Palivo Palivo komentáře u knih

Vyhnání Gerty Schnirch Vyhnání Gerty Schnirch Kateřina Tučková

Knižní sucho na dovolené jsem musel řešit na uložtu a to už mě mělo varovat. Jenže když máte průjem, tak kromě gatí stáhnete cokoliv.

Vyhnání Gerty Schnirch je o tom, jak Gerta fandila ve válce špatnýmu týmu a pak musela za trest jít pěšky z Brna někam za Pohořelice. Moc dobře vím, co takový pochody obnáší, protože my jsme takhle s klukama taky v mládí chodili na diskotéky, až do Blížkovic, to bylo dobrejch sedm kilometrů, opilí, v noci a ještě ke všemu po polňačce. Žádná zábava, můžu potvrdit.

Problém s knížkou mám ale ten, že Tučková zdárně a otrocky vybarví šablonu hodné mladé poloněmky, co za nic nemůže a na bedra ji nasere všechny problémy, které se v Čechách vyskytly. Ani na sekundu jsem tý holce nemohl fandit, protože místo živý postavy jsem viděl jen prostředek, jak do knihy nacpat kroniku konce války v Brně. Moc tomu ze začátku nepomáhaly ani dialogy, který byly tak toporný, že by je měl problém ukočírovat i Filip Renč.

Pak to trochu zachránila docela dlouhá pasáž na vesnici, kde se Gerta proměnila v moravský Amistad. Tam to docela šlo a celá ta fraška s přerozdělováním půdy a následnou kolektivizací nevypadala tak násilně napatlaná na její osud. No a pak už si asi Tučkyně řekla, že když jednou píše román, tak do něj narve úplně všechno a za chvilku jsme tu měli soudruhy, šedesátej osmej rok a STB a to už jsem si připadal, že čtu Foresta Gumpa co místo běhání touží celej život jezdit šalinó. Nedalo se to vydržet a už vůbec tomu nepomáhal Tučkové styl, který jako by vypadl z pera nějaký angažovaný červenoknihovnice.

Že to všechno bylo za války špatný a po válce taky špatný víme všichni, stejně tak, že Češi i Němci byli v těch letech stejná verbež a nemaj si co vyčítat. Ale číst(psát) o tom takovouto umělohmotnou kroniku nemá moc smysl.

10.07.2016 2 z 5


Van Gogh 21. století Van Gogh 21. století Petr Měrka

Český velkovezír literárního hnusu, braku a astrálně-análních dobrodružství se přifařil s prvním komiksem ve své hnusné kariéře a tak mi nezbylo nic jiného, než zakoupit i tento škvár.

Jak už to tak u Měrky bývá, i v této knize se vypořádává s nešvary současné civilizace, jako jsou vraždy, znásilnění, fetování, buddhismus a konzumní společnost jako celek. Zatímco v knížkách (povídkách) mu to docela dobře verbálně swinguje, u tohoto díla jsem měl pocit, že vlastně plácá páté přes deváté a trochu mu chyběla pevnější ruka v těch jeho úchylných fantasmagoriích. Do příběhu Van Gogha sice zdárně namotá Václava Klause, Stalina, Gogéna, Pollocka a další hovada, ale jako by mu při vymýšlení šílených odnožek trochu zvlhl prach a chvilkami i došel humor.

5/10 pokud čtete v knihovně, 7/10 pokud čtete na záchodě.

24.06.2016 3 z 5


Dřevaři Dřevaři Roy Jacobsen

Jelikož piju často Becherovku, musím také často používat plastové pytlíky na led. Proto si dokážu docela dobře představit, jaká musí být ve Finsku zima. Někdy, když si dávám pět, šest panáků za večer, tak mě z toho docela zabou prsty.

