pan_Vaclav komentáře u knih

Kniha podává ambiciózní návrh na založení humanitních věd na evoluční teorii. Domnívám se, že lze takovou ambici naplnit, a to aniž by došlo k redukci humanitních věd na biologii. Pro humanitní obory to znamená nanejvýš ztrátu kultury jako fenoménu sui generis, který se ukazuje být sice nebiologickým, a přece stále nástrojem adaptace. Kniha V GENECH NENÍ VŠECHNO není v tomto směru určitě originální, cestu, kterou vyšlapává, považuju ale za schůdnou. Neplatí to tak úplně v případě historie: od četby historické literatury přece jen očekávám poněkud jiné poučení než to evolucionistické, i když je to paradoxně právě historie, která má k evoluční biologii velice blízko. Nevím, čím přesně to bylo, ale text mi přišel těžkopádný a musel jsem se často k jeho další četbě nutit.

3 07.03.2023

Poctivé filosofické vypořádávání se s teleologií a její kritikou ze strany současných přírodních věd, z nichž některé ji podle pisatelů odvysvětlují zavedením termínu teleonomie. Autoři postupují jak historicky, tak kriticky, a zůstávají v obou polohách stejně suverénní. Považuji jejich práci za poctivou filosofickou, protože se obracejí k nevysloveným (ať už záměrně nebo opomenutím) předpokladům a ontologickým závazkům antiteleologických pozic. Odnáším si z knihy především následující dva postřehy: kauzální vysvětlení "ničí fenomény" (omlouvám se za to patetické vyjádření) anebo je zbavuje jejich jedinečnosti a rozpouští je v obecných pravidelnostech; chceme-li v přírodě skutečně zaznamenat kauzalitu na rozdíl od pouhé současnosti nebo časové následnosti jinak nesouvislých událostí, musíme do přírody nějak zasáhnout, jednat: za účelem zjištění kauzálních vztahů. Pěkně a názorně o tom pohovořil Pavel Krtouš v jedné z přednášek Filosofických problémů fyziky (dostupné na youtube).

1 28.01.2023

Kniha je to dobrá a chyběla tu. Pisatel podává důkladný přehled současných filosofických přístupů k vědomí srozumitelně a čtivě, a následující výtky (založené spíše na vkusu než na poctivé rozvaze) tak neplatí jemu. Analytická filosofie vědomí mi přijde se svými qualii a divokými myšlenkovými experimenty, které vytěžují bezezbytku pojem logicky možného, geekovská. Zmíněné myšlenkové experimenty, ať už šlo o známé fenomenální zombie anebo slečnu vyrůstající v achromatické místnosti, vybavené černobílým televizorem, by mi přišly sympatičtější jako skica k neotřelým sci-fi povídkám. Hříbek reprodukuje ostatně i jejich trefnou kritiku, a uzavírá knihu vůbec smysluplně představením Dennetovy atraktivní myslitelské pozice. Kniha mi tak přišla nejpůsobivější ve svých závěrečných kritických pasážích.

3 05.12.2022

Přijde mi podnětná kritika jazyka jako izolovaného, nezávislého systému, který je předmětem rovněž suverénní jazykovědy. Představovat si, že slova mohou něco dělat, znamená pak skutečně připisovat jazyku nějakou magickou moc. Magii účinnosti slov rozežene jako páru nad hrncem uchopení jazyka jako společenského jednání, byť přitom mizí v nenávratnu právě představa autonomního systému jazyka a suverenity jazykovědy. Bourdieuho zahrnutí jazyka a jazykové praxe do oblasti symbolické směny (a spolu s tím kritika jazykovědy, která se podílí přímo nebo nepřímo na uzurpaci a přerozdělování symbolické moci) mi nepřijde ovšem nejdůvěryhodnější a teoreticky nejschůdnější, už jenom proto (jak zaznívá i v českém doslovu), že pisatel zůstává zajatcem regionálních poměrů, což znemožňuje činit důvěryhodná zobecnění. Kniha, byť krátká, se čte špatně, protože pisatelův do sebe zahleděný styl psaní věci spíše zamlžuje, než aby je objasňoval.

