Peleus komentáře u knih

Kniha se mi nehodnotí snadno. Pokládám si totiž otázku, zda by ve mně zanechala stejně pozitivní dojem, pokud bych ji četl sám, jako když jsem Muže z ostrova Lewis poslouchal v profesionálním podání? Nejsem si stoprocentně jistý. Vím, že hřeším poměrně rychlým čtením, snad někdy na úkor požitku z budované atmosféry, a tudíž bych nemusel plně ocenit monology Tormoda Macdonalda, jež patří k tomu nejlepšímu z knihy. Každopádně tento nešvar v audio podobě odpadá, a tak musím uznat, že (mj. díky interpretaci Jiřího Dvořáka) jde o zážitek, který mohu jen doporučit!

P.S. Abych byl spravedlivý a nenechával se unášet vlivem hudebního doprovodu či prací předčítače, mohu s čistým svědomím sdělit, že dějová zápletka má hlavu a patu. Je uvěřitelná, bez nahodilých událostí a snad až na zbytečně rázné zakončení, které by se možná dalo odpustit, jde o to lepší, s čím jsem se v poslední době setkal.

14 12.12.2016

Od autora neočekávám zásadnější výkyvy oproti jeho pevně nastavenému standardu. Tato kniha mě však dokázala překvapit!

Stručně bych hodnotil jako "To je moc!".
Konkrétněji, zároveň se omlouvám za případná dějová prozrazení,
- nechápal jsem onu "mafiánskou" omáčku
- nevěděl jsem, zda jde o záměrně absurdní honičku lesem mezi starou kraksnou a novým Mercedesem, navíc později za účasti policie, nebo, a toho jsem se děsil nejvíc, to Jussi Adler-Olsen myslí zcela vážně
- nemohu souhlasit se všemi ukázkami brilantně zvládaného sociálního inženýrství, které tu autor s takovou samozřejmostí a výslednou úspěšností předvádí
- neumím si vysvětlit, co autor spatřuje tak zábavného na finálním setkání obou hlavních hrdinů s hlavním zlem a neustále se opakujícím schématem vývoje onoho střetnutí

V raných 90. letech, kdy nás zaplavily filmy s americkými akčními hrdiny let 80., jímž v domovině častokrát odzvonilo, se stále opakoval ten samý scénář. Hrdina s padouchem stanou tváří v tvář. Chvíli si dávají do budky. Hrdina si z koutku úst, poté, co opakovaně proletěl sklem, zdí, nebo rozchodil explozi, utře čůrek krve, zatřepe hlavou a přestože celou dobu dostával na frak, náhle pocítí příliv čerstvých sil a zloducha odrovná. Jussi Olsen sice není tak akční, ale i přesto se nemohu ubránit paralele.

Možná se ptáte, proč tyto knihy vlastně čtu, když ke každé mám nějaké "ale"? Protože se mi líbí ústřední nápad. Kvůli němu jsem u knih leckdy ochoten skousávat i větší či menší nelogičnosti a přestřely. Mám však dojem, že autor je s každým dílem akčnější, a to není cesta, která jeho knihám, dle mého názoru, sluší. Škoda.

11 30.11.2016

Opět jednou typický Forsyth!

Nejprve téměř encyklopedicky rozebere celý problém zvaný obchod s kokainem, následně do detailu naplánuje pomocí svých (z knihy Mstitel) zrecyklovaných hrdinů obsáhlý několika fázový plán (kde opět nechybí množství podrobností od popisu doků na úpravu lodí v Indii, až po každou zatáčku silnice z Palmeiry do Santa Marie na ostrově Sal), aby ve výsledku Opět a Znovu sehrála zásadní roli Štěstěna! Nebýt právě Jí a následně jistého seznamu, který umožňuje, aby se příběh posouval dál, nemají hlavní protagonisté od začátku téměř nic v ruce.

Je však nutné uznat, že Kobra se čte poměrně dobře, tudíž ji rád doporučuji jako oddechový thriller. Třeba na dovolenou na Kapverdy.

