petaSk komentáře u knih

Čtivá kniha o Stalinově dceři. Líbilo se mi, jak byla Světlana Allilujevová vyobrazená, jako komplikovaný člověk, ve které si mísila diktátorská povaha vlastního otce a pocitu odporu z ní. Už mě unavují tuctové ženské hrdinky, se kterými se v poslední době v knihách setkávám, jako z jedné šablony. Kniha pro mě měla i přínos dalšího poznání Sovětského svazu a života jeho občanů.

2 01.01.2016

Poučky knihy by se daly shrnout na dvě stránky, nebo do jedné věty. Ale jedná se o knihu osobního rozvoje, tudíž tady máme celou knihu. Nevím, jestli je to špatně nebo dobře, protože i když se pořád dokola omílá jedna myšlenka, a to i ve stejném kontextu: takže 25x si čtete, jak autor začal s jedním klikem nebo psaním 50 slov denně, opakování je pořád matka moudrosti a číst to na 148 stranách má asi větší vliv než si hlavní myšlenku přečíst u někoho na Facebooku na zdi. Autor nepřišel s ničím novým. Princip návyků je tady už dlouho a má i stejné zásady, tady se tomu jen říkají mininávyky, aby se jich jejich noví uživatelé méně děsili a vše působilo jednoduše a bezbolestně. Kniha je sice nastavovaná kaše už tisíckrát jedená, ale svůj přínos pořád má, i kdyby to bylo jen znovu připomenutí známých věcí.

2 30.12.2015

Kniha byla velmi čtivá a autorka v ní dobře pracuje s detaily. Líbily se mi i dvě časové linie, které se ob kapitolu střídaly. Jinak je ale kniha plná klišé a zoufale neoriginální. Je v ní použito to nejklasičtější schéma příběhu o týrané ženě, které jsem četla a viděla nesčetněkrát. Stále jsem doufala, že mě děj něčím překvapí, ale nestalo se. Tenhle příběh bych asi raději viděla zfilmovaný, protože atmosféra a herci by tak mohli vyvážit otřepanost příběhu. Hrdinka sama o sobě byla na začátku zajímavá se svou poruchou, bohužel pak sklouzla k tuctovosti, stejně jako celá kniha.

2 05.12.2015

Přála bych si někdy plně pochopit Krišnamurtího učení a umět ho sladit se svým životem. Ušetřila bych si spoustu stresu.

2 13.03.2015

Většina myšlenek o introverzi a extroverzi pro mě nejsou až tak objevné, ale opakování je matka moudrosti a i když mozek ví, srdce ještě nemuselo přijmout všechny ty známé věty, že je dobré milovat se se všemi svými vlastnostmi. U introvertů to platí dvojnásob, zvláště, když kvůli tomuto introvertnímu směřování jsme měli dětství dost obtížné. Ale právě tato kniha pomáhá si věci znovu přečíst a uvědomit v širším kontextu. Někde v dřívějších komentářích jsem četla, že kniha je zaměřená hlavně na USA. Ano, to je pravda. Zde jsem to ale nebrala jako nevýhodu, ale další plus knihy, protože se chci dozvědět se více o mentalitě Američanů, a to nejen pro to, že jejich výdobytky a klady i zápory se dostávají i k nám v čím dál větší míře, ale protože žijí v jiném, pro mě někdy nepochopitelném světě plném velkých slov a úsměvů. Co mi na knize vadilo, byla jakási politická korektnost, zvláště ve chvílích, kdy autorka popisovala nějakou osobu, a pokaždé musela přihodit nějaký lichotivý přívlastek, v případě, kdy by se předešlé jevily ne jako moc hezké, například, když byl někdo podsaditý, Susan Cain rychle dodala, že měl tu nejlaskavější tvář, a podobně. Z celé knihy jsem měla pocit mírné podlézavosti a strachu vyjádřit sebe sama, takže publikace, ač je nabitá spoustu užitečných informací, působí nemastným neslaným až neupřímným dojmem.

2 19.12.2014

Hillman mluví o vlastním daimonovi, osudovosti, směřování k cíli a ihned dodává, že svádět vše na osud a odevzdávat se mu je příliš jednoduché řešení, jak se vzdát osobní zodpovědnosti. Zlatá slova. Myšlenka daimona se mi líbí, i když je pro mně nová stejně jako celé platónské myšlení. Velice se mi líbila poslední část, kdy Hillman mluví o prostřednosti, ve které se podle statistiků většina z nás ocitá. Ona statistická prostřednost, ale neznamená prostřenost nebo průměrnost naši, protože nelze o žádné duši říct, že je průměrná. Klíč k duši mě ponouká se na Platóna podívat blíže.

