Peleus komentáře u knih

Od dob, které autor popisuje, se na prostoru bývalého mocnářství změnilo mnohé. Co se ale ani s léty nemění, je lidské uvažování.

Vzpomněl jsem si na ty, a máte je ve svém okolí i vy, kteří v dnešní době dojíždějí za prací do západní Evropy. Nejčastěji Irska, Velké Británie (i když teď asi mnohem méně), Německa a Rakouska. Dělají povětšinou v pohostinství. Pracovní doba od 10 do 23 hodin. Mytí nádobí, úklidy, stlaní postelí a údržbářské práce. Bydlení po dvou, třech, čtyřech v malých bytech s, na české poměry, vysokým nájemným a minimem soukromí. V sezóně žádné volno, mimo sezónu otázky, zda zůstanou na stejném místě. Po návratu do Česka obdiv v očích známých, neboť si za "mytí nádobí" vydělají i 30000,- čistého. Týden, dva doma. Obejít příbuzné, známé a zpátky do práce!

Přesto si mnozí řeknou: "Hm, má se!" A nedodají: "Jenže za jakou cenu?"

10 04.02.2018

V poslední době se cení autentické chutě a v neposlední řadě lokální suroviny. O gastronomii se bavíme! Nebo ne?

V Proklatých dnech je přítomno obojí. Autor nám přibližuje události, jichž byl osobně svědkem. Častokrát k tomu využívá autentickou mluvu různých vrstev společnosti, abychom slyšeli, co si o novém "lepším" světě myslí vesnický obchodník, i Buninův kolega spisovatel, jenž kdysi slul rázným kritikem carského zřízení. Jak se chovají námořníci, jež obohatili mořské dno o svoje důstojníky a co předvádí nová intelektuální elita národa (donutilo mě to vyhledat si podrobnější informace o Vladimíru Majakovském a musím konstatovat, že tohle vás ve škole, stejně jako mě, zřejmě neučili).

Sledujeme naprostou anarchii, ztrátu základních lidských morálních hodnot a všudypřítomný strach ze všeobecné beztrestnosti a násilí panující v ulicích kdysi kulturních měst. Je děsivé, jak snadno se z lidí stane krvežíznivá tlupa zvířat. Z lidí, kteří se denně potkávali, spolupracovali a vzájemně tvořili to, čemu se říká civilizovaná společnost.

Doporučuji k seznámení. Třeba to poněkud uklidní rozbouřené hormony některých teoretiků hledajících cestu k pozitivní změně skrze podobné mechanismy. Ne každá revoluce je "sametová".

12 04.02.2018

Jedna z knih, kdy dlouho váhám s hodnocením .
Většinou se snažím známkovat (ač je to samo o sobě z principu dosti subjektivní) v rámci žánru, tj. nesrovnávám komiksy s autobiografiemi a kuchařky s osobním rozvojem. V případě Orla deváté legie se nabízí otázka, o jaký žánr se vlastně jedná?

Nemusím dlouze koumat. I kdyby to neuváděl samotný vydavatel, snadno se pozná, že jde o čistokrevnou knihu pro děti a mládež‎. Minimum krve, bezzubé souboje, jednoduchá mluva, nula intrik, "bezkontaktní" vztahy mezi muži a ženami, všudypřítomné štěstí přející mladým hrdinům neznalých jadrného vyjadřování patřícího ke kastě válečníků, o jejichž osud se čtenář téměř nebojí.

Pakliže hledáte knihu, po jejíž přečtení se vás ratolest nebude ptát, proč a co znamená, že "pobili zbylé muže, zkušeně znásilnili ženy a zapálili vesnici" (Nepřátelé lidstva, Mika Waltari), jste na správné adrese. Jestliže pátráte po dospělejší beletrii na téma Británie a Římská říše, pátrejte dál.

9 04.02.2018

Kniha o tom, jak je smutné, když člověk neví, co vlastně chce.
A rovněž o Tom, že je ještě smutnější, když si myslí, že To ví, aniž se nad Tím zamyslí.

14 28.01.2018

Vzhledem k tomu, že nikdo nikdy nevznikl odnikud, považuji Počestného Andreje Babiše za další užitečný střípek do mozaiky tvořící obraz tohoto rozporuplného politika a umožňující nahlédnout do situací, jež ho utvářely, z nichž některé by v oficiální biografii, z pochopitelných důvodů, jen nerad rozebíral do větší hloubky.

