parxel
komentáře u knih
Deset malých černoušků
Agatha Christie
Deset malých černoušků jsem četl v rámci čtenářské výzvy 2022. Přestože detektivní příběhy moc nevyhledávám, tak tento mne v několika ohledech zaujal. Jednak povahou vyšetřovatele, kterým nebyl žádný nadaný všeumětel typu Hercul Poirot, ale spíše sbor dobrovolných hasičů. A za druhé rozuzlením, ke kterému dochází jakoby náhodou "post mortem" a nese ve stylu vzkazu v láhvi. :-)
Celkově "Deset malých černoušků" předčilo má očekávání. Knihu doporučuji a to nejenom v rámci čtenářské výzvy.
Lovci mamutů
Eduard Štorch
Tuto knihu jsem četl před mnoha lety na základní škole a moc se mi líbila. Po letech jsem se k ní vrátil se svými dětmi a světe div se, Lovci mamutů předčili v poptávce dokonce i Asterixe a Obelixe. A to už je co říct!
Navíc z dnešního pohledu je kniha úžasně nekorektní. A její čtení výrazně přispělo k mé duševní pohodě. :-) Zkrátka tuto knihu považuji, za takový malý a nenápadný poklad v knihovně. Za mě plný počet hvězd.
Hana
Alena Mornštajnová
Hana je smyšlený román zasazený do nedaléké minulosti do období okolo druhé světové války. Pro mne to zárověň byla první kniha od Aleny Mornštajnové.
Přestože události vylíčené v knize byly ve své podstatě dost drsné, tak mi přišlo, že hl. postavám se nakonec se svým těžký osudem podařilo více méně vyrovnat. A to beru jako hlavní poselství této knihy.
Jedinou výtku bych směřoval k závěru, který mi přišel uspěchaný. Měl jsem zkrátka pocit, že jsem se s postavmi nestihnul pořádně rozloučit.
Za mne krásná a vzhledem k tématu citlivě pojatá kniha.
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
Slepá mapa je vícegenerační román, který se odehrává v pohnutých letech naší minulosti. Osobně mám pro tento druh příběhů trochu slabost. V tomto směru Slepá mapa splnila mé očekávání a pocitově se mi líbila více, než jiné romány od této autorky.
Dlouho jsem přemýšlel co mi tato kniha dala, protože její "poselství" není vůbec jednoduché. Stejně tak postavy nejsou černobílé. Za sebe bych asi řekl, že mne nejvíce překvapil vývoj hlavních i vedlejších postav. Znovu jsem si uvědomil, jak je někdy obtížné zachovat si odstup a umět rozlišit, na které straně se nachází světlo. V tom jsou postavy Aleny Morjnštajnové zajímavé, protože ukazují, jak je snadné sejít z cesty.
Za mne je Slepá mapa velmi zdařilá kniha. Dávám čtyři hvězdy a těším se na další příběh od této autorky.
Jméno růže
Umberto Eco
Dnes tomu už asi málokdo uvěří, ale když Jméno růže (ve své filmové podobě) poprvé přišlo do kin, tak bylo označeno jako film mládeži nepřístupný. To samozřejmě pouze zvyšovalo můj zájem o tuto knihu a současně jí to dávalo jedinečný lesk určité nedostupnosti. A protože kniha samotná byla pro mne v té době příliš obtížná, musel jsem si na ni ještě několik let počkat.
Na střední jsem Jméno růže konečně přečetl a poodhalil roušku tajemství, která pro mne tuto knihu do té doby zastírala. Při jejím čtení jsem se cítil podobně, jako když Vilém s Adsem vstoupili do knihovny a postupně odhalovali její tajemství. Zkrátka ta středověká atmosféra, to tajemno a všechno kolem, na mne doslova dýchalo z každé stránky.
