Peleus komentáře u knih

Námět je bezpochyby nadmíru zajímavý. Zajímavá je i myšlenka, že se vyprávění bude opírat o svědectví některých přímých účastníků dění. Bohužel to vše je pohřbeno pod nánosy novinových výstřižků a kopií armádních hlášení, což, na můj vkus, působí dost rušivě.

Jako série článků by Pouštní horečka jistě obstála, avšak jako kniha se i přes krátkost čte od první třetiny poměrně ztuha. Škoda potenciálu.

9 17.04.2018

Zvláštní úkoly nejsou zatíženy jednak velkou politikou, jednak autorovými pokusy o konfrontaci mentalit jednotlivých národů, jak už to Boris Akunin mívá ve zvyku.

Zatímco v Pikovém klukovi čtenář řeší dilema, zda fandit vyšetřovateli, nebo sympatickým pachatelům, Dekoratér pracuje s mýtem zvaným Jack Rozparovač a nutno říct že ne bez jisté dávky logiky nabízí vlastní pojetí tématu.

Nejde o špičku detektivního žánru, avšak hledáte-li vcelku nenáročné čtení na dovolenou, jedná se o jasnou volbu.

8 17.04.2018

Sympatická záležitost z doby, kdy pohádka byla obyčejnou pohádkou. Kdy se nehledaly náboženské či etnické podtexty a rodiče se nemuseli tvářit rozpačitě, když narazili na zmínku o prorokovi nebo velikosti alláha.

9 15.04.2018

Kniha Dolů k Zemi není zajímavá příběhem, ani jeho zpracováním. Je zajímavá schopností rozdělovat čtenáře na dva tábory.

Jedni sní o podobném utopistickém světě bez technologií a všudypřítomného pracovního shonu, kdy náplní dne je bezproblémové si obstarávání potravy a meditace za účelem vyššího poznání univerzálních hodnot s následnou transformací do jiných forem bytí, aby se vnitřní já mohlo zdokonalovat i za stimulace jiného prostředí.

Jiní, jako třeba já, se na věc dívají pragmatičtěji. Jednou jsme Homo sapiens sapiens, a to se všemi pozitivy, i negativy. Abychom mohli žít v podobné společnosti, museli bychom být vývojově úplně jinde, tudíž takový životní řád jednoduše není pro člověka jako druh. Avšak je možné připustit, že jednotlivci, zcela vytržení z lidské společnosti, by mohli do autorem představovaného společenství zapadnout. Známe případy, kdy lidi sebrali kufr a odcestovali z Evropy kamsi do nepálských hor, kde spokojeně pojídají rýži s pálivými papričkami a nepotřebují k životu mobilní telefon. Stinnou stránkou ovšem je, že dost pravděpodobně natáhnou brka i po banálním zánětu zubu, kdy zjistí, že sprosté zlo peněz a protislužeb zasahuje i do krajin jinak duchovně nezkažených.

Toužíte-li hluboko uvnitř loudat se ve zvířecí podobě mimozemským pralesem a meditovat, kniha vám podobnou atmosféru skutečně dopřeje. Jste-li materialističtějšího založení, dokončete objednávku oběda na "DámeJídlo" a bez uzardění se těšte na doručení elektroniky z oblíbeného e-shopu.

7 11.03.2018

Je cítit, že autor se upřímně pokoušel sdělit jakousi nadčasovou pravdu. Jenže jakou?

8 01.03.2018

O něco uvěřitelnější a sympatičtější hrdina, než plejáda mutantů z Marvela, z nichž většina řeší osobní psychické problémy barevnými oblečky a s tím spojeným dvojím životem.

14 01.03.2018

Arnoldova dětství a mládí neznalého (jako třeba mě) mnohé informace zaujmou, neboť jsou podávány vcelku vstřebatelně.

Co ale zamrzelo, je určitý příklon k, neřeknu "skandalizaci", ale dejme tomu zvýrazňování potenciálně nelichotivých událostí. Nicméně i to by se dalo pochopit nebýt toho, že se nezakládají na jasných důkazech, ale spíš "jeden kamarád, který si nepřeje být jmenován" apod.

