PatrikDi komentáře u knih
Velmi málo toho vím o Karlu Krylovi, jako básníkovi, spisovateli, písníčkaři a moderátorovi. Četl jsem jen tuto jedinou knížku o něm a o nás (naší vlasti), ve které se spojuje smysl Kryla po básní a kritickém psaní o státu Čechů a Slováků. Je neuvěřitelné až zarážející jak mohl odhadnout kam se budeme ubírat. Zemřel několik let po listopadových společenských změnách, rok po odtržení "jednoho národu se skoro stejnou řečí s nepatrnými odstíny". Mohu jen usuzovat a domnívat se, autor byl asi dobrým znalcem českých duší a věděl jak se v té či oné době zachováme, ke komu se přimkneme a na co budeme hubovat. Je to naše povaha - znak, kterým se odlišujeme od ostatních. A proč? Je to velmi jednoduché a prosté. Nebudujeme, nevytváříme hodoty, pálíme za sebou mosty a ničíme. Nehasíme, rozněcujeme požár. Chci být optimista a Kryl asi také (při vší zatvrzelosti a svízeli, kterou prožíval). Poznamenán odchodem z vlasti a návratem, byl zklamán. Dopadlo to, jak mělo. Čtu v předešlém komentáři, že byl depresivní. Smutnil a jeho vzpomínky jej trýznili, bojoval sám se sebou, s národem a ukazoval nám pravdu, která se mu zračila nejen v textu písní ale i uhasínajícími světélky v očích.
Možná měl nám přenechat více optimismu, co já (ne)vím, je to doba, lidé, styl, ne je to jen a pouhé myšlení, které nás svazuje a poutá, neboť jestliže jsme jeden národ a žijeme v krásné vlasti, měli bychom alespoň ctít základní principy chování a klást a odpovídat k čemu naše předky vedlo se zde usadit. Aby mohli zemi a sebe ctít.
I když znám jen několik post-apokalyptických románů tohoto typu, román Malevil mne svým dějem učaroval. Autor je mistr v popisu osob a jejich vztahů. Nehledě na to, že čtenáře častokrát nechává napnutého, jak se děj bude dále vyvíjet. Co jsem si vzal z knihy je jen prostinká úvaha. Jak každý z nás, co jsme zde svou troškou přispěli, by se zachoval. Pro mne je důležité (sám autor na toto naráží) společenství lidí, kteří se vzájemně ctí a vypomáhají. Jejich radost ze života je ze společné práce a večerním povídání u krbu, kdy hlavní postava Emanuel čte starozákonní příběhy. Nejen proto, aby upoutal mysl svých soukmenovců na něco pozitivního a spravedlivého ale především na to, že člověk nikdy na světě nebyl sám. Jádro našich vztahů spočívá v upřímné a čisté komunikaci, bez předsudků, intrik a podvodů.
Sám se tak učím jednat a mohu říct, není to nic jednoduchého, zato je blažený pocit, když člověk může někomu pomoci, popř. spolehnout se na druhé.
Kniha mi byla zapůjčena kamarádem, volba byla jednoduchá, neboť z celé knihovničky, která obsahovala pohádky výrazně vynikala. Raději jsem si od ní moc nesliboval. Byl jsem ale překvapen. Musím říct, že se autor snažil vylíčit svůj profesní a rodinný život do sebemenších detailů, nehledě na to, že nabízí v některých zapeklitých případech nejedno řešení. Je to však pochopitelné k profesi autora (prognostik). Po přečtení knihy jsem nabyl dojmu, že přes své chyby a někdy mylné sázení na lidi ve své straně udělal pro naši zemi určitě něco dobrého. Škoda jen, že se podobný názor nedá říct o našich nynějších politicích.
Po přečtení Camusova díla jsem přemýšlel co jej vedlo k napsání tak velmi skličujícího a odtažitého díla, jako byl jeho cizinec. Až po odposlouchání českého rozhlasu jsem se dozvěděl, že vypovídal svůj osud, cítil se sám odloučenou osobou, nebyl doma v Alžíru a ani ve Francii. Četl jsem si příspěvky diskutujících a souhlasím, že dílo je zajímavé, upřímné a oceňuji i uživatele, který připojil informaci o Čechovi, o kterém se dozvěděl Mersault prostřednictvím novin, útržek si pak schovával pod postelí.