Tento rok jsem se ke Jménu růže v rámci čtenářské výzvy opět vrátil. Kniha už pro mne sice není zahalená tím obtížně vyjádřitelným závojem tajemství jako kdysi, ale ono to vůbec nevadí. Jméno růže je totiž nadčasová kniha, ke které se mohu vrátit a pořád zůstane stejně nepoddajná, ale přitom stejně dobrá. Zkrátka dávám plný počet hvězd, protože Jméno růže si to zaslouší.
Kámen a bolest
Karel Schulz
Kámen a bolest je jednou z knih, na které jsem narazil v podstatě náhodou v knihovně.
Styl příběhu je netypický, ale přitom velmi čtivý. Osobně jsem nejvíce vnímal prolínání dvou rovin: životní příběh Michelangela Buonarrotiho, který vyzníval smutně, přestože byl naplněný tvořivou energií a neosobní příběh historických událostí, které se odehrávaly na pozadí a působily naopak komicky, přestože se jednalo spíše o tragédii. To vše dohormady vytvářelo zajímavý kontrast a moc se mi to líbilo.
V zápalu čtení jsem jaksi přehlédnul, že autor knihu nedokončil resp. příběh se uzavírá v období, kdy je Michelangelovi cca 30 let. A to mne mrzí, protože jsem si čtení moc užil a zajímalo mne, jak to bylo dál. Takže jsem si pak dohledal pár informací na internetu, což je dost chabá náhrada za tak vynikající knihu.
Dávám plný počet hvězd. Knihu bych doporučil všem čtenářům, kteří mají rádi historické romány a zejména období na přelomu 15-tého a 16-tého století.
Robert Šlachta: Třicet let pod přísahou
Josef Klíma
Pohybovat se 30 let v prostředí, které popisuje Robert Šlachta v této knize, musí být nesmírně náročné. Zejména z toho důvodu, že popisované události nejsou zcela jednoznačné a lze na ně nahlížet různou optikou. Proto je nesmírně důležité udržet si odstup a rozlišovací schopnost toho co je a není za hranou zákona a někdy, což je mnohem důležitější, za hranou morální a etickou.
Autor - Josef Klíma, nechává toto posouzení více méně na čtenáři. V každém případě to pro mne bylo čtení "zajímavé" a "podnětné", ale zároveň mi po něm zůstal takový pocit určité "emocionální pachuťi", z toho co se u nás v České republice děje. Podle mého názoru, tady ve veřejném životě chybí nějaká významná osobnost, která by byla morální autoritou a vzorem pro ostatní lidi vč. politiků. A to je asi to hlavní, nad čím mne tato kniha donutila se zamyslet.
Kde zpívají raci
Delia Owens
Kde zpívají raci je moc hezký román. Ústředním tématem je soud s dívkou obviněnou z vraždy, která vyrůstá sama na okraji společnosti. A tak se soudní líčení stává zároveň i soudem o tom, zda někoho odstoudíme na základě důkazů a nebo na základě toho, jak je vnímaný ve společnosti.
Osobně si myslím, že se jedná o moc hezky odvyprávěný příběh. Autorka velmi dobře vystihla pocity, které prožívá hlavní hrdinka. Hodně se mi také líbila závěrečná pointa, protože dávala smysl a přitom působila věrohodně.
Kde zpívají raci považuji za velmi kvalitní román. Oceňuji zejména prolnutí soudního procesu s morálně sociálním dilematem. Jednoho dne se k této knize moc rád vrátím, protože mne hluboce oslovila. Knihu bych doporučil čtenářům, kteří mají rádi silné lidské příběhy. Dávám plný počet hvězd.
P.S. Podle románu byl rovněž natočen stejnojmenný film. Zajímavostí je, že do role hlavní hrdinky byla obsazena Daisy Edgar-Jones. Tuto herečku můžete znát se seriálu Normální lidi, kde rovněž ztvárnila roli lehce nespolečenské dívky. :-)
Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
Kafka na pobřeží je pro mne tak trochu zvláštní kniha. V určitém ohledu bych řekl, že po jejím dočtení ve mne převládá pocit něčeho neuchopitelného, něčeho co mi stále uniká a přitom nedovedu přijít na to, co to vlastně je.
