petrarka72 komentáře u knih
Série o Toničce Bolavé není to nejlepší, co Terry Pratchett napsal - ale přistihuji se při tom, že při čtení se téměř nepřetržitě usmívám. U tohoto dílu s výjimkou momentu, kdy se dozvídám, o čem Bábi Zlopočasná mluví, když mluví o respektu (a ne, tady v této konkrétní situaci nevystupuje - Bábi ani respekt), úseku, v němž do Terryho nepochybně vstoupil Stephen (dobrá, bez hádanek, takže z Pratchetta se stal King) a všechna "klouzavá teď". Nutno podotknout, že tyto "bezúsměvné" části jsem si užila asi nejvíce...
Nějak si na tento díl Toničky Bolavé potrpím... Ona představa Zimoděje, jak tančí s Letní dámou, je takový kýč, že zásah velké malé bosorbaby je skoro žádoucí... :-D
(4xČ)°Q + VH = Čistokrevné Červenoknihovnové Čtivé Čtení vysokého stupně Quality. Neboli autorka je skvělá vypravečka, nebojí se pracovat s klišé a podivuhodně jí to vychází. Pro Vyčištění Hlavy značka ideál... ☺️
Některé věty mají melodii, ale jinak je to snůška nápadů, sešitých horkou jehlou. Nicku - proč?
Nenápadně skvělé. Ohlédla jsem se a vzpomněla na babičky - matka mého otce žila celý život na vesnici a třicet let nemluvila s vlastním bratrem, s nímž sdílela jeden dům, druhá pracovala celoživotně na šachtě - a oč měly obě výraznější "instinkt pro přežití", o to byly tvrdší - a měly mnohá tajemství, na která už se nezeptám... Autorka umí nejen ženské charaktery, ale i konkrétně vystihnout atmosféru té které doby, není sentimentální a ovládá umění zkratky. Pro mne inspirativní a přes veškerou věcnost chvílemi bolestný zážitek.
Přečteno během dvou večerů (nocí). Nemám problém s časovými skoky, nemám problém s množstvím postav - ale pachatel byl jasný od okamžiku, kdy se objevil na scéně... Na vyčištění hlavy ideální, ale Dívka ve vlaku pořád vede.
Naléhavě až neuroticky napsaná a sarkasticky provokativní kniha, jedna z těch, u kterých máte pocit, že byste si měli dělat poznámky jako u skript psychologie a dohledávat pojmy ve slovníku cizích slov (kontrafobický? ... alexithymie? ... glaukomický? ... epistemofil? ... dysforie? Pomoc! Na druhé straně - není to přehnané a čtenář se ledacos dozví, aniž by se otravoval). Autor tvrdí, že hlavní roli má psychoanalýza - ale ta představuje především prostředek poznání toho, "odkud (on sám) přichází" ("šílená" hysterická a puritánská babička, kmotr, máma poznávaná jen přes péči - a otec "vzít kramle!", ten především), "kdo je" (tedy co ho formovalo - nejčtivější je asi iniciační cesta k partyzánům a vložený zážitek smrti přes psa přejetého autem) a "kam jde" (čili ono klasické "jak to bude dál, když..." - když se stal psychoanalytikem a když je schopen exaktně, bez emocí popsat jednotlivé případy - od toho Oidipova a Hamletova přes ty vlastních pacientů a nakonec toho svého - aniž by mu to bylo většinou co k čemu). Nakazila jsem se autorem a popisuji to zbytečně složitě - ale kniha je hlavně průvodcem po vztahu s otcem, s jehož ztrátou se autor vyrovnává, čte se velmi dobře, obsahuje více než stopové prvky humoru a její chytrá "rozhněvanost" je sympatická... Jo! A díky za seznámení s Jamesem Ensorem - neznala jsem ho.
Láska odchází - a svět s ní? Slovo je nástrojem nedorozumění. Neexistuje vina - jen špatná rozhodnutí v určitých situacích. A zcela nepochopitelní mimozemšťané jsou také jenom lidi... Nejsem schopna komentovat, jsem zasažena, skoro omráčena. Ta kniha bude dlouho doznívat. A možná seberu odvahu a přečtu si ji ještě jednou, aby mi došlo i to, co jsem nepochopila - nebo spíše vytěsnila...