2 05.12.2022

Kdyby mi někdo řekl, že pochopím lépe klíčové biologické pojmy z perspektivy chemie, neuvěřil bych mu. A přece je mi zdatnost (teleonomie anebo úsilí předat vlastní geny do další generace atd.) srozumitelnější z hlediska dynamicko-kinetické rovnováhy, jak o ní pojednává systémová chemie. Redukce biologie na chemii anebo představa biologie jako odvětví chemie, zabývajícího se sebereplikujícími systémy, představuje tak pro mě paradoxně krok k větší názornosti a pojmové jasnosti. Jak se k ní stavějí profesionální biologové, netuším. Potěšil mě obzvlášť epilog, ve kterém Pross do základu představy o životě klade čas: potvrzuje se tím správnost starých filosofických intuicí, které se soustředily kolem dvojice sponových sloves být (einai) a stávat se (gignésthai) (pro zájemce doporučuji vybrané pasáže z klasické Kahnovy knihy The Verb Be in the Ancient Greek). Prossova kniha se četla skvěle, jedním dechem. Děkuji Pavlu Pecháčkovi opět za suverénní převod do češtiny. Zbývá jen otázka: Jaký je rozdíl mezi a) replikující se entitou, b) sebereplikující entitou a c) sebereplikující se entitou? PŘEKLADATEL mi poskytl promptně odpověď, CITUJI: Sebereplikující se entita se od replikující se entity liší tím, že má aparát pro vlastní replikaci. Dokáže se tedy sama, aktivně rozmnožovat. Replikující se entita to nutně umět nemusí a její replikace může být dílem vnějších okolností. (Aspoň tak tomu rozumím já). Sebereplikující entita se od sebereplikující se entity už nijak neliší. To bude jen výsledek mého váhání, jestli tam to „se“ vůbec dávat, protože významově mi obojí přijde stejné a každý to píše jinak, ale nakonec mi to se „se“ znělo tak nějak líp.

5 05.12.2022

Dobrý a šikovný průvodce pro ty, kdo se chtějí seznámit s klíčovými pojmy ohledně problému jazykové komunikace a s autory, kteří je razili. Auer postupuje rázně a nárokuje si na čtenáři jeho nedílnou pozornost. Druhé, pečlivější přečtení techničtějších pasáží by mělo ale účinně řešit problém s případným prvotním tápáním. Třebaže se knížka skládá z dvaadvaceti kapitol, věnovaných různým autorům, již měli k tématu co říct a otevřeli k němu nové přístupy, nerozpadá se na jednotlivé, oddělené části. Auer sleduje vývoj od pojetí zprávy jako nějaké definitivní entity, která se musí jen zakódovat, provléct komunikačním kanálem a dešifrovat, k pojetí sdělení, které je chápe jako utvářené samotným jazykovým jednáním a společenskými (anebo kulturními) souvislostmi, v nichž se komunikace odehrává. Přišlo mi ale, že někteří referovaní spisovatelé nazvali jen voňavým jménem věci, které jsou samozřejmé každému, kdo popřemýšlel ve volných chvílích o různých komunikačních situacích, v nichž se sám ocitl (zkouška, pohovor, nevázaný rozhovor s přáteli, objednávka v restauraci, ...), a které čtenářovy přirozené intuice neobohatí ničím zásadním. Jazykovědné přístupy k problému jazykové interakce mi byly sympatičtější než ty sociologické anebo antropologické. Auer pojednal všechny ale pečlivě a ze zajisté dobrých důvodů a přičinil k mnohým z nich i pádné kritické poznámky.