Hlavní hrdina v takové zimě musí chodit ven a kácet stromy, což je asi tak těžké, jako když já jdu v zimě ven kácet holky - skoro nesplnitelný úkol. Nějakým zázrakem je v tom ale dobrej a to natolik, že když Finové evakuují jeho město, protože přijeli ruští vojáci na dovolenou, tak tam zůstane a kácí stromy dál společně s Rusama. Takže takové Dřevěné podvolení od Houellebecqa.

Pak si Rusové zahrajou s Finama hokej o budoucnost země a jelikož prohrajou, válka je u konce a musí jet pít vodku zpátky do Ruska. Hlavní hrdina, kolaborant a švejk, kácí stromy dál a do toho přemejšlí, jak to vykoumat, aby to skončilo win-win pro něj. No a dál už nic neprozradím, protože du na záchod taky trochu pokácet.

Za mě skoro plnej počet, trochu mě mrzelo, že se z knihy nevyhoupl nějakej echt silnej moment, kterej by to poslal do nezapomenutelných výšin, stejně jako se mu to povedlo v Ostrovu.

20.06.2016 4 z 5


Pohyblivý svátek Pohyblivý svátek Ernest Hemingway

Hemingway si to u mě s Rajskou zahradou zabil na hodně dlouho, ale dal jsem mu ještě šanci a ukázalo se, že jsem chytrej a udělal jsem dobře, protože se mu nějakou náhodou tato kniha povedla. Především tedy asi proto, že neměl peníze na rum a tou dobou ještě nechodil lovit mamuty.

Pohyblivý svátek popisuje jeho první roky v Paříži a to je asi tak všechno, co se dá o knize napsat. Ezra Pound z toho vychází jako Bůh a Fitzgeralda Scotta bych asi umlátil croasántem hned jak by promluvil. Jinak mě potěšilo, že i lidi jako Hemingway měli období, kdy neměli peníze ani na to zaregistrovat se v knihovně. Vzhledem k tomu, že jsem často taky neměl ani na rohlík nebo brambůrky nebo mraženou pizzu, velmi mě potěšilo, že jsem vlastně nebyl chudej, ale hemingwej.

20.06.2016 4 z 5


Na sklonku dne Na sklonku dne Jon Fosse

Jon Fosse stejně jako v předchozích dílech napsal tři věty, osmdesátkrát je zopakoval a tímto hip-hopovým stylem epicky završil geniální trilogii.

20.06.2016 5 z 5


Karneval Karneval Rawi Hage

Karneval je jedna z mála knih, který jsem si přečetl, páč mi ji někdo doporučil. Už to asi dělat nebudu a nechám se vést svým skvělým instinktem, který se řídí barvou obalu a délkou knihy, tedy dvěma nejdůležitějšíma faktorama.

Karneval sleduje řidiče taxíku Mouchu, který je magor a pořád blekotá o tom, jak to mezi taxikářema chodí a jaký lidi mu lezou do taxíku. Bohužel to není tak velkej magor, aby mě to bavilo, ale jen normální magor a do taxíku mu lezou relativně normální lidi, když si vzpomenu, co v taxíku dělám já s Pečivem, když si ho náhodou stopneme, aby sledoval nějakou tramvaj. No a do toho se motá nějakých 5 vedlejších linek, který se tak trochu zamotaj a rozmotaj a vlastně je to úplně jedno, protože hlavní hrdina je pořád stejnej kakabus.

20.06.2016 3 z 5


Terasa v Římě Terasa v Římě Pascal Quignard

Příjemná kniha, která se rozjede jako Rychle a zběsile 8, jenže pak někde v polovině vyskočil Vin Diesel z auta a knížka už dojela na autopilota. Přiznávám se, že poslední dobou se nad přirovnáními zrovna moc nezamýšlím.

