p3tris komentáře u knih
Jsem geek, který na původní sérii Hvězdných válek vyrost. Ještě před preguel trilogií, v době, kdy bylo těžké sehnat jen figurku Darth Vadera, natož třeba stormtroopera. Takže bych měl být za tuhle knihu vděčný. Jenže nejsem. Samozřejmě, že původní nákresy Ralpha McQuurrie si zaslouží absolutní hodnocení. Jenže zbytek knihy měl být zpracován úplně jinak. Ne jen jako nějaké torzo příběhu upravené pro nejmladší čtenáře. Představoval bych si jí jako velkoformátovou publikaci, kdy na jedné straně bude kresba a na té druhé její popis. Včetně data vzniku a třeba nějakých zajímavostí, jako jsou rozdíly oproti filmům. Protože těch najde znalec více než dost. Tak třeba někdy příště.
(SPOILER) Kenovi docházejí síly a každá proměna v ghúla je pro něj oslabující. Ale pomalu začíná poznávat, že bez boje lidi a ghúly nespojí. Konečně také dojde k intimnímu naplnění vzájemných sympatií s Tókou. Jenže s následky, se kterými nepočítal. Stejně jako s nimi nepočítá většina mladých kluků. A tak zatímco ÚPG připravuje na organizaci Goat past, v podobě popravy Joriko, některým inspektorům v čele s Uriem a Saiko začíná docházet, že to oni stojí na té špatné straně.
(SPOILER) Kniha, ve které je znovu upozaděna akce, aby jsme se posunuli zase někam dále. Což znamená, že jako u podobně laděných dílu, je potřeba věnovat čtení větší pozornost. Protože děj skáče sem tam nejen v místě, ale i v čase. Konečně se nám v sérii vyprofilovala hlavní záporná postava. A budete jí opravdu nenávidět, protože zneužívá nejen svoje postavení, ale díky novodobému "doktoru Mengele" i tvoří nové poloviční ghúly. Z dětí. O to více to bude mít Ken Keneki těžké, ještě navíc, když se konečně se svými city vyslovil Tóce.
Se sérií Sui Išidy je to jako na houpačce. Díly plné akce střídají takové, kde se spíš konverzuje a posouvá děj. Takové je i desáté pokračování Re. Akce se sice také dočkáme, ale není jí zdaleka tolik, jeho v předchůdci. Ken Kaneki upevňuje pozice pro uskutečnění svého plánu na uzavření míru mezi lidmi a ghúly. Využívá tak útok pierotů na ústředí UPG ve většině okrscích. Kromě starých nepřátel se ale musí utkat s elitními inspektory. Jak už je u autora zvykem, skáče z místa na místo i během jednoho komiksového panelu, takže kniha vyžaduje stále udržení pozornosti čtenáře.
Tato kniha se od těch ostatních, které jsem od profesora Augusty zatím četl, v lecčems liší. Ten základní rozdíl spočívá v tom, že se zabývá pouze jedním obdobím a dokonce jedním druhem, a to člověkem neandrtálským. Zabývá tak, jak ho viděla tehdejší věda. Musíme si totiž uvědomit, že od jeho objevení do napsání knihy uběhla skoro stejná doba, jako od její napsání do dnes. Takže některé teze musí být zákonitě překonané. Druhým rozdílem je to, že přímo na povídku rovnou navazuje popis antropologického nálezu, který je většinou delší než samotná povídka. V ostatních knížkách býval až součástí dodatků. Ty zde nalezeme také, ale zejména část napsaná Emanuelem Vlčkem patří už do literatury odborné. Takže přečtení celé knihy pro mě bylo trochu hůře stravitelné. Samozřejmě absolutní hodnocení patří nepřekonatelným ilustracím Zdeňka Buriana.
