Peleus komentáře u knih

Na knihu mám hezké vzpomínky.

Několik večerů po sobě jsem si ji pouštěl večer před spaním. Venku tma, otevřeným oknem vstupují kromě studeného vzduchu také zvuky noci (vynechám bezdomovce hrabající se v popelnici) a v šeru pokoje ožívají postavy lehce strašidelného příběhu z Japonska poloviny 18. století.

Pivoňkovou lucernu směle hodnotím čtyřmi nevěrnými konkubínami z pěti.
ありがとうございます

10 24.05.2017

Víte, proč mám rád špatné knihy? Výborně si odpočinete při jejich následném strhávání v kruhu rodiny, přátel či známých.

Některé jsou bohužel tak hloupé/naivní/prostoduché, že si náhle říkáte, zda neporušujete některé z pravidel slušného chování, když se takto utrhnete na malou, zmrzačenou oběť autorovy představivosti. Tudíž popisovat, v čem je Pán ohně utrpením pro svého čtenáře, je vskutku pocit ne nepodobný tomu, když kopete do ležícího (zábavné), či lajete koni, že je chromý (smutné). (Teoreticky. V praxi zatím nevyzkoušeno.)

Jdeť-li však o zkušenosti, mohu s přesvědčením konstatovat, že již další podobnou (obsahující pokus o přiblížení kulturních odlišností, kam, zřejmě, patří vrozená nechuť k podprsenkám na straně jedné a chuť k pálivým jídlům na straně druhé nebo opakování toho, jak je čínská společnost neustále pod takovou kontrolou, že i po návštěvě WC je nutné vyhotovit protokol ve třech kopiích, načež sledujeme, jak detektiv Li předvádí chování ve stylu amerických akčních seriálů 70. let) opakovat nechci.

12 09.05.2017

Dle mého názoru neprávem opomíjený příběh.

Lehké mrazení nevzniká pouze kvůli představě, jak snadno se i nevinní dají semlít koly spravedlnosti, ale snad ještě víc z toho, jak lehce taková situace nastane. Stačí jeden správně šokující článek, absence touhy po ověření faktů a lehkovážné pokynutí ruky osoby ve vysoké funkci: "Vyřešte to!". Zbytek je otázkou mechanické aplikace postupů a pravidel.

Černá krev je sympaticky krátké dílo s několika neméně sympatickými, leč ve své podstatě povrchními postavami, jejichž počínání částečně chápete, i odsuzujete. Nevidím důvod nevyzkoušet, třeba v podobě audioknihy!

8 30.04.2017

Výrazně přeceňované dílko!

Začíná se odnikud, jde se nikam, končí se nijak.

Zpracování? Jednoduchá forma, bez pocitů a dialogů.
Motivace postav? Přežít do další broskvové konzervy.
Realističnost? Kromě konstatování, že po jakési katastrofě příroda má daleko k tomu, co v Máji popisuje K.H. Mácha, taktéž málo uvěřitelné.
Nejočekávanější okamžik knihy? Upřímně jsem doufal, že toho otravného kluka, jenž by se s každým ihned družil, konečně někdo sežere. SPOILER: Nestalo se :( .

Kolem a kolem nechápu vlnu nadšení, na níž se kniha veze.

31 20.04.2017

Po výletech na skotských vřesovištích (Skála, Muž z ostrova Lewis, Šachové figurky) jsem se těšil na trochu odpočinku. Navíc, přiznám se, v poslední době pociťuji jistou nechuť k trilogiím, tudíž samostatný a uzavřený příběh z kanadského prostředí přišel vhod.

Moje následné pocity byly ne nepodobné pěti fázím smutku.
- Popírání. "Ne, tohle se nemůže dít, ne mně."
- Hněv. "To není fér, vždyť jde o další díl ovlivněný skotskou historií."
- Smlouvání. "Třeba se děj rozjede, stačí ještě pár desítek stran a vše se může zlepšit!"
- Deprese. "Nic se nezlepší! Vyšetřovatel je fňukna trpící nespavostí s videotékou ze života mrtvého předka v hlavě, kolegové jsou tupci a vyšetřování stojí na místě."
- Smíření. "Nějak to dopadne." "Určitě všechno dobře dopadne!"