Čtenář tedy zjistí, že Arnold házel tašky spolužáků do řeky. No Bože! Že v opilosti v jakési rakouské hospodě před kamarády ve stejném stavu mysli dělal servírce návrhy sexuálního charakteru. A? Možná měl homosexuální vztah se svým "mecenášem". Možná, nebo měl? Když šel v USA na pláž, oslovoval slečny v plavkách, zda by s ním nešly na pokoj a nedá se říct, že byl neúspěšný. Tak snad dobře pro něj, ne? Nedá se vyloučit, že měl i jiné vztahy paralelně se svou budoucí manželkou, když ještě spolu chodili. Co je tohle za informaci?

Naopak Arnoldovo podnikání je zcela upozaděné, a to je, myslím, velká škoda.

Netvrdím, že je A. Schwarzenegger andělem v lidské podobě, avšak má-li člověk ambice dostat se na samotný vrchol, nemůže být jako všichni. Je o dost ostřejší a jistým kontroverzím se nevyhne. Jako celek je práce Wendy Leigh pozoruhodnou snahou o přiblížení této postavy, avšak ne bez jistých záškubů senzacechtivosti.

15 01.03.2018

Pokud je vám deset, vše, co potřebujete vědět o trojské válce, najdete zde. Díky ilustracím se naplno rozjede vlastní představivost a kdo ví, třeba již za pár let zvědavě sáhnete po originální verzi od Homéra. Každopádně tato kniha je výborný začátek na cestě za poznáváním Antiky.

12 27.02.2018

Vzpomněl jsem si na scénu z filmu Roming (2007, ČR/SR/Rum):
(Roman dává k přečtení Jurovi svůj deníček.)
Jura: Co to je?
Roman: Víš, já teď hodně přemejšlím. O nás. O Romech. A jak ti jednou přemejšlím, běží v televizi takovej film. Povídací. A tam říkali, že každej národ, jako skutečnej národ, má nějakej ten velkopříběh. Třeba Němci mají Prsten Niebelungů. Angličani mají Artuše krále. Finové mají Kala..., Kala..., Kala... . To jsem si nestačil napsat. A Rusové mají byliny, nebo co.

Příběhy z Kalevaly mě občas dost pobavily. Jeden je zvyklý, že se stateční rekové nejprve navzájem urazí, pak si pomačkají plechy, zlomí o sebe několik kopí, mečů, palcátů a po pár stránkách zjišťujeme, že pravdu měl přeživší. Takové středo/západoevropské. Klasika.
Ve Finsku se naproti tomu potkají dva rekové a místo držkové se začnou předhánět ve výmluvnosti. Když je to nakonec omrzí a jeden se těší na rozuzlení, zjišťuje, že poražený, místo důstojné smrti, nabízí svoji krásnou sestru coby trofej pro vítěze. Zajímavé.

S krásnými sestrami, dcerami a celkově hezčí polovičkou lidstva je to ostatně ve Finsku lepší, než s jídlem, tudíž hrdinové mají vcelku slušnou šanci na nějakou natrefit, případně dostat darem. Žádná velká romantika a plnění předsvatebních výzev. Bohužel pro ně, tedy hrdiny, emancipace byla ve Skandinávií už tenkrát na vysoké úrovni, pročež lecjaká slečna se radši utopí (štěstí, že vodních ploch je v okolí dostatek), než aby rekovi doživotně odvšivovala kožich.

Posmutnělý nositel jazykolamu místo jména (uvažte sami Väinämöinen, Lemminkäinen či podobný -nen), se tedy musí poohlédnout po jiné, zaručeně krásné, panně, avšak jsa poučen skutečností, že co je zadarmo, za tolik také stojí, do budoucnosti investuje. Třeba takový mlýnek sampo, který svému majiteli naděluje mouku, sůl a zlato a dokáže získat pár bodů k dobru. Proč by se vlastník podobného zázraku vůbec chtěl ženit, bohužel runa nevysvětluje.

