PeterRainhard komentáře u knih

Vynikající kniha, která velice poutavě a detailně popisuje dramatické události, které sehrály osudovou roli hned dvakrát.
Za prvé, když po zhroucení fronty a konci války bylo Německo na prahu revoluce, kterou paradoxně potlačilo vedení politické strany, která ji předtím celá desetiletí hlásala a vyhlížela. A to za pomoci protofašistické pravice.

A za druhé, když se ve třicátách letech drali nacisté k moci. Po pročtení Haffnerovy knihy je jasný smysl bonmotu "Ein Geschrei geht durch das Land: Wer hat uns verraten? Die Sozialdemokraten!".

Zpětně je pak pochopitelné, proč (minimálně v Německu) mezi KPD a SPD zela tak hluboká propast, ba dokonce nenávist; proč němečtí komunisté označovali sociální demokraty celá dvacátá léta jako "sociálfašisty" a proč jen těžko oba mocné politické proudy (ve volbách roce 1932 dostali Sociální demokraté 7,959 000 hlasů, komunisté dalších 5,282 000) mohly postavit nějakou společnou frontu dříve, než s oběma nacisté udělali krátký proces.

1 09.01.2023

Krátká odbočka na začátek: když dva dělají totéž, nemusí to nutně být totéž. A dle mého názoru, nejhorší nápad, co autor může dostat, je někoho napodobit, psát JAKO autor X, Y či nedejbože slavný Z. Lze to udělat v rámci přiznané konceptuální hry (kupříkladu Vladimír Sorokin typicky užívá postupy klasické ruské literatury, či dokonce staroruského "skazu" a v "Telurii" je padesát textů psaných padesáti různými styly - od zasvěcovacího textu, přes publicistiku, socialistický realismus, surrealismus, naturialismus atd atd.)

A pak se mi dostala do rukou Claudelova kniha, která je v podstatě špatnou kopií Kafkova Zámku. Ano, všechny kafkovské postupy jsou zde zopakované, leč jaksi neinvenčně, chladně. A tak Claudelův vyšetřovatel klopýtá, padá, funí, je ztrapňován, ponižován, potí se a třese v absurdních situacích, které však ponejvíce... hluboce nudí a hlavně nikam nespějí. Tak jako víme, že zeměměřič K. nikdy nedojde na zámek, tak víme, že Claudelův vyšetřovatel nic nevyšetří. Chyběla mi též možnost se hlavní postavou jakkoli identifikovat, pochopit, proč se chová tak pasivně, submisivně, zmateně...

Leč zejména a hlavně: to co psal Kafka bylo UPŘÍMNÉ. V tom smyslu, že své niterné prožívání (které bylo evidentně chorobné) dokázal s velkou tvůrčí silou a odvahou vyjevit a popsat. A silou umění se ryze subjektivní a osobní stalo obecným, protože vypovídalo o jednom z typických rysů moderní (odcizené) společnosti - a tím se také Kafkovo dílo stalo pochopitelným.

Claudelovo "Vyšetřování" je dle mého mínění jen špatná kopie Kafky. Formální postupy jsou stejné, leč vše je jaksi chtěné, křečovité, studené... protože autor sám to tak necítí. A my víme, že on to necítí.

1 06.01.2023

Robert Silverberg patří mezi nejplodnější autory, nejen v oblasti vědeckofantastické literatury, ale vůbec. Jeho až nadlidská píle (jen přečíst si celé jeho dílo by zcela jistě trvalo několik let) má samozřejmě i odvrácenou tvář – kolísavou kvalitu a obtíž vybrat z nesmírného množství textového korpusu ta skutečně dobrá díla. Na jeho krátký román jsem narazil naprostou náhodou, když mne zaujal mne biblický citát, jímž je knížka zarámována. A jakmile jsem se začetl, naznal jsem, že v záplavě obvyklého braku chrleného doslova tovární výrobou komerčních nakladatelství a sterilním jazykem psaného průměru jsem nalezl pozoruhodnou perlu. „Dolů k zemi“ je vědomá a přiznaná, krásná pocta slavné novele Josepha Conrada „Srdce temnoty“. A jaká pocta!

Byť je Silverbergův román formálně zasazen do hluboké budoucnosti, tak velmi živě odráží těžko opakovatelnou atmosféru šedesátých let, dobu "dětí květin" a rozpadu koloniálních impérií; svou atmosférou je i (velmi vzdáleným) ozvukem dosud zuřící války ve Vietnamu či francouzského boje o Indočínu. (Vientnamská válka skončí definitivně pět let po vydání knihy a Coppola natočí svou vlastní poctu Conradovi, totiž „Nynější Apokalypsu“ až v roce 1979).

