petrarka72
komentáře u knih
Sametový rozvod
Jana Karšaiová
Přečteno na jeden zátah. Melancholická zpráva o světě, v němž hraje hlavní roli cizota a nutnost hledat si svou cestu každý sám v tom nejvlastnějším slova smyslu. Katarína a Evžen - dvě strany téże mince. A rozpad Československa je spíš ilustrativní detail.
Bajky
Ezop
Když jsem byla malá, vnímala jsem bajky jako "hodně divné pohádky". Archaický jazyk tomu moc nepomáhal. Dnes to mám jinak - v tomto vydání je jazyk výhodou, jako by podtrhoval všeplatnost a dával čteným drobnostem více než jeden význam. Nedá se číst najednou, spíš jen tak listovat a hledat odpovědi... A Hollar je samozřejmě bůh.
Dobročinný večírek
Egon Hostovský
Zručně napsaná drobnička, v níž je dobročinný večírek na podporu evropských emigrantů mikrosvětem velmi dramatických událostí. "A lidé se zdáli krásní a dobří."
Velká výprava – Dopisy a fotografie z putování po Britském impériu
Agatha Christie Mallowan (p)
Kouzelná knížka, která dokazuje Agathinu schopnost vyprávěním udělat z p.du kuličku. Bavila jsem se zejména břitkými charakteristikami těch, které v rámci propagační akce Výstavy 1924 cestou z Anglie přes jižní Afriku, Austrálii, Nový Zéland, Honolulu, Kanadu a zpět potkala. Zejména pan Belcher mě průběžně rozesmíval. A ta výprava byla skutečně VELKÁ - fotografie zachycují svět, který vzbuzuje pokoru svou nesmírností (hory, moře samozřejmě - ale nalistujte třeba dvoustranu zachycující těžbu dřeva v Austrálii). A ta radost ze surfování! :-)
Vnučka
Bernhard Schlink
Po dlouhé době jsem si Schlinka užila... Příběh knihkupce Kašpara, který po smrti své ženy hledá její dceru, o níž neměl ani tušení, je silný sám o sobě. Průběžné téma rozdílů mezi způsobem života a myšlením "stoupenců" a potomků Západního a Východního Berlína a snaha postavit mezi nimi most, je strhující a provokativní. Obojí u mne budilo velké pohnutí a různobarevné emoce. A ten jazyk... Jsem ráda, že mám knihu doma a můžu se k ní vracet. Paráda to byla.
Klubovna Naděje
Tomáš Paprštein
Osobní příběh, který přitáhne a ohromí či zmrazí, rady terapeutické i praktické, které čtenáři dovolí znovu začít dýchat, v obsahu. Včetně zprávy o následcích, pokud člověk trauma zveřejní; hůře je na tom asi ten, kdo ho ani nezpracuje. (Jak by mohl, pokud nemá informace? Ještě na konci tisíciletí nebyly vůbec žádné...) A co má se sebou dělat takříkajíc druhá strana? Může vůbec něco? (Platí totéž, viz předchozí závorka.) Přesná míra empatie a věcnosti ve zpracování. Velmi potřebná kniha. Díky.
Mařka
Adéla Marie Jirků
Čistá krása. Psychedelicky barevné dětství s hluchoněmou Mařkou po ruce. Po valašsky aj po česky.
"Mamka zpomínala, jak dřív Mařka spávala na húře a v zimě jí srdéčkem ve štítě padal sněh dovnitř na dvojtú duchnu." (s. 53)
Duely
Antonín Bajaja
Potěšilo - i když forma skutečně působí neohrabaně. Prolínání generací, časů, osobních světů, vzpomínek. Paseky, JZD, plch, housle, kulhání a zmařené naděje. Tragikomický obraz, jak tančíme tak rychle, jak dokážeme - v každé době, v každé zemi. Některé části mistrovské (zpověď po vysílačce).
Poslední případy slečny Marplové
Agatha Christie
Jedno z dílčích rozloučení v osobním Roce s Agathou Christie. Obrovský svazek povídek mám spíš pro úplnost a z piety, všechny jsem cestou potkala. Tady potěší pendant Nekonečné noci a zpráva, že největším semeništěm zločinu jsou krejčovství - dokazuje to čistě marplovská Vražda krejčovským metrem a hororová Krejčovská panna. :-)
Kosení: Příběhy ze světa smrtek
* antologie
Návrat do světa Smrtek - prima. Některé povídky lepší, některé horší; záleží mimo jiné na tom, jaký vztah má člověk ke které Smrtce, ke které postavě. Jak se zrodil Goddard, co je posledním výtvarným počinem smrtelného věku, sny jako prostor pro zábavu Smrtek, pes, který jistou Smrtku odkáže do patřičných mezí... Pěkné.
