pajaroh komentáře u knih
Silné svědectví o jediném životním rozhodnutí a jeho následcích. Strohý styl vyprávění zvýrazňuje autentičnost. Ta dospělá životní část je hodně zkrácená, samotnou by mě zajímalo více detailů, nicméně je to velmi nezapomenutelný příběh.
Zajímavý debut inspirovaný skutečnými událostmi a o aktuálním tématu. Trochu zbytečná mi přišla vztahová zápletka a konec se doslova ztratil, ale celkově se kniha četla (navzdory tématu) lehce a to je taky někdy fajn. Uvidíme, jak se autorka nadále vymezí.
Stará "normandská" Anglie a současné Švédsko, mé dva duševní domovy. Přesto mám ze čtení rozporuplné pocity, příběh mě ze začátku nudil, postupně mi příběhy začínaly dávat smysl, přestaly mi vadit citové výlevy (v obou dějových linkách) a soustředila jsem se na to podstatné, co vyprávění přináší, jak se osudy navzdoru času proplétají jako kořeny. Možná za mou počáteční nespokojenost může osobní rozpoložení, nu knihu jsem z velké části četla po cestách Anglií (teď už téměř bez lesů) na pobřeží plném starých hradů postavených Normany a to mi sedlo. Po dočtení mám pocit, že kniha obsahuje mnoho krásných myšlenek, nápadů a popisů (hlavně pocitů v přírodě), ale také prázdná místa.
Přebal je nádherný.
"Některé věci jednoduše nikdy nepochopím, a to nejlepší a nejmoudřejší, co můžu udělat, je prostě je přijmout. Můžeš tomu říkat rezignace, jestli tě to uklidní. Ale ujišťuji tě, že to má pramálo společného s prohrou."
Kolik je v dnešní době dostupných ručně vyráběných krásných knih, u kterých forma vypráví téměr jako samotný obsah?
Příběh je smutně krásný, baladický, jako život. A jistým způsobem jednoduché i hluboké vyprávění je doplněno velmi pěknými ilustracemi.
Určitě není jen pro děti a mládež, i když věřím, že bych si ho i tehdy oblíbila (byla jsem divné dítko milující Erbena).
Příjemně a zajímavě napsaný román o části života Astrid Lindgrenové, ve kterém je především zachycena její silná, na první pohled všední (kdepak) osobnost s mile dětskou duší. Popisy nejdou úplně do detailu či hloubky, ale u tohoto tématu mi to nijak nevadilo, naopak, bylo to odpočinkové čtení podobné dobrému popovídání si u kávy. A to švédské prostředí je velké plus navíc.
Výborně zpracovaná mytologie severských národů. Příběhy jsou převyprávěny velmi čtivě, jednotlivé části obsahují úvodní informace o konkrétním národu, v textu je mnoho zajímavých informací, odkazů na osobnosti a grafická stránka s ilustracemi je prostě krásná.
Třetí díl cest za štěstím byl pro mě tím slabším. Filozofie, obecných úvah a postřehů bylo méně, (vtipných) cestovatelských dialogů příliš a některé zdvojené vyprávění stejného nadbytečné. Cesta Tureckem zabírá skoro půlku knihy a je velmi detailní a dlouhá, hodně popisů se opakuje.
Kostarika, které se dostalo nejkratší pozornosti, je zajímavě zachycena a lidské nastavení mi připomnělo Bhútán z první knihy. Není náhoda, že spokojení lidé žijí tam, kde se chovají dobře k přírodě. O této zemi jsem málo věděla a najednou bych se tam ráda rozjela...
A Japonsko... to mi zůstalo vzdálené.
Čarojas je dětská kniha obsahující jednoduchý příběh a občas trošku kostrbatý styl, ale to vůbec nevadí, protože poselství a zaměření na lásku k lesu, přírodě a zvířatům a nutnost je chránit a zachovat je to důležité. Jak já bych ráda stejně zatočila s harvestory a babiznami Mizerovými i jinými Mizery v mém okolí.
V dnešní době máme o Sámech a Laponsku mnohem více informací a knih, ale v době, kdy tento cestopisný záznam vznikal, byl něčím unikátním. Autor sám procestoval kus Laponska na saních tažených sobem, navštívil Sámské rodiny, komunity, naslouchal svému průvodci, psal si záznamy, srovnával a filozofoval o lidském údělu, civilizaci, (ne)spokojenosti ve světě majetkového bohatství. Nejspíš tato témata řeší lidstvo již dlouho.
A já si tento záznam zmizelé doby a kultury opravdu moc užila.
"Znamená to věčně se toulati, stále něco opuštěti, začínati po sté zase znovu, nemožnost usaditi se trvale, vytvořiti dílo trvalé hodnoty. Tento lid nepociťuje potřeby vykonati něco, co by vydrželo déle než stany, které se každou chvíli skládají, co by přetrvalo sníh, který mizí v jarním slunci."
Tohle bylo... co? Mám ráda finskou kulturu i literaturu, především starší, jelikož u novodobých finských spisovatelů jsem už párkrát narazila, stejně jako v tomto případě. Anotace knihy je asi nejlepší část. Černý humor jsem nenalezla, napětí také ne, marně hledám, co bych na knize pochválila... Až po dočtení jsem si uvědomila, že jsem jednou takto zklamána z finské knihy byla - nu ano, četla jsem autorovu Malou Sibiř, která byla ještě o chlup horší.
