pajaroh komentáře u knih
Útlá knížka od mého "nej" spisovatele. Jako vždy plná skromných mouder, příběhů starého světa a přírody, o to překvapivější, že se odehrává převážně v okolí Prahy. Jak tam musela být nádherná zákoutí... (úplně při čtení vidím zarostlé zahrady malíře Pavla Čecha).
Krásné čtení, a to nejsem ornitolog ani amatérský.
Příběh, který - přestože není moc uvěřitelný a ke konci dosti naivní - ve vás zanechá příjemný pocit, že svět ještě není tak moc špatný.
A já si při čtení řádků o mazlení roztomilých tučňáků často vzpomněla na zápisky cestovatelů po Antarktidě o neuvěřitelném pachu, které kolonie i jedinci vydávají :-)
Tentokrát mi přišly příběhy temnější, fotky výstižnější. Je to dáno dobou toulání, místem, zaujetím autora... dobře dokáže zachytit jedinečnost kraje, jeho drsnou krásu bez pozlátka (byť má "zlato" v názvu). Hodně mě příběhy oslovují, především ty na první pohled všednější a ne tak dramatické, ale na ten pohled druhý... (Bosorka, Neviditelná...).
Čteno podruhé, protože člověk k takovým knihám musí docestovat a dospět. Tato kronika života na odhlehlé farmě je jedinečným záznamem a nezaostává ani co se stylu psaní týče, přestože se jedná o vyprávění z pohledu chlapce. Drsné, naturální, ale také plné snů a kamenné krásy. (Jen u těch mučených koček se vždycky zaseknu, příliš detailní, příliš nepochopitelné...).
Příběh je to spletitý a plný nápadů, zvratů, se špetkou magického realismu a jihoamerických podivností, které mám ráda. Ale styl vyprávění se mi nelíbil, autor nešel do hloubky, spíše ze sebe sypal jednu událost za druhou. Mám raději pozvolnější plynutí s detailnějšími popisy osob i okolí. Takto se jednotlivé osudy ztrácely, vyskakovaly a zapadaly jako bych se divala na "trailer" ke knize.
Skrytý život vlků je pro mě doplněním či obecnějším zopakováním knihy Vlci u dveří (kterou jako jedinou z mé knihovny láskou doslova přežvýkal i můj pes). Ten, kdo se více zaměřuje na "vlčí" literaturu, se mnoho nového nedozví, ale je to opět moudré, často smutné čtení plné krásných fotografií a citátů o vlcích od známých spisovatelů i biologů.
Velmi mě zaujalo poukázání na problém plynoucí nejen ze strachu a nenávisti k vlkům, ale také z jejich překrouceného uctívání, symbolismu a přehnaného duchaření.
Kamots všem vlkům.
"Naše psy domácí jsme vzali všude s sebou, na naše pole, na pastviny a do měst. Vlci jsou ti, kteří se zdrželi opodál a rozhodli se zůstat divocí. Možná právě to jim nedokážeme odpustit."
Eseje o klimatických změnách, globálním oteplování a ekologii, které velmi rázně a názorně poukazují, kam lidstvo a Země směřuje. Přirovnávání věděckých výzkumů k islandským/grónským/... přírodním úkazům a reáliím je zajímavé, stejně jako vsuvky osobního pohledu a střípky z rodinné historie.
Jen mi chvílemi přišlo psaní alibistické. Autor sype popel na hlavu celému lidstvu i sobě za používání aut, letadel aj. Mluví o tom, píše o tom, poukazuje na chyby a spotřebu a šup, běží na letadlo mířící na konferenci.
Mluvit, psát a informovat o problémech je důležité. Jen nevím, zda se tyto výkřiky dostanou na správná místa.
A přestože o zmíněných ekologických průserech dobře vím (v porovnání s výbuchem vulkánu, mizením ledovce či rychlé prohře korálových útesů dostávají suchá vědecká čísla konkrétní podobu, což je osobní a výborné), je to těžké čtení. Protože jsou to útočné (nedivím se), rozlobené (už vůbec se nedivím) řádky o něčem, co mě trápí. Ten malinko pozitivní pohled na konci knihy je uklidňující, jen nevím, zda tomu obratu a doporučeným krokům věřím.