Přítomna je i severská lstivost známá z vikingských příběhů a to o tom, kterak se tři rekové rozhodnou ukrást sampo, přičemž se hrozně diví, že jsou majitelé výrazně proti. Každopádně jednou jsou to hrdinové a ochrana osobního vlastnictví je zajímat nemusí. Tady už se čtenář začíná trochu orientovat, neboť privatizace cizích pokladů není pro středo a západoevropské příběhy žádná terra incognita.

Každopádně Elias Lönnrot pospojováním 50 run poněkud uměle, avšak úspěšně, vytvořil dílo, jež se zapsalo do historie. Za mě osobně z hlediska příběhu nebo poučení nejde o žádný nadčasový výtvor. 4* tudíž dostává za svoji neurážející specifičnost a hlavně překlad Josefa Holečka.

17 25.02.2018

Poučení pro život:
zatímco ti vysocí, hezcí, kudrnatí a oblíbení ze střední končí jako prodavači ve sportovních potřebách, ti malí, ušatí, se svačinou věčně v koši a taškou vyhozenou z okna na chodník, píšou světové dějiny.

P.S. Neplatí paušálně. I vysocí a kudrnatí někdy sbírají obsah penálu z koše.

15 22.02.2018

Na střední nám učitelka češtiny (nikdy jsem nepochopil, proč se tolik zdůrazňovalo slovo gymnázium, když, na rozdíl od střední, po jeho ukončení jsme nic neuměli a stejně tak jsem příliš nepobral, proč si kantoři na gymnáziích nechávají říkat profesoři, ač jimi nejsou) tvrdila, že autor napsal Obsluhoval jsem anglického krále doslova přes noc. Zavřel se a k ránu byl hotový základní rukopis.

Nevím, zda tomu bylo přesně tak. Dáma to byla nesmírně vzdělaná a až neuvěřitelně sečtělá. Bohužel celá věc měla i jinou, stinnou, stránku, jež se začala projevovat ke konci našeho studia, a to když ve svých vyprávěních několikrát nechávala umírat hlavního hrdinu z Cesty zpátky v knize Na západní frontě klid. Stále opakovala, téměř jako mantru, "pište si", ačkoli před chvíli nemluvila o literatuře, ale o tom, komu dá a komu nedá svůj hlas v parlamentních volbách, či vzpomínala, jak v srpnu ´68 viděla přijíždět na náměstí tanky s bílými pruhy, aby vzápětí přeskočila na jinou vzpomínku, kterážto spočívala v tom, že jednou viděla mávat z okna samotného Jana Wericha studentskému průvodu, jehož byla součástí.

Každopádně ať už je to s napsáním knihy jakkoli, svým způsobem umocnila můj zájem o literaturu, který trvá do dnešních dnů. Obsluhoval jsem anglického krále jsem tudíž přečetl přes noc z pátku na sobotu. I vám doporučuji!

18 18.02.2018

Úsporné a funkční jako šatní skříň z populárního, avšak z reklamních důvodů nejmenovaného, švédského obchodu s nábytkem, v jehož nabídce naleznete mj. proslulé švédské kuličky, tentokrát zaručeně bez koňského masa, prý. Dobrá, ty reklamní důvody mi nevyšly, koukám.

Na příběhu se mi kromě jeho úspornosti líbí, že nejde o snahu šokovat a napasovat do děje teroristy, mezinárodní zločin, masové vrahy apod. Jedná se o velmi lidský příběh. Uvěřitelný příběh jedné velké křivdy a neméně velké pomsty. Žádná filozofie kolem. Pouze akce následovaná reakcí.

16 16.02.2018

Líbí se mi určitá uzavřenost příběhu coby zrcadlo nastavené životní pouti jednotlivce. Na začátku máme dobré nápady, díváme se na svět a pochybujeme, ptáme se, hledáme. V pozdější fázi se přece jen necháme zlákat profesním úspěchem, penězi a z toho pramenící poživačností. Na závěr, přesycení, nacházíme jiné důvody a cíle k životu. Ohlížíme se nazpět, vážíme minulost, hodnotíme přítomnost a vydáváme se vstříc budoucnosti.

