panjan komentáře u knih

Velice příjemná kniha, která je unikátní kombinací historického románu, detektivky a úžasného humoru. Právě humor a vtip jsou zřejmě v knize dominantní a kupodivu i přesto se autorovi povedlo udržet román na hranici tak, aby to nesklouzl do žánru historické grotesky a zachoval si atmosféru dobrodružství a napětí. Kniha se čte velmi dobře, kdybych ji nečetl já, dalo by se řící, že se čtetla sama, důkazem budiž fakt, že jsem s ní strávil jediné odpoledne. Ještě teďˇ, když píši komentář, se musím usmívat při vzpomínce na Magistra Šebka a jeho oddanost a nezištnost.

9 08.01.2013

Těžko se zde hodnotí kniha jako taková, ono to ani nejde, protože nebyla napsána jako literární počin, nýbrž jde pouze o zaznamenání životního příběhu, ne o formu. Na mně to působilo jako kdyby to byl přepis magnetofonového pásku, na který Clapton namluvil svůj příběh, tak vypadá jeho styl. K osahu tedy. Je to docela síla. Já měl Claptona jako jedno ze slušných a seriozních muzikantů, kteří se až na pár excesů vyhnuli typickému životnímu údělu rockového muzikanta - závislost na drogách, alkoholu,..moc jsem toho o něm nevěděl. Na konec to vypadá, že byl jeden z nejhorších co se zmíněného zběsilého životního stylu týká. Trochu mně mrzí, že alba která mám docela rád, nahrával v takovém stavu, kdy byl rád, že udržel kytaru. V podstatě měl štěstí, že se dožil až dneška a možná, že se dožije ještě mnoha let, protože dospěl až kolem padesátky. Život muzikanta je úplně jiný svět, nesoudím ho a jeho muziku budu mít vždy rád.

3 30.12.2012

Už pár let jsem si chtěl o Vánocích přečíst tuto knihu, ale nikdy se mi ji nepodařilo sehnat, nebo spíše jsem se moc nesnažil. Letošní Vánoce jsem však při nakupování vánočních dárků (knih) v Luxoru na ni narazil. A bylo by hříchem za 79 Kč ji nekoupit a navíc jsem měl trochu strach, abych neurazil prozřeltelnost boží, nebo úplně někoho jiného, kdo mi ji nastražil do cesty, prostě jsem ji koupit chtěl a zároveň musel. Sháněl jsem ji, protože posledních pár let, co studuji v Praze, se mi zdá, že pod tíhou konzumu se jaksi všeobecně vytrácí vánoční atmosféra. Já se ji každé Vánoce snažím alespoň kousek někde nalézt a zdá se mi, že každým rokem je to hledání těžší. A právě Vánoční koleda mi měla v tomto pomoci, měl to být můj kousek Vánoc. Nějak tak jsem si to představoval, a Dickens má očekávání vyplnil naprosto dokonale. Vánoční koleda je velmi krátká vánoční pohádka, mravoučná představa ideálního chování lidí o těchto svátcích a vůbec. A ona vánoční atmosféra z knihy sálá tak, že byste si nad ní mohli hřát prokřehlé ruce. Nebudu se zde nadále rozplývat, bych se úplně nerozplynul, jen na závěr konstatuji, že od těchto Vánoc hodlám Vánoční koledu čísti každoročně.