2 30.11.2014

Enjoy není román. Nejde tady o příběh. Pokud na toto přistoupíte, bude pro vás čtení jednodušší. Je to spíše existencionální text, který nám autorka překládá skrz Charlse závislého na sociální sítí a jeho pravým opakem Al, se kterou se seznámí. Autorka nám předkládá oba tyto hrdiny a není těžké si tipnout, se kterým se identifikovala více. Zatímco ale rozjívená Al je na facku, Charles prochází obdobím vnitřních změn, když si začne uvědomovat svou prázdnotu, je sympatický už jen tím, že začne reflektovat svou vlastní závislost. Škoda toho, že autorka se možná nechávala až příliš unést svou jazykovou znalostí, takže text je mnohdy až příliš nabubřelý a je těžké udržet pozornost s tokem jejich myšlenek. Přesto postavy v Enjoy jsou poznamenání dnešním měnícím se světem a v mnoha ohledech se lze v nich poznat. Škoda, že novela zůstává spíše jen odrazem autorčiných názorů než skutečným příběhem s dějem. Doporučuji se přečíst doslov v českém vydání knihy.

2 02.10.2014

Temné kouty jsou druhá kniha, kterou jsem od autorky četla a asi tuším, proč má takový úspěch. Jednak to je dvojí vyprávění: současnost, kdy se děj posouvá dopředu a minulost, kdy se nám osvětlují události, které se v současnosti řeší a zajímavé postavy, které nejsou ani kladné ani záporné, ale hodně lidské. Díky perspektivě z minulosti se nám odhalují povahy a motivy postav a my tak více, chápeme proč se stalo to, co se stalo. Specifickým prvkem vyprávěcího stylu je také přepínání mezi vypravěči. Každá kapitola je nadepsaná jménem vypravěče a časem, ve které se děj odehrává; nehrozí tak, že se ztratíme. Mám dojem, že i zatím poslední kniha Ostré předměty, která mě teprve čeká, bude autorka používat stejnou techniku vyprávění (ve Zmizelé k osvětlení minulosti použila deníkové vyprávění rovněž se střídající se současným dějem).
Tyto prvky jsou autorčinou devízou, umí s nimi dobře pracovat. Poté, co jsem se s nimi ale setkala ve dvou knihách, se trochu bojím, že tento styl začne brzy nudit, pokud k němu autorka něco nepřidá, nebo nebude svůj um posouvat dále. Její knihy jsou určené pro širokou čtenářskou obec, takže se hraje na jistotu, to ale knize na čtivosti neubírá. Ale pokud bychom autorce vzali její mozaikový způsob vyprávění, obávám se, že moc zajímavého nám nezbude.
Jen doufám, že se další knihy Gillian Flynn budou posouvat ve svých možnostech ještě dále.

2 15.08.2014

Zase ten známý guláš - zlý chlap s tajemnou mocí, který jde po dětech, odpadlická hlavní hrdinka hledající cestu ke své rodině, nějaká ta špína, aby příběh působil "reálněji" - drogy, domácí násilí, sebepoškozování, znásilnění. Škoda, že je to jen takové pozlátko bez hloubky a větší nápaditosti hlavně v příběhu. Sem tam mají postavy záblesky zajímavosti, ale jinak je to bohužel velká sázka na jistotu - stejný námět, stejné "šokující" věci ve čtivém kabátě s tuctovými postavami. Jak už tady někdo psal - dobrá práce s detailem.
Nenadchne, neurazí.

2 06.08.2014

Inspirativní žena. Inspirativní kniha.

2 27.07.2014

O něco horší a méně srozumitelný počin než Co řeknete až pozdravíte, od stejného autora. Nesrozumitelný hlavně kvůli použitým zkratkách a klasifikací za pomoci pojmů, na jejich vysvětlení musíte stále listovat zpátky. Je taky znát, že tématicky a názorově je kniha psaná v 60. letech, a to co bylo tehdy považováno za perverzi nebo nenormální chování, se stalo už běžnou věcí. Nicméně i přesto, kniha stále obsahuje spoustu pravd o hrách, které lidé do dneška hrají, i když některé z nich byly nahrazeny jinými.

2 30.03.2014

Skvělá kniha o životních scénářích, a o tom, jak si je uvědomovat. Pomáhá odhalit, kdy se rozhodujeme podle sebe a kdy si to jen myslíme. Informačně hutná kniha, srozumitelná i pro laika. Pro ty, co se snaží uvědomit si vlastní autonomii povinná četba.

2 26.02.2014

Autor čtivě popsal zkušenosti, kterým věří, že na něj fungují. Možná fungují, možná ne a možná pomůžou i spoustě jiných lidí a dodají jim sílu, i kdyby se mýlili. Tato knížka je takový malý přítel, který dodá inspiraci ve chvílích, kdy tápete, vaše kreativita je na minimu nebo o sobě pochybujete.