Zkušenější, moudřejší hledáme někoho, komu tyto poznatky můžeme předat. Varovat před zbytečným a upozornit na podstatné. Jenže. Jenže na rozdíl od Siddhárthy jsme beznadějně staří a nikdo o naše zkušenosti nestojí, neboť si k nim chce dojít vlastní cestou. A tak sedíme na zahradě, popíjíme 7* Metaxu a díváme se na zapadající slunce věštící i náš zánik.

Brrr! Zamyslel jsem se. Štěstí, že jsem ve fázi, kdy se chystám nasycovat se a přesycovat se profesního úspěchu a peněz. Konec psaní komentářů, jdu si nějaké vydělat!

13 14.02.2018

Strašně mě bavilo, jak si autor pokládá otázky, aby na ně mohl vzápětí sám přesvědčivě odpovědět, přičemž právě na těchto odpovědích staví důkazovou strukturu správnosti vlastních myšlenek.

Věřím, že politici v televizních debatách by dali mnoho za to, aby měli stejnou možnost!

Jinak je to poměrně zajímavé čtení. Škoda jen, že poněkud zbytečné, neboť ateisty autorem zvolený přístup nepřesvědčí a věřící přesvědčovat nepotřebují.

11 14.02.2018

V souvislosti s Eposem se mi vybavuje jedna povídka, jejíž autorem je snad Isaac Asimov. Opakuji - snad. Nechám se znalci sci-fi literatury poučit a vyvést z omylu, setrvávám-li v něm.

Povídka je vystavěna jako mezigalaktické soudní jednání, kde na straně poškozeného je lidstvo jako celek, zatímco na straně žalovaného je jistý kuchař z vesmírné lodi patřící mimozemské rase. Diváky jsou zástupci různých jiných inteligentních druhů ze všech koutů galaxie. Předmětem stání je žaloba z toho, že neopatrný kuchař vyhodil do vesmíru odpadky z lodní kuchyně, které se následně dostaly na mladou planetu známou jako Země. Katastrofa však spočívá v tom, že z nich vznikla inteligentní rasa lidí. Z odpadků. Tudíž na nich byl spáchán zločin. Vzhledem k tomu, že neznali vlastní původ, utápěli se po staletí ve válkách a vleklých náboženských konfliktech.

Proč o tom píšu?

Baví mě, jak mnozí zdejší diskutující, prosím, se vší úctou k vám, přátelé, nadšeně a zasvěceně mluví o filozofickém, etickém, kulturním aj. rozsahu, zásahu, přesahu díla starého 3 tís. let. Přičemž ze samotného díla je patrné pouze to, že Gilgameš byl despotou, jenž trápil své poddané, kteří mu sloužili jen ze strachu před trestem. Sám si dělal, co chtěl, lidi měl za méněcenné a bavil se převážně se smetánkou, tedy bohy. Dostal strach ze smrti. Aby také ne. Měl hezký život, nechtěl tuhle "divokou jízdu" ukončit, pročež se vydal na výpravu. Někdo přežil, jiný zemřel. Poučení? Ne všechno dopadá podle představ a plánů.

A slova šenkýřky Siduri: "Kam běžíš...?". Možná skutečně znamenají jednoduše, "kam běžíš?", stejně jako že lidstvo možná dle autora sci-fi povídky vzniklo z odpadu vyhozeného z kuchyně vesmírné lodi.

16 13.02.2018

Líbí se mi, s jakou lehkostí a vtažením do děje se dá zároveň kritizovat ruské poměry a jaksi mimoděk rozvíjet zajímavý příběh odehrávající se ve dvou časových rovinách. O složitém období konce 90. let na území dnešní RF se dá psát několika způsoby.