9 28.01.2018

„Statečný“ Cibulka je obyčejnou řadovou zeleninou, dokud mu systém nešlápne na kuří oko a neprobudí v něm onu revolucionářskou „statečnost“. Díky/kvůli danému zlomu v hrdinově životě budeme postupně sledovat Cibulkovu cestu za demontáží stávajícího zřízení. K tomu si získá tento zástupce čeledi amarylkovitých podporu místních nespokojených ovoce-zeleninových širokých vrstev obyvatelstva a v neposlední řadě úspěšně zverbuje důležitého spojence v hlavním stanu nepřítele.

Jak už to u takových kapitalisticko-buržoazních zřízení bývá zvykem, bůh ví proč příliš netrvají na stíhání Cibulky za podněcování k trestnému činu, a tak si vesele pobíhá po okolí, kde nerušeně provozuje diverzní činnost. Když úřadům konečně dojde, jak vážná je situace, i přes některé úspěšné kroky k ochraně veřejného pořádku a zajištění bezpečnosti osob a majetku, nedokážou zastavit rozjetý mechanismus.

Závěr oné pohádky je následně zcela v duchu Jana Wericha:
„Továrny na kůže, peníze na boty a do vlasů růže a nový kalhoty
a olej na stroje a stroje na práci a práci bez boje, po práci legraci
a slunce dost a dost pro staré, pro děti a děti pro radost a radost pro děti.“

13 28.01.2018

Při pohledu na komentáře začínám mít vtíravý pocit, že jsem četl jinou knihu.

Tak zaprvé ani děj, ani atmosféra nemají ni zbla společného s 1984 George Orwella. Nevidím důvod obě díla dávat do souvislosti.
Rovněž k promyšlené detektivní zápletce má kniha stejně blízko jako Kim Čong-un k Nobelově ceně za mír. Pokud ovšem pro vás není promyšlenou zápletkou řada zcela nepravděpodobných událostí, které se postupně na hrdinu sesypou.

Co mi ale na knize nakonec přišlo zajímavé, je myšlenka, jež mě provázela během čtení posledních stránek: "Není ono Ministerstvo strachu hluboce usídleno v nás samotných?"

Jinak nemohu než průměrně hodnotit průměrnou knihu. Brak to není, času nelituji, ale kdybych ji ve svém čtenářském životě nepotkal, o nic bych nepřišel.

9 22.01.2018

Velký respekt patří autorovi, který zasvětil podstatnou část kariéry boji proti rasové nesnášenlivosti zakořeněné v myslích některých lidí. Je s podivem, že se kdysi Ku Klux klan vnímal téměř jako rytířské společenství gentlemanů a nikdo neviděl, nebo spíše nechtěl vidět, že se jedná o otevřený projev rasismu s prvky sektářského vymývání mozků a mafiánství.

8 13.01.2018

Za mě osobně velmi zdařilá kombinace druhoválečného tématu se špionážním románem.

Ústřední postava Maxe von Stierlitze není žádným nadčlověkem, který během několika vět umí přesvědčit kohokoli k čemukoli, nechávajícím za sebou zástupy roztoužených, chtivých žen a spoléhajícím se na hodinky s laserem, auto-ponorko-letadlo, nebo jiný podobný nesmysl.

Za svoje úspěchy vděčí chladné dedukci vycházející ze znalostí poměrů a lidské psychologie. Ne vždy se Stierlitzovi daří podle plánu, o to víc je zajímavé sledovat, jak se musí urychleně přizpůsobovat novým podmínkám, aby pokud možno splnil úkol a zároveň nepřišel o to nejcennější. Trestem za selhání je totiž smrt.

11 13.01.2018

Je obdivuhodné, jak někdo, kdo píše stále o tom samém, dokáže prodat tolik stále stejných knih.

15 11.01.2018

Připouštím, že to autor myslel hezky. Za první republiky byla rozšířená výuka francouzštiny a latiny (němčina se vnímala téměř jako druhý jazyk, který mnozí obyvatelé ovládali na velmi dobré úrovni), tudíž tato generace má osobitý vztah k francouzské kultuře. Nesmí se zapomínat ani to, že Miroslav Horníček byl hercem, režisérem, spisovatelem, moderátorem a výtvarníkem, což samo o sobě formuje jeho vztah ke klasické literatuře a umění.

