petra.kosiky
komentáře u knih

Dlouhá léta jsem od tohoto klasika nic nečetla. A žasnu, jak současným jazykem je příběh napsaný, jak skvěle jsou na malé ploše vykreslené postavy a představuji si, jak aktuální byl příběh v době, kdy ho autor psal. Dnes se dostává do jiné roviny - může být dobrou základnou k úvahám - o lidské důstojnosti, pýše, proradnosti, hlouposti, zlobě, o systému pravdy vítězů a historie historie... Autor knihu napsal v paříži v únoru až červnu 1832.


Někdy z pohádkových knížek trčí jako jedovatý hrot kopí snaha předat poselství, poučit. Ne tak ale v téhle nádherné knížce vypravené tak snovými ilustracemi. Původně jsme si chtěli knížku jen přečíst a poslat ji dál, ale spíš to vypadá, že se u nás zabydlí natrvalo.


Mám ráda Anglii, angličtinu, klasické anglické detektivky. I když připouštím, že si vše idealizuji a to, co dnes vypadá jako romantika, bylo dřív pořádná dřina.
Knížka Katovy prázdniny obsahuje příběhy lorda Petra Wimseyho, příběhy obchodního cestujícího Montague Egga a dva další příběhy (Muž, jenž věděl jak na to a Hrátky s fontánou). Ty mě osobně zaujaly nejvíce. Na krátké zhuštěné ploše tu je rozehraný napínavý příběh s překvapivou zápletkou, jako v každé správné detektivce.


Do knížky jsou zařazeny texty ze souborného vydání díla Karla Čapka (Spisy XII, Československý spisovatel, 1983), dále z publikace Pudlenka (Albatros, 1970), a fejeton Člověk a pes (vydáno v souboru O lidech, Československý spisovatel, 1960). Knížka je doplněna čtivým dovětkem paní Olgy Scheinpflugové O Karlu Čapkovi a jeho zvířátkách. Pěkné jsou i kresby bratří Čapků, roztomilé jsou černobílé fotografie pana Karla Čapka, které knihu doplňují. Ty učarovaly mému synkovi.
Jako kočkomil jsem ale vlastně byla docela zklamaná. Chtěla jsem dětem přečíst před spaním o Pudlence a přitom bylo v knize více textu o psech, o psích rasách, o chovu (a rozmnožování) psů. O Pudlence toho napsala víc paní Scheinpflugová v dovětku.
Pro ilustraci, když už jsme se konečně dočetli ke kočkám, přikládám první větu ze stati Mateřství Kočka, str. 65:
"Vláčí se po bytě s těžkým břichem a páteří vysedlou jako koza a hledá, pořád hledá; žádný kout jí není dost měkký a měkce vystlaný, aby v něm přivedla na svět svých pět slepých a pištících koťat."
Obdivuji pana Karla Čapka, jeho vizionářství, jeho nádhernou češtinu, bezpochyby miloval psy i kočky, ale knížku Pudlenka aneb měl jsem psa a kočku, si v knihovničce nenechám.

Neskutečné. A tak skutečné. Neprožívám zrovna lehké období, ale po přečtení Freudovy sestry si připadám jak na obláčku za Petrovou bránou kdesi v nebi.
Proč se jen nepoučíme. To je opravdu zkušenost nepřenosná? To musí člověk a lidstvo znovu a znovu padat "na ústa"? Ten koloběh nejde nikdy zastavit?
---
Při čtení knih si zškrtávám zajímavé pasáže. Tady bych ale musela zaškrtat mnoho. Přeci ale alespoň pro představu pár řádků ze str. 165: "Jsou lidé, jejichž Já kdysi dávno pocítilo, že nemá právo existovat, nyní se v konfrontaci s realitou rozpadá a mnoho věcí prožívá, jako kdyby bylo bez duše."


