panjan komentáře u knih

Zajímavá, zvláštní a netypická autobiografie. Fakta, která jsem si z této autobiografie zapamatoval: Hereččino jméno, život s Bergmanem a dcera, jejíž jméno už jsem zapomněl. Život, který je předmětem této knihy, není totiž ohraničen vnějšími fakty a událostmi, nýbrž vnitřními stavy pocity a proměnami. Liv Ulmannová užívá kombinovanou formu deníkových zápisků ze současnosti a vzpomínek z dětství, jež knihu dělá trochu nepřehlednou, však zajímavou. Proměny Liv Ulmannové dospějí k životnímu poznání, že pochopit sama sebe, být sama sebou, neohlížet se a nedívat se moc daleko před sebe, je to co dělá její život vyrovnanější a šťastnější a každodennější.

Město v slzách, není pro mne slabší Seifertovou sbírkou a dle mne je neprávem shozeno do modrých čísel. Ona už to není čistá milostná a životní, v podstatě nezávadná lyrika, ale lze zde cosi vyčíst o autorově politickém a sociálním smýšlení, které nemusí být v dnešní době zrovinka v kurzu.

má nejoblíbenější : Modlitba na chodníku

3 11.08.2013

Až na pár povídek, které jsou úsměvné, jsou ostatní docela věrné názvu knihy. Volání divočiny je v každém z nás, sic čím vyspělejší živočich, tím sblabší, ovšem o to více rozumu na to, přemýšlet o něm. Jack London se ovšem o žádné takové polemiky nepokouší, on je od toho, aby zobrazil syrovost a nevyhnutelnou opravdovost tohoto hlasu a v tom tkví genialita aljašských povídek. Nic povznášejícího to rozhodně není, o to je to krásnější.

7 15.05.2013

Odpusťte mi milí knihomoli, ale protentokrát se zdržím nějakého zásadního hodnocení knihy, a to z toho důvodu, že si knihy natolik vážím, než abych stvořil nějaký patos ji absolutně nehoden. Nebo stručněji řečeno, nemám dost odvahy se k ní vyjádřit a taky jsem líný zpětně se zamýšlet a napsat něco smysluplného, vyberte si. Mohu řící jen toto: člověk si v daný moment málokdy uvědomí, které životní události, lidé a knihy měli na jeho život a uvažování zásadní vliv, když jsem četl Zdroj, věděl jsem, že je tato kniha v mém životě zásadní.P.S:: Knihu jsem měl půjčenou z knihovny a trochu jsem ji poničil, omlouvám se proto dalšímu čtenáři, který bude mít tu čest čísti ji po mne, neudělal jsem to se zlým úmyslem.

4 13.05.2013

Knihu jsem četl už podruhé a k jejímu opětovnému přečtení mně inspirovala kniha "Ten, kdo stojí v koutě", jež je této velice podobna, ba dokonce myslím, že Salinger byl Chboskému inspirací. Už jenom ty podobné názvy a zájmeno KDO.
Toť ovšem jen můj nicneříkající a možná mylný postřeh. Už dlouho jsem neměl takový problém dokopat se k tomu, abych napsal komentář ke knize. Nejraději bych napsal komentář zde na DK asi nejfrekventovanější - kniha se mi líbila, doporučuji přečíst. Takže si tohoto komentáře velice važte, protože ho provázely nesnesitelné porodní bolesti a autora to stálo dosti přemáhání a nechuti se o svůj názor na knihu podělit. Tedy proč nejvyšší hodnocení? Ono je to prosté, ta kniha je hezká.

4 25.04.2013

Tuto knihu bych si dovolil přirovnat k Salingerovu "Kdo chytá v žitě." A našel bych tam i paralelu k nedávno čtenému "Utrpení mladého Werthera," pokud to není moc odvážné srovnání. Zmiňované knihy zobrazují mladé citlivé a vnímavé lidi, kteří hledají své místo ve světě a snaží se porozumnět především lidem kolem sebe. Chboského kniha je čtenářsky atraktivnější, srozumitelnější, celkově moderněji pojatá a přístupná mladším čtenářům, ovšem nezpůsobí tak hluboké pohnutí a zaujetí jako dvě srovnávané klasiky. No ač to bude znít vůči knize docela nepatřičně, obsahuje i skvělý soundtrack. Všudypřítomná Asleep od Smiths a nekoneční FleetwoodMac k příběhu pasují a navíc se jedná o mé kapely z oblíbených.

