petrarka72 komentáře u knih

Série o Toničce Bolavé není to nejlepší, co Terry Pratchett napsal - ale přistihuji se při tom, že při čtení se téměř nepřetržitě usmívám. U tohoto dílu s výjimkou momentu, kdy se dozvídám, o čem Bábi Zlopočasná mluví, když mluví o respektu (a ne, tady v této konkrétní situaci nevystupuje - Bábi ani respekt), úseku, v němž do Terryho nepochybně vstoupil Stephen (dobrá, bez hádanek, takže z Pratchetta se stal King) a všechna "klouzavá teď". Nutno podotknout, že tyto "bezúsměvné" části jsem si užila asi nejvíce...

2 02.08.2017

Nějak si na tento díl Toničky Bolavé potrpím... Ona představa Zimoděje, jak tančí s Letní dámou, je takový kýč, že zásah velké malé bosorbaby je skoro žádoucí... :-D

2 29.07.2017

(4xČ)°Q + VH = Čistokrevné Červenoknihovnové Čtivé Čtení vysokého stupně Quality. Neboli autorka je skvělá vypravečka, nebojí se pracovat s klišé a podivuhodně jí to vychází. Pro Vyčištění Hlavy značka ideál... ☺️

4 28.07.2017

Některé věty mají melodii, ale jinak je to snůška nápadů, sešitých horkou jehlou. Nicku - proč?

1 26.07.2017

Nenápadně skvělé. Ohlédla jsem se a vzpomněla na babičky - matka mého otce žila celý život na vesnici a třicet let nemluvila s vlastním bratrem, s nímž sdílela jeden dům, druhá pracovala celoživotně na šachtě - a oč měly obě výraznější "instinkt pro přežití", o to byly tvrdší - a měly mnohá tajemství, na která už se nezeptám... Autorka umí nejen ženské charaktery, ale i konkrétně vystihnout atmosféru té které doby, není sentimentální a ovládá umění zkratky. Pro mne inspirativní a přes veškerou věcnost chvílemi bolestný zážitek.

12 25.07.2017

Přečteno během dvou večerů (nocí). Nemám problém s časovými skoky, nemám problém s množstvím postav - ale pachatel byl jasný od okamžiku, kdy se objevil na scéně... Na vyčištění hlavy ideální, ale Dívka ve vlaku pořád vede.

7 24.07.2017

Naléhavě až neuroticky napsaná a sarkasticky provokativní kniha, jedna z těch, u kterých máte pocit, že byste si měli dělat poznámky jako u skript psychologie a dohledávat pojmy ve slovníku cizích slov (kontrafobický? ... alexithymie? ... glaukomický? ... epistemofil? ... dysforie? Pomoc! Na druhé straně - není to přehnané a čtenář se ledacos dozví, aniž by se otravoval). Autor tvrdí, že hlavní roli má psychoanalýza - ale ta představuje především prostředek poznání toho, "odkud (on sám) přichází" ("šílená" hysterická a puritánská babička, kmotr, máma poznávaná jen přes péči - a otec "vzít kramle!", ten především), "kdo je" (tedy co ho formovalo - nejčtivější je asi iniciační cesta k partyzánům a vložený zážitek smrti přes psa přejetého autem) a "kam jde" (čili ono klasické "jak to bude dál, když..." - když se stal psychoanalytikem a když je schopen exaktně, bez emocí popsat jednotlivé případy - od toho Oidipova a Hamletova přes ty vlastních pacientů a nakonec toho svého - aniž by mu to bylo většinou co k čemu). Nakazila jsem se autorem a popisuji to zbytečně složitě - ale kniha je hlavně průvodcem po vztahu s otcem, s jehož ztrátou se autor vyrovnává, čte se velmi dobře, obsahuje více než stopové prvky humoru a její chytrá "rozhněvanost" je sympatická... Jo! A díky za seznámení s Jamesem Ensorem - neznala jsem ho.

1 23.07.2017

Láska odchází - a svět s ní? Slovo je nástrojem nedorozumění. Neexistuje vina - jen špatná rozhodnutí v určitých situacích. A zcela nepochopitelní mimozemšťané jsou také jenom lidi... Nejsem schopna komentovat, jsem zasažena, skoro omráčena. Ta kniha bude dlouho doznívat. A možná seberu odvahu a přečtu si ji ještě jednou, aby mi došlo i to, co jsem nepochopila - nebo spíše vytěsnila...

11 21.07.2017

Nenapadlo mě, že jeden nešťastný rybolov bude tak dramatický...