Vzhledem k tomu, že se dobrá polovina zabývá popisem rytin, který vymyšlený rytec vyryl, docela mě přešel zájem se do knihy nějak hlouběji ponořit. To je jako kdybych popisoval, jaký lečo uvařil můj praděda, který nikdy neexistoval. Zbytek knihy se věnuje jeho smutnému životu, který poznamenala nešťastná láska, což jsem si naopak užil, protože si stále sám moc dobře vybavuji, jak jsem Tereze Tiché v sedmé třídě nebyl schopný říct, že ji miluji a díky tomu se nakonec rozhodla pro Tomáše Hejlka, který si s ní vzal hypotéku, třikrát ji vokotil a teď spolu jezdí v neděli na návštěvu k rodičům. A co mám já? Jen playstation, alkohol a nádherný penis :-(

20.06.2016 3 z 5


Biče svědomí Biče svědomí Vratislav Effenberger

Nesnesitelná lehkost bytí feačuring Valerie v říši divů. Moc jsem to nepochopil. Ale ani jsem se nesnažil. Takže remíza.

20.06.2016 3 z 5


Velký třesk Velký třesk Mo Yan (p)

Moje první čínská kniha a ani to nebyl takovej porod, jakej jsem očekával, vzhledem k tomu, že již několik let zdárně bojuji s literaturou korejskou a japonskou, jež jsou zábavný asi jako kolonoskopie.

Mo Jen vydal už dvě knížky v češtině a obě dvě měly dohromady asi 34 000 stran, takže jsem je raději vynechal. Já totiž na takový romány nemám čas. Musím totiž chodit do práce a na záchod. hešteg life.

Velký třesk je novela s autobiografickými prvky. Ne, to neznamená, že je to o letních kinech kam jezdíte autem, jak by mohlo slovíčko autobiogaf svádět. Ve skutečnosti Mo Jen popisuje mládí v Číně - očividně to tam bylo stejně zábavný jako u nás + tam měli asiatky. Musím říct, že příběh, který je o starý vetřasce a jedný mladý buchtičce není zrovna nejvíc napínavá story všech dob, ale Mo Jen je dobrej vypravěč a všechno to uteklo vlastně docela příjemně - a konec byl smutnej asi jako tepláky na italských turistech.

8/10

20.06.2016 4 z 5


Měla by to být blondýnka s modrýma očima / Blondinka s golubymi glazami Měla by to být blondýnka s modrýma očima / Blondinka s golubymi glazami Anton Pavlovič Čechov

Dobrý den.

Tato kniha byla kratší než můj penis a proto se mi velmi líbila. Čechovovy novinové sloupky jsou povětšinou o vdávání, nebo o ženění a nebo o svatbě. Jelikož už mi táhne na věk, ve kterých bych se měl oženit, bral jsem tyto humorné mikropovídky jako velmi příjemné zpestření před samotným aktem, kdy budu muset jedné ženě slíbit, že už nebudu chodit za prostitutkami a ponožky budu zásadně házet na viditelná místa, aby je mohla najít, zvednout a vyprat.

19.06.2016 4 z 5


Zběsilost v srdci Zběsilost v srdci Barry Gifford

Tato kniha by se správně měla jmenovat "Dva lidi jedou autem a do toho si povídají historky, které se netýkají děje a tudíž přeskočte na konec." Bohužel se tak kniha nejmenuje, takže jsem ji celou přečetl.

Zpětně toho nelituji, protože číst jakoukoliv knihu je přeci jen pořád lepší než mít třeba rakovinu, tarif od O2 nebo průjem, ale podruhé bych asi raději volil ten průjem. Ale zpět ke knize. Ta je jen směsicí historek a blábolů, které vyplňují místo a "jaksi taksi" dávají nahlédnout do motivace postav, ale ve skutečnosti jsou v knize potřebné asi jako popelník na motorce. Všechno by se to dalo odpustit, kdyby byly historky aspoň trochu extra, jenže jsou naprosto o ničem a ani jako samostatné útvary neobstojí.