Ke konci jsem měl tak akorát po krk sociální ("kastovní") nespravedlnosti ve Skotsku počátku 19. století, divoké a krásné přírody po obou stranách oceánu a Simova zpackaného života. Co mě ale skutečně rozčarovalo nebylo to, že šlo o "neoficiální" 4. díl ostrovní ságy, ale skutečnost, že nejde ani o dobrou detektivku, neboť důvod ke zločinu je zcela neuvěřitelný a rozuzlení, kdy vyšetřovatelé jsou neustále vedle, pročež pachatel na jednoho z nich doslova skočí s nožem v ruce, aby se tak sám odhalil, je neúctou k žánru jako takovému.

19 02.04.2017

Tato myšlenka mě napadala už u Višňového sadu. Jako malé, gymplácké, škvrně jsem tuto hru viděl v divadle jako předpremiéru (díky ti, studentské předplatné!), premiéru a dokonce donutil rodiče jít na regulérní představení.

Opět se mi totiž vybavilo, že pokud "produktivní" vrstva společnosti byla tak vyčuchlá, uslzená a bez nápadů, co dál se životem, pouze plácající o jakési hypoteticky fungující společnosti (viz Tolstoj s myšlenkou rozdávání osobního majetku), nikdo se nemůže divit, že Rusko muselo potkat to, co ho potkalo.

15 16.02.2017

Upřímně - nechtěl bych vyrůstat na podobném ostrově jako autorův hrdina. Všichni si vidí do talíře a každý má kus společné minulosti s každým. Vaše bývalá je kamarádova žena, váš syn má dítě s dcerou prvního sexuálního partnera vaší ženy, která se "onou ženou" stává až po smrti již zmíněného kamaráda, jenž celou dobu vychovával vašeho potomka a mstil se na něm za to, co jste kdysi provedli jeho otci.

Pominu-li spletité vzájemné vztahy postav, jde o celkově nejslabší díl ze tří. Nejslabší rozhodně neznamená nepovedený. Autor se v Šachových figurkách nepokouší o úklid skříní plných kostlivců, nýbrž využívá kulis nevyřešené smrti pilota malého letadla k uzavření linií osudu některých postav, k finálnímu zúčtování.

Vzato kolem a kolem se jedná o neurážející tečku za ostrovní ságou.

12 14.02.2017

O dost zábavnější, než výlet na Měsíc.
Samozřejmě chápu, že obě knihy nejde srovnávat, neboť v Pravém výletě p. Broučka do Měsíce střílí autor do řad svých současníků a paroduje některé nálady tehdejší doby. O to víc mě však bavil prostší a ambicí po skrytých náznacích zbavený výlet do století patnáctého.

P.S. Splnil jsem si dávné předsevzetí ze základní školy, kdy, přiznám se ke se své hanbě, jsem knihu nečetl a jen si říkal, že třeba "někdy....".

13 12.02.2017

Žil jednou jeden chlapec, který nevěděl, co se životem. Doma nuda, ve škole pruda, tak si našel slečnu a uvěřil, že ty nejlepší věci v životě jsou zadarmo. Nebyly.

Dospěl, ale pitomcem, tím zůstal napořád. Lhal si do kapsy, chvíli cosi zkoušel, pak od toho upouštěl. Ubližoval, a bylo mu ubližováno.

Tečka.

Zbytek již není podstatný, neboť výše napsané je asi tak celá pointa. Z nějakého důvodu nemám rád povídání o fetkách. Jsou to lidé, kteří se vyflákli na svůj život. Místo toho, aby bojovali za vlastní lepší zítřek (ať už to zní jakkoli banálně a zprofanovaně), tak žijí ze dne na den a pokud se jich někdo ptá, jak se do tohoto bodu dostali, téměř všichni mají po ruce jímavý příběh. Málokdo uzná, že dlabal na povinnosti, odpovědnost,nechtěl nic dělat a měl za to, že bude žít ve snovém světě.