22.10.2022

Dobrá kniha a pro ty, kdo si chtějí udělat jasno v některých motivech Husserlovy anebo Heideggerovy filosofie, rovněž užitečná. Nejedná se o anekdoticky pojatý přehled různých filosofických stanovisek minulého století, ale o pokus ukázat, v jaké se filosofie ocitá situaci a které možnosti se před ní otevírají (anebo se za ní uzavřely). Nedoporučuju proto knížku těm, kdo by si chtěli její četbou udělat obrázek o filosofiích a autorech dvacátého století. Landgrebeho zamyšlení nad situací, ve které se filosofie "dnes" ocitá, se opírá především o Heideggera, zejména o jeho fundamentálně-ontologickou pozici. Zdálo se mi dokonce, že spisovatel čte Heideggera po převratu (ne tom nacistickém) stále optikou fundamentální ontologie, což mi přišlo o to sympatičtější, oč je mi Heideggerovo pozdnější myšlení vzdálenější. Spíše než aby Landgrebe osvětlil současnou situaci filosofie, vrhá světlo na Heideggera, jehož myšlení se ve FILOSOFII PŘÍTOMNOSTI prokazuje jako stále inspirativní a nosné. Za nejpůsobivější považuju v naší knize kapitolu věnovanou přírodě, která má podle Landgrebeho rovněž své neopakovatelné dějiny a mělo by se k ní tak přistupovat (což se dle mého i děje). Přestože je FILOSOFIE PŘÍTOMNOSTI psána střízlivým jazykem, její autor se neubránil patosu, tolik příznačnému pro fenomenologicky orientované filosofy. Nakonec se dozvíme totiž to, že filosofie se ocitá v situaci a má před sebou úkol, což nepovažuji za obzvlášť působivé. Podezírám navíc podobné filosofy z toho, že si vynahrazují neschopnost budoucnost předvídat - jak to dělá více méně úspěšně věda - tím, že zaúkolují myšlení do budoucna, aby se zabydlelo v myslitelské perspektivě, pro kterou jejich kniha rýsuje nezřetelné možnosti.

2 17.10.2022

Moc dobrá kniha, i když trpí jako tolik jiných nevyvážeností mezi historicko-kritickou částí a tou, ve které pisatel formuluje vlastní stanovisko. Schaff se vypořádává s jednotlivými sémantickými směry na základě široké erudice a hlubokého vhledu a dokáže své poznatky sdělit srozumitelně i laikovi (byť jeho text není určený pro úplně nezasvěcené). Zaujaly mě obzvlášť výklady motivů anebo příčin rozlišení na objektový jazyk a metajazyk a pisatelova diagnóza problému filosofů považujících jazyk za jediný předmět filosofie. Působivá je i kritika novopozitivismu jako idealismu; Schaff se vůbec vypořádává s naukami, jejichž východiska ani závěry nesdílí, filosoficky tak, že obnažuje jejich metafyzické pozadí a nepřiznanou idealistickou motivaci. Dlužno při téhle příležitosti podotknout, že pisatel se hlásí k marxismu. Jeho kritický osten je však obrácen i proti soudruhům filosofům z marxistického tábora, přičemž Schaffovy kritické poznámky na dobový filosofický provoz stojí za nejedno přečtení. Ačkoli druhá část knihy, ve které Schaff rozvíjí vlastní pojetí znaku a významu, není oproti té první tak výživná, přece jen obsahuje působivé postřehy a náměty k zamyšlení: jsou to především jazyková situace, rozdíl mezi rozuměním větě a srozuměním s postojem mluvčího, resp. dorozumění, jazyk jako poznávací vztah myšlení-jazyka ke skutečnosti atd. Vadilo mi, že Schaff pracuje s podle něj klíčovým pojetím poznání jako odrazu, ale výslovně odmítá k němu cokoli určitějšího podotknout a pro další výklady je jednoduše pouze předpokládá. Na to, že byl i v případě okrajovějších témat mnohem sdílnější, mi přišla pisatelova nevole přiblížit čtenáři poznání jako odraz podezřelá. Třeba zmiňuje ale leninskou teorii odrazu prostě z povinnosti.