12 28.11.2016

Carl Morck s lehce poirotovsko-chuck norrisovským asistentem Asadem řeší druhý případ, který se záhadně zjeví na velké hromadě složek s nevyřešenými zločiny, ačkoli při zběžném prozkoumání ani nepatří do jejich kompetence. O co se jedná vám prozradí anotace knihy nahoře.

Tentokrát se autor rozhodl přidat na akčnosti, která postupně graduje, až vyvrcholí v celkem málo uvěřitelný finální střet. No budiž. Co mě mrzelo víc, je skutečnost, že se Jussi Adler-Olsen nejenom inspiroval Mechanickým pomerančem, on to dokonce na sebe v knize prozrazuje, neboť jde o oblíbený film oné zkažené, bohaté mládeže. Proč tak činí, nevím. Mohl by klidně napsat knihu pojednávající o ubohé obětí promlčené vraždy, jejíž životním heslem je rada maminky: "Dostaneš-li se do problému, utíkej!" V polovině pojednání by se hrdina mohl následně přiznat, že oblíbeným filmem je Forrest Gump, pročež by se proutíkal až k akčnímu konci, kde by se jako vždy překvapivě předvedl Asad a Carl zase naprosto nepřekvapivě celou situaci výrazně podcenil.

Musím pochválit zajímavou postavu Kirsten, což byl důvod, proč si Zabijáci dokázaly udržet moji pozornost. To a čtivost celé knihy opět zanechává vcelku kladný dojem, i když Žena v kleci se mi líbila o fous víc. Autorovi se povedla další oddechová záležitost, která příliš neurazí, ale na oplátku skrývá nevyřčenou prosbu k přimhouření očí nad některými nelogičnostmi. Nemohu se zbavit dojmu, že autor nemá ambice psát zapamatování hodnou literaturu, avšak ví, jak napsat knihu, jež se bude prodávat. Ano, jde mu to.

10 20.11.2016

Příjemná oddechovka se sympatickým týmem ústředních postav. Oproti jiným severským detektivkám, s nimiž se v posledních pár letech roztrhl pytel, není hlavním vyšetřovatelem ani geniální narkoman alkoholik, ani osoba zatížená komplikovanou a temnou minulostí.

Policejního důstojníka deptá bývalá manželka, nevlastní syn, podnájemník a nepříjemná vzpomínka na nedávnou událost v práci. V českém čtenáři soubor podobných starostí nemůže neprobouzet pochopení. Šéf z něho není, právě kvůli oné události, nikterak nadšený, a tak, přesně v duchu hesla "Když se někoho nemůžete zbavit, musíte ho povýšit!" končí Carl Morck ve sklepních prostorách ve vedení speciálního oddělení s rozpočtem, který se výrazně liší od toho, jenž mu byl papírově oficiálně vyčleněn. Postup taktéž v českých podmínkách vcelku ne neznámý, alespoň máme potvrzení toho, že nejenže "patříme na Západ", ale už tam dávno jsme. Tým následně rozšíří asistent-uklízeč-později spoluvyšetřovatel amatér-všeuměl Asad a držkatá sekretářka.

Na stole se objevuje první z odložených případů a čtenář je postupně vtahován do děje. Vše je velmi pozvolné a nenásilné, žádné zdlouhavé popisy přírody a přehánění severské deprese. Obyčejné životy, klasické starosti, pochopitelná motivace ústředních postav.

Bohužel se autor neubránil některým očividným nesmyslům, které i při vší sympatii k jeho dílu, nedovolují hodnotit knihu víc než průměrně. Dalo by se, pochopitelně, rozepsat, o které jde, nicméně to už by hraničilo s vyzrazováním děje, což je obzvlášť u detektivek naprosto trestuhodné. Knihu jsem poslouchal v audio podobě s příjemným hlasem Igora Bareše - pokud jde o mě, nejde o autora a cyklus, který nutně musí fyzicky zaujímat místo v domácí knihovně.

11 18.11.2016

Mně je vcelku jedno, jestli Heinrich Harrer byl u SS, protože se mu líbila černá, nebo v tom viděl možnost dostat se kariérně o kus dál, než v civilu. Podstatné je, jaký prožil život a co o něm napsal.