Každopádně podobné knihy mě občas ukotvují do reality, začnu-li mít příliš pravicové názory. Na základě přečteného si totiž jeden uvědomí, že určitá podoba sociálního systému JE nutná. Je lepší, když mají možnost využít protidrogový program, dostanou použité, leč slušné oblečení (je pak legrační, když se s takovými potkáte někde u popelnic nebo během procházky se psem a musíte konstatovat, že jako socka vypadáte spíš vy, než oni), jsou relativně čistí, najezení, mají možnost přespání na ubytovně a někdy dokonce krátkodobě provozují cosi jako práci. Skutečně to JE lepší, než že se budou shlukovat do skupin a páchat trestnou činnost, protože vědí, že po nich potopa, nemají co ztratit. Je nicméně dosti "vtipné", že za tenhle pokus o jakýsi relativní pořádek a bezpečnost platí lidé, kteří se na svůj život nevykašlali a zkoušejí vytvářet HDP.

16 09.02.2017

Znáte ten pocit, kdy sedíte s "kámošem", jehož jste dlouho neviděli, v zakouřeném pajzlu, neboť "Jsou tam skvělý lidi, seznámím tě!" a který se honosí označením bar?
Kdy se éterem rozlévá raná tvorba jakéhosi neznámého "umělce" nebo jiný podobně "alternativní" blaf pouštěný z počítače aktuálního "barmana"?
Kdy kromě tvrdého nejde pít nic jiného, protože víno ze skleněných galonů chutná jako horší varianta toho, co používáte doma na vaření?
Prostor kolem vás zaplněný "lidičkami" s přehršlí názorů naprosto na cokoli a v libovolném množství, jež stále o čemsi diskutují, aby na závěr začali sockovat, kdo, komu, kolik půjčí, nebo jestli si to zase napíšou na sekeru a zaplatí příště?

Znáte ten pocit?

Přesně takový jsem měl z Na cestě.

15 08.02.2017

Jde o čistokrevnou urban fantasy, která se tématicky, a nakonec i pokusem o zpracování, blíží autorům jako Miroslav Žamboch, Jiří Kulhánek, František Kotleta a, snad jen velmi vzdáleně, Sergej Lukjaněnko.

Nicméně co u těchto lidí funguje, u Jana Urbana bohužel selhává:
- Charizmatický hrdina.
Hrdinovi musíte fandit. Je vcelku jedno, jak je starý, z jakých poměrů vzešel, jak moc kouří, pije, sexuálně žije a jakému způsobu likvidace oponentů dává přednost. Jeho jednání musí dávat smysl. Vyvyanovo smysl nedává. Jak mám věřit, že jde o přes 400 let starého muže, když mluví jako 16letý spratek, slintá při pohledu na ženy (evidentně příliš sexuálního vyžití nemá), je to držgrešle (stále počítá, kdo mu vyjídá ledničku, kolik dal za rychlé občerstvení...), žije s kočkami (je to snad postarší lidmi zklamaná dáma?) a jediné čím zaplňuje knižní éter jsou rádoby sarkastické poznámky či odkazy na současné filmy a seriály (jeden by předpokládal určité vzdělání a postřehy stavěné do kontextu s minulostí, bohužel jsem kromě několika štěků z Wikipedie a neustálého opakování výrazu "genius loci" nic podobného nezaznamenal)?
- Hlášky.
Jsou výbornou součástí hrdinovy image, ale ne na úrovni pubertálního kluka, jenž se do každé poznámky snaží propašovat sexuální podtext. Navíc kreativita hlavního hrdiny v dané oblasti se blíží nule, a tak není divu, že působí jako vůl, ne jako Dr. House.
- Odkazy na současné kulturní či politické dění.
Tohle je obecný nešvar podobné literatury. Těžko zaujme i po 15 letech, kdy jen pamětníci pochopí, kdo byla Borhyová spolu s odkazy na reklamy s pracím práškem. Není to výtka. Jen mi přijde líto, že místo přehnané aktuálnosti spisovatel nerozvíjí potenciál, který nabízí Řád. Mohl těžit z jeho mytologie, což jaksi nedělá.
- Kvalitní záporáci.
Ani tady autorova snaha neuspěla, neboť o protivnicích Řádu nevím zhola nic, kromě toho že jsou taktéž cosi jako "Batmani a X-Meni". Jen Bůh ví proč pocházejí z Německa, Švédska, ale také Ruska?? a Srbska?? (dost praštěná aliance). Každopádně jsou to hlavně Němci, kteří autorovi podle všeho leží v žaludku a jež dosti neuměle paroduje.