4 15.04.2013

Totem, tabu i vtip jsou hezkou ukázkou Freudova uvažování a vhledem do psychoanalýzy jako takové. Při čtení jest nutno počítati s tím, že Freud může být genius, který se mýlí. Ono totiž snažit se pouze vlastním myšlením a uvažováním pochopit podstatu lidského chování a myšlení je nejen neskromný cíl, ale i vaření z vody. Většina toho, co zde Freud prezentuje jsou hypotézy, jak sám přiznává. Nicméně tyto hypotézy mají svoji logiku a dávají docela smysl. Až k závěru jsem Freuda dokázal sledovat a možná i chápat, ale jeho řešení oidipovským komplexem jsem pochopit nedokázal, přišlo mi moc jednoduché a rychlé odvozovat podstatu chování člověka právě z tohoto. V podstatě je to kniha nesmírně zajímavá, ale jediné její využití vidím v léčbě psychicky nemocných jedinců. Sranda být musí, ale k čemu nám je teorie vzniku smíchu na základě rozdílu energií v našem nevědomí, když to není vtipné?

1 11.04.2013

Neskonalá impotentní nuda.

27.03.2013

Už z názvu je patrné, že tato publikace bude mít cosi společného se Sigmundem Freudem, to jsem očekával, ale že tím pojidlem bude nit z pavučiny předená a téměř průsvitná v podobě pár Freudových myšlenek, kterých je zde velmi poskrovnu, jsem čekal už méně. Možná je cennější tím, že je životem a dílem Freuda inspirována, což bohužel nemohu tolik docenit, protože s jeho dílem jsem se ještě nestihl seznámit.
Kniha to není veselá, ba je opakem tohoto slova v jemu podobných jako jsou štěstí, láska, spokojenost, víra, jasný směr, či cíl, slunečný den, pivko a cigáro, nejasná blaženost a pocit smysluplné existence alespoň chvilku. Ono hledat smysl v nesmyslnosti je samo o sobě paradoxní a nesmyslné a nemyslím, že by se o to Smilevski snažil, protože pak by si sám podkopával nohy. Ale snažil se, snažl se hledat, tápat, odkrývat a ukazovat. Někdy se mu to vedlo více, někdy méně. Například v prostředí blázince, kdy se snažil postihnout rozdíl mezi těmi "bláznivějšími" a těmi "normálnějšími" si na svá bedra naložil úkol nelidský, hodný snad pouze blázna. A snad mně a dalším zasvěceným bláznům to mohlo být poněkud srozumitelnější a pochopitelnější, ale i pro nás to bylo dosti zjednodušené a strohé, nemluvil mi přímo z mé nemocné duše.
A proč tedy ty čtyři hvězdy na nebi zářící? Protože Smilevski je blíž! Mně? Pravdě? Pánu Bohu? Duši? Tělu? Člověku? Psímu lejnu? Andělskému prdu? Tlumenému zvracení v koutě?

Citace: "Vyšší, nebeský smysl hledá ten, kdo byl zbaven pozemského smyslu, smyslu každodennosti."

3 20.03.2013

Knihu jsem si zakoupil spolu s datlovými koláčky od jakéhosi potulného prodavače, jež spílal materiálnímu světu velmi tichým hlasem plným pokory, avšak jeho zjevně hmotné datlové koláčky byly naprosto výtečné. Kniha se mi znelíbila už první větou (když nepočítám obálku), cituji: "Pokud chcete opravdu získat vládu nad svým osudem, MUSÍTE pochopit reinkarnaci a její zákonitosti." Prostě musíte, jinak jste ztraceni na věky věků. Ta kniha se tváří jako jediná absolutní pravda. Nenabízí, nýbrž nutí. Navíc ještě ke všemu si troufá tvrdit, že vědecky vysvětluje pravou povahu reinkarnace, což je dost troufalé na to, že je celá o duši. Z těch všech vědeckých opodstatnění se dozvíte to, že duše je zcela nezávislá na těle, a to v mnoha formách. V historických bajkách, v rozhovorech a úvahách, v tom všem pouze toto. Hlásání oproštění se od materiálního světa, je hezké, ale já ještě nikdy neviděl duši, které by bikiny slušely, tak jako leckteré dvacetileté studentce.Takže pokud budete zlobit, bude z vás prase, pokud se všemohoucímu znelíbíte ještě trochu více, stanete se otravným hmyzem na zadnici tohoto tvora a kdo z vás klesne hlouběji, bude mu zřejmě přisouzena úloha vegetace, která jednoho krásného dne projde zažívacím traktem toho nebohého živočicha, jež klidně může být vaše babička.