Camus nám zanechal působivý, tragikomický a svérázný příběh jednoho, možná bezvýznamného člověka v tom společenském mraveništi. Jeho vztah k matce a následné odloučení působí, jako by na ní neměl čas a ani náladu. Podle výpovědi, kterou učinil Mersault po úmrtí své matky u ředitele je znát, že se omlouval. Neměl finanční prostředky, aby ji zaplatil domácího ošetřovatele. V domě pro seniory si ostatně našla přítele a staří lidé posměšně je nazývali manželé. Když se podíváme na jednotlivé momenty románu, Camus se zastavuje u matčiny rakve v márnici, rozmluvou Mersaulta a jeho souseda, kterému se ztratil pes, zabití alžířana, soudní přelíčení a čekání na popravu.
Mohli bychom si říct a zodpovědět řečnickou otázku obžaloby proč v době pohřbu matky neplakal a ani nepociťoval lítost, jen možná jisté uspokojení, rozjímání u matčiny neživého těla. Mersault byl velmi zvláštní postavou, opuštěnou, izolovanou, je pravda, že si to vůbec nepřipouštěl, byl zaneprázdněn prací, názorem šéfa, aby se na něj nerozčílil a svým životem, který nechal klidně plynout. Je vůbec překvapivé, když se jej přítelkyně Marie zeptala, jestli ji miluje, chce si ji vzít odpověděl neví, je mu to jedno. Nejenže byl odloučen od společnosti ale v sobě samém byl vyhoštěncem, nevěděl a neznal své hranice a nepřišlo mu co je dobré a co špatné. Plynul časem a prostorem, pozoroval okolo lidi, vyhlížel je z okna. Ano, možná byl zmanipulovatelný, jeho soused jej nevědomky navedl, aby zabil, když Marseult, soused a jeho přítel si chtěli vyřídit účet s bratrem alžířanky, kterou jeho soused zmlátil. Je to k nevíře, jak osud, izolovanost, soudnost a nepochopení stavu věcí může zamávat s člověkem. Jediná věta, která se mi vryla do paměti je ta, když ve vězení se smířil se svým svědomím a řekl, každý jednou zemře. Někdo dřív, druhý později, jaký asi je v tom rozdíl.
Camus byl opravdu velkým filozofem a romanopiscem, uměl ve svém díle zachytit politickou a sociální atmosféru, bez příkras a umělých spojení nenechal čtenáře vydechnout a servíroval mu jednu nečekanou událost za druhou, právě tím, že dílo není dlouhé, působí samospádově s velkou razancí. V čem můžeme vidět odkaz Camuse, že každý si na dílo utvoří názor a dojde k nečekanému zjištění. Někdy opravdu samostatně nepřemýšlíme a jednáme impulzivně, nechci říkat všichni, stačí když se na někoho rozčílíme, je pak těžké zastavit své vášně.
Autobiografické dílo autora nám otevírá jeho myšlení ale i praktické dovednosti. Už vůbec samotný názor a jeho praktické realizování stojí za pozornost (postavení si dřevěné chaty a vydělávání si na živobytí loveckým způsobem). Ano, někdo by mohl namítnout, že se psal jiný rok a krajina Ameriky byla osídlována, živočišstvo vybíjeno, les kácen, močály vysušovány. O to pracněji člověk přistupoval k úkolům a ručním činnostem. Thoreau měl bezesporu také výhodu v tom, že ve světě, ve kterém žil, ještě neznali mnoho moderních vynálezů. Dnes nám ulehčují každý den. My samotní si vytvářímí umělé prostředí a "lenivíme". O to se člověk mohl spolehnout na svůj bystrý úsudek, sílu ve svaly a porozumění s přáteli, náhodnými lidmi. I když dílu by se dalo vytýkat to, že si představuje zidealizovaný náhled na stravu člověka (když člověk nepracuje, nepotřebuje se tolik stravovat: mléko, maso, postačí mu zelenina nebo ovoce, popř. žít jeden týden o borůvkách) je bezpochyby jeho vlastní příběh ukázkou, co může dokázat jediný člověk, když má vůli a odhodlání.