Ale nešť! Je na čase knihu také pochválit. Obálku má docela pěknou, a dokonce i některé hrdinovy poznámky jsou vtipné.

Každopádně asi nebudu autorovou krevní skupinou, anebo snesu mnohem méně nesmyslů na stránku textu, než jsem si o sobě doteď myslel.

16 03.02.2017

Na Bledém jezdci je pozitivní, že autor pozabíjel část vedlejších postav, tudíž dává tušit, že do následujících bitev s osudem půjde nezdolný Uhtred s novým mančaftem. Za sebe se těším!

Pokud jde o děj, tak slovy skupiny Chinaski: "Nic zvláštního se nestalo, pršelo a pak přestalo, jak to bejvá, když je listopad." Bez přehánění! Téměř po celou dobu se sedí v lese, živí se plody bažin, mrzne se a čeká se na to, až král Alfred získá ztracenou sebedůvěru.

Nebyl by to ale Bernard Cornwell, kdyby i tohle, na akci suché období, nedokázal čtivě zpracovat. 368 stran se čte stejně rychle, jako průměrný viking konzumuje medovinu, a tak nezbývá než se pustit do dalšího dílu!

9 30.01.2017

Jde o velmi Waltariovské dílo. Podrobné popisy, precizní práce s historickými fakty a jeden vyfabulovaný lidský osud. Nicméně i přes svoje nesporné kvality a hlubokou stopu, které ve mně zanechalo, musím přiznat, že u některých, na můj vkus, dosti zdlouhavých filosoficko-náboženských úvah hlavního hrdiny se mi chtělo dobrovolně skočit z cařihradských hradeb.

13 28.01.2017

Co se Dänikenovy tvorby týče, jde zatím o moje největší zklamání.

Kniha je koncipovaná jako útržkovité vzpomínky na různé epizody z autorových cest (vzájemně neprovázané), z nichž se čtenář nedozvídá nové teorie či zatím nepublikované souvislosti. Co se dozvídá je, že spisovatel má zálibu v kvalitním víně, na palubě letadel si dává whiskey a jako pravý "starý zbrojnoš" má potřebu sdělovat, nebo přinejmenším naznačovat, že ani jeho na výpravách nemíjela sexuální dobrodružství. Ke konci Erich von Däniken přitvrzuje a od "zábavných" historek přesedlává na bitevního oře, kterým "neohroženě" najíždí na šiky hloupých vědců záměrně ignorujících skutečnosti, jež autorovi přijdou zcela zřejmé.

Po dočtení se do mysli vkrádá zvláštní pocit smutku zatímco uvažuji, proč měl autor zapotřebí vydat zrovna TAKOVOU publikaci? Jedinou omluvou je skutečnost, že mu (originál knihy je z roku 2003) v té době bylo 78.

7 28.01.2017

Poté co jsem o víkendu narazil na YouTube na pěkný dokument Vzestup a pád říše Římské (13 dílů), dostal jsem neodolatelnou chuť umocnit zážitek rovněž dílem ze světa literatury. Suché faktografie byly razantně zavrženy. Naopak, sáhl jsem po této beletrii, neboť jsem na jejího autora několikrát narážel v diskusích na Databázi v souvislosti s historickými romány.