Takže po 150 stránkách budování motivace a charakteru postav z ničeho tu máme konec, kdy se něco děje, ale vše je popsáno na 10 stránkách a než se člověk naděje, náhle je po knize. V doslovu jsem očekával alespoň 100 stránkový esej o Stanislavského metodě v provedení Nicolase Cage, ale ten tam nebyl, tudíž za mě mírné zklamání.

17.05.2016 3 z 5


Dopis pro mou ženu Dopis pro mou ženu Pentti Saarikoski

Mnoho lidí Saarikoskiho nezná, proto Vás rád zasvětím: Pentti Saarikoski se narodil ve Finsku, ale jelikož měl tmavý vlasy a vypadal jako mexická verze Josefa Vinkláře, bylo mu zakázáno hrát hokej a lovit ryby rukama, což jsou jediný dvě zaměstnání ve Finsku (zdroj: Švédsko). Proto se tedy stal básníkem a spisovatelem a jelikož mu tento um šel dobře, dodnes mu ve Finsku říkají Pentium.

K tomu, aby mohl psát, potřeboval alkohol a to dokonce takové množství, že by na olympiádě překonal i Oldřicha Kaisera a Lenku Kořínkovou. Škoda, že není na světě víc alkoholiků, logicky by na světě bylo i víc geniálních spisovatelů. Vzhledem k tomu, že mu občas dost hrabalo a manželky přehazoval vidlema, často cestoval do různých měst Evropy, aby tam prznil holky a pil gin, pivo a vodku, což je zvyk, který od něj převzali angličané a praktikují jej do dnes.

Z jeho výletu do Dublinu, kde měl být tři měsíce, ale nakonec odjel po třech týdnech, protože už byl zchlastanej jak doga, vznikla tato kniha, která se tváří podle názvu jako dopis, ale dopis to není, protože dopisy jsou v obálkách, to já poznám. Nejlépe by se to asi dalo označit jako finské pokračování Obratníku raka - s tím rozdílem, že Penttiho kniha vlastně ani žádný děj nemá a daleko víc se soustředí na detaily a totální nepodstatnosti, které tříská hlava nehlava. Mezi jeho hlavní témata tedy patří: jak šel do hospody, co si tam dal, jestli se ráno vykadil, jestli mu stojí, jak se pozvracel, kam šel potom, jestli kadil podruhý, kolik mu zbejvá peněz a kde se probudil. Intelektuálové možná namítnou, že je to ubohé, ale i pro ně Saarikoski občas vytáhne vcelku zajímavou myšlenku, jako například, " že království nebeské je ve skutečnosti v konečníku, kde jsou vidět hovínka."

Díky jeho totální upřímnosti a faktu, že psal co ho napadlo, přinesl naprosto neuvěřitelné podobenství doby očima alkoholika, klobouk dolů. Navíc i přes to všechno je Dopis pro mou ženu opravdu dopisem pro ženu, kterou tehdy miloval a v neposlední řadě tak knihá zároveň působí i jako deník opravdové lásky, což je patrné například z toho, jak poeticky přirovnává lásku ke své ženě k tomu, jak smrděj jeho hovínka.

"Rána jsou fakt nemožný, nejdřív se mi nedaří vystříkat se, ať se snažím sebevíc, pak se nemůžu vyblejt, nemůžu se vysrat, bolí mě záda, je mi zima a stýská se mi po tobě."

Samozřejmě, že život a lá Iveta Bartošová nejde praktikovat pořád a tak Saarikoski umřel docela mlád. Na jeho počest používají francouzi dodnes v závěrečných titulcích FIN.

12.05.2016 5 z 5


Pomyslná reportáž o americkém pop-festivalu Pomyslná reportáž o americkém pop-festivalu Tibor Déry

Podle mě Dérymu ujel autobus když psal tuto knihu, protože je tedy řádně ujetá. A nečitelná. Tipuju, že to může přečíst maximálně tak kýbl hrušek nebo vaflovač, pokud bychom připustili, že umí číst. Já to připustit nedokážu, ale děda občas připouštěl prase, tak se ho na to zeptám až pojedu o víkendu na vesnici.