Zvrácená je naprosto typický japonský horor. A to ty "typický" si podtrhněte, protože v něm jsou snad všechna klišé, které se v japonských hororech vyskytují. Dívka, které zakrývají, kromě oka, vlasy celý obličej. Lezení po stropech a zdech. Naháněčka ve školní chodbě bez osvětlení. Skupina teenagerů v opuštěné psychiatrické léčebně... a tak bych mohl pokračovat. Jenže Rjó je poskládal tak hezky k sobě, že vám to vlastně nebude vůbec vadit. A budete postavám fandit, i když víte, že nemají žádnou šanci. Jediné, co mi vadilo, je to, že jsme se nakonec vlastně nic nedozvěděli o prapůvodu toho zla, které se vtělilo do "malé sestry". Ale třeba se dočkáme v nějakém pokračování. Zfilmování by rozhodně nedělalo vedle všech Kruhů a Temných vod ostudu. Bonusové povídky mají rozhodně také něco do sebe. Chodba plná loutek v opuštěném domě je námět na horor jako dělaný. A v té druhé si, pravděpodobně po přečtení Misery nechce zemřít, Rjó smlsnul na redaktorech vydavatelství.
Jelikož jsem dítě osmdesátek, měla by mi více sedět předchozí Encyklopedie akčního filmu stejného autorského týmu. Jenže já kromě Ramba a Komanda hltal i Hvězdné války, Batmana a Supermana. Dávno před jejich komerčním boomem. Zkrátka jsem byl vždycky trochu geek. A korunu tomu nasadily třeskutě vtipné sloupky o komiksu pánů Kopřivy a Pavlovského v časopisu Score. Už začátkem devadesátek jsem tak znal Akiru nebo Sin City. Dokonce jsme měli Millerovu kresbu na demu mé tehdejší teenagerské metalové kapely. Takže nehltám každou komiksovou premiéru v kině, ale pěkně s odstupem starého Metuzaléma je po očku sleduji. A hodně z těch filmů se pak stane mými opravdu oblíbenými. Tím vším chci říct, že mám k této knize dost blízko. Ale i po sundání růžových brýlí je zkrátka vtipná, čtivá a plná zajímavých informací. Což je přesně to, co jsem od ní čekal. Takže zase za plný počat a těším se na další. A znovu poznámka na závěr, i když už je obálka tentokrát trochu lepší, pořád to není žádná sláva.
Nejdříve se podíváme na technickou stránku. Jsem celkem konzervativní a vadila mi třeba i změna loga Crew na hřbetu od Zloději a špehové. Proto jsem doufal, že formát zůstane a grafické zpracování bude podobné, jako třeba u Senso. Jenže to se nestalo a já tak musím "přeformátovat" knihovničku. Zas na druhou stranu, on má ten větší rozměr vážně něco do sebe. A subjektivně mi přijde, že je kvalita papíru lepší a v nové knize se i lépe listuje. Co se týče té nejzásadnější změny, tedy barev, působily na mě zpočátku rušivě. Ale rychle jsem si zvykl. Ona tahle "velká změna" je pro mě vlastně asi ta nejméně důležitá. Pokud jde o příběh, měl to Usagi po vynikajícím Skyrtí (ještě podpořeném shlédnutí filmu Mlčení od Martina Scorsese) dost těžké. A opravdu, titulní Bunraku je trošku slabší. Jenže, jak je u Sakaie zvykem, dozvíme se z ní další věci o japonské kultuře. Následující Hrdina a Meče klanu Higashi jsou už vynikající. Nakonec do hlavní dějové linie se vrací Adachi, ve které zjistíme, co se stalo se zrádným generálem Todem.
Celý děj se rozpadl na několik zásadních duelů a tak si můžeme být jistí, že se z některými z hrdinů už nepotkáme. Samozřejmě ale nechybí i retrospektivní vložky, které vyjasňují některé otázky. Třeba proč Torzo uřezává obětem údy a hlavy, čím jsou zvláštní děti ze Slunečné zahrady nebo tajemství rodiny Wašú, A nakonec se dočkáme i jednoho velkého (i když trochu očekávaného) odhalení.