Knihu mám za sebou a před sebou nesnadný úkol, jak co nejkorektněji popsat dojem, který z ní mám. Nezbývá tedy než sáhnout po pomocné ruce, kterou mi vydavatel mimoděk nabízí. Na přebalu totiž stojí citát připisovaný Bernardu Cornwellovi "Taková konkurence dá spisovateli zabrat." Osobně musím souhlasit a podepsat. POKUD ovšem jde o stejnou paralelu, jako když Zdeněk Pohlreich poklepe Láďu Hrušku po rameni a řekne něco v podobném duchu.

Nerozumějte mi špatně. Kniha má světlé okamžiky. Pokouší se i o humor. Navíc využívá klasického modelu, kdy je čtenář přítomen hrdinovu výcviku, což následně jejich "vztah" utužuje. Jenomže.

Jenomže nesmíte znát lepší historickou literaturu, z níž Pociťujete, že jste Tam, v daleké Minulosti, mezi dalekými Předky na vzdálených Bojištích, kde cítíte přítomnost tamějších Bohů a svíravý pocit v žaludku, neb dost možná jdete do poslední Bitvy.

Pakliže máte rádi odlehčenější literaturu (někde v diskusi jsem zahlédl vtipné označení "sandálové čtení") a vcelku očekáváte chování a mluvu postav na úrovni dnešní střední a filmu Olověná vesta, prosím. Lepší než gladiem do oka.

13 24.01.2017

Občas je náročné podělit se o myšlenky, jelikož v různých obměnách zazněly u jiných příspěvků na tomto diskusním vlákně. Nicméně rád bych také přidal několik znaků "do pranice".

Peter May se v ČR dobře zapsal ostrovní trilogií. Podařilo se mu svézt na vlně zájmu o severskou literaturu, avšak na rozdíl od jiných autorů celou sérii pojal jako sociálně společenský popis, jehož ústřední hrdina, jaksi mimochodem, řešil případ vraždy. Bohužel po tomto úspěchu je od autora očekáváno udržení si nastavené laťky, a tady je nutné rozlišovat.

Série Akta Enzo patří k sérii předcházející té ostrovní. Na můj vkus se autor nechává inspirovat u Dana Browna, což taktéž odpovídá časově. V roce 2000 sice vydávají Anděly a démony, ale ti ještě díru do světa nedělají, zatímco po roce 2004, kdy světlo světa spatřuje Šifra mistra Leonarda, chtějí být všichni jako Dan Brown. Nejde přehlížet mnohé společné rysy - profesor biologie a znalec forenzních věd x profesor symbologie, svobodný x ovdovělý, slabost pro inteligentní ženy x celková slabost pro ženy. Policie je, jako vždy, bezradná, tudíž k vyluštění symbolů, jež vedou k odhalení nevyřešeného případu, bude muset postačit hrdina, pár lahví whiskey a několik náhodných pomocníků se strýčkem Googlem jako tajnou zbraní.

Jak jsem se zmínil výše, není fér posuzovat Výjimečné lidi optikou ostrovní kvality. Jedná se o výrazně oddechové čtení, kde je trocha Francie, rodinných vztahů, něco sexu, pár záhadně se tvářících indicií a něco málo nesmyslů, nad nimiž si čtenář párkrát nevěřicně zakroutí hlavou. Možná by se kniha dala vnímat o něco kritičtěji, neboť samotné schéma (nález stop, vyhodnocení pomocí internetu, rodinná/společenská/intimní kulturní vsuvka, cesta do jiné lokace, nález jiných indicií, vyhodnocení pomocí internetu...) je značně stereotypní.

Avšak měl jsem to štěstí poslechnout si knihu v audio verzi namluvené Davidem Matáskem, tudíž těch 11 hodin 33 minut docela příjemně odsýpalo. Chystáte-li se tudíž na delší cestu autem, nebo si rádi poslechnete pár kapitol večer před spaním, jde o volbu, která rozhodně neurazí.

Co se týče knižní podoby těžko soudit. Osobně jsem nezískal dojem, že jde o něco výjimečného. Doporučit se dá pakliže jste sympatizanti francouzské gastronomie čí vín. Taktéž chcete-li si odpočinout po všech těch severských dobrodružstvích, kdy vám mrznou slzy v očích a stoupá pára od úst. Případně máte-li už plné mokasíny brownovského pobíhání po památkách. Výjimeční lidé jsou příjemnou změnou.

