parxel komentáře u knih
Strach moudrého muže navazuje tam, kde skončilo Jméno větru. Kvoth pilně studuje, shání peníze na zaplacení výpalného a užívá studentského života. Škádlení s Ambrosem postupně graduje, zatímco vztah s Denou postupně degraduje. Neberte mne prosím špatně. Já jim to přeju, ale proboha, ať už se jejich vztah někam pohne. Je jedno na jakou stranu, ale hlavně ať to není pořád dokola to těžkopádné nudné nic.
Pokud jde o ostatní linie příběhu, tak ty jsem si užíval. Kvoth prostě není žádný typický kladný hrdina, dovede mít pořádně prořízlou hubu a když na to přijde, tak jedná velmi chladnokrevně.
Asi nejvýznamější otázkou pro mne zůstává, co nakonec způsobilo, že se Kvoth osobnostně proměnil z aktivního člověka na někoho, kdo v ústraní vyčkává na svou smrt. V tomto směru kniha mnoho vysvětlení nenabízí. Přesto setkání s Cthaehem mnohé naznačuje a v závěru se nad osudem Kvotha vznáší chmurný otazník.
Strach moudrého muže je skvělým pokračováním Jména větru se spoustou originálních nápadů. Bohužel nebo bohudík je druhý díl ještě více užvaněný, než ten první. Pokud to takto půjde dál, tak si budu poslední díl vozit na rudlíku. :-) Jediné co mi vadilo, bylo neustálé nedomrdlé omílání vztahu s Denou. To mi přijde, že knihu trochu sráží dolu. V každém případě jsem si čtení moc užil a i přes určitý výhrady bych tuto knihu doporučil všem fanouškům fantasy.
Otokar Březina je mým oblíbeným básníkem. Nečte se snadno, ale nabízí mnoho. Jeho básně vynikají obrazotvorností a symbolickými metaforami ve kterých nemá sobě rovného, alespoň já jsem na žádného podobného básníka nenarazil. Stejně je tomu i ve sbírce Stavitelé chrámů. Podle mého názoru si v ní každý může najít něco svého. Něco co ho hluboko uvnitř osloví.
Na druhou stranu jsou Březinovy básně velmi obtížné. Mnohokrát jsem se přistihl, že mi slova plynou před očima, a já vlastně vůbec nevím o čem to celé je. A ani při opakovaném čtením se mi nedařilo lépe, protože jsem v hlavě neudržel tu spoustu obrazů a slov, aby mi verše dávaly smysl.
V každém případě se podle mého názoru jedná o jedinečnou sbírku a výjimečného básníka. Stavitelé chrámů bych doporučil každému, kdo se rád nechá unášet fantasií a neodradí ho dlouhé a náročné verše.
Totální nářez. Spousta matfyzáckých vtipů a narážek, které normální člověk nemá šanci pochopit. Avšak pro zasvěcené je to doslova lahůdka a skvělá sranda.
Po dějové stránce kniha kulhá na obě nohy. Děj totiž není v podstatě vůbec žádný, navíc v určitých pasážích je kniha děsně nepřehledná a nudná. Nicméně těch pár stran, kde se třeba popisuje oddělení pro výzkum absolutna a jiné, to jsem si užil na dvěstě procent a kvůli tomu jsem rád, že jsem si tuhle knihu přečetl.
Doporučuji všem lidem poznamenaným vysokošloskou matematikou a fyzikou. Plus všem fanouškům bratrů Strugackých.
Drobná útlá kniha, která mne více než obsahem zaujala svým minimalistickým stylem. A proto v tomto duchu i takto minimalistický komentář.
Doporučuji všem čtenářům, kteří hledají důvtipné literární osvěžení.
Hrdinové jsou samostatný román, který volně navazuje na trilogii První zákon.