2 17.10.2022

Považuji za nejpovedenější část knihy tu historickou, věnovanou postupně Aristotelovi, Descartovi a Kantovi. Obohatí i člověka, který je s texty a myšlením uvedených autorů obeznámený. Zůstává otázkou, nakolik se Hobzovi skutečně podařilo odůvodnit své tvrzení o tom, že věda je relativně mladý fenomén, započatý s nástupem novověku, a představuje oproti dřívějšku epochální zlom. Jsem sice podobného přesvědčení, obávám se ale, že důkladnější studie z dějin vědy by mě vyvedla z omylu. Autor neprovedl ztotožnění vědy se skutečností nejpřesvědčivěji a pořád netuším, co si pod ním mohu představit. Jeho tvrzení o pociťovaném propastném rozdílu mezi já a okolním světem mi přijde unáhlené (nestírá právě moderní věda ostrou hranici mezi mnou a tím, co považuji za od sebe odlišné?) a Hobzova kritika kritiky vědy, podle které věda a technika mají pokrucovat lidskou přirozenost, nepoctivá. Ke vztahu mezi vědou a technikou, kolem kterého autor spíše jen opatrně našlapuje, mi má pořád víc co říct Heidegger. Ale ani ten by mě nepoučil tolik jako praktikující inženýr, jemuž se nedostává v podobných úvahách zasloužené pozornosti.

1 02.10.2022

Ačkoli Sapolsky tvrdí, že se nemůže vyhnout tématu náboženství, mohl ho přejít mlčením. Ničím zásadním ani zajímavým k němu nepřispěl. Na složitou politickou realitu hledí rovněž z dálky. Ocenil bych, kdyby do úvah o chování a svobodné vůli zahrnul přiblížení biologických mechanismů, které stojí za utvářením pocitu jáství. Bez něho mi postřehy o svobodné vůli a karikatura homunkula přijdou jalové. Autorův osvícenský optimismus nesdílím, ale to je jen pocitová záležitost, v lepším případě záležitost hrubých historických zobecnění. CHOVÁNÍ je celkově skvělá kniha, kterou lze chvílemi číst jako přetlumočení klíčových výrazů fundamentální ontologie (třeba nálad) do jazyka hormonů. Jsem Pavlu Pecháčkovi vděčný za její překlad, ve kterém podržel Sapolského vstřícnost ke čtenáři, věcnost a vtip (Sapolsky je snad první skutečně vtipný autor odborné literatury; pro lepší představu si dosaďte na opačný konec tohoto pomyslného spektra Flégra). Třebaže čtu anglické texty pravidelně, tento by mi jakožto laikovi zůstal bez převodu do češtiny nepřístupný.

3 30.09.2022

I když (anebo právě proto, že) je to knížka místy otravně repetitivní a spíše historická než filosofická, doporučuju ji každému k ruce při čtení Wittgensteinova Traktátu.

2 20.06.2016

Za veliký nedostatek této (jinak velice dobře odvedené) práce považuji absenci širší interpretace Aristotelova pojetí duše. Jazykově analytická perspektiva je osvěžující, nedokážu ale posoudit, nakolik je i historicky citlivá.

17.01.2016

Udělené hodnocení má být především oceněním snahy a práce vynaložené Karlem Novotným na zmapování situace v současné francouzské fenomenologii a na přehledné, poutavé a vesměs srozumitelné uvedení českého čtenáře do té tradice myšlení, která mu není až na některé výjimky (Merleau-Ponty, Lévinas) doposud známá, v mnoha případech ani přístupná. Novotný svůj výklad zorientoval na problému, kolem kterého se víceméně celá zmíněná myšlenková (a doposud živá) tradice soustřeďuje, a sice na problému fenomenologické diference, jejž nalézá nastolený v Husserlově filosofii v podobě rozdílu mezi jevem (= nevědomý, nepředmětný prožitek) a fenoménem (předmět jevení, ono ´jako co´ se nám věci ukazují). Při výkladu myšlení konkrétních autorů se pak zaměřuje na způsoby jejich vypořádání se se zmíněnou fenomenologickou diferencí (což je ostatně Novotného výkladová fixace celého problému), vyznačuje styčné plochy, ale i místa, kde se jednotlivé koncepce jevení rozcházejí: Někdo spíše radikalizuje Husserlův koncept transcendentální fenomenologie (např. Richir), jiní ho opouštějí a obracejí se ke světu jako k základu vší zjevnosti (Patočka, Merleau-Ponty). Tím ovšem Novotného úvod získává na věcné soudržnosti a není pouhým historicky či encyklopedicky pojatým výčtem postav významných pro současnou francouzskou fenomenologii. Ukazuje se také, že označení "současná francouzská fenomenologie" není nějak regionálně závazné (vždyť Novotného výklady jsou věnované i Patočkovi nebo Belgičanovi Richirovi a je nutno podotknout, že Novotný sleduje, jak se "francouzské" fenomenologické myšlení vyprofilovalo v kritickém poměru k Husserlovi), nýbrž má svůj význam vzhledem k určitému problému (fenomenologická diference), s nímž se musí moci nějak vypořádat. Na druhé straně si neodpustím podotknout, že "současná francouzská fenomenologie" je mi na míle vzdálená a že Novotného výklad mě pouze utvrdil v tom, že nemá cenu se jí vážně zabývat. To je ovšem ryze osobní postoj, který nic nemění na faktu, že kniha O povaze jevů představuje zvládnutý a unikátní úvod do myšlení, které si své příznivce zajisté najde.