Co se napsaného týče, musím ihned zklamat příznivce hollywoodského krasavce a protagonisty stejnojmenného filmu. Kniha je nejenže úplně jiná než film zaměřující se na nasupeně se tvářící Číňany a holubičí povahu Dalajlámovu po stránce příběhové, ale dokonce nemají ani společnou "pocitovost". Zatímco film leckdy využívá emoce, kniha je poměrně suchá.

Vše vypadá zhruba následovně. "Vydali jsme se na expedici. Bohužel ve stejné době vypukla válka a Britové nás zavřeli. Utekli jsme. Šli jsme, šli jsme, šli jsme. Ty stovky km nejde spočítat. Měli jsme nahnáno, že budeme dopadeni, a tak jsme příliš nezastavovali. Překročili jsme hranici do Tibetu. Nadšení z nás nebyli, ale my jsme šli a šli a šli. Chtěli nás vrátit do Indie, a tedy Britům, tudíž jsme šli rychleji. Došli jsme do Lhasy. Neuvěřitelné místo! Zůstali jsme tam. Britové konečně dali pokoj. Cesta se na mě zdravotně podepsala. Žil jsem ve Lhase a těšil se jistým výsadám. Stýskalo se mi. Nakonec jsem se vrátil do Rakouska."

Za co tedy 4*? Za postřehy z cest, řekl bych. Za popisy, byť opět vcelku stručné, místního obyvatelstva a zvyklostí, drsné přírody a neuvěřitelnou vůli přežít. Pokud cestopisy nejsou vaším hrnkem čaje s máslem, budete se asi nudit. Nicméně i tak doporučuji k seznámení. Třeba v podobě audioknihy.

13 18.11.2016

Tato kniha je k smíchu. Nejde brát vážně ani jako napínavý thriller, ani jako cosi na špionskou literaturu si hrajícího. Nebudu tvrdit, že jde o vyloženě špatné dílo, avšak bohužel je silně tendenční, a tudíž neaktuální, tj. myšlenkově bez přesahu do dnešní doby.

Možná v šedesátých letech dokázalo čtenářům sdělit víc. Pojednávalo o válce, která se dotkla mnoha Američanů, a frustraci, neboť v ní nedokázali přesvědčivě vyhrát. Obyvatelé Spojených Států měli v živé paměti Mccarthismus společně s působením Výboru pro neamerickou činnost a dalšími následky Rudé paniky. Navíc v době, kdy armáda testovala účinky LSD na vlastních vojácích, téma psychologického ovlivňování jednotlivců vypadalo stejně "moderně" jako dnešní fascinace moderními technickými prostředky.

Jenomže v Mandžuském kandidátovi všechny tyto ingredience z mého pohledu nefungují. Třeba jsem naprosto nepochopil, jak je možné, že nepřítel je v jedné části knihy zobrazován jako zabedněný, hulvátský, až za ušima rudý komunista s IQ přerostlé tykve, zatímco o kus dál je znázorněn jako mafiánská chobotnice, jejíž vliv sahá pomálu i na utajený záchod přísně střežené části na žádných plánech nezakresleného bunkru v Bílém domě? Ale čert vem tupé a zároveň geniální zlosyny! Čert vem i různé nepravděpodobnosti a náhody, jež pomáhají autorovi vyváznout z vlastnoručně utkané (ne)logické sítě!

S knihou mám pouze jeden zásadní problém - jak mohu brát vážně autorovo dílo, když mě Mr. Condon, coby čtenáře, vážně nebere?