14 20.07.2017

Ano, Svobodnej národ je ještě pro děcka - ale Klobouk s oblohou už ne. Ten je nejspíš pro dospívající nebo ještě lépe -cátníky s poněkud cynickým způsobem humoru. Proč? Protože modré (technicky) víly, Toniččin psychotický záchvat, íhovado v pendulu, oproti očekávání jen lehce dezorientovaný zlojroj (s pár mrtvolkami v závěsu) a nechrápající Bábi Zlopočasná. Jo! A pan Mávalík je boží a koupím Osvalda jako domácího mazlíčka. ☺️

3 19.07.2017

Young adult fantasy mě baví čím dál tím více. V tomto případě zejména obraz utilitářského světa (bez svobody volby - bez rizika - bez vzrušení - bez barev - bez svědomí) z pohledu dospívajícího... a také zachycení faktu, že vzpomínky a paměť bolí, pro svět tohoto typu jsou nebezpečné, je lépe je "uklidit" do vědomí jediného člověka a připomínat si je pouze ve výjimečných případech - a jen tak, aby se neřeklo... O způsobu "vyřazení" existuje silnější román (Shustermanovo Bez šance), ale ve výpovědi o rozdílu mezi předanou vzpomínkou a skutečným zážitkem Dárce vede.

3 19.07.2017

Sugestivně podaný příběh. Hana a Mira - a jejich pouť životem 1937-1964. Obyčejný život a prorůstání nenávisti k Židům, pár špatných rozhodnutí, děsivé detaily o holocaustu či tyfové epidemii... Nečte se to snadno - a rozhodně nedoporučuji číst před spaním - ale proklatě to stojí za to.

29 19.07.2017

Ano, opakování je matka nočních můr. Už jsem si vzpomněla, proč jsem si tuhle knížku přečetla a rychle poslala dál, s výmluvou, že King už není ve formě. Obávám se, že jsem trpěla sebeklamem. A nic na tom nemění, že 1922 je jen Dolores Clainbornová v mužské verzi, Velký řidič o násilí na ženách přehnaný až do humoru, Prodlužování času o nenávisti a o dost horší lhostejné sebelásce vlastně normální ("jaký má tato povídka smysl?" ptají se tu někteří - "pokud to opravdu nevíte, buďte rádi," odpovídám) a Dobré manželství zakončené komickou variací na poručíka Colomba... Protože v případě této knihy se všechna hrůza rodí z obyčejné všednodennosti, vteřinových špatných rozhodnutí a vlastně normálním zavírání očí před (Temnou) skutečností (tou za zrcadlem). p. s. Myslíte, že King má proti knihovníkům / knihovnicím něco osobního?

10 17.07.2017

Veršuje, jako by neuměl do pěti napočítat - a jako by ho měl recitovat Mirek Kovařík do směsi punku s jazzem. Naštvaný jako Villon, vyděšený jako Poe, erotický jako Ladislav Klíma, angažovaný jako Bondy, ale muzikantsky frázující a originálně pointující - a zdá se, že s humorem ve smutku.... Bavil mě převelice.

5 16.07.2017

Marek Bydžovský učil na Karlově univerzitě nejen o spisech Aristotelových nebo Ciceronových, ale také astronomii a matematiku - a vzdělanost a logické myšlení a zejména touhu po řádu vtělil i do svých zápisků. Je příznačné, že je nezamýšlel vydat, spíš jako by se pokoušel zachytit sám pro sebe, jak vypadal a vypadá svět v průběhu sedmdesáti let (1526-1596) a porozumět mu. Začal od konce, od toho, co právě prožíval, takže od období vlády Rudolfa II., teprve poté se vracel do minulosti (asi proto jsou období vlády Ferdinanda I. a Maximiliána zachycena komplexněji a s větší péčí o výběr toho důležitého). Řadil vedle sebe zprávy ze zahraničí (podle toho, co se mu doneslo - čehož však nebylo málo; nechybí podrobné info o Bartolomějské noci 1572 nebo o popravě Marie Stuartovny 1587; často se věnoval habsbursko-osmanskému konfliktu - dnes si málokdo uvědomuje, že trval téměř dvě stě let, takže naši předkové v 16. a 17. století žili v permanentním střetu se zcela odlišnou kulturou), zprávy z domova nejen politické (podrobné a shrnující o panovnících a velmožích, často po jejich smrti - např. Krátké poznamenání běhu života slavného a svatého císaře Ferdinanda, s. 97, či výčet zásluh čili především dětí královny Anny, s. 67 - nebo krátké o vlivných vzdělancích - např. o smrti Erasma Rotterdamského r. 1536), ale i praktické (např. soupis domů povinných odvádět daň - 12.107 bylo jich v r. 1567, s. 117), informace o katastrofách (povodně, požáry, mor, ale také třeba "nesmírná drahota" r. 1591) a nevysvětlitelných jevech (komety, polární záře, ale také zjevení ďábla v lidské podobě nebo prostřednictvím jeho skutků) či zprávy ala černá kronika (únosy a několikaleté znásilňování žen, tedy případy typu Natascha Kampuschová, matkovražda jako následek psychického týrání, vražda vlastních dětí z důvodu psychické nemoci atd. opravdu nejsou novodobým vynálezem). Důležitá kniha nejen pro milovníky historie - poznat všednodennost a zběžně nahlédnout do způsobu myšlení lidí 16. století vůbec není nezajímavé...

