petrarka72 komentáře u knih
Díkybohu za tento výbor - i když zpožděný, a proto v archaizujícím jazyce. Kupodivu jsou severské balady o dost měkčí než severské detektivky...
V okamžiku, kdy o obsazení (nejen) francouzské intelektuální scény v osmdesátkách nevíte absolutně všechno, většinou se nebavíte mísením faktů a fikce, a to ani v konkrétní rovině (kdo byl kdo), ani v té abstraktní (jaký světonázor ten který dotyčný ve vztahu k tématu zastupoval - a jak s ním autor, asi zábavně, zacházel). V okamžiku, kdy o sémiologii jako nauce o znacích máte jen obecné povědomí, nedoceníte slovní ekvilibristiky, kterými je román prošpikován, tedy důležitou - ne-li nejdůležitější - jeho rovinu. A v okamžiku, kdy nepřistoupíte na to, že děj neustále a bez varování formálně přechází mezi parodií, groteskou, iniciačním románem, akčním eposem, sokratovským dialogem a bůhvíčím ještě, nezorientujete se... Ovšem - pořád nám nezasvěceným zbývá bondovka, v níž nejde o nic tak přízemního jako atomovou bombu či zničení prototypu letadla Skyfleet, ale o vyšetřování smrti Rolanda Barthese (jež ve skutečnosti nebyla vyšetřována - ale proč by v románu nemohla být podezřelá?), případně o duchovní vlastnictví, o onu "sedmou funkci jazyka" (ať už se jí říká performativní či jinak, ať už funguje či nikoliv), která může změnit nejen způsob komunikace, ale třeba i politické uspořádání nám známého světa... Pro mne to bylo zpočátku hodně namáhavé čtení, neboť jsem se pokoušela dohledávat fakta a dávat si je do souvislostí (které mi autor neustále nabourával; nicméně poznámkový aparát a doslov knihy oceňuji); bavit jsem se začala až v momentu, kdy jsem toho nechala a vychutnávala si, jak slovo patřičně a odpovídajícím způsobem použité může změnit všechno - i spustit více či méně tragické krveprolití... Čili knihu doporučuji - ale varuji: není to čtení do vlaku (pokud vás neveze do Paříže).
První vydání první sbírky prvního básníka, který mě přesvědčil, že poezii stojí za to číst... Tři části - Kaštany padají, Tma na dědině a Chléb a ptáci; každá trochu jiná, přitom v mnohém stejná - podzimní smutek, ztracený domov, opuštěný nahý muž v kopřivách, smutek, jarní deštíky, písně... Je hezké si vzpomenout, kde máme doma sůl.
Melancholické, tiché, trochu přízračné povídky, často o samotě, cizotě, smrti, trochu kafkovské, trochu enquistovské. Není radno číst najednou - pro mne byl limit sedm povídek na den - ale díky mixu detailů všedního dne a mírně nadpřirozených motivů jsou poměrně zapamatovatelné. Náhodné setkání s autorem, jehož další díla bych si ráda přečetla.
Po dlouhé době thriller, který mě beze zbytku dostal - i když Boltonové kniha Už mě vidíš? byla důstojným "předskokanem"... Tichá modlitba je napínavá do bezvědomí (přečtena za dva dny, nešlo ji odložit) a průběžný motiv - "Sophiina volba" na několikerý způsob - je proklatě silný...
Asi jsem Cornwellovou přesycená. Navíc tohle rozhodně není její nejlepší kniha. Na dvousté stránce zjistíte, že se prozatím odehrály jen dvě věci hodné zaznamenání...
Začátek mě vyděsil - přemýšlela jsem, jestli je to hůř napsané nebo přeložené... Pak jsem se začetla a na nepovedený začátek zapomněla. Ne, není to žádné intelektuálně náročné čtení, není to ani nadstandardně napínavá detektivka (i když závěr... ten se povedl) - ale uvažování Fosterové a fakt, že má víc odvahy než prozíravosti, plus snahu vyřešit případ téměř navzdory všem, mě bavilo.