Pánové Šorel a Fajtl doslova formovali mé dětství. Ten první skvělými články a komiksy v časopisu ABC, díky tomu druhému jsem získal respekt a úctu k našim vojákům v zahraničním odboji a také se začal zajímat o britské Královské letectvo, což mě neopustilo dodnes. Pocta generálu Fajtlovi z pera pana Šorela je tedy pro mě něco jako zlatý grál. Největší část knihy zabírají komiksy podle knih Sestřelen a První doma. Zbytek pak stručný životopis, doplněný velmi bohatou fotogalerií a několika velkoplošnými bokorysy fajtlových letadel. Tedy stejný koncept, který byl později využit i u knihy Vzduch je naše moře. Takže se budu opakovat i v hodnocení. Kniha je naprosto skvělá. K absolutní dokonalosti jí pro nostalgika, jako jsem já, chybí jediné. Komiksová složka provedená tužkou pánů Františka Kobíka nebo Jiřího Petráčka a bokorysy od pana Jaroslava Velce. Což je vůči pánům Kociánovi a Klomannovi trochu nespravedlivé, protože jejich zpracování je perfektní. Některých nepodstatných chybiček si všimne snad jen promile čtenářů. Třeba to, že všechny Fw 190, se kterými se Fajtl na stránkách utká, mají označení "Gruppen Kommanduer I Gruppe", nebo že všechny doprovázené Bostony nesou shodnou imatrikulaci RH-U. Což jsou jen malinké skvrnky na kráse.
Boj vrcholí a přidávají se do něj ty nejmocnější holubice i ghúlové, kteří se snaží zachránit Šúa a s ním i celý rod Cukijama. A to si žádá nevyhnutelné oběti. A konečně se dozvíme, kdo se skrývá za maskou Jednooké sovy.
Pokud se nemýlím, touto knihou se čtenář mohl u nás vůbec poprvé seznámit se spisovatelem Sapkowskim, který se později stal doslova fenoménem. Mě se však dostala do rukou až nyní. Dvě z povídek "Konec světa" a "Poslední přání" s ústředním hrdinou Geraltem z Rivie jsou velmi známé a dokonce byly zpracovány i v televizním seriálu. O to více jsem byl zvědavý na ty zbývající. A rozhodně nezklamaly. Temná (až hororová) fantasy "Muzikanti" pojednává o tom, že v jiné realitě se mohou skrývat démoni. Démoni, před kterými nás ochraňují zvířata, kterým ubližujeme. Hlavně kočky. Ústřední "Tandaradei!" se točí kolem motivu středověké poezie a mladé slečny, která v sobě našla čarodějnické sklony. Poslední "V kráteru po bombě" mi připadla možná nejzajímavější. Odehrává se v alternativní budoucnosti (vlastně dnes už minulosti), kdy Polsku vládne katolická Kurie a probíhají v něm boje mezi Litevci, Němci a dalšími frakcemi. Autor v něm krásně vykreslil přehnaný nacionalismus nebo antisemitismus, který je podáván jen tak mimochodem, jako běžná věc. Celý příběh graduje parafrází na slavný projev Martina Luthera Kinga, kdy však očekávaná katarze nepřichází. Dnes je ta povídka možná ještě silnější, než v době, kdy poprvé vyšla.
Poslední klasický Usagi a znovu geniální. U Sakaie zkrátka máte naprostou jistotu, že se vždy dozvíte něco zajímavého z historie feudálního Japonska. A tentokrát je to pro Evropana o to zajímavější, že jde o konfrontaci s křesťanstvím.
Do popředí se dostává Labužník se svojí závislostí na Kanekim. Tentokrát je příběh okořeněn zápisky z deníků ghúlů, což je velmi zajímavé. Vůbec nevadí, že se k nějaké akci dostaneme až na konci knihy. Jediné, co mi dělalo trochu problém na soustředění, jsou rychlé střihy v ději na různá místa a postavy.