Autor dumá nad cestou člověka za sebepoznáním, uvažuje nad rozdílem mezi lidským a zvířecím. Přitom se naprosto vědomě prakticky úplně zříká efektních kulis technologických zázraků, umělých mozků, kosmických korábů, robotů, plazmových pušek a laserových děl, čertví jakými „implantáty“ vylepšených hrdinů a nezbytných überhrdinek, drsnějších než smirkový papír Vše je očištěno až na (nahou) kůži.

Trochu se mi chce varovat, že „Dolů k zemi“ spíše ocení čtenář, který měl v rukou (samozřejmě mimo slavné Conradovy novely) kupříkladu "koloniální" romány, jako „Pevnost Saganne“ , nebo „Návrat v dešti“, nežli vyslovený milovník „hard science-fiction“.
Právě takovému čtenáři bude asi hlavní hrdina Gundersen a atmosféra Silverbergova díla blízká a hlavní hrdina Gundersen pochopitelný.
„Dolů k zemi“ je spíše melancholickým, nežli akčním a dramatickým putováním člověka od vrcholu techno-civilisace až k samé syrové, přírodní podstatě – do tepajícího „Srdce temnoty“. Do místa, kde se spolu proplétají život a smrt, do bodu, kde čeká nejen poznání smyslu bytí, ale i očištění a (snad, možná?) spása - a znovuvzkříšení...
Kniha přitom celou dobu klade přitom velmi naléhavě otázku, v čem že spočívá ten skutečný rozdíl mezi člověkem a zvířetem, co je onou záhadnou podstatou vědomého života.

Jak praví Písmo: „kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi? (Kaz 3,21)

1 20.12.2022

Román "Cement" bývá označován jako klasický vzor stylu "socialistického realismu". Může být - byť sám tento pojem je kategorie poněkud problematická (a problematizovaná) a ani literární teoretici přímo ze socialistických zemí se plně neshodli na jeho definici. Každopádně Gladkovův román je velice pozoruhodný. Pochází ještě z dynamických a umělecky neobyčejně produktivních 20. let a byť text autor opakovaně upravoval (český překlad se opírá o poslední vydání v SSSR, tedy z r. 1950), pozoruhodná svěžest a upřímnost v něm zůstala. Zdůrazňuji ten pojem upřímnosti - autor píše, jak skutečně cítí, nikoli konjunkturálně. V tomto je kniha neobyčejně cenná. Je také neobyčejně drsná, reálie Sovětského Ruska těsně po občanské válce jsou zachycené ještě bez jakéhokoli lakování na růžovo. Je to popis země, která prošla doslova apokalypsou. A nejen v materiálním ohledu (továrna na cement, o kterou vlastně jde zůstala uvázlým rozkradeným vrakem uprostřed ničeho), ale i v morálním. Přesto je v knize zachycen okamžik pozitivního zlomu, ukazuje co zvládne lidská vůle, pokud má cíl, na nějž se upne.

Ještě doplňuji: pokud někdo chce opravdu pochopit mentalitu "stalinských" let, s jejich světly i stíny, pak doporučuji si právě tuto knihu pozorně a bez předsudků přečíst. Je dobré porovnat postavy řekněme Čechova, s jeho schopností nesmírně jemně zachytit psychologii intelektuální elity Ruska předrevolučního - tedy lidi přemýšlivé, citlivé, velmi vzdělané a současně trapně bezmocné, doslova utopené v nehybné mase zaostalého národa, mučící se neschopností něco změnit. Tato předválečná intelegence byla revolucí a občanskou válkou doslova smetena, anihilována. A jak vzpomínal ruský filosof Nikolaj Berďajev (od r. 1922 v emigraci), i vizuálně se společnost naprosto změnila. Objevily nové tváře. Většinou mladé, hladce oholené, tvrdé, namnoze nelítostné, ale plné vůle. Velmi často se novou elitou stávali lidé prošlí službou v Rudé armádě a bojující v občanské válce, ze které si odnesli návyky chování, způsoby řešení problémů, hrubost a bezohlednost. Ale i vůli (tak často scházející v nekonečných diskusích zamrzlé inteligenci předválečné), kázeň a schopnost naprostého sebeobětování. A měli jasný a positivní cíl. Už ne bořit, ale stavět, budovat (zcela bez ironického nádechu, který snad pro někoho má). Řada scén "Cementu" myslím dnešního čtenáře zaskočí a šokuje svým natutralismem. A ani Gleb není bůhvíjak sympatická postava. Je živočišný, je přímočarý až k surovosti, je to "dělňas", samouk. Ale autor dává pochopit, proč je takový jaký je on i společnost, která se z plamenů a krve občanské války rodila.

