pajaroh komentáře u knih

Knihu jsem dostala jako dárek, jinak bych po ní sama nesáhla. Je to milý příběh, spíše novela než román, psaný japonsky nedějovým stylem, s důrazem kladeným na popis zahrady a všedních věcí života jednoho obyčejného manželského páru. Za příběhem lidí a jedné kočky cítím hlubší smysl, snad vyjádření prchavosti života nebo jen přijmutí svého osudu a neplánovaných věcí/osob/zvířat, které do života nečekaně vstoupí, protože nikdy nevíte, jak moc vás obohatí a určí další cestu... a možná si to jenom namlouvám a tohle je jednoduchý příběh jedné kočky ze sousedství, jednoho starého domu a krásné zarostlé zahrady.
Každopádně to byly příjemně relaxační chvilky strávené jejím čtením.

4 12.04.2018

Spíše než jako román na mě kniha působí jako fragment, ale velice silný, tíživý a dobře napsaný. Krása hor a divočiny je kontrastně stavěna k boji o přežití a až nelidské divokosti. A všechno to utrpení a bezútěšné osamění je poeticky a přitom jednoduše popsáno.

4 08.03.2018

Pěkné povídání o bylinách a jejich využití napříč historií včetně mnoha zajímavých informací z mytologie. Oproti tradičním herbářům kniha popisuje duchovních hodnotu rostlin a - co mě velmi potěšilo - obsahuje i etymologický rozbor názvů.

4 05.03.2018

Za nic neříkajícím názvem (v českém vydání) a tuctovou obálkou se ukrývá silný příběh o samotě, osamění, lidském strachu, hledání své podstaty. Jazyk románu je opravdu bohatý - tolik synonym, rozvitých přívlastků a vůbec slovní zásoby popisující vodu, bahno, přírodní živly i duševní stavy jsem ještě nečetla.
Svým temným a tajemným způsobem je příběh navzdory rozsáhlým popisům napínavý, záhadné přírodní síly se promítají v jednání postav a nezvratně je ovlivňují.
Kniha byla napsána roku 1948, takže je příroda - v rozporu se současnou zažitou představou romantického kraje Provence - divoká, živelná a dosud nespoutána levandulovými poli a camargskými výběhy pro turisty.

4 09.02.2018

Jaroslav Monte Kvasnica má výjimečný pozorovací talent zkombinovaný se schopností citlivě a naprosto poutavě své poznatky předat čtenáři. Jeho postřehy z toulání se Karpaty, Finskými národními parky, Vysočinou i ze setkání s lidmi spojenými s vlky i přírodou obecně se čtou krásně a jsem moc ráda, že v knize zmínění lidé, zvířata, rostliny i poslední divoká místa stále ještě patří do tohoto světa.

4 07.01.2018

Ono se to chování postav dobře hodnotí a odsuzuje, když není výhra ve vlastní kapse... či přilbě.
Zajímavé drama z mrazivého severu, psychologie postav je přes rychlý děj dobře nastíněna díky vyjádřeným myšlenkám (které čtenáře nutí se vcítit a zamyslet se nad tím, jak by se sám v obou případech zachoval). Hodnotu příběhu zvyšuje přehled a autorova znalost prostředí.
Po několika poetických knihách bylo tohle stručnější, věcně popsané drama vítanou změnou, nicméně bych si čtení více užila, kdybych díky komentářům bez označení "spoiler" předem nevěděla, jak skončí :-(

4 13.12.2017

Přestože jsem nečetla předchozí knihy H. Librové a environmentální studia mne minula, čtení o "skromně" žijících lidech z různých perspektiv mi bylo velkým přínosem a nemalou psychologickou pomocí (člověk si nepřipadá jako exot).
Především druhá, praktičtější část mě oslovila, v té první jsem se občas musela soustředit na pochopení složitě a odborně popsaných jednoduchých myšlenek (co se divím, jedná se o odbornou studii, takže to není výtka, spíše konstatování), stejně tak nejsem velký příznivec "škatulkování" (stejné závorkové "ale").
Vydání s krásnými ilustracemi M. Slámy podtrhují poselství knihy.