Oddechová četba z pěkného prostředí divočiny, předvídatelné jednání postav a velká inspirace v knize My Abandonment (která je mimochodem skvělá, ale v češtině nevyšla).
Asi jsem měla s milou Annou zůstat u prvních dvou knížek. Z té sympatické rusovlásky s obrovskou fantazií se v tomto díle stala protivná dospělá, která neví, co chce. S jejím věkem pro mě i kniha ztratila kouzlo dětské literatury a krásného světa barev, kvůli kterému tento žánr čtu. I styl psaní je odlišný, příliš rychlý, uspěchaný, nedetailní (kromě výplodů myšlenek Fil) a já se raději vrátím do předchozích Anniných let a do toho pravého kouzelného světa L. M. Montgomery, než abych v dalších dílech pokračovala. Za mě hodně přetažená hranice krásy a fantazie (první kniha) a kýče.
Pro toho, kdo se trochu o bylinky zajímá, kniha neobsahuje až tam moc nových rostlinných objevů, ale obměny receptů jsou nápadité a kniha je psána s takovou láskou k přírodě a s moudrostí, že mám chuť vyběhnout na louku a hledat začínající jarní bylinky, medvědí česnek tlačím očima a denně se modlím pro déšť, vláhu, ať se kořínky napijí. Kuchařka bylinných specialit ze mě nebude (nejčastěji "vařím" stylem utrhnout a strčit do huby), ale ta dochucená vína určitě zkusím.
Jak jen autorce závidím podhorské prostředí...
Jsou to velmi silné osudy podtržené citlivými fotkami, ale vedení rozhovorů mi v této knize nepasovalo a celkový dojem z výpovědí byl... průměrný, což si opravdu tyto příběhy nezaslouží.
Přiznám se, že první a poslední rozhovor jsem ani nedočetla. A i když jsem se snažila vžít do životních situací žen (což samozřejmě nejde), v závěru mě zajímaly úplně jiné věci, než kterých se rozhovor týkal.
Doteky severu, a to velmi jemné a bohužel krátké. Kniha byla vydána roku 2006, takže fotografie, které tvoří její značnou část, jsou sice řekněme méně ostré než ty současné "dokonalé", ale mnohdy více vypovídají. Například Geirangerfjord se zelenými loukami dnes už nenajdete (je zastavěný hotely) a já jsem moc ráda, že jsem ho poznala jen pár let po autorce.
Island byl pojatý turisticky (jak mě jenom štvaly ty barevné lodě plné turistů na bilém, tichém ledovcovém jezeře) a je to škoda, protože autorka má potenciál všímat si těch krásných věcí, které jsou mnohým návštěvníkům skryté, ale do textu je zahrnula vzácně.
Jak jsem pochopila, kniha vznikla k výstavě fotografií (kterou bych určitě chtěla vidět), což je pěkné doplnění. Ale pro samostatné dílo se mohla autorka o těchto několika zajímavých cestách mnohem více rozepsat.
Na to, že byl originál vydán roku 1888, je tento národopisný obraz Sámů překvapivě živý a zajímavý. Především popisované reálie ze života Laponců i okolí, obchod, tradice, jazyk a také náboženství. Tak výrazný vliv křesťanství i pozitivní vztah Sámů k němu bych nečekala a vyvstává otázka, zda to není přidaný pohled/přání autora. Ona se taky kniha v angličtině jmenuje "...nový příběh" nikoliv přeložený "národopisný obraz".
Autor byl významný znalec sámského jazyka a já měla velkou radost, že jsem několik chybějících stran v mé knize zrovna o vzdělání a knihách v laponštině mohla přečíst na internetu (kdyby to nějakého severského nadšence zajímalo, tak celá kniha je zde: https://archive.org/details/lajlaanewtalefi00friigoog/page/n6/mode/2up)
Ať už je to příběh pravdivý nebo ne, velmi pěkně se o životě sámské rodiny, sobech, psech, vlcích a mrazivé zimě čte.