Buďto pod dojmem televizních zpráv jako já:
Po probuzení padl Viktorův zrak na mokrý flek na stropě. Byl den ode dne větší a počínal zapáchat. Skutečnost, že je pondělí ho nikterak nevzrušovala, stejně tak jako vztek šéfa projekční kanceláře, kde Viktor přes dva roky pracoval. Nikdo šéfa nebral vážně. Jaké peníze, taková práce a výplatu nikdo neviděl už přes tři měsíce. Naposledy Viktor "zprivatizoval" firemní kalkulačku, jednu z posledních funkčních věcí, které během nedávné doby potkal. Pohled z okna skýtal stále stejný obrázek. Parta mladých fetek na dětském hřišti opruzovala nějakou důchodkyni se síťovkou, v níž chrastily láhve. Viktoru se udělalo zle. Otevřel tedy SPZ, tj. skříň poslední záchrany a vyndal nenačatou láhev vodky Jelcin. Až po degustaci tří čtvrtin obsahu svět začal získávat barvy. Nebylo to těžké. Standardní barvou byla šeď. V pokoji, na parapetu, omítce paneláku, kde bydlel, venku v parku, na nebi. Zvuky sirén. Světla. Hlasy. Jakýsi štiplavý zápach. Nemocnice? Ticho. Poslední myšlenka, která se Viktorovi prohnala hlavou bylo bůh ví proč spokojené konstatování, že jeho podezření se naplnilo. Ta vodka byla pančovaná.

Anebo jako Boris Akunin. Pobavíte se a ještě se dozvíte něco z historie!

10 13.02.2018

Velká škoda, že jsem nepoznal Odyseu kapitána Blooda ve stejném období jako Černého korzára, Ostrov pokladů nebo Sandokana!

Nevysmíval bych se dnes jeho socialismu, pardon, pirátství s lidskou tváří. Na rozdíl od nenapravitelně zkažených Španělů, kteří poplení a ponásilní vše, nač padne jejich zrak, Bloodovi piráti sice také poplení a ponásilní vše a všechno, ale u toho zřejmě pokaždé dodají slušné "Prosím!" a "Děkuji!". Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč když dva dělají totéž, není to totéž.

Samozřejmě stejně tak bych svatosvatě věřil, že během své pirátské kariéry se kapitán Blood po večerech mazlí maximálně s trupem své lodi Arabela a pouze v myšlenkách se nesměle vrací k obrazu božské a dokonalé Arabely živé, pro níž si uchovává čistotu a neposkvrněnost.

Nadšeně bych obdivoval tohoto "Eso Rimmera" a přál mu vždy k návratu nachystané uzenáče! (neznalí sci-fi seriálu Červený Trpaslík nechť si této věty nevšímají...a koukají si co nejdříve doplnit základní vzdělání!)

Leč nestalo se. S vypětím všech sil a za občasné hezké dialogy 3*.
Neberte mě však vážně. Jsem beznadějně stár.

14 13.02.2018

V malých medailonech, postihujících všechny charakteristické zajímavosti památných bojů, defilují prakticky rekonstruovaná bitevní dění od Lešského pole (roku 955), přes bitvu na Moravském poli, u Kresčaku, Sudoměře, na Vítkově, u Lipan, Moháče, na Bílé hoře, u Slavkova, Hradce Králové, Zborova, Tobrúku až po Duklu (roku 1945).

Šlo o jednu z mých oblíbených knih ze studia na střední, kdy jsem hltal informace, kdo, kdy, kam a proč umísťoval svoje jednotky před bitvou, abych následně s napětím zjišťoval, jak nakonec dopadlo vojsko, jemuž jsem přál vítězství. V rámci objektivity se ale sluší uvést, že některé střety byly v této encyklopedii zpracovány výrazně lépe než jiné.

9 11.02.2018

Na začátku Duny zjišťujeme, že pádišáh imperátor Shaddam IV. zbavuje Velkorod Harkonnenů správy planety Arrakis a svěřuje ji odvěkým nepřátelům Harkonnenů, mocnému Velkorodu Atreidů. Vévoda Leto Atreides však chápe složitost situace a uvědomuje si, jaké nebezpečí mu od teď hrozí, jenže pádišáhovu poctu nesmí odmítnout.