Když mi kamarádka tuhle knížku dala, zrovna jsem hledala odpovědi na spoustu otázek, ubezpečení, že neblázním. Mně kniha pomohla.
Alespoň malý citát (str. 25): "Jakmile však začne partner tyto věci /domácí práce, vaření ap./ brát jako samozřejmost, vzniká frustrace, která brání toku lásky. Protože cokoli, co v našem životě začneme pokládat za samozřejmost, se začne zmenšovat a ztrácet z našeho zorného pole. V takových situacích přestáváme prožívat vděčnost, cítit vnitřní hodnotu. Naopak ten, kdo je na druhé straně, se v tu chvíli začne cítit neviděný, necítěný, nemající hodnotu a odstartuje to u něj drama." A zrovna tak jsem se cítila.


Místy docela drsné příběhy z tajgy, úplně pro nejmenší tato kniha není. Přejmenovaly jsme si ji s dětmi (9 a 11, četly jsme před spaním) na "zaječí sádlo". Některé příběhy nás ale potěšily.

Pejskování s Polynou jsem četla dětem před spaním, moc jsme si knížku užili, četla se úplně sama. Kraťoučké kapitolky jsou lákavé i pro začínajícího čtenáře, vtipné obrázky čtení také zpestří. A jako majitelé pejska (čistokrevný voříšek) můžeme jen potvrdit, že takhle to s pejsky opravdu chodí :-).


Ta představivost, tak bohatá, nepřekonatelná představivost... obzvláště 2001: Vesmírná odysea mě nadchla. V duchu tleskám a přemýšlím, přemýšlím...
Ještě malinký úryvek (kolik zaměstnavatelů by se jím mohlo inspirovat!): str. 285: "Morgan zásadně nechával své podřízené myslet samostatně; byla to jediná cesta, jak je vést k odpovědnosti, snímalo to z něho četná břemena - a v mnoha případech jeho tým dospíval k řešením, která by on sám býval přehlédl."
A ještě - aktuálně (válka): str. 316: "Zatímco dříve stačil jeden šílenec vyzbrojený odstřelovačskou puškou nebo náloží trhavin usmrtit jen pár lidí, dnes by pro duševně vyšinutého technika nebyl problém zahubit v okamžiku celé město."
a kousek dál: "Kromě toho se občas ještě vyskytuje, naštěstí dosti vzácně, jistý typ dějů, kde si jedinec získá takové postavení anebo tak obrovskou moc, že si okolí ani neuvědomí, co vlastně páše, až když už je příliš pozdě. Zkáza natropená takovými šílenými fenomény (těžko se pro ně hledá vhodnější pojem) může dosáhnout globálních rozměrů, jako tomu například bylo v případě A. Hitlera (1889 až 1945). V překvapivě velkém počtu případů se svět o jejich činech nakonec ani nedozví, a to díky spiknutí mlčení mezi jejich vposledku nemálo zaraženými nohsledy."
Kniha byla poprvé vydána v roce 1968! A v roce 2022 si už svět nepamatuje....


Přečteno dětem před spaním - s nadšením a velkou odezvou. Milé, dětské, představitelné, přímočaré, chytré.


Napínavé, tajemné, pěkně přeložené. Knížku jsem přečetla dětem před spaním a na konci každé kapitoly volaly: "Ještě, ještě!" a "To není možné, že to zrovna teď končí!!" Překvapivé, příjemné čtení.


Souhlasím s komentářem Atuin, Miriam i Slůníka.
Příběh z hlubokého dávnověku, příběh oživující strnulé formulky z učebnic dějepisu, příběh odehrávající se v kamenných zdech ponurých hradů i temných síních ubohých chat nejprostších osadníků. Zprvu mě udivoval ten souboj pohanstva a křesťanstva. Autor svým líčením ale vlastně jen potvrzuje všechny ty známé myšlenky o uchvacování krajiny i lidské duše křížem. Ach ty souvislosti s obrovským tisíciletým přesahem. A nad tím vším světlá kněhyně Drahomíra, Drahuška, dcera Přemysla Otakara I., později mocného krále, který svou dceru pojmenoval po vražedkyni Drahomíře proto, aby usmířil bohy a Boha, aby zrušil její prokletí. Drahuška se později stala královnou Dagmar, sluncem dánského lidu.
Jen malinký citát ze str. 299: „Mladistvá královna dánská se zasvěcovala smrti pro bratrský smír … Takovéto vládkyně ostrovy zdejší ještě nikdy neměly.“
Máte-li jen trochu rádi historii a české dějiny, věřím, že budete knihou stejně uchváceni jako já.
A dovětek: Královna Dagmar vyšla poprvé roku 1883. Já četla vydání z roku 1970 a bylo to vydání již dvanácté (!) – s nákladem 50 000 výtisků.