Putování Wicklow Way v Irsku mě ke knize lákalo, avízovaná motivace, inspirace a hledání zapomenutého potenciálu spíše varovala.
Ty obavy byly oprávněné, rozhovor matky s dcerou byl opravdu velmi škrobený, málo uvěřitelný. A to opakované popisování trailu jako téměř liduprázdné pustiny není na místě, vzhledem k blízkosti Dublinu i dostupnosti jednotlivých úseků cesty autem je tato oblast zalidněná celoročně. Obrázky jsou pěkné, styl psaní jednoduchý. A možná jsem jen malinko alergická na to koučování, tedy můj špatný výběr knihy.
Výborně zpracovaná publikace o méně známé části historie. Osobně jsem před přečtením měla jen mlhavé informace o Češích nasazených v Norsku a kniha mi rozšířila povědomí především o vztazích mezi národy, místech a podmínkách k práci i životu a poválečných následcích. V knize je mnoho fotografií a úryvků z deníků z pozůstalosti. Vždy oceňuji dobrou práci autorů v případech, kdy je od začátku jasné, že se nebude jednat o výdělečný bestseller. Doporučuji.
O kontroverzní až mýtickou spisovatelku Mary Shelleyovou se už nějakou dobu zajímám, takže jsem po novém románu o části jejího života sáhla hned po českém vydání. A líbil se mi, přestože je z velké části fikce, což autorka netají. Hluboce popsané prožitky čtenáře drží - po vzoru Frankensteina - v napětí a mrazivých citových scén je v něm dosti. Někdy až přes míru (hlavně ta dívčí "náklonnost"). Určitě doporučuji si dohledat více informací o životě a ztrátách Mary Shelleyové, pak tato fiktivní část pěkně zapadne.
A všechny mé cesty vedou do Bournemouth...
Mám ráda autorovo zachycení cest, navštívených míst, rostlin, přírody i duchovní stránku vnímání (a také jeho ignoraci některých nesmyslných nařízení a pravidel). Ale jak už předchozí komentář zmiňuje, motání Šivy, Buddhy a slovanských bohů v jednom odstavci je pro mě nepřirozené. Také mi tato kniha přišla jaksi nelehce napsaná, jako bych cítila v pozadí spěch a snahu zachytit cokoliv, protože "vydavatel to chtěl".
Nádherně zpracovaná atabaská legenda přibližující život Eskymáků i jejich povahu. V jednoduše napsaném příběhu dvou starých (sebou i kmenem odepsaných) žen dokáže autorka probudit naději i motivaci a já si knihu velmi ráda znovu přečtu, až budu mít chuť remcat na život.
Jednou za čas potřebuji literární dávku mlhavých vřesovišť plných kvílícího větru, kamenných zídek, krákajících havranů v korunách černých stromů, prostě starého dobrého "ostrova". A na ponurou atmosféru severských blat je tento román o životě sester (a spol.) Brontëových dobře zaměřený.
Slabší už je samotný příběh, který do detailů zachází (rozvláčně a opakovaně) jen v milostných zápletkách a romantických představách či očekávání, což mě tak od půlky knihy přestávalo bavit. Ostatním životním mezníkům a důležitým událostem - například nemoci či smrti některé z hlavních postav - vystačí odstavec. Jistě, romantika a pro dnešní dobu úsměvné tanečky okolo zasnoubení-nezasnoubení-dvoření k tomuto prostě patří, ale ta nerovnováha je veliká.
I přes tato slabá místa jsem ráda, že jsem si román přečetla, vzbudil můj zájem o neobyčejný život i tvorbu sester Brontëových, především o poezii, na kterou občas v originále narazím (přiznávám, četla jsem jen s malým zaujetím Větrnou hůrku a Janu Eyrovou).
Naprostý originál, který dokázal zachytit atmosféru valašských kopců a lidských vztahů v několika kapitolách a obrazech. Žádné detailní romantické povídání ani malebné kresbičky, ale často použité tmavé barvy či netradiční kombinace, realistické krátké příhody a náhodné vzpomínky - a právě proto tak autenticky drsné a krásné.
Avízovaného "průvodce přežitím v těžkých dobách" na přebalu typu jak postavit podzemní bunkr nečekejte. Spíše o příjemné "posezení" s blízkými, klidné vyprávění, pohled autora a Jane Goodallové na život a aktuální dění a ekologii ve světě.
Ano, také jdu do přírody nebo se ztratím v divočině severu, když je mi ouvej, takže žádná nová rada či prozření při čtení nenastalo, ale ta přírodní moudrost a názory Jane se tak pěkně čtou... bohužel jen nesdílím tak pozitivní pohled na lidstvo.
Velmi se mi líbila atmosféra "golemovské" Prahy a také mýtický nádech příběhu. Prapodivností, bizarností až násilí však bylo, pravda, příliš a konec mi přišel uspěchaný a chaosný. Vskutku jako ne zrovna příjemný sen, něco pohádka, něco horor, no, nebudu škatulkovat, hodnotím podle pocitu.
Není to špatný příběh, ale ničím zvláštním mě nezaujal. Všechny tři části i různí vypravěči jsou struční a odtažití, příhody a popisy nedetailní, záběr příliš široký a rozuzlení to nezachrání. Rychle zapomenutelný průměr.