Autor v závěru říká, že jsou věci, které člověk nedokáže, pokud nezajde až úplně na konec. Když se však ohlédnu za tím, jakou cestu urazil Kafka Tamura, tak si vůbec nejsem jistý, co v tomto případě "zajít nakonec" znamená. Připadá mi totiž, jakoby Kafka tím vším co se mu přihodilo, proplul velmi snadno. Jakoby se to podstatné vyřešilo "samo" bez jeho přičinění. Přitom na pozadí se děje něco znepokojivého, s čím se nakonec vypořádají pan Nakata a pan Ošima. A já si tak říkám, zda právě v tomhle není ukryté to hlavní poselství této knihy, že některé věci se vyřeší prostě tak, že je necháme plynout a nesnažíme se do nich vědomě zasahovat. A místo toho dáme prostor svému panu Nakatovi, aby se s tím popral za nás.
Za mne moc hezká kniha, která dává celou řadu podnětů k zamyšlení. Celkově dávám 4 hvězdy, protože mne více oslovily jiné Murakamiho knihy.
Nonstop
Brian Wilson Aldiss
Nonstop je takový "děděček" mezi sci-fi příběhy. Podobně jako u románu Hvězdná pěchota mne velmi mile překvapilo, že i po více než 60. letech, které uplynuly od jeho vydání, je tento román stále čtivý a zajímavý. Pointa už dnešní čtenáře asi moc nepřekvapý, ale podle mne se jedná o klasiku žánru, která stojí za přečtení.
Silo
Hugh Howey
Kniha Silo mne zaujala poznámkou o všemocném úseku IT v popisu na zadní straně obalu. Připadalo mi to, jako zajímavá paralela k současnosti. Spousta lidí totiž vnímá obor IT jako takový svět sám pro sebe s velmi nejasnou představou, co vlastně ti tzv. "ajťáci" dělají, což jim dává určitou "moc". V této knize je to dohnáno až do krajnosti. Přestože má předchozí poznámka může působit lehce úsměvně, je svět Sila velmi drsný. Je vybudovaný na manipulaci s lidmi prostřednictvím záměrných lží a uměle vytvořeného strachu.
Mě osobně se Silo velmi líbilo. Kniha má tíživou atmosférou a příběh soustředící se na postupném rozplétání polopravd a lží. Více nechci případným čtenářům prozrazovat, protože čím méně víte, tím více si čtení užijete. Knihu bych doporučil všem zájemcům o příběhy s postapokaliptickou tématikou a rovněž čtenářům, kteří si na toto téma moc nepotrpí. Možná, že obdobně jako já, změníte svůj názor a uvědomíte si, že toto téma má co nabídnout.
Enderova hra
Orson Scott Card
Když jsem před několika lety, poprvé shlédnul film Enderova hra, tak jsem si myslel, že to bude jenom další z řady tuctových příběhů o dětských hrdinech, kteří zachrání svět. Enderova hra mne však velmi mile překvapila a to především svou vynikající pointou, která dala celému dílu úplně jiný rozměr. Endera jsem najednou nevnímal jako hrdinu, ale jako oběť brutálního válečného masokombinátu. V tomto směru se film drží své knižní předlohy.
Závěr knihy vyznívá mírně optimisticky, ale vnitřně se nemohu ubránit dojmu, že kdyby někdo v dětství prošel tím co Ender, tak by z něj v dospělosti byla naprostá lidská troska.
Celkově dávám 4 hvězdy, protože i když se mi Enderova hra moc líbila, tak autorův styl mi přišel takový obyčejný a tu jednu hvězdu já si nechávám pro knihy, které mne osloví o trocu hlouběji. V každém případě bych Enderovu hru doporučil všem fanouškům sci-fi, protože i po letech, které uplynuly od jejího vydání, mi přijde pořád aktuální.