Jedním z hlavních tahounů děje se stává Bremer dan Gorst, který v roli královského pozorovatele, komentuje dění na bojišti i mimo něj. V určitém smyslu tak nahrazuje Gloktu, avšak jeho komentáře nejsou zdaleka tak břitké. O to více však vyniká na bojišti, kde se z něj stává doslova stroj na smrt a nejednou zvrátí výsledek bitvy. Přesto přese všechno zůstává Bremer dan Gorst tragickou postavou a to zejména díky své věčné nespokojenosti a vnitřní rozervanosti.
Ke slovu se dostávají i další postavy: Bethodův syn Calder, starý plešatý manipulátor Bayaz, věhlasný kaprál Tuny, který prežil kde co a dokonce i špetku skutečného boje a spousta další postav. Zajímavostí je, že ačkoliv některé z těchto postav, nejsou pro děj v podstatě vůbec důležité, tak dodávají knize tu správnou atmosféru válečného marastu. A právě na těchto nevýznamných postavách, autor krásně zobrazil to, jak se uprostře války, každý snaží přežít jak nejlépe umí.
V každém případě já jsem si čtení Hrdinů moc užil. Román je totiž doslova prošpikovaný spoustou vynikajících hlášek a černého humoru. Knihu bych doporučil všem fanouškům fantasy, kteří si nepotrpí na černobílé charaktery, ale dávají přednost přímému pohledu na realitu. Ať už se jim líbí či nikoliv.
Osamělost prvočísel mne nejprve zaujala svým názvem. Při jejím čtení se mi velmi líbil pocit, že mezi hlavními postavami: Alicí a Mattiem je něco velmi hlubokého. Něco co se téměř nedá sdělit, ale vy cítite, že to tam je. Také se mi moc líbila paralela s prvočíselnými dvojčaty.
Na druhou stranu mi přišlo, že v druhé polovině kniha trochu ztrácí tempo, a že v závěru autor dostatečně nevyužil potenciál, který si v první polovině knihy připravil. Zkrátka bylo toho mnoho, co zůstalo otevřené a ještě více bylo toho, co zůstalo nevyřčené. A to je podle mne trochu škoda.
V každém případě pro mne tato kniha byla velmi milým překvapením a dala mi více, než jsem od ní očekával. Knihu bych doporučil všem čtenářům, kteří se rádi ponoří do vnitřního světa postav a nespokojí se pouze s tím, co je na povrchu.
Rychlé šípy, Stínadla, ježek v kleci, Široko, Jan Tleskač jsou prostě kultovní symboly Foglarovy tvorby. V dnešní době sice mohou působit trochu zastarale a možná i lehce naivně, ale za sebe mohu říct, že jsem moc rád, že jsem na nich vyrostl. Navíc se příběh líbí i mým dětem, takže není co řešit. Tohle je prostě top kniha mezi dětskýma knihama pro kluky.
Mimochodem věděli jste, že ježek v kleci byl původně vyrobený v americe v 19. století. A právě Jaroslava Fogral byl tím, kdo ho zpopularizoval.
Za sebe dávám plný počet hvězd a to nejenom z nostalgie, ale zejména proto, že podle mého názoru se jedná o velmi dobrý příběh, který v sobě ukrývá silné symboly a stále má co nabídnout i současné generaci.
Černobyl je podle mého názoru vynikající kniha. Jsou v ní dobře popsány historicko-politické souvislosti, které předcházely a následovaly jaderné katastrofě u Černobylu. O průběhu samotné havárie a jejích přičinách nemluvě. Pokud jste navíc viděli seriál, tak je kniha ideálním doplňkem k vytvoření uceleného obrazu o celé katastrofě.
Mně osobně přišel asi nejzajímavější životní příběh Brjuchanova, ředitele jaderné elektrárny, který se poté co ho pustili z vězení, opět vrátil do Černobylu a dále pracoval v elektrárně. Z pohledu celku je to asi drobnost, ale nikoliv nezajímavá.
Knihu bych doporučil všem zájemcům o radioaktivní dobrodružství. Dávám plný počet hvězd.