10 03.11.2016

Kniha vám přinese několik zklamání, pokud k ní budete přistupovat namlsaní (bezpochyby jednou z perel české humorné literatury) Saturninem. Tohle není Saturnin, ani se Saturninem být nesnaží. Jedná se o specifické dílo se světlejšími, i méně, chvilkami. Jako celek jde o vcelku příjemnou nenáročnou četbu, které musíte odpustit několik (ne)logických konstrukcí.
Z těch zdařilejších scén bych rád citoval tuto:

V klenuté, elektrickou lampou špatně osvětlené místnosti byla dřevěná přepážka s několika okénky, nad nimiž byly upevněny sotva čitelné nápisy: Klenoty, Šatstvo, Kožichy, Umělecké předměty. Nápis Motorové čluny hledal pan Kavaňas marně. Za přepážkou byl jen jediný úředník, starý, naftalínem vonící muž. Podíval se na příchozího přes okraj svých brejliček a tiše se zeptal: "Co si přejete?" "Chtěl bych zastavit motorový člun," řekl pan Kavaňas trochu nejistě.
"Cože byste chtěl zastavit?" ptal se nedůvěřivě úředník.
"Motorový člun."
"Ha!" zvolal úředník s podivným výrazem ve tváři. "Motorový člun. Tušil jsem to. Kde je?"
Pan Kavaňas mlčky ukázal směrem k oknu, které vedlo na ulici.
"Rozumím," řekl starý pán. "Je stříbrný a štíhlý jako delfín. Přirazil k chodníku, je uvázán u pouliční svítilny a kolébá se na smaragdově zelených vlnách. Mírný větřík přináší z moře pozdravy a vůně dalekých zemí a rackové kreslí na obloze křivky těla ženy, již milujeme."
Pan Kavaňas byl dokonale zmaten.
"Proč mě posíláte k oknu?" ptal se starý úředník s mírnou výčitkou. "Představa, již jsme stvořili, je příliš křehká a byla by rozbita brutálním nárazem střízlivé skutečnosti. Podívám-li se, uvidím, že člun se proměnil v otlučený bicykl, skládácí postel nebo starý šící stroj nebo že zmizel vůbec, aniž se v něco proměnil."... Podivný mužík si nasadil brejličky a bez jakéhokoliv zřetelného posuňku naplnil ovzduší pocitem ukončené audience. Pak pomalu odešel k oknu, pískaje si tlumeně jakousi píseň. Pan Kavaňas se nehýbal a se zamyšleným úsměvem pozoroval staršího pána. Vyndal si z kapsy balíček cigaret a s rozvahou si jednu zapálil. Starý muž u okna přestal pískat a prudce se obrátil do místnosti. Jeho tvář měla výraz ohromení. Běžel k okénku, zadíval se na Václava Kavaňase, jako by ho byl předtím neviděl, posadil se na židli, vyskočil a rozběhl se zpátky k oknu. Když se vrátil, řekl s výrazem dětské bezradnosti.
"Je tam motorový člun."
"Ano," řekl pan Kavaňas. "Štíhlý jako delfín. Přirazil k chodníku, je uvázán u kandelábru a kolébá se na stříbrných hřbetech vln. Mírný vánek přináší vůni dalekých zemí, a pokud se pamatuji, rackové něco malujou na nebi."

13 26.10.2016

Během čtení jsem si vzpomněl, že existuje i jeden díl z C. Millanova pořadu o psech, který věnoval právě výchově štěňat. Stál by za vyhledání, neboť vhodně doplňuje knihu, která leckdy čerpá z tohoto období, např. hledání Juniora, výchova štěňat různých ras, potencovaní, či naopak potlačování některých jejich vlastností.

Ke knize samotné musím dodat, že je velmi "Millanovská", tj. hodně "ts!" a disciplíny, aby se zformoval poddajný, submisivní pes, který necupuje oblečení a neštve sousedy štěkáním, pokud má zůstat sám doma. Je ovšem na diskusi, kolik "ts!" je pro psa vhodné, aby se naopak nepotlačil jeho charakter a nešlo o obdobu terapie z Mechanického pomeranče. Taktéž souhlasím s komentářem níže, autor skutečně dokáže v různých obměnách probírat stále stejné principy, jen pokaždé trochu jinak. Možná lehce překvapí velmi osobní závěr, jenž nemá se psy příliš společného a čerpá naopak z komplikované kapitoly autorova osobního života.

Jako doplněk ke "kynologické" literatuře, rozhodně volba, které nebudete litovat, avšak vzato kolem a kolem, nepřináší kniha žádný zásadní nový pohled, "jen" organicky doplňuje pořad Znalec psí duše.