14 22.01.2017

Původně jsem hodnotil třemi hvězdičkami, avšak po opětovném shlédnutí filmů (Planeta opic a Úsvit planety opic), nemohu než změnit hodnocení na čtyři z pěti.

Knize výrazně ublížilo, že její pointa je pevně zakotvená v širokém podvědomí potenciálních čtenářů. Jedná se tedy o stejné nepřekvapivé překvapení jako ono známé odhalení, že Darth Vader je otcem Luca Skywalkera. Budu však hodnotit nápad jako takový, a právě díky dobrému nápadu jsem ochoten přimhouřit obě oči nad jednoduchostí provedení.

14 12.01.2017

Sice hádám, ale myslím si, že nebudu sám, kdo se pustil do knižní série díky produkci stanice HBO. Filmová podoba této fantasy ságy je jednou z těch povedenějších zpracování knižních předloh.

Nicméně nejednou jsem se rozčiloval, proč filmaři nezavzali ten či onen knižní úsek? Vždyť by to mohlo vrhnout světlo na některé komplikované situace a divák by si o to lépe uvědomil vzájemné souvislosti!

Po této knize musím před seriálovými tvůrci uznale smeknout. Nezávidím tu práci, kdy se musejí rozhodovat, co ponechat a co nemilosrdně proškrtat. Tanec s draky je zrovna jednou velkou příležitostí, jak pro samé škrtání vyplýtvat nejednu černou fixu!

Ano, je sice fajn, že se děj větví na množství odboček a do vyprávění promlouvají stále nové a nové postavy. Nicméně co fajn není, je skutečnost, že jde vesměs o slepé dějové linie, kde všechno končí smrtí komparzu, zatímco hlavní hrdinové pokračují vstříc dalším výzvám.

Každopádně i navzdory příběhové vatě se kniha pořád čte velmi dobře. Autor si dopřává chvíle oddechu k nabrání dalších sil a nezbývá než doufat, že této pauzy naplno využije a zúročí v kvalitním pokračování (žádné kuchařky ze světa Ledu a ohně, prosím!).

14 10.01.2017

Mělo jít o výjimečné dílo, a to symbolicky tím, že bude Forsythovo poslední (víme, že nakonec neodolal, pokračoval v psaní). Taktéž nemělo čerpat inspiraci ve skutečných událostech, nýbrž šlo svým způsobem o předpověď, jak se mohou vyvíjet události v Rusku koncem 90. let. Námět zněl poutavě, a tak jsem se pustil do čtení.

Jako vždy musím vyzdvihnout autorovy rozsáhlé historické znalosti, jeden se mnohé dozví a zároveň nemá pocit, že čte cosi objevené díky internetovému vyhledávači. Věříte, že ví, o čem píše.