Pilíře země
Ken Follett
Pilíře země mne hodně dlouho odrazovali svými monstrózními rozměry. Avšak krátkce poté co jsem knihu začal číst, jsem si velmi rychle uvědomil, že mé obavy nebyly namístě. A tak se přede mnou postupně otevřel příběh katerály, jejíž stavba spojila dohromady životy několika lidí s odlišnými osudy, touhami a ambicemi. Na pozadí přitom zuřila válka o korunu.
Pilíře země jsou pro mne knihou, která je napsána způsobem, že se v podstatě čte sama. A přestože je velmi obsáhlá, tak hlavních postav není mnoho a čtenář se v nich nezratí. Souhlasím s tím, že některé postavy mohou působit poněkud černobíle. Ken Follett však jejich životní příběh vykresluje v dlouhém časovém rozmezí, což podle mého názoru zmíněný nedostatek vyvažuje a knize to dává jedinečný "šmrnc". S některými postavami tak prožijete prakticky celý jejich život od dětství až do zráleho věku, jiné vás v průběhu opustí, některé dozrají a projdou velkou vnitřní změnou jiné nikoliv. A tak nějak to v životě chodí.
Dávám plný počet, protože takhle nějak si představuji knihu, ke které bych se jednoho dne chtěl vrátit.
Norské dřevo
Haruki Murakami
Norské dřevo je kniha, kterou je velmi obtížné charakterizovat a vyjádřit o čem vlastně je. A v tom spatřuji její nadčasovost, protože záleží především na tom, co v ní naleznete.
Pro mne osobně je tato kniha předvším o pocitu prázdnoty, který vyplní vaše nitro, když přijdete o někoho blízkého. Murakami k tomu dodává, že některé rány se nikdy zcela nezacelí, můžete si z nich pouze něco odnést, ale nepřipraví vás na to, co přijde dál.
Světlým bodem knihy zůstává Midori a její spontánní plácání o sexu, které do knihy vnáší svěží enrgii.
Na jih od hranic, na západ od slunce
Haruki Murakami
Po Spánku druhá kniha, kterou jsem od tohoto autora četl. Oceňuji především způsob, jakým Murakami udržuje ve čtenáři napětí. Navenek se totiž zdánlivě neděje nic. To hlavní se odehrává uvnitř postav a mezi nimi navzájem. A to je na této knize asi to nejkrásnější.
Interpretace díla jako pouhý milostný trojúhelník mi přijde značně zjednodušící. Pro mne totiž hlavní otázkou zůstává, zda byla postava Šimamoto reálná. Vůbec bych se nedivil, kdyby byla pouhou představou hlavního hrdiny. Jakýmsi obrazem ideální ženy, po které celý život touží. K tomuto symbolickému chápání mne vede i to co se stane v závěru knihy mj. záměna s Izumi.
Shrnutí: moc hezká a velmi citlivě a čtivě napsaná kniha, ke které se jednoho dne určitě vrátím.
22. 11. 1963
Stephen King
Tak tohle bylo počtení jak se patří. Kingovi se povedlo uchopit cestování v čase velmi jednoduchým a originálním způsobem a navíc ho propojil s vraždou J. F. Kennedyho. Obě zmíněná témata jsou velmi poutavá sama o sobě, ale zde je vše navíc ještě podtrženo tím, že hlavní hrdina musí prožít několik let v minulosti, aby se dostal do toho správného časového okamžiku. Nevyhne se tak ani tomu co patří k "běžnému" životu, jako navazování vztahů apod.
Ano kniha je poměrně tlustá a King tam zas nakydal pár "růžových trpaslíků", ale přestože King nešetřil stránkami, tak mi délka románu přišla přiměřená a musím rovněž pochválit závěr. Někdy mi totiž připadá, že King vymyslí skvělou zápletku, vytvoří úžasnou atmosféru a příběh a pak to vše zakončí na úrovni Sluníčka pro malé děti, což se zde naštěstí nestalo.