2 03.01.2014

Knihu nebudu hodnotit, protože jsem ji nedočetla. Po asi dvaceti stránkách jsem ji musela odložit. Odradily mě příliš šroubované a za vlasy přitažené dialogy a melodramatičnost. Na druhou stranu, ač je spisovatel mladý, jde z toho poznat, že o věcech přemýšlí do větší hloubky, a kniha asi bude zachycovat jeho sny, touhy a obavy. V hlavním hrdinovi asi bude hodně z autora. Bohužel to na mě působilo až moc okatě a jako červená knihovna. Nevím, v jakém duchu kniha probíhá dále a nemám možnost posoudit zápletku ani další věci, které lze posoudit, až po dočtení.

Konec prokrastinace je přínosná kniha právě díky oněm nástrojům, které jsou vypíchnuty z jiných zdrojů, ale myslím si, že je třeba pochopit i další souvislosti a nemůže být jediným zdrojem v boji za spokojenost. Je to dobrá příručka a zdroj nástrojů s dalšími (i když netříděnými) zdroji, ale vadilo mi, že Petr Ludwig předkládá myšlenky, které si mnohdy odporují, takže matou, nebo plete několik myšlenek dohromady, takže co píše vyzní jinak, než bylo původně míněno a tím dává vzniknout možná škodlivým dogmatům, které sám odsuzuje. Doporučuji velmi kritické myšlení.
Kniha je asi nejvhodnější pro ty, kteří se nechtějí problematikou tolik zabývat a potřebují jasné nástroje.
Ti, co již něco osobním rozvoji vědí, v ní nenajdou mnoho nového, je to spíše takový souhrn.
Mám dojem, že úspěch knihy je dán hodně tím, že lidé si problém s odkládáním uvědomují a doteď na českém trhu chyběla kniha nabízející stručné a jasné řešení tohoto problému. To ale nic na kvalitách knihy neubírá, ale ani nepřidává.
http://blutext.blogspot.cz/2014/06/konec-prokrastince-petr-ludwig.html

2 08.12.2013

Skvělá kniha, kterou nestačí jen číst. Je to průvodce ozdravného procesu. S touto knihou se dá pracovat jen krok po kroku, trpělivě a s důvěrou. Jaká škoda, že je nemožné ji už na českém trhu sehnat.

2 25.11.2013

Hloupější thriller jsem dlouho nečetla. Hrdinové se chovají jako idioti a těžko si k nim budovat vztah. Děj se táhne. Dealeři mluví jako kdyby vyšli z kostela. Autorka mi přišla, že se strašně drží zpátky, jako kdyby knihu měli číst ultracitliví lidé, kteří by umřeli, kdyby se jim dostalo něčeho syrovějšího. Moc tady toho celkově nedává smysl. Tak naivní, že na mnoha místech jsem se musela smát

1 13.10.2023

Před dvěma lety jsem četla autorovu knihu Sedm smrtí Evelyn Hardcastlové, a byl to pěkný mindfuck. Pěkně zapeklitá kniha, u kterého musíte držet pozornost, žádné oddechovka, kterou můžete číst v polospánku. A ten konec...
Agatha Christie čiší i z Ďábla a temných vod a záhadná anotace slibuje další lahůdku.
Autor zde opět představí několik figur, které umístí do uzavřeného prostoru lodi, striktně rozdělenou na část pro obhroblou posádku a zhýčkané šlechtice. A kdesi v podpalubí jsou chudáci.
Příběh se odehrává v 17. století, kdy magie a strach z démonu byli součástmi každodenního života lidí, a zde na lodi se možná vyskytuje ďábel, který možná všem usiluje o jejich duše.
Autor si se čtenářem hraje. Vodí ho za nos a odkrývá skryté motivace postav. Zde ale máme knihu s celistvým dějem a mám dojem, že postavy tentokrát nejsou schopny knihu utáhnout. V předešlé knize byly postavy spíše křoví pro časovou smyčku a hrály druhé housle, zde je tomu jinak a jde to vidět. Zde už působily tak trochu ploše.
Příběh a zápletka se mi líbily, ačkoliv se mi zdálo, že autor je možná až příliš zamotal, a to vodění za nos bylo příliš zdlouhavé.
Zápletku lze celkem snadno odhadnout, ale úplný konec překvapil a nemůžu říct, že by se mi nelíbil.
Kniha určitě pořád stojí za přečtení, protože se odlišuje od dnešního mainstreamu, což je vzácné, a nabízí kvalitní román, kterému jeho chyby rádi odpustíte.

1 20.11.2021

První část knihy o tom, jak čtení působí na mozek a jak ho ovlivňuje bylo fajn. Bohužel pro mě, se kniha potom hlavně zabývala dětmi, což je třeba a čekám to, ale ne v takovém rozsahu. Dalším nešvarem je americký styl, kdy autorka vytahuje vlastní příběhy, jak už to známe třeba z knih osobního rozvoje.

1 20.11.2021

Hodně ulítlá věc, zároveň dobře promyšlená a hlavně originální a plná emocí. Jsem ráda, že takové knihy vznikají, ačkoliv zombies moc nemusím :-D

1 14.10.2021