Mně osobně toto není vlastní v hloubce, jež pramení z Listů z Provence, a tak nebudu tvrdit, že jde o nadčasové dílo s laskavými vnitřními dialogy ... atd., apod.
Pokud jde o hodnocení, zachovám se jako malý srabík a odkliknu 3* - ze slušnosti a úcty k autorovi.

8 05.01.2018

Konečně změna!

Ano, je to místy hloupé, místy málo uvěřitelné a někdy zcela nelogické. Jenže zároveň jde o závan čerstvého vzduchu v místnosti plné alkoholových výparů, z popelníků vysypaných vajglů a povalujícího se spodního prádla statečných, leč životem zdeptaných skandinávských strážců zákona reprezentujících tzv. severské krimi.

14 14.12.2017

Pohled na "bordel", který panoval mezi republikány, je autorem podáván dosti střízlivě, bez nadržování kterékoli ze stran. Není divu, že množství interbrigadistů opouštělo Španělsko zklamaná, s desiluzí o tamějším dění.

Kromě historického svědectví "ze zákopů" a zamyšlení nad událostmi španělské občanské války nabízí kniha také lidský rozměr, jenž z ní dělá záležitost, kterou byste neměli minout.

11 09.12.2017

Původně velmi zajímavý námět získávání tzv. know how z beletristických knih a zároveň sledování, zda někteří zasvěcení nevyzrazují veřejně ze svých znalostí příliš mnoho. Tím bohužel končí to výjimečné a originální.

Zbytek Šesti dnů Kondora je po dobrém rozjezdu lemován řadou šťastných náhod a málo uvěřitelných scén, které svého vrcholu dosáhnou v samotném závěru. Velká škoda promarněného potenciálu!

10 09.12.2017

Na začátku je kniha docela zábavná, historky a způsob vyprávění působí svěže. Jenže časem zjišťujete, že je to stále dokola, stále stejně.

Je vidět, že osvědčenou hereckou polohou Marie Doležalové je "ufňukaná holčička". Ano, chvílemi je to vtipné, roztomilé, ale zdá se, že tuhle roli hraje i v životě, což je vzhledem k věku poněkud zarážející.

K dočtení jsem se musel vyloženě nutit, čímž nechci tvrdit, že je kniha špatná nebo hloupá. Jako blogové zápisky měly potenciál zaujmout, ale nahuštění všech plus mínus stejných příběhů do jedné sbírky ve výsledku nudí.

11 09.12.2017

V autorově vyprávění o generacích rodiny Buendíů se organicky prolíná historie jihoamerického kontinentu s různými událostmi ze života četných hrdinů románů.

Namísto popisování jednotlivých aspektů lidského života, autor úspěšně pracuje s celým spektrem lidských pocitů v průběhu dlouhé životní cesty rodu Buendíů. Zároveň používá neutrální až neosobní přístup vyprávěče, aniž by knihu ochudil o svůj typický marquézovský humor. Samostatnou kapitolou je zajímavý jazyk (uznání si zasluhuje i překladatel – Vladimír Medek), který ze Sta roků samoty činí ještě větší požitek.

V románu se dá vycítit sotva postřehnutelná hranice mezi realitou a světem iluzí. Jsme účastníky filozofického rozjímání o těžko uchopitelném pojmu, kterým je „samota“. Co je to samota? Jde o izolaci? Jde o hledání vlastní individuálnosti? To si musí ujasnit každý jeden z nás.

Ke knize mám jen dvě výtky. Autorova záliba v opakovaném používání stejných jmen napříč generacemi a místy až neúnosné zpomalování tempa. Oboje má smysl v celkovém kontextu, avšak někdy dokážou lehce rozladit.

18 05.12.2017

Vyprávěč bere čtenáře do světa feudálního Japonska kolem roku 1600, u jehož pobřeží ztroskotá holandská loď Erasmus pod velením dočasného kapitána a hlavního hrdiny románu Angličana Johna Blackthorna. Cestou zredukovaná posádka je uvězněna na příkaz daimjóa Kašigiho Jabua, jenž se rozhodne využít téměř nepoškozenou loď k prosazení vlastních mocenských zájmů.

