pajaroh komentáře u knih

Za nic neříkajícím názvem (v českém vydání) a tuctovou obálkou se ukrývá silný příběh o samotě, osamění, lidském strachu, hledání své podstaty. Jazyk románu je opravdu bohatý - tolik synonym, rozvitých přívlastků a vůbec slovní zásoby popisující vodu, bahno, přírodní živly i duševní stavy jsem ještě nečetla.
Svým temným a tajemným způsobem je příběh navzdory rozsáhlým popisům napínavý, záhadné přírodní síly se promítají v jednání postav a nezvratně je ovlivňují.
Kniha byla napsána roku 1948, takže je příroda - v rozporu se současnou zažitou představou romantického kraje Provence - divoká, živelná a dosud nespoutána levandulovými poli a camargskými výběhy pro turisty.

4 09.02.2018

Taková bible svobodného člověka, který rád tráví svůj život v přírodě nebo o tom za okny paneláku sní... Zajímavé příběhy chatek, domků, úkrytů a jejich stavitelů (neškodilo by více detailů), velmi inspirativní a rozmanité fotografie. Výborně vše vystihl v komentáři Dejf_ano.

8 04.02.2018

Zajímavé téma, nadějně chytlavý začátek a dramatický závěr, nicméně toto netradiční zpracování "indiánské" tématiky je spíše parodií ve stylu Limonádový Joe v kombinaci s červenou knihovnou "podivošsku". Naivismu a neuvěřitelností bylo na mě prostě moc.

3 01.02.2018

Pomalý nástup, ale po něm nastává krásná jízda plná neromantizovaných pohledů do krajiny i těžkého života v odlehlém kraji severního Švédska. Nastínění problémů Sámů, jejich vykořenění z navyklého způsobu života, ztracenost a nepochopenost i nepochopitelnost z hlediska místních obyvatel je podána bez pozlátek a s velkou znalostí lidských povah i vesnických podmínek. Čtení je to těžké, melancholické a velmi naplňující.

6 29.01.2018

Anna In je první kniha Olgy Tokarczukové, která mi nesedla. Snažila jsem se pochopit postmoderní vyprávění a vplynout do futuristického prostředí, sledovat mytologické linie, ale komplikovanost zpracování - byť sebevíc pečlivější a originální - byla na mě asi prostě příliš. Čím více jsem se soustředíla na sledování pochodů a významů, tím méně jsem si čtení užívala.
Hodnotím mé pocity z knihy, ne dílo samotné. To je jistě kvalitní, jen ne pro mě.

1 24.01.2018

Ke knize jsem přistupovala s mírnou averzí kvůli zmínce "šaman" na přebalu. Přeci jenom je knižní trh poslední roky přešamanizován novodobými neošamany, kteří s tím původním přírodním šamanismem mají pramálo společného.
Naštěstí tohle není žádný předuchovnělý výkřik apelující na čtenáře, jak mají odhodit své dosavadní špatné životy a utéct do kamenného kruhu vzývat přírodní síly. Autor pěkně popisuje svůj pohled na svět, místa, která navštívil a kde bydlel, zmiňuje zajímavé (i ty méně zajímavé) lidi a bytosti, které potkal, své zkušenosti se zahradničením, životem v lese. Nikomu nic nenutí. Zaměřuje se na popis přírody, především bylin, a na důležitost kontaktu s přírodou. Člověk si uvědomí, jak moc se odklonil od přírody, procházka po městském parku nenahradí toulání lesem stejně jako truhlík muškátů na balkónu nenahradí celoroční práci na vlastní zahradě, kontakt se zemí.

9 19.01.2018

Když jsem před pár lety procházela finským městem Suomussalmi, přiznám se, že jsem příliš z historie tohoto místa neznala. A letos se mi náhodně dostala do ruky tato kniha, krásný a silný příběh jednoho dřevaře, jedné války a mnoha lidských osudů. Styl Roye Jacobsena je velmi přirozený, jeho vyprávění plyne souvisle a obsahuje v sobě velkou pravdu. Kontrast finské zimy, sněhu a černého popela mě ještě chvilku bude studit pod kůží.

7 18.01.2018

Hvězdička navíc za pěkné popisy finské přírody, jinak mě tato kniha minula a nepřesvědčila, přestože mám nedějové a poetické vyprávění moc ráda. Bohužel, možná špatné načasování, třeba si ji za pár let zkusím přečíst znovu...

2 16.01.2018

Tato nijak rozsáhlá kniha zahrnuje snad všechny otázky bytí a historii nejen 20. století podává v naprosto originální formě.
Olga Tokarczuková je dobrá pozorovatelka lidských vlastností, slabostí i přírodních pochodů a navíc to dokáže podat v tak nitěrní a "poeticky kruté" formě, že čtení opravdu zanechá hlubokou stopu. Autorka má výrazný styl a přesto je každá její kniha něčím jedinečná.

11 14.01.2018

Tak před třemi lety bych knize dala plný počet hvězd, nicméně se mi během té doby dostala do rukou lépe zpracovaná díla na téma transporty, odsuny, pracovní tábory. A hodnocení je ovlivněno čtenářovou historií, jak o ní pěkně píše Alberto Manguel (Dějiny čtení).
Ano, příběh to je silný, hrozné podmínky na Sibiři zasáhnou, ale z literárního hlediska mi příjde styl vyprávění jednoduchý, povrchní, což zdůrazňují těžko uvěřitelné patetické části (čokoláda, narozeniny). Autorčina kniha Sůl moře mi přijde spisovatelsky zralejší.