Pokud se člověk chce vrhnout rovnýma nohama na anglický jazyk, měl by zvážit jakou by si rád koupil učebnici. Prozatím mohu srovnat jen s učebnicí Time to talk, která je spíše určená pro jazykové školy a mohu říct, že jsem rád za knihu Angličtina nejen pro samouky (rok 2005). Každý na to máme jiný názor. Respektuji předešlého uživatele. Po absolvování každé lekce se člověk cítí, že je blíž k angličtině a i když by si asi ne každý z nás sedl s rodilým mluvčím k šálku čaje a diskutoval nad svým životem, určitě by se s ním v základní komunikaci dorozuměl. Pro mne je radost se učit z této knihy. Pokud máte motivaci ať už kvůli školy, zaměstnání anebo jen tak pro svou zálibu, naučíte se ovládat angličtinu. Možná to zní jako z levné reklamy na elektrospotřebič nebo zdravoní pomůcku ale nevěřil bych předtím, že existuje tak dobrá kniha.
Osud našich krajanů - sudetských němců po prohrané válce Třetí říše nebyl vůbec snadný. Dokladem je kniha od Gudrun Pausewang, která objektivně líčí své vzpomínky z doby dětství strávené v Československu, období války a dospělosti. Její slova jsou zaměřená nejen na popsání její rodiny, domova a mestečka, u kterého bydlela ale i vracení se, už ne do svého domu, ale jako turista, poté dobrý známý rodiny Kafkových, kteří obydlili jejich bývalý dům.
Je asi málo takových to autobiografických knih, kde živě a čtivě autor uvádí své prožité momenty dětství a dospělosti, zejména jedná-li se o, dodnes v médiích řešený problém, vyhnaní sudetských němců, místo nichž přišli čeští přistěhovalci. Můžeme říct, že pochopení této palčivé otázky, je nesmírně důležité.
Jestliže došlo k vyhnání této minority z jejich vlasti, uskutečnilo se to po dohodě českých a slovenských politiků a mezinárodních vlád vítězných velmocí. Není snadné říct, kdo byl v období války viník a kdo oběť. Německý lid byl zvyklý z doby Rakouska-Uherska na širší pravomoce, v období První republiky strádal. Byl velice ovlivněn našim silným sousedem a partnerem Výmarskou republikou a posléze Třetí říší. Česká vláda se patrně nevěnovala a málo řešila požadavky našich Němců.
Naproti tomu musíme říct, že československý lid po vládě dědičné monarchie, pomalu začal demokraticky smýšlet a jednat, díky prvnímu prezidentovi a politikům, osob zainteresovaných ve společenském dění, kteří se angažovali na "osvobození" naší země.
My Češi a Němci jsme rozdílní, v nazírání na stav věcí a rozhodování při jejich uskutečnění. Přesto jsme žili pospolu a vzájemně jsme se ctili po dlouhé generace.
Bohužel došlo v roce 1945 ke zlomu a k hlubokým ranám, které se velmi pomalu hojí. Nezažil jsem válku a proto můj názor může někomu připadat idealistický a plitký.
Gudrun Pausewang, je ta žena, která se snaží narovnávat česko-německé přátelství a působit sebejistě a upřímně při navazování nových vztahů a vzpomínání na svá léta. Je to žena, která i nám Čechům dodává sílu a porozumění našim sudetoněmeckým krajanům.
V tomto dramatickém románu, který se odehrává na polních, vesnických a státních cestičkách a cestách, čtenáře zaujme někdy až přirozeně tvrdý a tím pádem i upřímný dialog otce syna. Jejichž hlavním motivem je přežít. V dnešním světě, plného dopravních prostředků, dvoukolových pomocníků, vozíčků si málokdo umí představit, že bychom skoro celý den putovali a před sebou táhli nákupní košík. A jak vidno z románu, je to neocenitelný a dobrý \"společník\". Souhlasím se čtenářem chamylem docela realistická vize, která nám nabízí kolik síly a naděje v lepší zítřky se může skrývat v jednom muži, který žije jen pro svého syna.
Po přečtení prvního dílu Hovory s Bohem jsem se s některými myšlenkami neuměl sžít a stále jsem měl pochybnosti o přečtené knize, která mne sice určitým způsobem do duševního obsahu naplnila, neprobudila ve mne niterněji smysl - o sobě přemýšlet. Nebyl jsem schopen srozumitelně ji analyzovat a interpretovat. I když sám autor ve spolupráci se svým spoluautorem (Bohem) rozevírají filozofii života a vůbec společnosti až ve třetím díle nám naplno otevírají oči co se tzv. skrývá za našimi skutky.