7 26.10.2016

Knihu jsem začal číst kvůli autorovi, s vědomím toho, že i kratší Puzovo dílo může být zajímavé (Temná aréna např.) a s pocitem jistého uspokojení, neboť se mi povedlo sehnat právě toto papírové vydání.
Překvapující byla "nečtivost" nebo chcete-li "kostrbatost" první poloviny knihy. Je zřejmé, že autor ví hodně o životě italských přistěhovalců a umí proniknout do názorových rozporů mezi původními, chudými Italy v Novém Světě a jejich poameričtělými potomky. Bohužel mě to nezaujalo. Ne že by se nejednalo o zajímavé téma, jenom je, na můj vkus, nezajímavě podané.
Ke konci sice pozvedne hladinu optimismu "mafiánská" vsuvka, avšak jedná se pouze o epizodickou událost a čtenář je opět tématicky na začátku.
Tohle není G. J. G. Márquez a Sto roků samoty, tohle je Mario Puzo a jeho nesmělá prvotina.

8 26.10.2016

Svým způsobem velmi pozoruhodná kniha, která nastavuje zrcadlo naší lidskosti a všeobecně uznávané etice, jež před tímto zrcadlem přísně zkouší. Skutečně tváří v tvář dokážeme udržovat všechny tyto zásady, o nichž se tak rádi myslíme, že jsou nám zcela vlastní, nejenom v období dostatku a blahobytu, ale i v období, kdy jde doslova o to kdo s koho?
- - - - -
"Vy rozmazlenci, vy si myslíte, že demokracie je Bohem dané právo? Očekáváte ji, vy ji přímo vyžadujete. Tak teď dostanete šanci si ji vyzkoušet."
To jsou přesně jeho slova. Byli jsme ti, kteří měli rozhodnout, kdo bude potrestán. Rozdělili nás do skupin po deseti a nechali nás, abychom hlasovali o tom, kdo z naší skupiny bude popraven. Genialita. Naprostá, vyložená, zkurvená genialita. Obyčejné popravy možná mohly posílit disciplínu, možná dokázaly zavést pořádek mezi jednotky odshora až dolů, ale tím, že z nás udělali komplice, nás drželi pohromadě, a to nejen prostřednictvím našeho strachu, ale i naší viny. Mohli jsme říct ne, mohli jsme odmítnout a nechat se sami zastřelit, ale my jsme to neudělali. Ten den jsme se vzdali svobody a byli jsme šťastní, že jsme to udělali. Od toho momentu jsme žili ve skutečné svobodě, protože jsme mohli ukázat prstem někoho jiného a říct: "Oni mi řekli, ať to udělám! To byla jejich chyba, ne moje! Já jsem jen uposlechl rozkaz!"
- - - - -
Mnohé z jeho návrhů na první pohled vypadaly bláznivě, ale když jste se dostal pod povrch, uvědomil jste si, že základem je nevyvratitelná logika. Vezměte si například ty nové trestní zákony, ty mě opravdu dostaly. Strkat lidi do klády? Mrskat je na náměstích? Co to jako je, Old Salem ne tálibánský Afghánistán? Dokud se člověk nezamýšlel nad tím, jaké možnosti se nabízely, znělo to barbarsky a neamericky. Co uděláte se zloději a lidmi, kteří rabovali, nacpete do vězení? A komu by to prospělo? Copak si někdo mohl dovolit vyhradit spoustu tělesně schopných lidí k tomu, aby krmili, šatili a hlídali další tělesně schopné lidi? A především - proč byste ty potrestané měl uklízet z očí veřejnosti, když vám mohou posloužit jako nedocenitelný odstrašující prostředek? Lidé se děsili toho, že ostatní lidé budou vědět o jejich zločinech. Ostuda je mocná zbraň. Neexistuje člověk, jenž by byl více než právo, takže občané viděli, jak nějaký senátor dostal patnáct ran za to, že se namočil do válečné šmeliny. Napomohlo to potlačování zločinnosti daleko víc, než kdyby na rohu každé ulice stál policista.
- - - - -
"Takže vy jste se nikdy nepokusili ten problém vyřešit?"
"Ale jděte... Můžete vůbec vyřešit chudobu? Můžete vyřešit kriminalitu? Je vůbec možné vyřešit nemoci, války nebo nějaký jiný společenský herpes? Není, do pytle. Jediné, v co můžete věřit, je, že se vám je podaří udržet na zvládnutelné úrovni a tak lidem zajistit, že si budou moci relativně v klidu žít. To není cynismus, to je dospělost." "Nemůžete zastavit déšť. Jediné, co můžete udělat, je postavit střechu a doufat, že jí nepoteče, tedy alespoň že jí nepoteče na lidi, kteří vás budou volit."