2 12.03.2013

A je jedno, že volil Schwanzenbergera, protože napsal knihu, která jediným zaručeně funguícím antidepresivem.

1 09.03.2013

S panem Goethem jsem měl tu čest poprvé a nevěděl jsem vůbec co očekávat. A tak to ze začátku vypadalo na typickou romanci, jež vám roztrhá srdce na hadry a přesto zůstane celé. Tak jsem se podíval na konec, ne abych zjistil, jak to celé dopadne, ale kolik stran mně čeká. Téměř pouhých sto. Což bych snadno strávil i kdyby šlo o typické dílo romantismu. Jenže, čím vyšší čísla se ukazovala v dolních rozích stránek, zjišťoval jsem, že kýčovitý zápal citu a horoucí nenaplněná láska nejsou hlavní myšlenkou Goethova díla. V osobě mladého Werthera jsem se setkal s vnitřní rozervaností, životní nejistotou ve snaze pochopit svět kolem sebe a sebe samého a samozřejmě s nemožností a neschopností to všechno unést. Werther je člověk. A Goethe humanista. A v Geothem je velký kus Werthera.Kromně humanismu, lze nešťastném mladíkovi vycítit i subjektivismus ikdyž podle mne nijak moc vyhraněný. Nedá mi to a neodpustím si nesrovnat Goetheho s T.G. Masarykem, s jehož myšlením jsem se v poslední době setkal. Oba byli humanisté a pan Prezident Goetheho v hovorech s Karlem Čapkem chválí, pokud si vzpomínám. Masarykův humanismus je více uvědomělý a rozumový, Goetheho humanismus je více humání, ve Werthrovi říká v podstatě: nevím, nechápu, jsem ztracen a tak to je, klade prostě větší důraz na cit. Hodnotím vysoko, protože jsem se trochu ve Werthrovi našel.

12 06.03.2013

Nejen samotné hovory s TGM, ale i mlčení s TGM, jiné kapitoly včetně komentářů současníků, článků z novin a samotných postřehů Karla Čapka, Pisatele, vydávají velice komplexní obraz této z nejdůležitějších osobostí českých dějin, ač podle mne trochu stylizovaný. TGM byl jedinečným, až obdivuhodným charakterem člověka. Nemíním tu vyjmenovávat všechny povahové vlastnosti, byly by pouze kladné a udělaly by dojem dokonalého člověka, což s veškerou úctou k jeho osobě není možné. Mně především zaujala jeho nedostižná vzdělanost a obrovský přehled a zájem. Z této knihy vyplývá, že by Masaryk byl člověkem uceleným s jasným názorem na svět, jdoucí za pravdou, jehož hlavnímy motory jsou láska, humanita a demokracie,tomu věřím a to je krásné, ale pochybuji, že by zde nebyl ani stín pochyb, ale to už podle mne ona stylizace. Chtěl být vzorem pro svůj národ a určitě byl a snad i stále je, ikdyž to tak nevypadá. Národ ho své doby miloval, a vážil si ho, což dakazují stále živá oslovení Starý pán, tatíček Masaryk, ale nebyl respektován pouze doma, viz. oslovení Great old man of Europe. Také věřil v pokrok a demokracii, to byla vize pro kterou žil a se kterou i zemřel, ale předvším věřil v Boha a nesmrtelnost duše, takže pokud sleduje to co jsme udělali s jeho odkazem a kam nás zavedl pokrok, nejspíš se dost trápí.