Myslím si, že člověk je velmi inteligentní osoba, která se snaží čím dal více zlepšovat sebe sama na poli vzdělání a pracovní činnosti. Pod tlakem různých politických směrů a filozifií se střetáváme a pohlcujeme se. Sami se hledáme a stále nenacházíme se. Bojujeme mezi sebou. Rozuzlení je totiž jen v nás samotných. Podléháme vidině nejsnažšímu a nejjednoduššímu způsobu co od nepaměti nás provází, moci síly a ovlivňování. Většina z nás totiž vidí tzv. před zrcadlem jen jednu osobu, která dělá jen co mi chceme a neorientuje se na druhé. Sami se ničíme.
Z několika myšlenek, které jsem zde kostrbatě vykreslil jsem si vzal jen jednu od Neala Donalda Walscha a to je, že co vykonáme není apriory jen pro nás samotné ale především i pro druhé. Ukazujeme se a dáváme druhým podněty a názory k zamyšlení. Život je jedinečný svou rozmanitostí a způsobem, co jako "svobodní a nezávislí" můžeme udělat. Pomoct nejen druhým ale i sami sobě nalézt víru v naší planetu, přírodu a dokázat, že jsme schopni si ji zasloužit.
Safíja Husajní Tungar Tudu, žena která málem byla ukamenovaná za cizoložství, neboť uvěřila lžím muže jménem Jakub, že si jí vezme. Otěhotněla, porodila zdravou holčičku Adamu avšak nebyla vdaná. Její mladší bratr Mohammed ji nahlásil za tento čin úřadům a kdyby se za ní nepostavila rodina, kdo víjak by její příběh dopadl. Za zproštění trestu a dosažení osvobozujícího verdiktu vděčí Safíja právníkovi Abdulkádirovi Imámovi Ibráhimovi a reportérovi BBC Sanimu Umarovi, který se postaral o zveřejnění jejího případu. Neúprosné náboženské právo Šarífa platící v muslimských zemí je přísné především vůči ženám, které jsou podřízené mužům. Safíja je obdivuhodná žena, bojovnice a autor knihy Raffaele Masto empatický člověk.
Jste-li nadšenec vědecko-fantastické literatury, apokalyptické doby, domácí kutil, pěstitel zeleniny, inovátor, člověk všestraně nakloněný a vůbec, ten který rád přijímá nové myšlenky a nápady, je tato kniha určená přímo Vám. Hlavní autor a editor Václav Cílek ukázal čtenářům, že je velmi hloubavý a vzdělaný. Publikaci velmi jasně a přehledně představil uživatel Lector, souhlasím s ním. Zastavil bych se u jednoho tématu, kterému se věnuje hodně prostoru a tím je přežití v době po přírodní nebo civilizační katastrofě. Václav Cílek zařadil do knihy i svoji e-mailovu korespondenci. Jedna žena žijící s rodinou u města s vlastním zdrojem obživy (půda) se Cílka ptá, jaký má názor a informace, když dojde ke krizi společnosti a obyvatele měst začanou shánět jakýmkoli způsobem potravu. Jak zabránit cizím lidem, aby jim nevzali např. kozu. Cílek uvádí živelnou pohromu hurikánu Katrina v USA v srpnu 2005. Muž, který se zaopatřil potravinami a nezbytnými potřebami pro přežití pozval známé, kteří cestou přizvali další. Došlo nakonec na střelbu, protože lidé se cítili zahanbeni nepřipraveností na přírodní katastrofu. Myslím si, že je potřeba informace z knihy vzít na vědomí a z některých se ponaučit, protože nikdy nevíme, co se může stát. Moderní technologie je vrtkavá a někdy otupuje zručnost, mezilidské vztahy a soucit. Vzal jsem si infomace k svědomí a za sebe mohu říct, že je důležité se setkávat s příjemnými a pracovitými lidmi, kteří se starají i o druhé.
Přeji hodně zdravíčka všem uživatelům v novém roce 2016.
Liao I-wu, autor knihy, který je znám v Číně jako básník, vypravěč a především bojovník za práva čínského lidu, odsouzený na 4 letou převýchovu kvůli protestu proti potlačení stávky studentů 4.června 1989 a sepsání básně. Výmluvně jeho život shrnula v doslovu Herta Mulerová.