Čtivě napsaná kniha úvah o tom, co všechno může být umění a - cituji - "jak může tvorba, sběratelství či prostě jen chápavé vnímání umění proměnit každodenní život v mistrovské dílo". Téma dost široké na to, aby se do něj vešlo ledacos - a ta přílišná šíře, myslím, autora zrazuje; jednak jednotlivé kapitoly mají kolísavou úroveň, za druhé pro mne byla zajímavější konkrétní jména a díla spíše než rady typu "mějte oči stále otevřené" a "krása je tam, kde ji nečekáte". Navíc černobílý formát nesvědčí reprodukovaným obrazům - dívat se např. na Bonnarda bez barev téměř nemá smysl.
Antonín Přidal stvořil svým kongeniálním překladem novou knihu - kromě humoristického románu zároveň originálního miniprůvodce po zákeřnostech i krásách češtiny... PPP ("PamPrésor Parkhill") na VPŠD (Večerní přípravné škole pro dospělé) a Hyman Kaplan a jeho spolužáci jsou tuplově špíčkoví! Sentenci "Vůl je vyklíštěný kráv", výzvu "Ustupte o píďu! O jednu píďu!" či antonyma "noční můra - denní můra" chtě nechtě zařazuji do svého slovníku...
Vynikající, kultivované a zábavné čtení. Sedmadvacet rozhovorových medailonů, v nichž překladatelé nejmladší generace zpovídají ty nejstarší, sedmadvacet zpráv o lesku a bídě překladatelského života. O věcech obecných - třeba jak vznikl a fungoval Odeon (založen v roce 1953 jako SNKLHU) a další nakladatelství, z jakých důvodů vznikl časopis Světová literatura a co všechno suploval, kdo všechno nesměl a co všechno se nesmělo, o fenoménu "pokrývačství", o nedostupnosti pramenů, závislosti na zahraničních nabídkách či osobní iniciativě těch, kteří často nesměli, jediné autorské agentuře Dilia, cenzuře a autocenzuře, papíru na příděl a "čtvrtečních frontách". O věcech osobních - o cestě k překládání jako formě sebevyjádření i jako jediné možnosti výdělku, kloubení zaměstnání s překládáním jako koníčkem (ve většině případů), o ne vždy láskyplném, ale rozhodně výrazném vztahu k překládanému, o nezbytnosti znát dokonale svůj mateřský jazyk a mít načteno. A všemi rozhovory se prolínají úvahy o tom, zdali je překlad umění či řemeslo a zdali předpokládá nějaké vzdělání, jestli má být překlad věrný do posledního slovíčka či je lepší k němu přistupovat volně, jak je důležité míti redaktora a co se změnilo po roce 1989. Fascinující jsou konkrétní zážitky (tahanice kolem Millerova Prezydenta Krokadýlů; situace, kdy Steigerwaldův Nobel vytěsnil z Rajmontovy národně-divadelní dílny hru Makedonce Stefanovského, přeloženou Dušanem Karpatským; Fröhlichovo zkoumání, co znamená "námoří" v názvu Ibsenovy hry; Přidalův popis metody, jíž překládal Ruíze; Škvoreckého pátrání po technických termínech z oblasti stíhaček atd.). Naprosto strhující je rozhovor s Vladimírem Mikešem, velmi svébytný zážitek nabízí rozhovor s překladatelkou ze severských jazyků Helenou Kadečkovou, anglistou a hispanistou Antonínem Přidalem, polonistkou Helenou Stachovou či japanoložkou Vlastou Winkelhöferovou. Díky, užila jsem si to.
"Seděli tu muž a žena narození ve stejné zemi, která se pro jednoho jmenovala Palestina, pro druhého Izrael, hlavní město jednoho bylo i hlavním městem druhého - jenom on mu říkal al-Kuds a ona Jeruzalém. On nemluvil hebrejsky, ona nemluvila arabsky. I Nadím v tom okamžiku určitě myslel na to, jak vzdálení si mohou být dva lidé v jedné zemi, i když je dělí jen padesát minut jízdy autem." Citace ze strany 77, jíž je řečeno vše. Zdánlivě silně subjektivně laděné vyprávění židovské spisovatelky o komplikovaném přátelství s arabským fotografem, o beznadějné touze po míru a světě, v němž se situace mění každou vteřinou, přesto zůstává nebezpečně nehybný a postrádající jakoukoli logiku v předsudcích, nemilosrdnosti a skryté i zjevné agresi. Proces nebo Zámek působí oproti Doronové jako intelektuální hříčky bez špetky empatie (a to si, prosím, na Kafku potrpím)...