Evropané jsou vnímáni jako špinaví barbaři a jejich životy nemají žádnou cenu. Námořníků se tudíž pozvolna zmocňuje svazující pocit strachu. Pouze lodivod Blackthorne má odvahu pokusit se jednat s krutými cizinci, jež mají v rukách jejich budoucnost.

Postupně sledujeme Blackthornův přerod, pochopení dříve odmítaného a občasný vnitřní zápas mezi starým a novým já. Jeho cesta není bez komplikací, útrap a nejedné příležitosti, jak přijít o život. Hlavní hrdina postupně ovládá japonštinu, proniká do tradic a zvyklostí místního obyvatelstva a začíná chápat tvrdé samurajské zákony.

Pozoruhodným je taktéž obraz ženy země vycházejícího slunce. Její bezmezná oddanost manželovi, úcta k dávným tradicím. Zároveň je autorem dobře vylíčen bohatý vnitřní svět takové ženy, celá škála emocí, které musí nosit pod dokonalou vnější maskou. Ostatně pocitům a emocím je v Šógunovi věnován dostatek prostoru.

Román má téměř 1000 stran a je až překvapivé, jak snadno se čte. Zároveň nečekaně zjišťujete, že se na stránkách knihy dotýkáte čehosi tajemného a krásného.

Stále jsem vás nepřesvědčil, abyste se do knihy pustili?! Marš do knihovny!

25 05.12.2017

Za mě výborný špionážní román. Nebýt zbytečného zvratu na konci (těch úskoků v úskocích je prostě moc), v těsném závěsu následovaného trapnou závěrečnou scénou, měla by kniha hodnocení 10* z 5.

Ostatně jedná se i o nejoblíbenější knihu jedné z tváří tohoto žánru Fredericka Forsytha. Pročež ji tento pán zrecykloval v jedné ze "svých" nejpovedenějších povídek ze sbírky Mistr klamu. Stačilo zaměnit Východní Němce za Sověty, vystřihnout linku se ženskou postavou, zkrátit výslechové pasáže, zapojit tzv. americké bratrance a upravit závěr.

Ať tak, či tak, máte-li chuť na kvalitní špionážní čtivo, kde se víc mluví, než střílí, berte obě "verze" příběhu!

10 05.12.2017

Knihu mám spojenou s cestou ve vlacích Vídeň-Praha (a vtipným rakouským pokusem o pivo zn. Ottakringer ve vlakové restauraci), Praha-Plzeň (žádný alkohol, neb už jen vzduch rodné hroudy je pln opojení), pročež můj názor bude lehce nekriticky pozitivní.

Díky skutečnosti, že film patří mezi má oblíbená díla (přiznám se, že v divokých 90. letech jsem ho nahrával z Tv na VHS, přičemž největší adrenalin spočíval v tom včas zastavit nahrávání, nechat běžet reklamu, mezitím přetočit pásek o kus zpátky a s "prstem na spoušti" čekat, až reklamní blok skončí, aby se dalo stisknout REC), knihu jsem si taktéž užil. V mysli znovu obživly známé postavy Jacka O'Neila, Daniela Jacksona nebo poručíka Kawalského. Znova jsem se ponořil do světa pouštní planety a vychutnal si vyprávění o alternativní historii Země zaznamenané na staré zdi zapomenutým písmem v podání dr. Jacksona a dcery domorodého náčelníka.

Přestože jsem několikrát viděl film a později sledoval i stejnojmenný seriál (skončil jsem u 1. řady SG: Atlantis, ta už byla nad moje síly, i když si myslím, že pořád mám vcelku toleranci pro filmovou naivitu - později jsem se docela bavil u všech 4 řad Star Trek: Enterprise), nepovažuji knihu za ztrátu času. Dokonce bych řekl, že víc si ji vychutnají právě ti, jež znají filmovou předlohu.

10 05.12.2017

Ačkoli knihu, nebo spíš publikaci, ještě stále čtu, již teď mohu zanechat komentář.
Je zcela prostý.
Daný "výrobek" nepatří mezi knihy.

Jedná se o reklamní brožuru, kde autor ozvučuje svoje myšlenkové pochody a přání. (Alespoň zatím) jsem nenarazil na způsob, jak chce uvést tyto myšlenky do života. A o tom to celé je. Celé to působí stejně jako vyjádření vítězky soutěže krásy, která přeje mír a lásku pro všechny.

P.S. Nic proti tomu...