25 čínských osudů, které jsou výpovědí opravdových lidských příběhů. Tito lidé, ať už zemřeli nebo ještě dnes žijí, měli velice těžké podmínky a setkali se s mnohými útrapami a podle svých možností a povahy se vyrovnali se svým osudem, buď si budovali kariéru a stoupali po stranických stupíncích anebo byli zavrženi a čekala je jen represe a ponižování.
Je pravda, že čtenář někdy stěží pochopí rozhovor, protože si tuto dobu neprožil a ani nerozumí podmínkám v Číně. Oceňuji lehkost projevu autora a rozhovoru s konkrétním člověkem. V knize se dá velmi dobře rozeznat - láska, zármutek, boj, útlak a naděje.
William Davis autor knihy Život bez pšenice všem čtenářům, kteří si přečetli celou anebo alespoň 1/4 knihy otevřel oči jak je to s dnešními obilovinami. Není to jen pšenice ale i další obiloviny jako je žito a ječmen aj. Uvítal bych, kdyby i u nás byli zemědělci jako v USA paní Elisheva Rogosová, biofarmářka která pěstuje původní pšenici einkorn, která rostla ve starověkém Egyptě a Kanaánu, popř. kdyby někdo četl tyto řádky a má zkušenosti s touto rostlinou, mohl by zde napsat svůj názor na prapůvodní pšenici v porovnání s dnešní nakříženou variací Triticum aestivum. Nejsem odborník ani na lékařství ani na zemědělství ale téma knihy mi připadá velmi důležité. Člověka mrzí, že skoro na každém rožku, v malých krámcích, obchodech, rychlých občerstveních narazí na jídlo z vyšlechtěných obilovin a i když to může být upečeno s jakýmkoli dobrým úmyslem, uživateli potravina škodí.
S pečivem a sladkými pochutinami mám své zkušenosti, jako každý jiný, v minulosti jsem měl i trávicí potíže, které jsem musel přetrpět a léčbu urychlily jedině léky. V současné době skoro nejím obiloviny, někdy zhřeším a dám si skladký koláč. Přesto můžu říct, že odstraněním obilovin z jídelníčku se člověk cíti polohladný, lehčí a vitálnější.
Tloustnutí a další problémy s tím spojené jsou celosvětové, nejen v USA ale i v Evropě trápí populaci obezita, mají ji jak dospělí i mladí. Neumím se vžít do člověka, který má nadváhu nebo obezitu ale říkám si, jak by se taková osoba cítila o 10-20 kg lehčí. Svoji hmotnost více vnímají ženy než muži, protože už od přírody se rády zdobí, nosí pěkné šaty a se svými kamarádkami se dívají na módu. Nechci, aby to vyznělo mravoučně ale i páni by se rádi podívali na štíhlejší dívku.
Bohužel stojíme před velkými zájmy států, společností v oblasti zemědělství a zdravotnictví, které si přejí, aby lidé více kupovali, jedli a navštěvovali své lékaře a používali v hojné míře léky. Můžeme udělat pro své zdraví jedno, vybírat si potraviny a více jíst luštěniny a zeleninu, ovoce, které není vždy nejlevnější. Přesto stojí to za úvahu abychom si nevyčítali, když vstoupneme na váhu anebo se nevejdeme do starších šatů. Autora obdivuji za jeho názor a odvahu, že se postavil proti silnému protivníkovi v podobě amerického ministerstva zemědělství, které propaguje "zdravé obiloviny". Souhlasím s názorem uživatele ElenaM, skvělá a inspirativní kniha.
Kniha s názvem: Gaia vrací úder je poutavou příručkou s encyklopedickými hesly a komentáři autora o životě na naší planetě a energii pro přežití lidstva. Seznámil jsem se s řadou informací a doposud jsem myslel, že obnovitelné zdroje (větrná a vodní) jsou tím nejlepším, co vymyslel člověk avšak podle Jamese Lovelocka je to málo a často zbytečné. Překvapil mne jeho názor na jadernou energii, která v dnešních podmínkách je jediná, která nás může zachránit před kolabsem a zánikem naší civilizace, neboť dosavadní výroba a spalování tuhých a kapalných paliv je nebezpečná a finančně nákladná na snižování emisí oxidu uhličitého. Gaia, v řecké mytologii bohyně Země, je živá samočině reguluje teplotu a podmínky prostřednictvím organismů a rostlin. Převratná myšlenka prostřednictvím níž víme, že jsme její nicotnou součástí, bohužel dnes ničitelé, kteří vypalují pralesy a spalují fosilní látky. Líbí se mi myšlenka, že za doby lovců a sběračů, kdy nás bylo několik miliónů jsme neničili planetu, podíleli se jako dnešní zvířata na přírodní selekci. Pokud dojde k rozvratu naší civilizace, bylo by dobré mít po ruce příručku, kterou zmiňuje James Lovelock o pěstování plodin, opravě budov, strojů a zdraví, takový všeobecný manuál. Při čtení poslední kapitoly knihy jsem zavzpomínal na vědecko-fantastický příběh Malevil, skupinka přeživší hospodařila na francouzském hradě, bojovala proti nájezdům banditů, udržovali teplo rodinného krbu.