4 09.11.2017

Melancholicky krásné úvahy o Istanbulu, jeho uličkách a umělcích vhodné především pro ty, kdo našli při svých toulkách kapku orientálního kouzla v tomto přelidněném městě plném příběhů, osudů, emocí (a špíny). Míněno v dobrém slova smyslu.

4 20.10.2017

Děj jednoho (a více) života je přes všechny zvraty a tragédie tiše zasazen do atmosféry staré Prahy, dlážděných ulic, tichého nábřeží a bolestné důsledky špatného rozhodnutí se mísí s klidným zvukem piana, vůně čokolády a odráží se mezi tmavými obrazy starých kaváren. Samota (v jednom, ve dvou i v celé rodině), odcizení a strach, že člověk ztratí už ztracený život.

"Nic dalšího už mi vzít nemohou. Nic nejsem, nic nemám, po ničem netoužím. Jsem svobodná."

4 25.07.2017

Vskutku rozporuplné. Po přečtení této knihy mám pocit, že začínám předvídat (nebo alespoň tušit) autorčinu nepředvídatelnost. Každopádně mě autorka i vydavatel ať úmyslně nebo neúmyslně zmátl - spíše než cestování či přemísťování spoluje většinu zápisků obraz lidského exponátu, preparátu a konzervování. Možná je to cíl Tokarczukových cest nebo jen cesty jejich úvah?
I když jsou některé poznatky zajímavé, drsně pravdivé (západ slunce na špinavé pláži zaneřáděné plastovými lahvemi), obecně cestování a jeho podstatu i detaily vnímám trochu jinak. Trochu méně... zvráceně.
Do literární nálady mi sedly především autorčiny vlastní úvahy o detailech hotelů, letiště apod, slabší byly příběhy různých osob, s cestováním málo související.
Doporučuji přistupovat ke každé kapitole jako k jednotlivému příběhu/myšlence, nevnímat knihu až tak jako celek - v tom jsem měla problém, dostat se do jednotlivých témat a pochopit.
Ano, zápisky jsou trochu nesourodé a neplánované. Nu, asi jako samotné cestování...

4 21.07.2017

Drsné, vyčerpávající, depresivní. Jedná se o kvalitní záznam jednoho etnika, mezilidských vztahů, vzpomínek na kruté dětství, které citlivě zasáhne především s přihlédnutím k autorově smrti.. Ke čtení jsem se musela nutit, ne proto, že by kniha nebyla zajímavá či nekvalitní, ale přestože mám tento typ literatury ráda, bylo toho těžkého přemýšlení a pocitu beznadějné prázdnoty už nějak moc.
Růžové vydání alá barbie se odeonu nepovedlo, ani pokud to bylo myšleno jako kontrast k obsahu. Forma má dle mého názoru vyjadřovat obsah.

4 03.07.2017

Nedávno jsem četla podobně založenou knihu Třicet let na zlatém severu od J. Welzla. I když je tematicky podobná, styl psaní a přístup autora je nesrovnatelný. Zatímce J. Welzl přeskakuje tématicky, geograficky, píše těžko uvěřitelné historky, odsuzuje eskymáky jako smradlavé divochy a mlátí tuleně hlava nehlava, z řádků Knuda Rasmussena je cítit zaujetí a úcta k domorodcům (aniž by je idealizoval), jejich písním a legendám, lovení považuje za nutnost potřebnou k přežití a styl jeho psaní (přestože se jedná o výňatky z deníků) je na vysoké úrovni (u cestopisů jev ne až tak častý). Střídání popisů cesty, života obyvatel, písní i osobních pocitů je osvěžující a poutavé a i v dnešní době, kdy knihkupectví přetékají cestopisy každého druhého rádoby dobrodruha, je tato kniha psaná počátkem minulého století velmi zajímavá a řadí se mezi nejlepší díla v oboru.

4 14.06.2017

Cestopis a životopis jednoho úctyhodného dobrodruha či zabijáckého Barona Prášila?
Pokud jsou příběhy pravdivé, jedná se o zajímavou sondu do neznámých krajin Novosibiřských ostrovů, nicméně tolik věcí je v knize sporných a těžko uvěřitelných a tento pocit zesiluje i nadlehčený styl popisování všeho drsného a krutého... A jestli se nejedná o zdroj informací, netřeba knihu číst, protože literární skvost to vskutku není.
Vyloženě mi vadilly kapitoly o lovení zvěře. Chápu, že lov byl nedílnou součastí tehdejšího života, ale nadšení čišící z řádek popisující umlácení stovek tuleňů (klackem) či masové lovení velryb je příliš velké.