10 28.12.2012

Sbírka Poových povídek je docela obsáhlá a kvalita jednotlivých příběhů kolísavá. Za nejlepší povídky považuji ty strašidelné s hororovou atmosférou a především titulní povídku Jáma a kyvadlo, povídky o hrůzostrašných maškarních bálech, Zánik domu Usherů, popř. Vraždy v ulici Morgue. Z těch méně strašidelných pak jednu z posledních povídek z prostředí blázince. Ač je tato sbírka povídek poměrně depresivní záležitostí, najdou se zde i příběhy úsměvné např.: Anděl pitvornosti. Za nejméně zajímavé považuji povídky jenž ukazují aoutorův úžas nad přírodou a vědeckotechnickým pokrokem své doby, a nebyl by to Poe, kdyby ani zde nedokázal vynechat prvky metafyziky a překrýt vše jemným závojem záhady. Avšak, jak bylo řečeno pro mně jsou dominantou této sbírky povídky hororové, zřejmě pro Poa typické. U těchto povídek dokáže Poe vytvořit atmosféru hrůzy a děsu vskutku výjimečnou. A není to žádné laciné prvoplánové strašení. Nejen, že atmosféra je budována velice poctivě a postupně, ale je zde i něco navíc, Poovo zlo. Jeho hrdinové se totiž zlí nerodí a ani zlí nejsou, Poe vidí jakýsi potenciál zla v každém svém hrdinovi a ten se projevuje kolikrát z popudu absolutní malichernosti, což je hodně děsivé samo o sobě. Autor je zřejmě fascinován lidským strachem, úzkostí a ubohostí a velmi rád se toulá těmi nejtemnějším zákruty lidské duše. A já byl na této cestě tmou lemovanou pochodněmi s mihotajícím se plamenem, maškarním bále lidských zrůdností, na pokraji jámy plné černé nicoty, pod kyvadlem nekompromisně odpočítavajícím poslední vteřiny mého života a veden za ruku Červenou smrtí, byl jsem tam rád.

2 22.12.2012

Krátké kapitoly a celkem nesložitý styl vyprávění dělají tuto knihu dobře stravitelnou, ale to neznamená, že můj knižní žaludek byl nasycen, ba naopak, zůstal téměř prázdný. Neříkám, že ten příběh není originální a zajímavý, ale mně si nedokázal absolutně získat a moc si z něho neodnáším. Absence atmosféry, roztěkanost a jakási myšlenková nejednota, odtažitost a přílišná strohost mně nedokázaly udržet v plném soustředění, a proto mi možná unikl ten aspekt, jež této knize přiřadil poměrně vysoké hodnocení.

6 22.12.2012

Velice atraktivní kniha, a to už od pohledu, díky své obálce. Je však poněkud smutné a nedůstojné formátu knihy, aby její přebal tvořlli obličeje herců, hrajících ve filmu, jemuž byla tato kniha předlohou. To, co se skrývá pod touto pestrobarevnou obálkou, je literární thiller, který je velice moderní a neméně atraktivní - sex, drogy, zbraně a smrt jakožto úplná samozřejmost. Tato kniha se až moc podobá filmovému scénáři, a pro mně postrádá nějaký silnější podtext, zde se nedá číst mezi řádky. Velmi dobrý, dobře napsaný svižný příběh, jenže trochu prázdný.

2 06.12.2012

Sportovní reportáže Oty Pavla jsou velice výjimečné a specifické. Jde o propojení beletrie a reportáže tak vkusné a přirozené, až je z toho občas pohádka. Pavlův styl je hodně přímý a jednoduchý, dalo by se říci, že tato kniha by mohla být klidně dětskou literaturou, a to nemyslím nijak zle, naopak mně tohle vůbec nevadí. Ve všech svých povídkách se autor snaží dostat až na kost a především ukázat o čem je vůbec sport, ukázat pocity sportovců, okamžiky vítězství a proher, a tohle se mu většinou podaří, v tom okamžiku mně vždy přeběhl mráz po zádech a lehce jsem se zachvěl. Reportáže Oty Pavla jsou jedním slovem kouzelné, a to i díky tomu, že se nebojí sáhnout pro nějaké to kouzlo a nadpřirozeno, díky čemuž opravdu jeho povídky dostávají pohádkový nádech.