Sovětský odstřelovač, V. G. Zajcev byl opravdu hrdininou své země, ve své knize líčí strastiplné zážitky na levém břehu Volhy, v městě Stalingradu. Byl to vzdělaný a inteligentní muž, který věděl o svých schopnostech a náležitě je uměl využít. Vyrůstal na Uralu a v Eleninsku na Čeljabinsku, vykonával profesi účetního a před narukování na frontu sloužil jako námořník ve Vladivostoku. Co si velmi vážím na Zajcovi, že uměl být vynikajícím učitelem a založil odstřelovačskou školu, kde vycvičil další vynikající vojáky jako byl Kulokov, Mozorov, Šajkin aj. Utkal se s legendárním německým odstřelovačem majorem Koningsem, jehož zabil díky své rozvaze a trpělivosti. Souhlasím s uživatelem běžící vlk, jen málokdo si umí představit hrůzu války, nepochopím německé velitele, kteří při posledním dechu nechali střílet do svých mužů, když se vzdávali, tehdy se stal Zajcovi úraz očí, ze kterého jej lékaři vyléčili. Kniha se čte velmi dobře, je to pocta číst takové dílo.
Islám bez závoje je populárně-naučná kniha, která velmi dobře vykresluje život muslimů a jejich menšin, křesťanů a židů. Pro ty, kteří si nepřečetli Korán a chtějí mít srovnání se západním myšlení politiků, filozofů a historiků je kniha výborná volba jak pochopit dějiny, kulturu a právo. Zdá se mi totiž, že od doby proroka Mohameda se názor na muslimskou víru často měnil podle toho, kdo "svaté písmo" překládal. Došlo k velkému přerodu, toleranci a spravedlnost vystřídaly extrémismus, ponižování, zotročování a zabíjení. Samotné vnitropolitické boje probíhají mezi muslimy, sunnity a šíity od smrti proroka, a od 11. stol. i západem, který se začal angažovat v křížáckých tažení za znovudobytí křesťanských poutních míst, které ovládli muslimové. Boje mezi západem a východem trvají dodnes, jenž pomyslný praporec převzali Američané a radikální islámisté z Iráku. Je jen otázkou jak dopadne válka, protože muslimové se řídí podle šaríi, jednotného právního řádu sklobeného v církvi a vládě, tvrdé podmínky a nadřazenost mužů vůči ženám z islámu dělá krutý režim na nějž doplatí ti kteří se nepodřídí a nekonvertují. Je s podivem jak rodiny mohou dovolit nechat zasnoubit své mladé dcery, které si vezmou ve 12-13 letech o 20 let staršího muže. Kvůli porodu v mladém věku mají dívky zdravotní problémy a jsou podřížené muži, ten jim může ublížit pokud žena poruší nepsaný zákon a sblíží se s cizím mužem. Byl bych rád, kdyby došlo k feminizaci a narovnání práv nejen žen ale i nemuslimů.
Nápaditá encyklopedie, která potěší svou odborností i rychlým přehledem listnatých a jehličnatých stromů u nás přirozeně se vyskytujících anebo zavlečených. I když dílo je přeloženo z německého originálu, text je dobře pochopitelný. Pro mne jako laika upoutalo fotografické i kresebné znázornění plodů a listů. Kniha se může použít k rozpoznávání stromů, je malá a skladná, takže ji turista nebo člověk, který vyrazí na procházku zasune do náprsní kapsy kabátu.
Kniha od historika Václava Vebera shrnuje důležité fakta o Stalinovi, jeho přátelích, odpůrcích režimu a rozebírá politiku, strategie sovětské mašinerie. Podle oficiálních dat je zřejmé, že k výstavbě průmyslu a přerodu celé země Stalin využil veškeré lidské síly v pracovních táborech. Je hrůzné číst o této době, ve které zahynulo na následky útlaku, perzekucí tisíce rodin sedláků, malorolníků, početné skupiny inteligence, důstojníků a dalších.