3 27.02.2013

Když mi není dobře, mám takovou sebedestruktivní tendenci, zahrabávat se ještě hlouběji, místo abych si pustil něco veselého, sáhnu vždy po Nirvaně. Tentokrát mi bylo dost špatně a samotná hudba už nestačila, dojel jsem si tedy do knihovny pro tuto knihu, kterou jsem měl v plánu si přečíst již delší dobu. Nutno podotknout, že ten samý den jsem si vytisknul Curtův dopis na rozloučenou a vylepil si ho na stěnu vedle jeho plakátu. Šílenost, bylo mi fakt blbě.
Měl jsem pocit, že Cobainovi alespoň trochu rozumím. Že jsem na chvíli pochopil to zoufalství, tu vidinu nesmyslnosti všeho kolem sebe, beznaděj. Možná trochu a na chvíli, protože každý máme svůj svět, který nikdo se sbevětší empatií pochopit nedokáže, už jen proto, že vše se nedá dobře pojmenovat a vyjádřit slovy, a tak si v textech Kurta Cobaina každý promítáme ten svůj.
Cobain byl fyzicky a dle mého i psychicky nemocný člověk, který byl povětšinou na všechno sám. Na jednu stranu lze proto jeho postoje a konečné řešení pochopit, na druhou stranu utíkal celý život, až utekl. Jen nesoudit a slepě neobdivovat.
Když je něco Těžší než nebe, nedá se to unést.

8 24.02.2013

Když lidi kolem sebe dokážeme nazývat idioty a máme úplně jasno o tom, jak funguje svět kolem nás a dokonale mu rozumíme, pak nutně sami musíme být idioty žijícími ve valstním omezeném světě. Jak jednoduše to zní, tak těžké je často si to uvědomit.Příliš nekomplikovaný i jazykově poměrně nenáročný, možná díky autorčině stáří moderní, krátký, výstižný až schematický příběh je podnícen právě zmiňovanou myšlenkou. Autorce nechybí vtitp ani ironie, protože celá kniha je v podstatě ironií, nedá se jí uprít ani lehkost a um. Osobně mně potěšila i písmena svou velikostí připomínající ta slabikářová.

6 17.02.2013

Jeden den jsem přečetl za dva dny. Z toho první večer jsem se trochu opil laciným vínem a při čtení poslouchal jakýsi výběr se všeříkajícím názvem "romantic love songs." Ten výběr nestál za moc, protože kdosi si troufl předělat Claptonovu Tears in Heaven, myslím, že to zpíval nějaký ženský sbor. Nechápu.To může udělat jen někdo, kdo Tears in Heaven nemiluje a nechová je v nábožné úctě. Prostě jsem potřeboval vypnout a na chvíli se zasnít, budiž mi odpuštěno.
Střízlivě tedy: Velmi dovedně, lehce s jistou dávkou vtipu napsaný romantický román. Klišé a kýč? Trochu, možná. Sentiment a melancholie, od každého kousek. Jenže ono to není úplně laciné a povrchní, dá se v tom něco najít. Sorry (pasteete), promiň kamaráde F. M. Dostojevskij, ale otázky vinny a hříchu a podobné trivální záležitosti lidské existence nelze řešit každý Jeden den.

5 15.02.2013

Shrnout dějiny a kulturu židovského národa na 130 stránkách? To bylo první, co mně udivilo, když jsem vyndaval knihu z knihovny. Ale jelikož šlo o mé první bližší seznámení s tímto tématem, stručnost jsem docela uvítal. Na velice obšírné seznámení a s židovskou mentalitou, kulturou a historií, to mylísm docela stačí . Sám bych mnohem více uvítal příblížení ducha židovského národa a celkově židovské mentality oproti například jménům a významným osobnostem a různým faktografickým ůdajům. Ale uznávám, že pokud šlo o ono stručné přiblížení a navození dalšího zájmu o dané téma, pak jsem nadmíru spokojen a doufám, že základní znalosti a pojmy jsem pochopil a pochytil, čímž idea autorů budiž naplněna.

1 06.02.2013

No fuj! Pani Jelinek(ová). Takhle hezky, cynicky a stroze degradovat lásku na materialismus. Brát iluze a nadějě umíte tak, až se z toho zvedá žaludek.
Pokud je červená knihovna jedním extrémem a symbolem nereálného snění, utopie a kýčovité romantiky, pak tato kniha je jejím naprostým opakem. A ani jedno se mi nelíbí. Nemám rád extrémismus v jakékoliv podobě, proto i zde bych volil, něco mezi. Samozřejmě, že život nejde jen prosnít, ale také ho nelze pouze prožít. Po přečtení tohoto díla mi nebylo moc dobře, ale hodnotím čtyřmi hvězdičkami , právě pro ten pocit a ten pohled a v skrytu duše doufám, že se autorka pouze pokusila kritizovat opačné postoje, že prostě tato kniha není vyjádřením její životní filosofie, protože si nedokáži představit, že by někdo s takovouto vizí světa mohl žít, či přežívat tak, aby pro něho život nebyl pouhým přežíváním a čekáním na smrt. Hnus, beznaděj, bezbožnost v jakémkoliv slova smyslu, ponížení lidské bytosti na animální úroveń, vaječníky a děloha, jež vám zajistí vlastní byt a čisté záclony. Klenot černé knihovny, který stojí za přečtení a za tu námahu představit si na chvíli svět bez duše. Přečtěte a spalte, nebo vraťte do knihovny co nejrychleji to půjde.