3 03.12.2012

Pokračování unikátního dílka Na plechárně se sice odehrává ve stejných kulisách jen s malými obměnami v obsazení, nicméně atmosféra je docela odlišná.Vytrácí se bezstarostnost, pohoda a Steinbeck nechává Plechárnu sklouznout do deprese a pana Doktora do existencionální životní krize. Tím, čím byl první díl zcela výjimečný, druhý díl už tolik neoplývá, to ovšem vůbec neznamená, že jde o špatnou knihu, je jen jiná. Steinbeck se zde pouští trochu hlouběji a dílo tím trochu ztěžkne, ale s jeho krásně jednoduchým stylem toto vůbec nevadí. Navíc problém pana Doktora se mu povedlo vyobrazit brilantně až opravdově a ke konci se opět celá plechárna semkne, aby Doktorovi pomohla. A nejpřekvapivější je na tom celém asi Hazel, sice se nestane prezidentem, ale nakonec je to on, ten který se ptal a nikdy nechtěl znát odpovědi, který má největší zásluhu na dobrém konci, a ten je naprosto dojemný. Asi se budu opakovat, ale i z téhle Steinbeckovy knihy čiší čistá láska k obyčejným lidem, pochopení a pokora. Jedna z knih, které se mohou směle nazývat krásnými, k nimž samozřejmě patří i Na Plechárně.

Docela syrový a autentický dokument, který je zpovědí jedné feťačky. A jeho síla je právě v jednoduchosti a přímosti. Kdo se chce něco dozvědět o světě drog a narkomanech, nechť se vykašle na různé přednášky a zprostředkované zkušenosti a přečte si právě toto. Z této knihy lze dobře porozumět tomu, jak se z člověka stane chodící smrtka, okolnostem takového pádu, prostředí a vlivům, které k tomuto vedou. Kniha je to určitě šokující, a kvůli tomu se z ní stal bestseller, jenže ona nechtěla šokovat, nýbrž pouze ukázat realitu jednoho světa. Tato kniha měla být mementem a odstrašujícím příkladem a také pomocnou rukou, kterou autorka nabízí všem mladým lidem, kteří chtějí unikat od problémů a reality, k čemuž se jím zdají být drogy dobrým řešením.

5 12.11.2012

V předmluvě píše Steinbeck toto: "A možná, že to je způsob, jak napsat tuhle knížku - tak, že ji člověk otevře a nechá příběhy, aby do ní vstoupily."
Jinde píše: "Posledně sme chtěli dělat mejdan za každou cenu, jenomže tak se dobrej mejdan dělat nedá. Musíme ho nechat, aby jako přišel von sám k nám."
A to je to, co tuto knihu mimo jiné velice dobře charakterizuje. Když ji člověk čte, říká si, jak jednoduché a prosté je psát o jednoduchých a prostých věcech, jenže ono to tak není, a v tom je právě Steinbeckovo mistrovství. Plné lásky a čistého citu, humorné samo o sobě, ale humor není prudký a třeskutý, nýbrž velice jemný a spoluutváří podstatu této novely. Tato kniha rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co kdy vzešlo z mistrova pera.

Tak jsem se konečně dostal k symbolu americké meziválečné literatury, a jsem tomu rád. Velký Gatsby i Poslední magnát jsou psáni rukou velkého spisovatele, jehož styl je velice vyzrálý a samozřejmý. Zřejmě i proto se kniha čte velice snadno a příběh přirozeně plyne, a je jedno kam. Necháte se prostě unášet, a ani vám nevadí, že Poslední magnát je příběh nedokončený. Fitzgerald se v Gatsbym snažil ukázat prázdný život vyšších vrstev společnosti, pozlátka a třpytky vlající ve vzduchoprázdnu, což udělal s grácií hodnou svého jména, navíc dal Gatsbymu ještě další rozměr, když ho vehnal do spárů lásky. Teď už chápu, proč je Fitzgerald v každé učebnici literatury.

3 06.11.2012

Strážce sadu je jeden velký popis, a to jak je u McCartyho zvykem, jde o popis polorozpadlých domů, pochybných existencí v otrhaných hadrech, nevlídného počasí, světa v beznaději. Příběh veškerý žádný, ale o tom ta kniha není. Ten popisný styl, pro který bude později McCarthy nezaměnitelný, je zde přiveden málem k dokonalosti. Jakoby si autor trénoval a vybrušoval styl pro pozdější slavnější díla. Já v podstatě ani netuším o čem to celé mělo být, a ani v nejmenším mi to nevadí, protože McCarthy dokáže danou situaci popsat tak dokonale a do nejmenších detailů, že ona scéna vám doslova vyvstane před očima velmi realistická a v plných barvách. A v podstatě jen kvůli tomu se mi ta kniha líbila, vstupoval jsem do autorova předapokalyptického světa a jen se rozhlížel, a to mi úplně stačilo.