9 09.10.2016

Ačkoli Bernard Cornwell nestraní žádné ze stran, mám dojem, že britská je mu přece jenom o něco bližší. Dělá to však jen v náznacích. Jediným momentem, kdy se na autora dá s pokývnutím hlavy ukázat, je tento, za mě sympatický, dialog vystavěný s lehkostí a umem, které slouží k autorově cti:
McLean se zasmál. "... mýlíte se, já jsem pouze věrný svému králi. A protože je tohle jeho země, král ode mě chce, abych ji pro něj udržel."
"Král by si ji mohl udržet sám, kdyby se rozhodl pro jiný způsob vlády, než je tyranie," řekl Wadsworth.
"To jsem nevěděl, že náš král je tyran,"poznamenal stále s jistým pobavením McLean. "Mám dojem, že vaši vůdci jsou bohatí lidé, statkáři, velkoobchodníci, právníci... Vaše povstání vedou samí boháči. Je tedy zvláštní, že tihle lidé se mají dobře pod tyranem a ještě se jim to nelíbí."
"Svoboda neznamená jen možnost podnikat, ale především možnost zvolit si vlastní osud."
"Přesto vám naše tyranie umožňuje mít v životě úspěch, nebo jinak řečeno, mít se dobře."
"Vy jste omezili náš obchod a uložili jste nám daně bez našeho souhlasu," řekl Wadsworth.
"Takže tyranie spočívá v tom, že vám neumožňujeme stát se ještě bohatšími. Je to tak?"
"Ne všichni jsou boháči," namítl popuzeně Wadsworth. "A jak víte, generále, tyranie spočívá v tom, že potlačujete svobodu"
"A kolik otroků si držíte?" zeptal se McLean.
Wadsworth měl chuť odseknout, že je to laciné popíchnutí, ale musel přiznat, že ho to skutečně zasáhlo. "Žádného," odpověděl upjatě. "V Massachussets není běžné držet si černochy." Přesto se cítil velmi nepříjemně. Věděl, že neargumentoval dobře, ale jeho protivník a nepřítel ho překvapil. Předpokládal, že se setká s nafoukaným a přezíravým britským důstojníkem, a místo toho seděl vedle zdvořilého muže, dost starého na to, aby byl jeho otec, který se navíc při tomto neobvyklém setkání choval velmi uvolněně.

9 07.10.2016

Lovec draků je dobrá kniha. Váhal jsem mezi 3mi a 4mi hvězdičkami. Důvodem mého příklonu k nižšímu ohodnocení je koncipovanost díla pro zaoceánského čtenáře.

Můžeme diskutovat, zda tomu tak skutečně je, nebo kniha takto působila pouze na mě. Ale:
- Nepřítel z dětství obdivující Adolfa Hitlera.
- Světské chování otce popíjejícího whiskey a prezentujícího dosti vlažný postoj k islámu.
- Opakování "Miluji tě!" v nejlepších tradicích amerických filmů.
- Šuravi bojující proti stejnému Tálibánu jako později koalice západních států jsou i při zpětném ohlédnutí stále agresory.
- V jistém dialogu několikeré opakování a zdůrazňování výrazu "etnické čistky" za sebou.
- Zjednodušený popis udílení amerického občanství a azylu, kdy vzniká dojem, že stačí chtít. Hodné dámy a pánové vezmou do země hojnosti v podstatě kohokoli.