1 15.12.2022

Nikoliv, při nejlepší vůli nemohu tento román (rozhodně není zasazen do "viktoriánského" Londýna) označit za podařený. Jakkoli v řadě "New Weird" vycházejí sem tam zajímavé věci, které se vymykají onomu sterilnímu "Eintopfu" namíchanému z oblíbených námětů /aby to bylo jako...xxx+yyy)/, tato kniha mezi ně nepatří. Nemám naprosto v oblibě "young adult" věci (což není totéž co Bildungsroman), ale hlavní problém je poměrná nuda, nepřekvapivost. Možná autorovi křivdím, leč zavřel jsem po zhruba 70 tiskových stranách a poslal dále - třeba kniha udělá někomu radost. Mě bohužel ne.

1 01.12.2022

Velice pozoruhodný text; jazykově i stylisticky neobyčejně vytříbený - nikoli však líbivý. Pro zajímavost: původně se román měl jmenovat Pachuť, což by otevřeněji odkazovalo k existenciální literatuře, k linii moderní literatury započaté Sartrovou "Nevolností". Způsob, jakým je zachycena a reflektována osamělost, absurdita existence a "vrženost" hlavní (a v podstatě jediné) postavy románu do odcizeného světa je ryze existenciální. Současně je to i román sociální, velice přesně a pevně ukotvený v době, v níž vznikal. Nástup devadesátých let zachycuje velice syrově a přesně, ve všech všednodenních detailech. Nejsou to "devadesátky" těch, kterým se od příštipkaření v podobě spekulací s bony před Tuzexem náhle otevřely takřka bezmezné obzory k hromadění majetku, ale z pohledu člověka, který se bleskově ocitl bez vlastního přičinění a bez možnosti se bránit na samém sociálním dně.

1 12.11.2022

"Marbot" je pozoruhodný postmoderní konceptuální text, který si hraje s významy, s čtenářovým očekáváním a to způsobem, který v žádném případě nemusí být každému po chuti (a také může upřímně nudit, když na to přijde).

Jedná se životopis Andrew Marbota, předčasně zemřelého anglického estetika (a estéta), ze starého anglického rodu... Kniha je doprovozena fotografickou přílohou a všemi náležitostmi, až mnohý méně podezřívavý čtenář prostě tuto "odbornou studii" přijme za fakt, ač je od začátku do konce smyšlena. Leč autor svůj ironický text pojal s veškerou vážností. V životopise Marbota je vše, co má v seriosní monografii být: zdůvodnění badatelského záměru, výsledky bádání, citace z knih i osobních listů (včetně citací v anglickém originále), zasazení do kontextu doby, ba i psychoanalytické zamyšlení. Hildesheimer to vše činí činí s velkou znalostí tématu a doby. Marbot samozřejmě nechává mezi řádky četná echa na jiné dobové postavy - zejména na Byrona i Shelleyho - ale v zásadě v textu nám vyrůstá zcela samostatná postava. Se svým charakterem, jazykem, životem, skandálem, i smrtí...

Hildesheimer do svého Marbota" neobyčejně obratně obratně vložil i autentických dobové dokumentů (jako jsou vzpomínky a listy Goetha, či Delacroixe), jen je vložil do jiného kontextu.

"Marbot" je příkladem, jak si lze hrát s jazykem a významy; kdy autor ukazuje, jak je možné vytvořit dějinný fakt (respektive jeho simulakrum) takřka neodlišitelný od skutečnosti.
Dodejme, že ověřit některá fakta bylo před čtyřiceti lety mnohem komplikovanější než nyní. Na druhé straně "stavebního materiálu" pro tvoření fikcí (simulaker) podobných románu "Marbot" je naopak nepředstavitelně více.

Přesně takto pracují různé programy typu ChatGPT, které zcela volně směšují jakoukoli informaci dohromady, protože nemají referenci k vnějšímu světu a tudíž je pro ně projem "pravdivovsti" irelevantní. Cokoli je v jazyce, je pravdivé... Loquor, ergo sum...

20.01.2023

Velice velice pozoruhodná novela. Ač napsána na konci osmdesátých let, je zdá se stále více aktuální. Je to vlastně vyprávění o Apokalypse. Autor zřejmě znal i "Krátkou legendu o Antikristu" slavného ruského filosofa Vladimíra Solovjova. Vždyť "apokalypsis", to jest přeci kniha Zjevení - vypráví nejen o konci světa, ale i "posledních dnech", kdy se svět katastrofou obnoví. Pazzi píše hodně hodně o konci technocivilisace, o Čase, který přestává být lineární, mluví o tom, jak se začínají bortit tak jasné a přehledné dějiny, jak se rozpadá zdánlivě jednotný svět... Mistrovské dílo!

26.11.2022