Ale abych se vrátil zpět k literárnímu hororu. Už kolem 8 stránky jsem si začal říkat, že tu knihu napsal sám Satan, aby otestoval, co všechno vydržím předtím než půjdu do pekla. To vše se stupňovalo navýsost intenzivně a to prosím hlavní hrdina jel teprve sám autem („silnice byla naštěstí přímá jako vražda“). Homosexuální tenzi mezi ním a nabraným stopařem jsem jakžtakž ustál, ovšem jejich dialog zabil přibližně tak 70% mého mozku. To vše bylo naprosto nic proti momentu, kdy hlavní hrdina dorazil na festival. V ten moment jsem už četl knihu pouze v blízkosti nemocnic, protože jsem se bál, že mě z toho trefí šlak.

Na festivalu je totiž dost lidí, takže se v knize začnou objevovat i nové postavy, tam a onde, načež blekotají totální nesmysly a ve finále zmizí. Přirovnal bych to k taneční zábavě u nás na vesnici po druhé hodině ráno, tam si taky vždy rozumím nejvíc s židlí nebo vypínačem. A do toho hlavní hrdina mele ze všech asi ty největší nesmysly a aby to mělo grády tak občas mluví k někomu, občas k sobě, sám si odpovídá a sám si odporuje, takže WELCOME TO THE JUNGLE.

Okolo 130 stránky jsem už neměl moc sil, ale ještě jsem se přemohl…pak už si ale nic nepamatuji, jen tupou ránu a tmu.

„Zapal si miláčku.“
„Nekouřím.“
„Neboj, z jedné cigarety ani morče neleze po stropě.“

10.05.2016 1 z 5


MUDr. PhDr. Jarmila Beichtenová: Kazuistika pacientů Michala Šandy a Jakuba Šofara – literární anamnéza MUDr. PhDr. Jarmila Beichtenová: Kazuistika pacientů Michala Šandy a Jakuba Šofara – literární anamnéza Michal Šanda

Bylo tuším pondělní ráno, co jsem otevřel noviny a tam Emil Hakl doporučoval tuhle knížku. Jelikož jsem o této knížce nikdy neslyšel, dal jsem se do pátrání a už navečer jsem kadil s tímto úlovkem na mém úžasném záchodu. Kadil jsem dlouze, protože mě bolelo břicho. Musel jsem to psát? Nemusel. Museli jste to číst? Nemuseli.

Jelikož jsem levičák, četl jsem jen levou část knihy, tedy novelu Michala Šandy. A musím říct, že jazyk Šandy si mě omotal jako nový kšandy (5 bodů za rým). Tenhle bláznivej tok šíleností se tváří jako záznam volných asociací, ale je za tím jasně vidět, jak si dal Šanda záležet s vyřezáváním kontur - i přesto ale kniha působí volně a spontánně jako můj piňdour v boxerkách. Už dlouhou dobu jsem nečetl žádnýho českýho autora, kterej by měl literaturu tak na vodítku (Měrka, Stančík). Co víc, Šanda je vtipnej jako já, když vypiju 13 jégermeisterů.

Za mě penis nahoru.

02.05.2016 5 z 5


Skoro směšná story Skoro směšná story Ned Vizzini

Craig je puberťák co trpí depresemi a skončí v blázinci. A to je asi tak všechno.

Vizziniho knížku jsem začal číst z jediného důvodu: pokud prorazíte s literaturou ve dvaceti a ve třiceti spácháte sebevraždu, pak je to příslib čehosi (eroticky) tajemného. Mám prostě rád lidi, kteří skočí z mostu nebo si prostřelí hlavu. Především tedy proto, že mým největším kamarádem je počítač, mám průměrný penis, nemám peníze a sem tam se rozbrečím, protože jsem velmi citlivá duše.