Znova opakuji, je to dobrá kniha. Nicméně na můj vkus překročila hranici zjednodušování příběhu s autobiografickými prvky směrem k emoce cíleně vyvolávajícím pasážím určeným spíše pro velké plátno.

15 24.08.2016

Zklamání.
Samé "Ach, och, uch, Arthasi, miláčku!" Povídání dvou čarodějek o minulosti a citech u ohníčku a opět samé "Ach, och, ech, Arthasi, budeme spolu a budeme mít krásné děti!"
Teprve poslední třetina vysloužila knize 2*, ovšem nejde o autorčinu zásluhu. To zajímavé, to, co vás bude nutit číst dál a hltat řádek za řádkem je téměř doslovný přepis herního příběhu z Warcraft 3: Reign of Chaos. Znova se hráčům vybaví Arhasovo putování a jeho rozhodnutí, jež z mladého prince udělají nesmrtelnou postavu světa Warcraft.
Za sebe knihu nedoporučuji. Raději si zahrajte hru!

8 12.08.2016

Kniha mi bohužel ze všech "Langdonovek" přišla nejslabší.

Šifrou vše začalo. Konspirace, akce, zvraty a zrady. Dnes patří mezi klasiku.
V Andělech zafungovalo kouzlo Vatikánu.
Ztracený symbol zanechával čtenáře v optimistické náladě, neboť odkazoval na sílu lidského ducha.

Pominu-li opakující se scénář s poněkud roztržitým, zkušeným profesorem a mladší, akční společnicí, což začíná být trapné (proč si nikdy nepořídí společníka, nejlépe ošklivého?), nepůsobí zápletka jako skutečný problém. A není divu. Po celou dobu se jenom suše popisují italské památky (alespoň na mě vše působilo jako útržky z městského průvodce smíchané s citacemi z encyklopedií) a občas vedlejší postavy zakoulejí očima, že se schyluje k něčemu HROZNÉMU. Mezitím se i nadále pobíhá po palácích a muzeích, kdy není zřejmé před kým a proč se vlastně utíká ("Ó, jak geniálně matoucí!", dost možná zvolají skalní fandové Dana Browna.), načež si hlavní hrdinové se železnou pravidelností nacházejí čas, aby se na chvíli zastavili a kochali krásnem.

Globální problém a s ním spojená etická otázka, jež konečně vyplave na povrch, pak nepůsobí jako cosi akutně aktuálního. Celý děj by se dal zkrátit na setkání několika zájmových skupin, kdy se posedí u piva, vypovídá se, zjistí se, že kdo z nich má pravdu, stejně ukáže čas a jde se domů. Navíc není zcela korektní vnímat Malthusiánské teorie přísně doslovně, ostatně psal o tom uživatel _thezelda_.

A jak už to tak bývá, stejně si všichni knihu přečtou. Rozdělí se na tři tábory (ano,ne,nevím) a život půjde dál. Brown, snad, dopíše další, v níž ho bude provázet štíhlá třicátnice s mindrákem z dětství a tajemstvím v očích a my se tu opět sejdeme u krafání o tom, co napsali jiní, protože sami jsme nic podobného nevymysleli, jen rádi hodnotíme ostatní.

14 04.08.2016

Nemohu si pomoci, ale hlavní hrdina mi dost intenzivně připomínal ústřední postavu z Waltariho Nepřátel lidstva.

Také vzniká dojem, že sice všude byl, ve všech hlavních událostech měl podstatnou roli, avšak zároveň téměř nic neovlivňoval, jen byl řízením osudu vláčen sem a tam. Podobný je i vztah se ženami. Má sice jakési sympatie a názory, nicméně není mu dopřáváno slechu. Opět a znova je s ním manipulováno.

Zvláštní. Ne nezajímavé. Bohužel ono přesouvání šutrů z místa na místo v průběhu pěti set stran může leckoho odradit, a tak přijde o pár zajímavých myšlenek a uvěřitelnou atmosféru neolitu. Což, ruku na srdce, není takovou ztrátou.

7 02.08.2016

Velké zklamání.