4 26.05.2017

Strohé, jednoduše napsané a přitom tak silné a otevřené. Autorka se nerozplývá nad krásou Sibiře ani nad svými niterními pocity a duševními pochody, naopak popisuje své cesty a lidi velmi reálně a bez příkras, až si člověk řekne: proč? Co ji tam táhne? Utíká odtud nebo tam? Odpověď je v knize, ve vší té vodce, v krvi, v modřínech, ve Vovkovi, v hejnech komárů.. v pohádkách Targuzů, které nejsou pohádkami...

"Cesty na Sibiř mi mnohé daly a mnohé taky vzaly. Přišla jsem o některé vztahy a na dalekém Severu ztratila iluzi sama o sobě. Díky cestám do dálky jsem se naučila žít ve vlastní zemi a mít ji ráda stejně jako dalekou tajgu a své splněné sny.
Nepoznala jsem "nedotčené divochy", ale i ti "dotčení" mi ukázali, že není nic důležitějšího než obyčejná "úcta člověka k člověku".

4 08.03.2017

Netradičně kompozičně stavěný příběh (2 časové linie, protikladná slovní spojení...) plný tajemna, lidskosti a bestiality. Výborně knihu vystihuje část recenze z Independent: "Nepříjemně krásný román".

4 07.03.2017

Velice pěkný cesto/místopis zahrnující jak osobní příběh, tak zajímavosti z grónské kultury, přírody, mytologie. Z každé kapitoly - ať už je napsána Jaroslavem či Alenou - je cítit respekt k životu a láska k této zemi. Tito lidé necestují za účelem být zajímaví a pochlubit se na facebooku, kde to zase byli. Tito lidé cestují tam, kam je táhne jejich srdce, a jsou tak velkorysí, že se o tuto lásku podělí se čtenářem.

4 28.02.2017

V rámci žánru to asi není špatná kniha, ale opět jsem si potvrdila, že i když miluji sever, severská krimi opravdu není nic pro mě. Překombinovaný děj na úkor hlubšího popisu, neoriginální problémy s alkoholem hlavní postavy (plýtké vnitřní dialogy Mii mi lezly na nervy), konec jako od Daniely Steelové. Snad jen to napětí v knize opravdu bylo.

4 28.02.2017

Poeticky a neuvěřitelně lidsky popsané nelidské zrůdnosti a příběhy, o kterých všichni víme a raději bychom nevěděli. Autorka se inspirovala skutečnými osudy, postavami a zručně je převedla do příběhu dvojčat. Poslední kapitoly a náhlý téměř happy end do děje moc nezapadají a příběhu podle mého malinko ublížily, nicméně i tak je to jedna z nejkrásnějších knih o Osvětimi, pokud se slovo "krása" dá vůbec s takovým místem spojit.

4 21.12.2016

Krátká kniha pro dlouhé zamyšlení. Ano, počáteční příběh Hanny a Michaela je občas jemně řečeno zvláštní, jako by nám chtěl autor přesně sdělit pocity a myšlenky, ale bál se nepochopení. O tom vlastně kniha je především, o pochopení, odsouzení, o právu pochopit a právu či neprávu odsoudit a v neposlední řadě o odsouzení pochopení.

4 04.12.2016

Poprvé jsem knihu četla před cestou na Island, podruhé po cestě na Island. V prvním případě bych dala 3-4 *, podruhé 5*. Pan Burian krásně, vtipně a výstižně popisuje jednoduchým novinářským stylem své všední i nevšední zážitky a daří se mu zachytit atmosféru Islandu. Líbí se mi, že tuto zemi neidealizuje a nelíčí ji jako rajský ostrov v Karibiku jako jiní populární cestlovatelé (promiňte pane Kolbabo), protože to Island není. Island je krásný sám o sobě a bez příkras - se svými depresivními lávovými poli, deštivým počasím a šíleným větrem.

4 22.11.2016