5 24.10.2012

Klub rváčů to je prostě nářez, který s na vás přivalí jako velká voda, zastine vás zcela nepřipraveného. Zkratkovitý, strohý, jakoby roztržitý styl fuguje přesně tak jak má, nenechá vás vydechnout. Tento styl je poplatný příběhu, který je tvrdý, temný, drsný. Možná, že se Palahniuk touto knihou trochu naváží do moderní konzumní společnosti, možná, že ten příběh žije ve vlastním světě podle pravidel Klubu rváčů, každopádně je hodně provokativní a svérázný. Palahniukův svět je krutým místem, ale stojí za to do něho na chvíli vstoupit a odejít s pár modřinami a šrámy.

13.10.2012

Přidávám se k hlasům těch uživatelů, kteří nejdříve viděli seriál a pak sáhli po knižní předloze. Na jednu stranu toho lituji, protože seriál knihu úplně kopíruje a v knize toho moc navíc neni, na druhou stranu mi to pomohlo se v knize a v množství postav snadno orientovat. O této knize zde bylo už řečeno mnohé, a s většinou mohu souhlasit, ovšem nepřidávám se na stranu těch nadšenců používajících ve svých komentářích jen samé superlativy, těšíc se na to, že zhltnou celou serii a modlíc se za to, aby autor nikdy nezemřel. Jsem rád že jsem se s tímto bestsellerem setkal a mohl si na něj utvořit nějaký názor, ale další díly už číst nehodlám, nicméně na další díly stejnojmeného seriálu se těším.

09.10.2012

Barnes si vybral ke zpracování otřepané téma milostného trojúhelníku, ale dokázal zaujmout nápaditým, svěžím a vytříbeným stylem. Autor během příběhu zcela mimoděk klade čtenáři otázky, a tak z něho udělá součást své knihy, a já byl polichocen, že mně Barnes pozval do svého světa. Jak je zřejmě u autora zvykem, u knihy si docela zapřemýšlíte a musíte se občas hodně soustředit, abyste neztratili nit autorových myšlenek. Možná právě na úkor tomu sofistikovanému stylu vyprávění, jsem zde postrádal nějakou sjednocující atmosféru. Zapomněl jsem na humor, ten zde najdete také, a když už ho najdete, určitě se i zasmějete.

2 24.09.2012

Jedna z mála knih, kde je kladen výjimečný důraz na prostředí, ve kterém se odehrává děj románu. Jeho barvitý a obrazný popis je nejsilnější devizou této knihy. Když otevřete Živou vodu, vydáváte se na toulky provensálským venkovem, do kopců kde lehký vánek ohýbá stonky planě rostoucích bylin. V kontrastu s touto poetickou krajinou Pagnol rozehrává příběh lidí sobeckých, pokryteckých, lhostejných k osudům jiných. A ani tento příběh se nenechá zahanbit dokonalou provesálskou krajinou, je promyšlený, vše krásně zapadá do sebe, a na konec se uzavře do kruhu. Krásné to čtení.

8 19.09.2012

Tímto dílem ke mně Puškin promlouval asi takto: Tak jsem vám řekl, jak se to všechno stalo, prostě jsem to sepsal a tady to je. Máte tam lásku, násilí, a okořenil jsem to dokonce i jedním soubojem na život a na smrt, co chcete víc.
Puškin zcela nezúčatněně vypráví příběh, který by ani nemusel být jeho dílem. Ano je tam láska, ta v díle spisovatele romantismu nesmí chybět, ale je tam, aby tam byla, zcela bez emocí. Stejně tak zmiňovaný souboj, trošku se pohádali, ale nijak moc, a tak si to šli vyřídit k řece, a ještě ke všemu to oba přežili. Tento souboj je pro dílo zcela charakteristický, Puškin nic nedotáhne do konce, všechno jen tak, aby to náhodou nebylo moc dramatické a strhující, ale takové by právě romantické dílo snad být mělo. A je to s podivem, protože sám Puškin zemřel v souboji, kde šlo o ženu. To, čím Dostojevskij překypuje - emocemi a citovými zápaly, to Puškinovi v jakékoliv míře chybí.