Forma převzata z Erenburgových Třinácti dýmek, ale povýšena - byvší majitel dýmky často prochází několika příběhy, ať už jako postava, vzpomínka nebo odkaz. A když k tomu přičtu, že děje jednotlivých povídek doplňují osudy osob z Porodní báby, vyplývá mi z toho velmi plastický, propracovaný a přesný obraz světa, navíc sdělovaný skvělým jazykem... O hvězdu míň (trochu nespravedlivě, protože osobně) proto, že bez nadstandardního soustředění si tuto knihu neužijete; nečte se snadno a souvislosti lehce uniknou. Asi to chce druhé čtení...
Zručně napsané, detaily dostatečně drastické, proto zapamatovatelné, a nemilosrdná ministudie socio- a psychopata(ů).
"Jednohubka" je pro tento titul hezké slovo... Vyprávění o záhadě a zároveň esej (byť jednoduchý) o tom, co dělá příběh příběhem.
Vynikající kniha, tématicky i literárně - ovšem nelze doporučit slabším nebo romanticky zaměřeným povahám. Připomíná barokní poezii: špína, hniloba, hnus - z nich se překvapivě rodí láska a naděje - a ty plodí vůli k životu a radost, ale také surovost a smrt - a pak se do špíny, hniloby, hnusu obracejí... Příběh lásky porodní báby "Víločky" a důstojníka SS Johanna Angelhursta, rekonstruovaný Helenou Angelhurstovou a odehrávající se během laponské války roku 1944 mezi Parkkinou, Pečengou, lágrem Titowka a fjordem Mrtvého muže na finsko-ruském pomezí. Silný pud sebezáchovy a intenzivní prožívání okamžiku u ženy, útěk před realitou přes čočku fotoaparátu, skrze léky nebo silnou vrstvu sebezáchovné amnézie u muže; nemůže to fungovat v daných podmínkách, nemůže to fungovat přes osobnostní nastavení obou - a přesto se zdá, že to má smysl... A nad vším je každodenní boj o život ve světě, kde vyhrává někdy silnější, někdy informovanější - a někdy prostě ten, kdo se zalíbil neexistujícímu Bohu...
Souhlasím s marlowem. Dicker neumí napsat dialog, opakuje motivy do bezvědomí, mnohé momenty jsou už na první přečtení přitažené za vlasy tak, že to neospravedlní ani podceňovaný detektivní žánr (zmínka o "velkém americkém románu" v autorově životopisu na záložce knihy je špatný vtip), postavy jsou natolik ploché, že může kdokoli spáchat cokoli, stát se může kdykoli cokoliv - a je to vlastně úplně jedno... Od dvousté stránky jsem přeskakovala cca padesát stran na pět přečtených (byla jsem zvědavá, zdali mé tušení o autorství knihy je správné...) a nemám pocit, že jsem přišla o něco zajímavého, natož zásadního... Na druhé straně, nemyslím, že je to špatně jen ze strany autora - tady evidentně chyběl schopný redaktor. Dicker nevermore...
Slušně napsaný sci fi thriller.
Pro mne tři tématické části, každá hodná samostatné úvahy - první o volbách a rozhodnutích, která určují podobu světa; druhá o cestování mnohovesmírem a hledání ztraceného osobního světa; třetí o charakteru, podobách a rozdílech mezi jednotlivými typy Já. Přečteno na jeden zátah, trochu z toho "čouhaly dráty" (racionální konstrukt byl tu a tam příliš patrný), ale romantická ani detektivní část neiritovala a myslím, že tuto knihu si časem dám ještě jednou (nesnáším fyziku, ale tady jsou některé věci popsány stravitelně). Mimochodem, tleskám Amandě, která se uměla za daných okolností odpoutat...
Filmové scénáře jsou ideální pro rychločtení. Zachycují jen situace, akce a dialogy, takže člověk si udělá poměrně přesnou představu, o čem je příběh (potažmo film) - ale v tomto případě mi bližší popis "zviřátek" chyběl. Takže ideálně kombinovat s učebnicí stejného názvu, která vyšla v roce 2001 - nebo se rovnou podívat na film...