Od románu Korporace žádné hluboké myšlenky neočekávejte. Tohle je prostě typická "amnesia story" namixovaná s bojem o koryta. A postavy? Prostě parta kokotů, kteří se navzájem snaží sejmout a holdujou přitom análnímu sexu. Ale dohromady to funguje! A pokud jste navíc dostatečně morálně flexibilní, tak vám postavy dříve či později přirostou k srdci a než dočtete poslední stránku, tak se v nich zhlédnete jako v zdrcadle a nakonec vám budou chybět.
Knihu bych doporučil každému, kdo v rozlišování počtu pohlaví nebyl schopný překročit číslovku dvě, stejně tak jako všem milovníků zadečkového sexu.
Valčík na rozloučenou je poměrně přístupný a dobře čtivý román. Zároveň je to podle mého názoru román s nevyužitým potenciálem. To je patrné zejména v závěrečné části, kde autor naplno nevyužil materiál, který si připravil v úvodu. Takto pak závěr vyznívá trochu do ztracena.
Za sebe dávám knize tři hvězdy a doporučil bych ji čtenářům, kteří mají chuť na odlehčený příběh od Milana Kundery a nemají zrovna náladu na nějaké komplexní filosofické úvahy.
Poklad černého Delfína je méně známá foglarovka. Příběh sice ničím novým nepřekvapí, ale pro mne je tato kniha především důkazem toho, že jde vytvořit pěkný příběh i bez Mirka Dušína. :-)
Závěrečné hledání pokladu je pak takovou třešničkou a zároveň mou nejoblíběnější částí, kterou si oblíbil i můj syn.
Poslední argument králů je vynikajícím zakončením temné trilogie První zákon.
Karty jsou rozdané a každá z postav hraje s tím jí bylo naděleno. Na povrch přitom vyplouvá "ryzost" jednotlivých charakterů, což je na této sérii asi nejvíce osvěžující. Zkrátka takovou partu "hajzlů" ve fantasy jen tak nenajdete.
Nikoho asi moc nepřekvapí, když vyjde najevo, že jediným zákonem je boj o moc. Ten závěrečný nejednu z hlavních postav nemilosrdně semele a na pomyslnou pyramidu moci nakonec vynese ty, kteří jsou připraveni zemřít, ale odmítají prohrát!
Dávám plný počet hvězd, protože jsem si čtení moc užil.
Hudba prvočísel je hodně odhlehčená kniha o matematice resp. o tom co předcházelo vzniku Riemannovy hypotézy až po historii pokusů o její zdolání. A věřte, že seznam matematiků, kteří se pokoušeli dokázat její platnost a neuspěli, je pořádně dlouhý. Navíc na něm naleznete řadu zvučných matematických jmen: Hilbert, Hardy, Nash a mnoho jiných.
To je možná i důvod, proč se okolo Riemannovy hypotézy vytvořila atmosféra, která přitahuje spoustu profesionálních i amatérských nadšenců, kteří usilují o její zdolání. Důkaz je však stále v nedohlednu.
A o tom všem je tato kniha. Navíc je napsána velmi "nematematickým" jazykem, takže je přístupná i obyčejným smrtelníkům, kteří zůstali matematikou netknuti. Z mého pohledu je popis zjednodušený až moc, takže se zde trochu ztrácí podstata problému, ale já jsem bohužel matematikou trochu poznamenaný. Nicméně na youtube lze nalézt cca dvouhodinou přednášku od Mirka Rokyty, který vše velmi pěkně vysvětluje.
Na závěr bych snad dodal, že knihu bych doporučil každému, kdo se zajímá o popularizaci vědy. Kniha je napsána velmi pěkně, srozumitelně a podle mého názoru stojí rozhodně za přečtení. Dávám pět hvězd.
Ostrov pokladů je taková starší klasika. A já k tomuto příběhu mám vztah hlavně díky seriálu, který kdysi běžel na ČT. Prostě postava jednonohého Silvera, jako symbol prohnaného a nebezpečného piráta, se kterým není radno si zahrávat, ve mne zapustila kořeny.