1 16.07.2017

Harry Bosch a Harry Hole - "drsní Harryové", kteří nikdy nezklamou...

2 16.07.2017

Melancholická kniha, skrze bohémskou rodinu Kočkových a proměny animátorského studia, kina atd. Alhambra mapující dvacáté století, vyprávějící o okouzlení jako motoru našeho života, hudbě a obrazech, ztrátách, samotě a hledání cesty domů. "Mapa" je v tomto případě vůbec důležité slovo: mapu hledá král Baltazar, aby našel cestu zpět do své říše, v prolínající se snové legendě, o mapách a zakreslených, leč neexistujících "zemích-přeludech" přednáší učitel a tajemník Pěveckého sboru moravských učitelů Otakar Kočka ve třicátých letech; mapy sbírá a s rozkoší maluje a padělá režimem pronásledovaný umělec Gabriel Kočka v padesátých a šedesátých letech; a ztrátou orientace, stavem takřka bez mapy, trpí Gabrielova žena, později vdova Eliška-Iris i jeho dcera Julie, jejímž smyslem života je provoz artového kina, nyní sídlícího v Alhambře, v budově, ve které její otec pracoval jako animátor za války... Spisovatelská metoda také připomíná malování mapy - nejprve nakreslíte pár dominant (Gabriel K. nebo Baltazar patří mezi ně), pak méně důležité záchytné body (nejen další z rodu K., ale třeba i kreslíře Legáta, profesora Novotného, přítele Sýkoru...), pospojujete je linkami vztahů, zvolíte barvu a styl pozadí - doby a dobarvujete; někdy si chybějící linky, tvary a barvy doplníte výzkumem či vyptáváním, někdy si je prostě vymyslíte... A směs melancholie, přitom bez sentimentu, a věcnosti na hranici krutosti báječně funguje... Pokud to není jasné z předchozích řádků - ano, jsem okouzlena - a knihu doporučuji zejména ženám, čtenářům se smyslem pro nostalgii a milovníkům map i krajiny

5 14.07.2017

"Dobrým člověkem se stanete jen v rámci těch možností, které vám svět nabídne." Matka a dcera, sestry, průběžné nedorozumění, brutálně potrestaná touha po víře, lásce a naplnění, otázky, kolika lidmi-ženami-dívkami vlastně můžeme být... Napětí kolísavé, ale závěr docela jízda.

4 13.07.2017

Jedna z nejzábavnějších a nejkrutějších Zeměploch. Je dobré si připomenout, kdo byli (a jsou) elfové, než... než se člověk třeba začte do Pastýřské koruny. Good bye, Mr. Pratchett.

8 11.07.2017

Fascinující, ale velmi těžké čtení, naprosto nevhodné na horké léto... Nejvíce připomíná "zrcadlové" povídky Borghese nebo magický realismus Márqueze: čtyři črty, u nichž jste neustále nuceni luštit, co se skrývá za slovy... Pohřební průvod: bloudění v krajině, znejišťující každou cestičkou, hrobem, kamenem; lidé jako knihy; jako by to, co je zapsáno, nezmizelo (něco podobného tvrdí Tokarczuková v Okamžiku medvěda). Stařík: Telefonní seznam, který obsahuje více než jen čísla mrtvých - ale kam z něj informace mizí? Rukopis Izáka Feldwurma: Kniha ukrytá v některém ze ztracených průchodů, nebo spálená po smrti autora? A existovaly ty průchody někdy, a zemřel autor vůbec, když o sobě neustále dává vědět? Byt: kar za doktorku Kamińskou, její prosba věnovat byt sirotkům a stopy v paměti, které se neustále mění... Celá sbírka čtyř povídek je zvláštně zavinutá do sebe... Doporučuji všem, kteří rádi metaforický způsob uchopení skutečnosti a melancholický životní pocit, nevylučující humor, tu a tam se vynořující nečekaně a ve své nejčernější podobě.

1 09.07.2017