1 19.09.2012

S každou další knihou Pavla Chrastila ubývá vzpomínek na Jana Wericha a jeho rodinu, a přibývá vzpomínek na vlastní mládí a vlastní zážitky, což je trochu škoda, protože tuto knihu jsem si kupoval především kvůli Werichovi. Ne, že by autorovy vzpomínky a příběhy nebyly zajímavé, prostě tam chybí Werich. V autorově vypravěčském stylu a vůbec v jeho celkovému přístupu je velmi cítit vliv Jana Wericha. To co není o Werichovi, je jeho slabším odvarem v podobě Pavla Chrastila. (Promiňte mi časté užívání jména Jan Werich, v případě Jana Wericha prostě nemohu použít jakéhokoliv zástupného zájmena.)

21.08.2012

S každou další knihou Pavla Chrastila ubývá vzpomínek na Jana Wericha a jeho rodinu, a přibývá vzpomínek na vlastní mládí a vlastní zážitky, což je trochu škoda, protože tuto knihu jsem si kupoval především kvůli Werichovi. Ne, že by autorovy vzpomínky a příběhy nebyly zajímavé, prostě tam chybí Werich. V autorově vypravěčském stylu a vůbec v jeho celkovému přístupu je velmi cítit vliv Jana Wericha. To co není o Werichovi, je jeho slabším odvarem v podobě Pavla Chrastila. (Promiňte mi časté užívání jména Jan Werich, v případě Jana Wericha prostě nemohu použít jakéhokoliv zástupného zájmena.)

21.08.2012

Název: Vědomí konce a na přebalu zpustlý vagon na neméně zpustlé trati, který už nikam nepojede, vedle značka s nápisem Dead End. Tohle není lehké čtení už od pohledu. Jen co přečtete prvních pár stránek, je vám jasné, že přebal knihy nebyl zvolen náhodně a že máte co dočinění s panem Autorem. Příběh je vyprávěn retrospektivně tak, že hlavní hrdina se ohlíží zpět za svým životem, hledá a pitvá, snaží se pochopit svou minulost, jenže má zásadní problém, a to je jeho vlastní paměť. Zjišťuje, že jeho vzpomínky jsou zkresleny proudem času a že jeho paměť si je přibarvuje, tak jak se jí hodí, a tak, aby neodporovaly momentální stavu jeho existence a jiná paměť neexistuje. On Barnes má všeobecné problémy s pamětí, a to nejen s pamětí jednotlivce, ale i s všeobecnou historickou pamětí, ani jedna z nich podle něho nemůže být objektivní. Prostřednictvím svých hrdinů říká, že historie jsou lži vítězů, nebo sebeklam poražených. Jinde tvrdí, cituji: "Historie je ona jistota v bodě, kde se stýká nedokonalost paměti s nedostatečností historických pramenů." Jeho hrdina se s vědomím konce snaží poznat sám sebe, jenže se mu nedaří najít ve svém životě nějaký smysl, a na stará kolena zjišťuje, že ideály jeho mládí se rozplynuly, že prostě přežil svůj život. Barnesova kniha je protkána pochybnostmi o základních aspektech lidského života, o vnímání sebe sama. Vpodobě sebevraždy jeho kamaráda se zde setkáte s exitenciální filosofí, a to v nemalé dávce. Celkově je tato kniha dosti filosoficky zaměřená, ale to neznamená, že se nedá přečíst za jedno odpoledne, dá. Musím se přiznat, že některé pasáže jsem musel číst víckrát, abych je byl sto pochopit, a pokud bych měl odpovědět na otázku o čem to vlastně celé je a jakou to má pointu, a snad i díky konci, který je zcela otevřený, asi bych po dlouhém přemýšlení odpověděl zcela jednoduše: nevím, ale bylo to hezké.

7 20.08.2012