Chápal jsem Planetu lhářů, v níž se autor pokusil o jiný přístup ve vyprávění, než bylo jeho zvykem. Dobrá, vyzkoušel si příklon k beletristickému stylu. Proč ne?

Skřípal jsem zubama u Záhad staré Evropy. Tohle pobíhání s dětičkama a jejich referáty s diskusemi u večeře bylo moc, ale vem to čert, autor chce přilákat mladší čtenáře. Opět proč ne?

Jenomže co je proboha tohle za výtvor? Pro dospělé je příběh Mayské studny dětinsky naivní (nejvíc mi vadilo, že už od začátku všichni naprosto v klidu pracovali s myšlenkou, že kluci jsou z minulosti, ani jedno překvapením zdvižené obočí), pro děti, naprosto nepřekvapivě, rovněž naivní. Nikdo se totiž ve čtrnácti letech nechová, ani nemluví jako tito správní hoši z Rychlých šípů.

Komu je tedy kniha určená?
Leda tak Dänikenovým vnoučatům.

8 01.08.2016

Jsem fascinován, s jakou pokorou líčí autor svoje působení ve druhé světové válce. Ano, nenáviděl nepřítele, neboť byl svědkem chování nacistů na půdě jeho země. Ale nenáviděl ho jen do doby, než byl poražen. Ve výsledku chtěl mír pro všechny.

Na tomto případě je vidět, že sovětskou armádu nejde vnímat tak homogenně jako armády jiných spojenců. Byla plná kontrastů. Na jedné straně lidé jako V.Zajcev, na jiné ti, kteří se chovali naprosto dobytkovsky na dobytých/osvobozených územích, jejichž zločiny jsou promíjeny jen z toho důvodu, že vítěze nesoudí.

12 29.07.2016

Tohle je smutné.
Ne tak smutné jako Hostina ledu a ohně: Oficiální kuchařka Game of Thrones, filmová trilogie Hobita či cokoli jiného oficiálního a dodatečně rozpitvaného z kteréhokoli úspěšného sci-fi nebo fantasy světa. Faktem ovšem zůstává, že nebýt vcelku nečekaného úspěchu kdysi nevelkého polského herního vývojáře, žádná Bouřková sezóna by se nekonala.

Autor jednoduše vyndal z šuplíku pár epizodických nápadů, hrst postav a náhle tu máme zaklínače a Yennefer (lepší dvojka než Kuchařová s Brzobohatým), pikle kující mágy (od těch se stejně nic dobrého nečeká), ukecaného Marigolda (bez něho ani ránu), trpaslíka (patří k věci, i kdyby měl pouze hlásit počasí) vše okořeněné zaklínačovým sexuálním apetitem. Podobných knih se dají naklepat desítky!

A to je problém. Bouřková sezóna nemá duši! Což neznamená, že si ji příznivci ságy stejně nepřečtou.
Prostě smutné.
Doufám, že už žádná další pokračování nebudou.

16 25.07.2016

Frederick Forsyth je na můj vkus jeden z nejnevyváženějších autorů, s nimiž jsem se měl možnost na stránkách knih setkat.

Pokud se mu to hodí, jsou nepřátelé přímo ďábelsky lstiví a nebezpeční.
Ovšem když autor potřebuje, aby jeho hrdinům něco prošlo, nezdráhá se provádět hromadnou lobotomii a naznačuje, že v nepřátelských řadách působí samí neúspěšní žadatelé o místo ochranky v minimarketech, jejíchž akčnost a důvtip by nepostačily ani k odhalení nezletilého kupujícího petard před sv. Mikulášem.

Má-li autor psavou, ochotně a velmi obsáhle seznamuje čtenáře s výrobními postupy, hierarchiemi, dějinami, společenskými zajímavostmi. Běda však, potřebuje-li svoje vyprávění ukončit. Náhoda střídá náhodu, z nichž každá má funkci hrdinovi na ruku jdoucího Deus ex machina.

Štve mě občas? Ano.
Budu ho číst dál? Ano.
Proč? Protože každá z jeho knih má ve svém základu velmi zajímavý nápad.

14 25.07.2016