Skotsko miluji, ale tohle jsem prostě nepochopila, vlastně mě neoslovila jediná báseň. Možná nešťastný výběr autorů, možná jsem na "současnou" skotskou poezii příliš tradiční.
Díky doporučení této knihy jsem se těšila na nějaký ten laskavý britský humor, občasnou posmutnělou filozofii o stáří a svérázné postavičky. A to jsem netušila, že se děj odehrává v Kentu a poblíž míst, kde jsem nějakou dobu žila (Tunbridge Wells, Maidstone, Hastings=Fairhaven...), což dává knize vždy přidanou hodnotu.
Přesto jsem při čtení upadala do jakési nudy a ke konci mi vlastně bylo jedno, kdo, koho a proč zamordoval. Bohužel... ze začátku to vypadalo na příjemné čtení o partě zvídavých akčních stařečků, ale styl psaní, nelogičnosti, celkový pohled na věc a neosobní postavy to potěšení ze čtení v mém případě pohřbily jako kosti "kdožetobyl?". Zavírám a zapomínám.
Nádherna balada pro tulácké duše a přátelé Entů.
Mrzí mě, že Novohradské hory znám jen zpovzdálí a netoulala se tímto krajem před pár lety (desítky let). Ale i když jsem je osobně nenavštívila, při čtení Lesních esejí mám pocit, že jsou mi blízké jako krajina domova. A že dobře poznávám všechny tajemné lesy, stromy, polomy, mlčící kameny i zmizelé osady. A není to jen o přírodě, ale o historii a o "hlubokých duších, které přitahuje hluboký les" - zajímavých osobnostech, ať už je to šumavský spisovatel Váchal, malířka Margret Bilger nebo Bukva se sukovicí, starající se o stromy a mech.
"Zbyla jen příroda, na pohled krásná, ale i z ní se vytratil duch toho, co odnesli staří hospodáři s sebou."
Pomalu přecházím od skuhrání "já chci na cesty" ke čtení cestopisů. Ne že by to pomáhalo.
Iritují mě autobusové zájezdy ve stylu objet co nejvíce významných míst za co nejkratší dobu, díky nim jsou turistická místa zavalena a ztrácí na své atmosféře (dodnes mi vyvstane na mysli šok ze Stonehenge nebo jezera Loch Ness, ke kterému jsem celé dny putovala pěšky).
V případě autorky je tento způsob poznávání pochopitelnější a naštěstí kombinovaný s vlastní trasou, organizací i pěšími výpravami. Ale i tak je to skákání z místa na místo.
Příjemné jsou jednotlivé legendy míst (klidně jich mohlo být více), připomněly mi kouzlo Irska i Skotska, jedinečnou náturu těchto zemí.
Celkově průměrný cestopis o nadprůměrně krásných oblastech.
Psychologický román zaměřený na problematické vztahy matka-dcera, partnerské vztahy i vztah sama k sobě. Psáno bez pozlátek, stručným úderným jazykem, který jen podtrhuje depresivní náladu. Styl je neotřelý, zajímavý, ale celkově jsem se na téma a pitvání se v depresích a pokřivených vztazích nemohla naladit a s poslední větou jsem si prostě ulehčeně oddychla.
Kniha, která nešetří vulgarismy, nepříjemnými situacemi a znepokojujícími obrázky. Že by se mi něco takového líbilo? Ano, všechno to tak dobře zapadá do příběhu, který přestože postrádá velkou gradaci či zápletku, tak je ucelený a silný. A ten kontrast krásy/vznešenosti a ošklivosti je výborným prvkem, stejně jako občasné skoro šokující události jsou vyprávěny z pohledu holky - outisdera.
Snad je to tím, že je mi z dětství známo prostředí jízdárny a typů lidí kolem (včetně Tamar, jen těch alkoholiků tam bylo více než jeden vrátný) i konec "Československé socialistické republiky"...
Krátká kniha, ale nezapadne v zapomnění.
Konec pózy, sice stále remcám na severskou krimi, ale jakmile potřebuji oddechovku, sáhnu po tomto autorovi. Takže asi nakonec nebude tak špatný... (až na ten konec tedy, ten špatný je).