Bitva vrcholí a téměř všichni hrdinové jsou vyřazeni z boje. Oku už tolik nehýří fantazií při představování různých démonů, ale na konci konečně přichází zásadní dějový zvrat. A (nepřekvapivě) se vrátí i jedna z hlavních postav.
Poprvé jsem z "Ghúla" celkem rozpačitý. Kresba je znovu parádní, ale celý děj je vlastně jedna velká bitka. Což je trochu kámen úrazu, protože panely skáčou z místa na místo a já se brzo začal v postavách ztrácet. Není to tak úplně oddychovka, jak by člověk čekal, ale čtení paradoxně potřebuje zvýšenou pozornost. Přesto se některé linky pohnou dál a já jsem na další Kanekiho osudy pořád zvědavý.
Upřímně, kmenová část knihy, tedy samotná báseň Artušův pád, zaujme nesjpíše pouze ty, kdo se zajímají o středověkou anglickou literaturu, lingvisty, nebo Tolkienovi bezvýhradné obdivovatele (ke kterým se sám počítám). Budiž tedy chvála vydavateli, že spolu s překladem ponechal i původní znění, stejně jako u Legendy o Sigurdovi a Gudrún. Artušův příběh je dostatečně známý a autor napsal pouze jeho velmi malou část, návrat Artuše po Mordredově zradě. I když čerpal spíše než ze středověkého Maloryho Le Morte d'Arthur z ještě starších zdrojů, stejně nás v ději nejspíše nic nepřekvapí. Na knize je tak nejvíce zajímavý popis Christophera Tolkiena, jakým způsobem jeho otec pracoval, jak báseň vznikala a její návaznosti na svět Středozemně.
Haise Sasaki si pořád nevěří a nemůže v sobě najít schopnosti, které ztratil jako Ken Kanaki. V převleku za dívku se rozhodne infiltrovat ghúlí dražbu lidí, ale není schopen žádné akce. Ani když ho staří známí poznají. V tu chvíli se rozjíždí útok holubic na dražbu. Je to ale past holubic na ghúli, nebo ghúlú na lidi?
Určitě existují i komplexnější publikace, zabývající se říšským letectvem, například Letadla Luftwaffe Marka Murawskiho. Nehledě na velké množství specializovaných monografií k jednotlivým typům. Přesto však má tato kniha co nabídnout i tomu, kdo se zabývá tématem více do hloubky. Jde o ucelený přehled vývoje a verzí sedmdesáti strojů, včetně několika, co vznikly pouze ve fázi prototypu. Bohatě ilustrovaná, doplněná fotografiemi a u známějších konstrukcí i trojpohledovými nákresy. Největší klad je právě celková přehlednost. Pokud budete hledat základní informace o konkrétním letounu, tohle bude nejspíše první kniha, po které sáhnete.
Šestice příběhů z prostředí Tokijského ghúla, které ukazují povahu některých vedlejších postav z hlavního příběhu. Nebo dovysvětlují situace, načrtnuté v komiksu. Pro ghúla není soužití s lidmi snadné. Ještě navíc, když váš nejlepší kamarád vstoupí do spolku pro výzkum okultismu hledajícího ghúly, kamarádka vás chce pozvat na piknik do ZOO (a vy nepozřete lidské jídlo), nebo se na vás nalepí zapálená fotografka. Či když jste chudý hudebník, vychovávaný lidskou matkou, vaše svěřenkyně se kamarádí se synem "holubice", nebo pracujete v lidském fitku. Zkrátka není lehký život ghúla. Towada napsal povídky velmi čtivě a kniha vám nebude trvat přečíst o moc déle, než kterýkoliv z komiksových dílů. Išidyho ilustrace jsou vítaným zpestřením. Škoda jen odfláknuté korektury, tedy chybějících písmen nebo nesmyslných slov.