobila spíše tragicky. Protože posedlost inspektorky Misato Gori inspektorem Amonem hraničila skoro se stalkingem.

3 05.11.2021

Jelikož jsem dítě osmdesátek, měla by mi více sedět předchozí Encyklopedie akčního filmu stejného autorského týmu. Jenže já kromě Ramba a Komanda hltal i Hvězdné války, Batmana a Supermana. Dávno před jejich komerčním boomem. Zkrátka jsem byl vždycky trochu geek. A korunu tomu nasadily třeskutě vtipné sloupky o komiksu pánů Kopřivy a Pavlovského v časopisu Score. Už začátkem devadesátek jsem tak znal Akiru nebo Sin City. Dokonce jsme měli Millerovu kresbu na demu mé tehdejší teenagerské metalové kapely. Takže nehltám každou komiksovou premiéru v kině, ale pěkně s odstupem starého Metuzaléma je po očku sleduji. A hodně z těch filmů se pak stane mými opravdu oblíbenými. Tím vším chci říct, že mám k této knize dost blízko. Ale i po sundání růžových brýlí je zkrátka vtipná, čtivá a plná zajímavých informací. Což je přesně to, co jsem od ní čekal. Takže zase za plný počat a těším se na další. A znovu poznámka na závěr, i když už je obálka tentokrát trochu lepší, pořád to není žádná sláva.

3 23.07.2021

S Itóem mám jeden zásadní problém už od Ryb. Jeho kresba mi totiž na první dobrou připomíná obaly amatérských metalových kapel. Jenže opravdu jen na první pohled, protože čím více se do ní ponořuji, tím více si mě získává svojí propracovaností a detailem, až mě úplně dostane. Co se týče scénářů, nezapře se jeho asijský původ. Dokáže totiž vytěžit maximum i z toho nejbizardnějšího nápadu. A že nad nimi občas zůstává rozum stát. Někdy jde o téměř psychologický horor jako třeba Deska z bazaru nebo malíř, jindy o nechutnost jako Tuk. Ale vždycky jsou skvělé. Rozhodně už se nemohu dočkat souborného vydání Spirály.

3 05.07.2021

Můj pohled bude trochu nestranný, protože na čestném místě domácí filmotéky se skví jména jako Okamoto, Kobajaši, Misumi a samozřejmě i Kurosawa. Stejně tak celou jednu poličku v knihovně zabírají příběhy králičího ronina Usagiho. I když se hodně liší, má ronin Okko k Usagimu asi nejblíže. Ano, pojetí kresby jsou úplně odlišné. Tam, kde Sakai využívá (donedávna) černobílou manga kresbu, nastupuje Ham s precizním vykreslením každé scény ve stylu evropské komiksové školy. Nicméně se děj obou odehrává ve středověkém Japonsku, ale plném různých démonů, bůžků a nadpřirozených sil. Stejně jako Sakaiův Sasuké se i Okko živí jako lovec démonů. Průvodcem v příběhu se stává malý rybářský chlapec Tikku, který se pod přísahou přidává k Okkomu a jeho přátelům v hledání sestry "Rybičky". A cesta je dovede do odlehlého panství, jehož majitelé nejsou čím se zdají být. Děj je napínavý až do poslední stránky, postavy nejsou černobílé a já se těším da další dobrodružství ve znamení elementu země.

3 13.06.2021