14 10.01.2018

Takhle si představuji islandskou novelu - jednoduchý příběh plný myšlenek o smyslu života (a ovcí) ke krátkému čtení a delšímu zamyšlení.
"jenom ten ví, jak chutná káva, kdo ji pil v podzemní díře za třicestistupňového mrazu uprostřed pustiny stvořené z bouře a hor."

15 08.01.2018

Jaroslav Monte Kvasnica má výjimečný pozorovací talent zkombinovaný se schopností citlivě a naprosto poutavě své poznatky předat čtenáři. Jeho postřehy z toulání se Karpaty, Finskými národními parky, Vysočinou i ze setkání s lidmi spojenými s vlky i přírodou obecně se čtou krásně a jsem moc ráda, že v knize zmínění lidé, zvířata, rostliny i poslední divoká místa stále ještě patří do tohoto světa.

4 07.01.2018

Velmi hluboký pohled do tolik omílané a přitom tak málo známé historie indiánů. Příběh vůdčí a téměř mytologické postavy indiánských válek Geronima je vyprávěn s úctou k indiánské kultuře a náboženství a osobně mě oslovil více než Carterovo dílo Škola Malého stromu.

3 06.01.2018

Velmi zajímavý příběh, blízké, neotřelé téma, dobře vykreslené povahy lidí, které každý člověk pocházející z vesnice má ve svém okolí. Jen to zpracování - autorův styl je na můj vkus příliš základní, jednoduchý, uspěchaný, jako by vám příběh vyprávěl kamarád u piva, nikoliv spisovatel. Za zpracování tohoto tématu bych dala 5*, za styl pouze 2*.

9 31.12.2017

Kvalitní výbor různorodých novel, který mi poukázal na některé zajímavé a u nás povětšinou málo známé osobnosti starší severské literatury.

29.12.2017

Plnohodnotné zakončení Stefánssonovy trilogie o chlapci, životě, smrti a tentokrát také hodně o lásce (puritánské připomínky si odpustím). Autor ve svém vyprávění s minimem děje dokáže přiblížit atmosféru nehostinného Islandu (i v letním období) a povahy lidí jako žádný jiný. Má neuvěřitelný talent na vyjádření pocitů a myšlenek, úvahy jsou hluboké a mě čtení jeho knih tak nějak zklidňuje.

8 28.12.2017

Zimní zahrada je něco jako sonáta pro housle a piano a stejně tak jako se poslouchá klasická hudba, tak se musí kniha číst - pomalu a v klidu vychutnávat každý tón. Autorka pěkně staví do kontrastu šedou dobu, šedé stavby a v neposlední řadě šedé povahy s jemností umění, melancholicky historickou částí Prahy a křehkostí duší.
Málokdy v literatuře z této doby nenarazím na škatulkování typu: tehdy to bylo špatné a teď sluníčko svítí, Zimní zahrada pokazuje bez slepé idealizace na smutek a nešvary každé doby.
Kdo by nechtěl občas ignorovat všechno nepěkné a schovat se do malého antikvariátu v zapomenuté Zlaté uličce (kam by v současnosti neprošla přes turnikety na turistické vstupenky ani noha, natož nějaký disident... ).
Atmosféra novely je velmi pěkná, řešení vedlejších vztahů a náznaky úletů (př. v klášteře) mi přijdou nedůležité a trochu přebytečné.

6 19.12.2017

Většina komentářů hodnotí chování postav, koho chápe, koho by "přizabil"...asi je to tím, že v tomto románu Jiřího Hájka je charakteristika postav výrazná a vlastně se nic jiného než vztahy a pocity v rámci děje neřeší, a to tedy v rychlosti blesku. Příběh je velmi zajímavý, stejně jako vnímání kamenů, ale všechno velmi stručné, nerozvité, přeskokové - asi jako mysl hlavní postavy. Možná to byl úmysl. Takže ano, kniha se mi četla dobře a určitě si něco dalšího od autora přečtu, ale není to více než na 3*

9 16.12.2017

Sci-fi romány a vize budoucnosti opravdu nepatří mezi mé oblíbené žánry, o to více musím ocenit tuto knihu, která výstižně zachytává zajímavá témata a obrazy a posunuje je do nadčasového vyprávění plného morálních otázek (náboženství, drogy) i osobních rovin ve smyslu: kam ten svět vlastně spějě... A to byla kniha vydána roku 1980.

13 15.12.2017

Kniha je zajímavým zápisem poznatků ze zkoumání přírody, nicméně jsem čekala cestopis biologa z neporušených koutů horských údolí a srázů Himalájí. Jak naivní. Bohužel už tehdy (výzkum v podstatě začal první výpravou v roce 1967) autor poukazuje na neúprosný postup civilizace, ničení přírody, vybíjení zvířat.
"O pouhých třicet let! V tak krátkém časovém období, v prchavém okamžiku historie, v němž ani nepřetržitý útok větru a sněhu nebyl s to zničit život na skalních útesech, člověk zdecimoval himálajskou zvířenu."
Poznatky a záznamy o místních poměrech jsou pečlivé a vhodné především pro čtenáře zaměřující se na tuto konkrétní oblast.

2 14.12.2017