Jazyk kouzelný, básnivý, snivý, pestrý, ale děj smutný, tak smutný, až se ho člověku místy až nechce číst...


Hodně již bylo řečeno v komentářích pod knihou. Připojuji citát ze str. 77:
"Mně je to jedno - umru-li, aniž z mrtvých vstanu. Nepokládám se za žádnou takovou osobu, abych chtěla přečkat všecky věci a ještě býti, když ani snad žádného již světa nebude. Když tu ještě několik let v zdraví a spokojenosti potrvám, ze všeho jaksepatří rozumu nabudu, co tu krásného, z toho hodně se potěším a od dobrých lidí pochvalu a lásku utržím, tu si pomyslím, že jsem tu marně nebyla, a ráda odejdu, aby na moje místo postoupil zas jiný a zde také v radosti poznal a užil, čeho jsem poznala a užila já."


Taková vzpomínka na dětství v socialistické Praze. Některé pasáže už jsou pro dnešní děti nepochopitelné.


Jak moc záleží na pojetí. V moderní literatuře by byl takový příběh (dle doslovu se jedná o skutečný příběh ze 16. století) zpracován jako thriller. V pojetí Selmy Lagerlöfové vybarvený s jemnou poetičností a zarámovaný pohádkovou scenérií však vyzní spíše jako balada, pohádkově realistická báseň v próze.


Vlastně je tu všechno napsáno a popsáno, rozuzlení vynecháno.
Blíž mám k evropským reáliím, ty africké jsou pro mě příliš nepředstavitelné.
A oba hrdinové jsou tak nezvykle nehrdinští, až se člověk strachuje, co ještě provedou.
Ale detektivky od pana Simenona se mi líbí nějak víc...
A ještě alespoň malý úryvek, který ale napoví jen část nálad hlavního hrdiny Vlaku. Líbí se mi ten jazyk, ty vůně, to řazení slov za sebou:
str. 76: "Kdybych měl to místo popsat, mohl bych mluvit jen o skvrnách stínu a slunce, o růžovém světle a zelené vinici a o keřích rybízu a o své malátnosti, o živočišném blahu, a říkám si, jestli jsem se toho dne nedostal až na dosah dokonalého štěstí."


Ze str, 215:
"Vykopeš jedno, musíš vykopat druhé," řekl si Wimsey. "Kéž bychom nikdy nebyli vykopali Deacona. Jakmile jednou pustíte vodu, musí někam jít."
Přečetla jsem jedním dechem. Trochu jsem se ztrácela ve výkladech o zvonění více zvony a o hrazenářských dílech na blatech, ale jinak jsem si knihu moc užila.


str. 207: "Ukázalo se, že architektonický návrh, projekt a autorský dozor jsou neoddělitelné. V tomto bodě je profesní realita v naprostém rozporu s představou, kterou má o naší práci Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a zákon o veřejných zakázkách ve smyslu rozdělování tvůrčího procesu od samotných zakázek."
Kniha mě nadchla. Architektura, vesnice, tradice, moje témata. Navíc tolik známých míst, tolik myšlenek, se kterými souhlasím a které se někdy tak těžko prosazují. Vlastně je povzbuzující ten pocit, že si člověk vypřemýšlel to, o čem se jiný už dokonce i utvrdil v praxi.


Z knihy jsem unešená, podobně jako z 451 st. Fahrenheita. Jak moc aktuální a současné v tomhle šíleném světě posedlém mocí a zbrojením. Moc doporučuju přečíst!