Píseň o Tróji
Colleen McCullough
Po dočtení zůstává nepříjemná pachuť na patře... Četla jsem tuhle moderně vyprávěnou verzi Íliady před více než dvaceti lety a vnímala ji především jako sled různorodých milostných příběhů (způsob "myšlení" krásné Heleny jsem si pamatovala jako něco naprosto nepochopitelného). Až teď jsem ocenila propracovanost světa v podstatě fikčního, v němž se mísí realita s magií, ekonomický pragmatismus se smyslem pro čest, velkolepost záměrů a vítězství s přízemností a banalitou dlouho trvající války. Ty příběhy člověk zná z vnějšku, tady dominuje snaha o psychologii postav; tuto verzi Achillea, "bezertého", pronásledovaného vodní matkou, válečníka, který zvolil život krátký a intenzivní, si budu pamatovat dlouho. Stejně jako stratéga Odyssea, vědomého si nad jiné faktu, že za všechno se platí, budovatele špionské sítě a věrného přítele. Poživačného Parida a jeho příšerný konec. Hektora se smyslem pro povinnost, pošetilost Prima, moudrost Nestora, deziluzi Patrokla i umanutost Ainea. To hlavní je asi obraz trojské války jako souboje dvou světů s rozdílnými žebříčky hodnot a způsoby života (a s něčím, co jeden má a druhý chce, tedy bronz) - a v poslední třetině románu budovaný dojem osudovosti, který je ale jen tokem následků lidských rozhodnutí...
Ztracený ráj
John Milton
Nejednoduché čtení, přinášející mnohé rozkoše díky opulentnímu jazyku a - navzdory známému ději - poutavosti a napínavosti. Napsáno (nadiktováno) slepým básníkem během devíti let, vydáno poprvé 1667, doceněno až v 18. století, u nás přeloženo obrozencem Josefem Jungmannem na počátku století devatenáctého, tento překlad údajně nepřekonán (existuje jeden mladší)... Dvanáct zpěvů od pádu Satana po pád člověka, zachyceno blankversem, často dialogicky (Satan rozmlouvá s Belzebubem, později některým ze sedmera archandělů, Bůh Otec se Synem, Adam s Evou...), s množstvím odkazů na antickou mytologii (věděli jste, že Satanovo vojsko tvoří jm. padlé modly včetně bohů?). Děj převzat přesně z Bible, osobní jsou charakteristiky postav, (asi) podrobně líčené lokace a postřehy plynoucí z rozjímání. Postavy považuji za největší přínos - bouřící se Satan je s prominutím arogant s pubertálním myšlením, nicméně silná osobnost; Adam bezradný spokojenec, Eva hašteřivá zvědavka... Vše spěje, lze-li to takto zjednodušit, k výpovědi o nezbytnosti pokory a odevzdanosti tváří v tvář Boží. A i když jsem spíš agnostik než věřící, četba mne velmi bavila.
Vinen či nevinen
Felix Francis
Název nic moc. Ale začnete číst - a nepřestanete. Míra nenávisti a agresivity, již těžko nazvat pasivní, je nesmírná. A nic není (bohužel) tak jednoznačné, jak to vypadá...
Povídky
Jan Čep
Skvostné. Tolik emocí na tak malé ploše... Díky uživateli Knišíl za přesný komentář.
Zapomenutá vražda
Agatha Christie
Jeden z nejkrutějších případů. Protože o mrtvých můžete říct cokoliv - nebrání se. Protože žárlivost nemusí být to nejhorší. A protože i slečna Marplová, naprosto proti své přirozenosti, přiznává, že některé věci je bezpečnější nechat spát . A zločiny mají dlouhé stíny...
Nekonečná noc
Agatha Christie
Noir příběh. Jako by se Agatha inspirovala Daphne Du Maurier. Pokud se čtenář vyrovná s tím, že se příběh dlouho tváří jako banální lovestory a zásadní zlom přijde až po třech čtvrtinách, bude odměněn.
Uvadlé listí
Ivan Franko (p)
Drama to možná je, ale mimořádně banální. Přírodní a milostná lyrika zkrátka málokdy překvapí. Ocenila jsem pokus o metaforu v úvodním kousku Druhé hrsti ("V Přemyšlu nad zeleným proudem Sanu...") a rytmus poslední básně ("Jen stisk... jen mžik...")
Zlovůle
Jørn Lier Horst
Výborně napsaná krimi. Důraz na vyšetřovatele: Wisting a Line mě prostě baví.
Pijan
Hans Fallada (p)
Nekomfortní, znepokojivé čtení autora, který se považoval za lúzra - a asi jím do jisté míry byl. U nás čten v padesátých a šedesátých letech, pak upadl do zapomnění (akorát dva výjimečné české TV počiny ho připomněly - Ubohý pan Kufalt a podmanivé I ve smrti sami - a cca před deseti lety byly vydány dva z jeho lepších románů). Pijan je autentický záznam pádu na dno, nejen prostřednictvím závislosti, ale také kvůli osobnostní nekonzistentnosti a soustavnému lpění na sebeklamu; zhruba ve třetině se příběh mění v živočichopis nejnižších vrstev, závisláků, trestanců a slabo- až choromyslných, z jejichž řad není cesty ven... Jedna z kauzálních linií je obzvláště zajímavá, mám na mysli Sommerovy neustávající komentáře manželčiny "zdatnosti", kterou vnímá úkorně a jako příčinu vlastního pocitu nedostatečnosti. (Ach, ta neochota k empatii, neschopnost hledat možnosti porozumění či domluvy...) Kniha není žádný zázrak, ale jistá syrovost a pokoušení upřímnosti z ní dělá výjimečný zážitek svého druhu.