Mezitím vlády zbavený baron Vladimir Harkonnen nehodlá vyklidit pole bez boje. Posílen tajným a mocným spojencem připravuje vojenský převrat, do kterého investuje téměř veškeré prostředky, neboť případný úspěch slibuje vše bohatě vynahradit.

V nastávající válce o moc se musí počítat i s místními obyvateli, Fremeny, jež díky obratné manipulaci vévodovy manželky s místními legendami, začínají vidět v mladém synovi vévody Atreida proroka Muad´Diba. Paul Atreides je skutečně výsledkem křížení genetických linií s cílem vytvořit nadčlověka - Kwisatz Haderach, který by pomohl Sesterstvu Bene Gesserit, k němuž patří i jeho matka, dostat se k rozhodujícímu podílu moci v impériu.

Každá strana chystá složité plány, snuje intriky a připravuje zrady, aby dosáhla vlastních, někdy ne příliš průhledných, cílů. Výsledek ale záleží na jediné základní otázce. Je tedy Paul úspěchem, je nadčlověkem, Muad´Dibem, Kwisatzem Haderachem? Protože když ano, nic ho nedokáže zastavit a Impérium čeká nová kapitola v dějinách!

Jediná věta závěrem - velmi poutavé a kvalitní čtení.

Prázdný ostrov u anglických břehů odříznutý od okolního světa. Velký dům s mnoha pokoji a tmavými chodbami. Deset lidí, kteří se navzájem neznají a jsou hosty jistého pana N.Z.Namyho. Ten se návštěvníkům doposud neukázal, avšak díky jeho pokynům všichni mají zajištěno příjemné prostředí, dobré jídlo a pohodlné spaní.

Nezvyklá pohostinnost netrvá dlouho a obyvatelé domu si zakrátko uvědomují, že jsou v pasti šíleného vraha, jež sklapla v okamžiku jejich příjezdu na Černochův ostrov. Utéct je nemožné. Atmosféra houstne. Rodí se vzájemná podezření. Pouze zlověstná dětská říkanka a z kuchyně postupně mizící porcelánové figurky malých černoušků vedou odpočet do konce této děsivé hry.

Oproti klasickým detektivkám je v Deseti malých černoušcích citelný příklon k hororu a mystice. Nejde o vyšetřování ve stylu Hercula Poirota či slečny Marplové, kdy si čtenář uvědomuje, že ať se stalo cokoli, vše má logické důvody, na které geniální vyšetřovatelé přijdou a v závěru srozumitelně vysvětlí. Tento román je naopak tvořen samými nedořečenými větami a polostíny. I po přečtení poslední stránky zůstává pocit, že ne vše, co se událo, lze logicky (s vynecháním tajemna) vysvětlit.

Deset malých černoušků (Ten little niggers, angl.)
Překlad: J.Z. Novák

Deset malých černoušků hostil děda Vševěd,
jeden z nich se zakuckal, zbylo jich jen devět.
Devět malých černoušků chtělo sypat kosům,
jeden se včas nevzbudil, zbylo jich jen osm.
Osm malých černoušků vyšlo si hrát před dům,
jeden z nich se potloukal, zbylo jich jen sedm.
Sedm malých černoušků šlo naštípat klest,
jeden z nich se posekal, zbylo jich jen šest.
Šest malinkých černoušků chtělo vybrat med,
čmelák píchl jednoho, zbylo jich jen pět.
Pět malinkých černoušků k soudu spolu míří,
jeden z nich se soudcem stal, zbyli jenom čtyři.
Čtyři malí černoušci nechali všech pří,
jeden z nich šel pasti klást, šli do světa tři.
Tři malincí černoušci šli ulovit lva,
medvěd sežral jednoho, zbyli jenom dva.
Dva malincí černoušci chodili dvě hodiny,
jeden klesl na skále, a tak zbyl jen jediný.
Jeden malý černoušek vztek měl na svět zrádný,
proto se sám oběsil - a tak nezbyl žádný.

24 10.02.2018