Jak jsem už napsal, knížka sleduje Craiga, který jako typický puberťák z Brooklynu skončí na psychiatrii, kde rozehrává své vlastní Juno/Přelet nad kukaččím hnízdem/Kdo chytá v žitě. Trochu jsem očekával, že kniha bude obsahovat nějaký drogy, potraty, přestřelky, hranolky a černochy, když se to odehrává v Emerice, ale nedostane se nám ničeho, akorát mladé, pomatené šestnáctileté duše, která chodí po chodbě a mluví o tom, že má depresi. Young adult jako vyšitá.

Jelikož jsem podrobně studoval případ Bartošová versus Rychtář, jsem si vědom, jaké zlo můžou napáchat deprese. I přes to (nebo právě proto) mě kniha vůbec nijak nenadchla, což se ale dá spíše přičíst na vrub tomu, že mi je 32 a nikoliv šestnáct a už tedy vím, že holky se dají penetrovat i bez lásky a že všechno v životě dává asi takovej smysl, jako nalít jogurt do leča.

Proto nakonec hodnotím třemi bludišťáky, přičemž ještě trochu strhávám dolů za hrozný překlad, který z Ayn Randové udělal muže a který obsahoval strašně moc překlepů.

PS: v knize se nevyskytuje žádný tank. :-(

21.04.2016 3 z 5


Bizom aneb Služba a mise Bizom aneb Služba a mise Sylva Fischerová

Vůbec nevím co jsem to přečetl, ale dost se mi to líbilo. Především tedy v momentech, kdy jedna věta navazovala na druhou a začalo to dávat smysl. V jiných pasážích se zase kniha dá používat místo Jagermeistera a heroinu pro navození halucinací. Nádherná konceptuální, postmoderní poezie, která je vlastně román, který je vlastně průjem.

12.04.2016 5 z 5


Hrdí žebráci Hrdí žebráci Albert Cossery

Egypt se rýmuje s hašišpt a Cossery se rýmuje s posery - náhoda? Těžko. A tak se i druhá v češtině vydaná kniha Alberta Cosseryho nese na vlně hašiše a životních poserů, kteří žijí v toaletě jménem Káhira a tam se bezmezně oddávají chození po ulicích, žebrání a pití čaje. Kromě průjmu ono toho ostatně ani moc jiného v Egyptě dělat nejde. Maximálně tak zabít manželku a dceru a pak se nagelovat.

Hrdí žebráci začínají vraždou prostitutky. Místo detektivky to hned z kraje vypadá na egyptskej Zločin a trest, protože vrah je filozof a všichni jeho kámoši shodou okolností taky. Jenže pak si dají všichni hašiš, zjistí, že se mají dobře, protože jsou zhulení a nemají televizi a nemusí platit nájem a je po problému. Kdyby takhle uvažoval i Dostojevskej, mohli jsme tu jeho cihlu mít přečtenou za tři minuty.

Raskolnikov: Jdu zabít bábu a budu mít peníze!
Bába: Nedáte si čaj? Au, bouchl jste mě sekerou po hlavě, umírám, to už nestihnu dopít čaj!
Raskolnikov: Zabil sem bábu a mám peníze. Peníze jsou k ničemu. Du si dát čaj.
Razumuchin: Zabili bábu. A vzali ji peníze. Dejme si čaj.
Raskolnikov: Teď jsem jeden měl, ale dám si ještě jeden.
Razumuchin: A pak si dáme ještě jeden!
Konec příběhu.

Cossery má neuvěřitelnou schopnost ladně protáhnout těžkými myšlenkovými pochody i hloupého čtenáře a tak jsem si knihu dost užil. Mix arabského světa a evropského stylu psaní je poté třešničkou na správně upečeném dortíku.