Autor uvádí i citace ze zápisů schůzí a porad komunistických představitelů státu. Je vidět, že využil většiny dostupné literatury a archivních pramenů. Ukazuje pohled na nejnebezpečnějšího člověka, který kdy stanul v čele sovětského impéria.
Nicolas Crane, spisovatel a dobrodruh, který se vydal na pěší pouť ze Španělska do Turecka. Jeho zachycení cesty je jedním slovem kouzelné, neboť zachytil slovem to co prožil a s kým se setkal. Na tomto místě je dobré uvést i vynikající překlad Blaženy Kukulišové. Rok po svatbě se rozhodl si projít evropské křestaňské a muslimské území. Jeho manželka Annabel Nicolase podporovala a několikrát z Londýna přiletěla a dovezla mu oblečení, batoh a důležitou součást pro jeho pouť - boty. Zchodil podle zápisu čtyři pohorky. Crane během své cesty spal ve stanu za krásné noční oblohy ale také za deště a vichru, zkusil také několik hotelů a ubytoven, úroveň se měnila, v jaké zemi se zrovna nacházel, bohužel východní země s poskytovanými službami byly na tom s ubytováním hůř než západní. Při svém putování nosil na zádech 9 až 12 kg batoh a to podle toho, kolik měl v něm zrovna jídla včetně oblečení, fotoaparátu a dalších drobností (deštník, léky). Z mnoha událostí, které Nicolase potkaly zmíním dvě, se odehrály v Rumunsku, v oblasti Transylvánie, se setkal ve vesnici Gyergyoszentmiklosu, kde jej místní obyvatelka Anna pozvala k sobě domů a naservírovala chutné koláče a její syn István, povoláním lesní dělník, jako jeho otec, vrátil 5 dolarů, které jim nechal za knihou. Poté se setkal s důlními inženýry Stefanem a Sorinem, kteří mu povyprávěli o údolí Jiu, kde kdysi žilo 40 000 horníků. Město Petrosani bylo jimi známé, v době kdy pouť vykonal, 1992-1993 bylo hornictví na útlumu ale úrazy horníků byly časté, ti kteří vyvázli i s doživotními následky mohli být šťastni, neboť byly časté závaly a chodby horníků byly velmi nebezpečné.
10 000 km za více než 500 dní, úctyhodný výkon, Nicolas Crane chodil, mluvil a prožíval plnými doušky přírodu a kulturu od tamních obyvatel.
Lidská chůze je nejpřirozenější činnost, kterou každý z nás může denně provozovat. Daniel Howell k tomu přidává, že je zdravé chodit naboso a uvádí nesčetně mnoho důvodů, které vyvracejí společenské normy a mýty. Je neuvěřitelné, že právě chodidlo se skládá z 26 kostí a více než 30 svalů. V obchodech se společenskou a sportovní obuvi máme mnoho bot různých značek, tvarů ale většina enormně zatěžuje a deformuje lidskou nohu (nejhorší boty jsou s vysokým podpatkem) a potažmo má negativní vliv na kostru člověka. Je dobře, že v poslední době známé firmy, které vyrábějí obuv většinou v Číně hledí na zdraví spotřebitelů a přišly s botami, které jsou zdravější a kopírují tvar chodidla. Jsou sice drazší ale určitě stojí na zvážení, zda je koupit. Bohužel od ortopedů, kožních lékařů se člověk nedozví proč se mu stále potí noha anebo má problémy s kotníkem.
Nerad bych zde propagoval lokality, kam si má návštěvník zajít, aby mohl chodit naboso ale pokud nemá rodiný dům nebo zahradu, je účelné si zajít (když nechceme chodit po betonu nebo trávě venku a máme strach, zda nešlápneme na ostrý předmět) do parku Zeměráj nedaleko Orlíku nad Vltavou, Starých Hamrů u Frýdku-Místku, Terezína v údolí v Nových Hradech, Jeseníku u Bezručova pramene a zahrady mateřské školy v Opavě v Havlíčkové ulici. Informace jsem převzal z časopisu Vlasta, který pokládám za nejkvalitnější ženský časopis, ze kterého se stále čtenář má co poučit.