Příběh samotný není z dnešního pohledu asi nijak výjimečný, ale za sebe mohu říci, že má stále své kouzlo. Představa pokladu ukrytého na ostrově má určitý archetipální náboj, který stále přetrvává. To dává tomuto příběhu atmosféru tajemna, která přetrvává i po více než 100 letech od vydání této knihy.
Knihu bych doporučil všem, kdo mají rádi dobrodružné příběhy a zas tak moc neřeší, že příběh je z dnešního pohledu trochu přímočařejší.
Záhadu pavoučího domu jsem věnoval svému synovi jako dárek k narozeninám. Když jsme jí pak spolu četli, tak se často smál a bylo vidět, že ho příběh prostě baví. Zkrátka dětem má tato kniha stále co nabídnout a to i přesto, že od jejího vydání uběhlo přes 70 let. A to je to hlavní.
Záhady kvantového světa je podle mého názoru povedený vědecko populárně naučný komiks. Přestože jsem již několik podobných knih přečetl, tak tato podávala některé skutečnosti z trochu jiného pohledu. Nejedná se sice o žádné literární veledílo, ale to asi ani nebylo účelem. Za mne spokojenost a kniha mne rozhodně nezklamala. Dávám 4 hvězdy.
Na Jméno větru jsem byl moc zvědavý. O knize jsem věděl pouze to, že má dobré reference, ale jinak nic víc. A musím říct, že i přes poměrně pomalé tempo se mi příběh Kvotha moc líbil.
Od prvních stran je totiž poznat, že styl Patricka Rothfusse je velmi barvitý a moc pěkný. Současně Kvoth není žádnou typickou černobílou fantasy postavou, ale prostě člověk z masa a kostí, který má své kladné i záporné vlastnosti. A život se s ním prostě moc napárá, ale jako správný hrdina si umí poradit.
Co mi na knize naopak nesedělo byl poněkud ukvapený závěr. Přišlo mi totiž, že autor skvěle rozpracoval prostředí na univerzitě a pak najednou rychle přesunul děj jinam. A to mi moc nesedlo. Čekal jsem mnohem větší vygradování příběhu někde jinde.
Nicméně to je pouze malé mínus, které neubírá nic na kladném hodnocení knihy jako celku. Těším se na druhý díl a jenom bych si přál, aby to nebyla taková bichle. Kdo se s tím má sakra tahat v báglu! Dávám plný počet hvězd.
Správnou pětku jsem četl jako dítě a moc mne bavila. O to větší jsem měl radost, když jsem se k tomuto příběhu vrátil se svými syny a dobrodružství na ostrově pokladů jsme si užili společně. Příběh je napínavý a pro děti přiměřeně strašidelný.
Na rozdíl od některých komentářů níže mi druhý díl přišel o špetku slabší. Ani ne tak kvůli samotné hlavní postavě. Bosh mi přišel vykreslený dobře a přesně zapadá do obrazu poldy, tak jak ho znám ze seriálu. Problém jsem měl spíše s vylíčením situace v Mexiku. Tam mi to prostě přišlo slabší, až trochu naivní. Nicméně knížka je to pořád dobrá o tom žádná a pro milovníky žánru asi není co řešit.
Tenká červená linie je další z řady knih o nesmyslné válečné mašinérii. Děj je v podstatě banální. Popisuje dobývání ostrova Guadalcanal v období druhé světové války.
Pokud bych měl říct, čím se tato kniha odlišuje od ostatních podobně zaměřených knih, tak bych musel konstatovat, že vlastně nevím. Příběh obsahuje velké množství postav, které navíc velmi často umírají, a tak není vůbec jednoduché, vytvořit si k některé z postav trochu bližší vztah.
Nicméně knihu jsem začal číst především proto, že se mi líbil stejnojmenný film. Po přečtení knihy si myslím, že film je o něco lepší. Některé scény jsou udělány velmi působivě a navíc atmosféru filmu dokresluje zdařilý soundtrack. Kniha naproti tomu lépe zobrazuje vývoj některých postav.
Knihu bych doporučil všem fanouškům válečných příběhů, kterým nevadí trochu zdlouhavější rozjezd a několik stovek stran čtení.