Doporučuji všema palcema co mám a hvězdama, které mohu dát.
Den Trifidů
John Wyndham (p)
Přestože byla tato kniha napsaná již v roce 1972, tak jí to vůbec neubírá na čtivosti. Děj je v podstatě velmi prostý. Hlavní hrdina se zotavuje v nemocnici poté co byl dočasně oslepen a zjišťuje, že doslova přes noc většina lidí přišla o zrak. A tak jeho očima sledujeme rozpad staré civilizace a zrod civilizace nové. Do toho všeho navíc vstupují trifidi, což jsou speciálně vypěstované květiny, které mohou chodit a mají jedové žahadlo.
Na knize mi přijde asi nejzajímavější popis toho, jak se hlavní hrdina setkává s různými skupinami lidí a každá se snaží přežít svým vlastním způsobem. Staré hodnoty padají a kdo není ochoten se přizpůsobit obvykle dlouho nepřežije.
Přesto přezevšechno je svět, který autor popisuje svým způsobem krásný, protože v sobě skrývá zárodek nového počátku. Nejlépe to vystihuje hlavní hrdina, když říká "současně zjišťuju, že stále snadněji přivykám přítomnosti. Počítám, že kdybych si mohl přát splnění nějakého přání, chtěl bych být opět v tom starém světě - ale jenom za jistých podmínek. Víš, cítím se navzdory tomu všemu daleko šťastnější, než jsem byl kdy dřív".
Na závěr bych řekl, že jsem Den trifiů četl již po druhé a opět mě tato kniha velmi bavila. Za mě plný počet hvězd.
Komturova smrt
Haruki Murakami
Komturova smrt je již několikátá kniha, kterou jsem od Murakamiho četl. Podle mého názoru je pro jeho tvorbu charakteristická určitá racionální neuchopitelnost. A té se vám v přiměřené míře dostane i v této knize.
Pokud bych však měl vyjádřit, co bylo hlavním poselstvím této knihy, tak musím upřímě přiznat, že vlastně vůbec nevím. Po jejím dočtení ve mne zůstal pouze jakýsi neurčitý pocit, že hlavní hrdina svým konáním zabránil spáchání něčeho zlého. Něčeho, co se mohlo přihodit, ale vůbec netuším, co to mělo být.
I přes zamlženost celého příběhu, jsem si čtení moc užil. Moc se mi líbila atmosféra a taková jakoby prostá obyčejnost. Knihu bych doporučil všem čtenářům, kteří nelpí na tom, že musí za každou cenu vše pochopit, ale mají rádi oslovení na úrovni emocí a intuice.
Rozvaliny Gorlanu
John Flanagan
Hraničářův učeň je kniha, ke které jsem se dostal, když jsem hledal dárek pro své syny. Jedná se o čistou fantasy. Přestože postavy mohou místy působit trochu přímočaře a černobíle, tak mě osobně přijde, že pro mladší děti je to ideální.
Mě jako dospělákovy se kniha líbila. Více mne zaujala témata ohledně rodinné minulosti hlavních postav. Z tohoto pohledu mi kniha přišla celkem chytrá a měla mi co nabídnout. Navíc velikánské plus dětské nadšení. Těším se, až si s dětma přečtu druhý díl.
Dvacet tisíc mil pod mořem
Jules Verne
Dvacet tisíc mil pod mořem jsem jako malý kluk velmi často poslouchal v jeho převyprávěné podobě. Později, když jsem trochu povyrostl a mohutnost knihy mne již tolik neodrazovala, jsem si knihu s velkou chutí přečetl. A moc jsem si jí užil.
Uplynulo spoustu let a já se ke knize vrátil, tentokrát se svým synem a oba jsme si její čtení moc užili. Obrovskou výhodou této knihy je totiž její přímočarost, která ji činí velmi přístupnou i relativně malým dětem. Děkujeme pane Verne, za tohle skvělé čtení. Dáváme plný počet hvězd.