12.04.2016 4 z 5


Zeptej se prachu Zeptej se prachu John Fante

Úplně jsem zapomněl, že jsem tuto knihu přečetl, což je samozřejmě chyba knihy a né moje. Fante byl Bukowského idol a jelikož to byl běloch, byl to Billy Idol.

Fante píše o trochu líp než Bukowski, asi jako by jej někdo řízl chudým Henry Millerem. Sice není takový prase a hovado, ale jeho alter-ego hrdina je stejný nýmand, který má obskurní zálibu v piglování šílených buchet stejně jako Bukovák. Z knihy si už dále pamatuji jen to, že pořád chodil ven a do baráku a že ukradl mléko a že žebral po mámě peníze, zbytek děje se mi někam vypařil, takže dávám 85%.

PS: V knize se neobjevil žádný tank, ale jelikož se odehrávala před druhou světovou válkou tak je jasné, že se někde poblíž hrdiny vyráběly v nějaké velké továrně a to mi dost zvedalo náladu.

04.04.2016 4 z 5


Auťák Auťák Harry Crews

Jako správnej manažer sem si to dobuchtil do Levnejch knih a jak jsem viděl tenhle flák za 49Kč, vytáhl jsem z kapsy litr a nechal si pěkně vrátit 951 Kč, abych měl drobný na tramvaj. Začal jsem tedy záhy číst a byl jsem příjemně překvapen čím jsem si to rozměnil litr, protože knížka je doslova o tom, že se frajer rozhodne sežrat auto. To sice není tak šokantní, jako sníst třeba zelí nebo kapustu, ale i tak je to dost síla.

V návalu kadění, které způsobila svíčková, kuře a zmrzlina od mojí máti jsem se do knihy pustil a dle napsaného obsahu mých střev je snad jasné, že jsem knihu dal na "posezení." Zajímavá zápletka, kterou by ocenil především Babica, se rozjíždí fofrem a my sledujeme, jak se nenažraná rodina snaží přivydělat na byznysu, kterej vyroste okolo frajera, co chce sníst Ford Maverick. Teda kromě taťky, kterej je z toho celej na větvi a skoro pořád se mu chce blít - až jsem si říkal, jestli to není někdo od nás z vesnice.

Celý je to napsaný svižně a příběh je samozřejmě dost ujetej, aby udržel pozornost po 120 stran (ale velmi malým písmem, takže to je jako bych přečet skoro 500 stran), ale nějak jsem na konci zjistil, že to bylo vlastně docela o ničem.

28.03.2016 3 z 5


Prohry Prohry Roger Vailland

Francouzský manželský pár se na rok odstěhuje na vesnici a jelikož tam není žádná továrna na croasánty, solidně z toho zmagořej. Velký podíl na tom má především pálenka, kterou do sebe lijou rychleji než Olda Kaiser, neúspěchy na lovu a fakt, že jsou oba dva naprosto vyhrabaní a nenávidí se.

Protože se začnou nudit, vtáhnou do své podivné hry na lásku a nenávist i mladou učitelku Helenu, kterou manžel zavalí tunami potřeštěných keců o lásce a manželka zase pálenkou. Čekal jsem, že z toho vznikne nějaká dobrá threesome nebo milf teaching teen how to polykat zápletka, ale vlastně se nestane nic, kromě toho, že dojedou do kasina, kde nechají víc peněz než Jirka Pomeje. Pak si zřejmě manželka konečně uvědomí, že je postavou v nudné knížce a tedy naprosto logicky napígluje auto do rybníka. Ale možná jen byla zlitá a jela koupit kapra - u francouzáků člověk nikdy neví.

Tenhle mix Kdo se bojí Virginie Wolfové a Rajské zahrady se bohužel nepovedl a to především proto, že postavy mluví. A mluví nesmysly. Sem tam se sice ukáže záblesk antické tragédie, ale nakonec zůstane zakopán pod hromadou balastu.

20.03.2016 2 z 5