6 06.02.2013

McCartyho opus magnum není lehkým čtením. Sutree je trochu jiný než, než díla, díky kterým jsem McCartyho začal číst. McCarthy se proslavil jinými díly a teď se vyá i jeho ve spěchu napsaný seznam na nákup, ikdyž z toho nákupu přinese jen polovinu věcí, ale má na to už věk. Já patřím mezi jeho obdivovatele, ale určitě nejsem obdivovatelem nekritickým a slepě uctívajícím vše, co vzešlo z autorova pera.
Důvodem, proč se posledně vydaná McCartyho díla dostávají zde na DK do modrých čísel, je asi zřejmě to, že ačkoliv nepostrádají typický mccarthystický nihilismus, ani jeho typický styl barvitého líčení, který je pro mně naprosto výjimečný a nezaměnitelný, postrádají větší příběh a nějaké definitvní myšlenky. Oč je zde upozaďován příběh, tím více se jde do hloubky a tím větší je prostor pro iracionalitu a pocitové vnímání světa.
Sutree je výstavní ukázkou onoho mccartthyovkého nihilismu, a ten je cítit ze všech McCathyho děl právě zde nejvíce. Pokud máte zrovna náladu se se Sutreem utápět v beznaději, v životu beze smyslu, pokud na chvíli přijmete McCarthyho pravidla, knihu si užijete, a to také a především kvůli Mccartyho jazykové zručnosti, mnou vynášené do nebes. I přes všechen cynismus a pesimismus, je i tato kniha o lásce. Sutrree je dobrák, kterého by pohledal.
Pro představu a navození atmosféry přidávám citaci z prologu knihy, ze kterého mi bylo dosti špatně.

Citace:
" Zde v ústí přítoku se pole svažují až k břehům a v bohaté náplavě bahna zbrázděného v deltu se obnažují ukotvené kosti a hrůzný odpad, změť rozlámaných beden, kondomů a ovocných slupek. Staré plechovky, sklenice a poničené artefakty z domácností, jež se vynořují z fekální bažiny těch rovin jako památná místa v nezmapovaných údolích předčasné demence."

6 29.01.2013

Ideály humanitní jsou filosofickým dílem, ale ne nijak moc těžkým. Vzhledem k tomu že jde o knihu poměrně útlou a téma nepoměrně širší, stručnost a povrchnost jsou zde na snadě. Masaryk se ve svých přednáškách zabývá kritkou a úvahami nad všelikými myšlenkovými směry, filosofiemi. Ve své podstatě je kritizuje všechny pro jejich radikálnost a extrémismus, sám by si z každého vybral to nejlepší a v každém vidí kus pravdy. To co všechny Masarykovy úvahy spojuje, ať už jde o zmíněnou kritiku filosofií, nebo úvahy o politice a národu, je v podstatě titul knihy samé - ideály humanitní a humanita, nebo použijeme-li krásného českého slova, jako sám autor - člověckost, člověčctví. To jest to, na čem Masaryk staví své myšlenky.
Dílo velmi překvapí svou nadčasovostí a srozumitelností i pro dnešního čtenáře a mělo by být povinnou četbou pro české politky, pokud ještě umějí číst. Měl-li bych si udělat obrázek o T. G. Masarykovi na základě pouze a jen tohoto díla (protože jiné jsem nečetl), musel bych říci, že byl člověkem obvzláště moudrým, morálním, laskavým, vzdělaným a k funkci 1. prezidenta Československa navýsost kompetentním. Byl velmi vzácnou osobností našich dějin, a jeho odkaz je třeba znát a ctít. Je to můj nejoblíbenější prezident, za něho se mi žilo nejlépe.

3 29.01.2013