1 05.11.2012

Přepracování Filosofické propedeutiky 1 a 2. Jedná se o vůbec nejlepší "učebnici" filosofie, se kterou se český čtenář může setkat. Většina podobných učebnic bohužel trpí tím neduhem, že filosofii vykládá historicky, takže čtenář může nabýt dojmu, že filosofie jako taková je historií více méně explicitně vzájemně souvislých "teorií" či nedejbůh "světonázorů". Autoři naopak vedou výklad v pokynu věcné závaznosti filosofie, tj. v pokynu věci, o kterou ve filosofii běží a již manifestují na nejslavnějších postavách dějin západního myšlení. Filosofie je tak čtenáři zpřístupněna v kontextu vůdčí otázky po tom, co je jsoucno jako jsoucí a co mu o sobě náleží (Aristotelés), sleduje její vždy konkrétní vypracování a zásadní proměny myslitelských postojů vzhledem k ní. Autoři na druhou stranu neusilují o nic jiného než o to, aby se čtenář do filosofie vpravil, což znamená, že ho především podněcují v jeho vlastním úsilí o zvládnutí rozmanitého historického materiálu, jejž zpřístupňují z výše naznačené pozice. To je jednoduše tak, že ho nabádají sledovat věcnou závaznost a naléhavost filosofie, která není jen odosobněnou meditací, vzdálenou realitě našeho každodenního pobytu, ale která naopak podstatnou měrou (více nebo méně reflektovaně) utváří jeho specifický ráz.
EDIT po letech: Dnes zaujímám ke knize rezervovanější postoj. Že je ale ukázkou myšlení svého druhu a vybídnutím k němu, platí a spatřuji v tom její největší přednost. Nevstřícnost ke čtenáři považuji naopak za přezíravost autorů a za výsledek jejich sklonu k elitářské ezoteričnosti.

5 12.02.2011

Publikace, která českému čtenáři zpřístupňuje raného Heideggera. Tato studie není přínosná pouze ve smyslu rozšíření záběru a doplnění historického materiálu k případnému studiu Heideggerova myšlení. Ukazuje totiž pozici, z níž vyrůstají některé Heideggerovy základní fundamentálně-ontologické motivy, a rozkrývá původ heideggerovské hermeneutiky, především v pojednání o tzv. hermeneutickém výkladu. Ten vyrůstá z Heideggerovy kritiky tradičního Aristotelova pojetí logu a odhaluje temporální založení možné apofantické řeči (tj. řeči způsobilé jak k pravdě, tak k nepravdě). Čtenáři se tak nabízí možnost konfrontace až zkratkovitého pojetí logu v Bytí a času s jeho vyčerpávajícím pojednáním v Heideggerově raném díle, jako se mu nabízí možnost nahlédnutí založení motivů jako Zeug (tlumočeného nejslavněji jako prostředek - Chvatík -, náčiní - Novotný -, služba - Patočka), rozumění či výklad, nemluvě o formulaci pro Heideggera závazného motivu pravdy jako neskrytosti. Velice přínosná publikace.