Naopak nejde nevyčíst šablonovitost některých postav, a tím myslím vykrádání sebe sama. Vysloužilý agent CIA Monk jako by z oka vypadl Samu McCreadymu (Mistr klamu). Plukovník KGB Grišin beze zbytku naplňuje autorovu představu (Mistr klamu nebo Vyjednavač) typického sovětského důstojníka, sice do jisté míry schopného, zároveň však nelítostného s upřímnou nenávistí vůči všemu západnímu. Taktéž si autor zřejmě nemůže pomoci a opět zdůrazňuje nadstandardní vztahy Spojených Států a Velké Británie. Potud se jedná o klasické rysy/nešvary Forsythových knih.
_____________________________________________________________________________________________________________________
Co mě však udivilo a donutilo psát tyto řádky, byl styl vyprávění hodící se spíš do Mayovek nebo děl Emilia Salgariho.
- Během čtení mozek chtě nechtě protestuje, má-li uvěřit, že Britové nejsou schopní najít ve vlastních řadách aktivního odborníka na bývalý Sovětský Svaz, a tak se obracejí na Američany.
- Ti ovšem taktéž nejsou schopní doporučit nikoho lepšího, než vysloužilého agenta, který po velkých úspěších zanevřel na práci pro CIA a už nějakou dobu žije v ústraní.
- Agent následně bez jakéhokoli jištění ze strany své, či spojenecké vlády, úspěšně plní úkoly na nepřátelském území a snadno uniká protivníkům.
- Navíc se bez jakýchkoli potíží dostává za kterékoli, pro běžného smrtelníka, pevně zavřené dveře.
- Dokáže během několika vět přemluvit kohokoli k čemukoli a všichni poslušně konají jeho vůli.
- Poměrně lacině je podaná paralela mezi Igorem Komarovem a Hitlerem. Černý manifest (Mein Kampf?), černé gardy (černé košile Benita Mussoliniho?), plán na vyhlazení Židů, znovuotevření pracovních táborů, plánování dobyvačných válek na úkor svých nejbližších sousedů. Samozřejmě chápu, že autor nesmí nechávat čtenáře na pochybách, že Komarov je ztělesněné zlo, ale proč tak primitivně? Skutečně u čtenáře předpokládá tak mizernou inteligenci?
- Rovněž si pohrává s myšlenkou znovunastolení monarchie v zemi, která je poměrně nacionalisticky založená. Uchazeč o trůn, jehož rodina několik generací žije na západě a je Rusem ze 3/8, by vskutku vyvolal pramalé nadšení obyvatel, natož aby ho podporovala státem dotovaná církev.
- Co ovšem této přehlídce logických rozporů nasazuje pomyslnou korunu, je Forsythovo tvrzení, že na Silvestra 1999/2000 budou moskevské ulice zet prázdnotou, neboť všichni se budou věnovat intenzivní konzumaci alkoholu ve svých domovech. Těžko říct, co ve chvíli, kdy dostal tento nápad, konzumoval spisovatel, ale vstup do nového milénia, kdy se řeší obavy kolem počítačových sítí a světové metropole se předhání v co nejvelkolepějších oslavách, jde o představu značně fantaskní.
- A tak velmi rychlý, velmi zjednodušený konec ve světle výše napsaného již tolik nezamrzí, naopak – je vysvobozením z autorovy myšlenkové kocoviny.

Jak jste správně pochopili, pro mě je kniha bohužel zklamáním. Fredericku Forsythovi sice mnohdy vyčítám zdlouhavé popisy, nebo přílišné zjednodušování po předcházejícím zkomplikování, avšak tohle s tím nemá nic společného. Ikona se jednoduše nepovedla.

14 27.12.2016

Kdyby se mi autor dostal do rukou, měl bych pro něj jeden krutý trest - musel by připoutaný k židli poslouchat svoji knihu v audio podobě! Obávám se však, že by to vcelku bez problému zvládl. A protože já, byť ve zjednodušené podobě, takové mučení úspěšně absolvovat nedokázal, pokračoval jsem zhruba od poloviny Vyjednavačem v knižní formě.

V něčem mi připomínal K jako Kenedy od Maria Puza. Jinak, pochopitelně, jde o Forsytha, jak ho známe, tj. dlouhé a vyčerpávající popisy, množství údajů o epizodických postavách, opětovné využití informací, s nimiž se dá setkat i v jiných autorových knihách (tentokrát pozornost patří námezdním vojákům z afrických válek v 60. letech minulého století, tedy téma, které autor využil v Žoldácích) a v neposlední řadě oblíbený typ hrdiny samotáře. Aktuální hrdina je nejenom samotářem, ale zároveň pravým renesančním člověkem! Bývalý člen speciálních jednotek se zkušenostmi z války ve Vietnamu, zároveň zkušený psycholog-vyjednavač, multilingvista (takový, že téměř nemá anglický přízvuk, tudíž snadno zapadá mezí domorodé obyvatelstvo), milovník slunce a vinné révy. Ach ano, také jisté osudové ženy.

Celou nudu zachraňuje úplný začátek, kde se poměrně zajímavě rozdávají karty po obou stranách Atlantiku a nepříliš překvapivý, zato vcelku logický konec.

10 27.12.2016