Nenapadlo mě, že jeden nešťastný rybolov bude tak dramatický...
Ano, Svobodnej národ je ještě pro děcka - ale Klobouk s oblohou už ne. Ten je nejspíš pro dospívající nebo ještě lépe -cátníky s poněkud cynickým způsobem humoru. Proč? Protože modré (technicky) víly, Toniččin psychotický záchvat, íhovado v pendulu, oproti očekávání jen lehce dezorientovaný zlojroj (s pár mrtvolkami v závěsu) a nechrápající Bábi Zlopočasná. Jo! A pan Mávalík je boží a koupím Osvalda jako domácího mazlíčka. ☺️
Young adult fantasy mě baví čím dál tím více. V tomto případě zejména obraz utilitářského světa (bez svobody volby - bez rizika - bez vzrušení - bez barev - bez svědomí) z pohledu dospívajícího... a také zachycení faktu, že vzpomínky a paměť bolí, pro svět tohoto typu jsou nebezpečné, je lépe je "uklidit" do vědomí jediného člověka a připomínat si je pouze ve výjimečných případech - a jen tak, aby se neřeklo... O způsobu "vyřazení" existuje silnější román (Shustermanovo Bez šance), ale ve výpovědi o rozdílu mezi předanou vzpomínkou a skutečným zážitkem Dárce vede.
Sugestivně podaný příběh. Hana a Mira - a jejich pouť životem 1937-1964. Obyčejný život a prorůstání nenávisti k Židům, pár špatných rozhodnutí, děsivé detaily o holocaustu či tyfové epidemii... Nečte se to snadno - a rozhodně nedoporučuji číst před spaním - ale proklatě to stojí za to.
Ano, opakování je matka nočních můr. Už jsem si vzpomněla, proč jsem si tuhle knížku přečetla a rychle poslala dál, s výmluvou, že King už není ve formě. Obávám se, že jsem trpěla sebeklamem. A nic na tom nemění, že 1922 je jen Dolores Clainbornová v mužské verzi, Velký řidič o násilí na ženách přehnaný až do humoru, Prodlužování času o nenávisti a o dost horší lhostejné sebelásce vlastně normální ("jaký má tato povídka smysl?" ptají se tu někteří - "pokud to opravdu nevíte, buďte rádi," odpovídám) a Dobré manželství zakončené komickou variací na poručíka Colomba... Protože v případě této knihy se všechna hrůza rodí z obyčejné všednodennosti, vteřinových špatných rozhodnutí a vlastně normálním zavírání očí před (Temnou) skutečností (tou za zrcadlem). p. s. Myslíte, že King má proti knihovníkům / knihovnicím něco osobního?
Veršuje, jako by neuměl do pěti napočítat - a jako by ho měl recitovat Mirek Kovařík do směsi punku s jazzem. Naštvaný jako Villon, vyděšený jako Poe, erotický jako Ladislav Klíma, angažovaný jako Bondy, ale muzikantsky frázující a originálně pointující - a zdá se, že s humorem ve smutku.... Bavil mě převelice.
Marek Bydžovský učil na Karlově univerzitě nejen o spisech Aristotelových nebo Ciceronových, ale také astronomii a matematiku - a vzdělanost a logické myšlení a zejména touhu po řádu vtělil i do svých zápisků. Je příznačné, že je nezamýšlel vydat, spíš jako by se pokoušel zachytit sám pro sebe, jak vypadal a vypadá svět v průběhu sedmdesáti let (1526-1596) a porozumět mu. Začal od konce, od toho, co právě prožíval, takže od období vlády Rudolfa II., teprve poté se vracel do minulosti (asi proto jsou období vlády Ferdinanda I. a Maximiliána zachycena komplexněji a s větší péčí o výběr toho důležitého). Řadil vedle sebe zprávy ze zahraničí (podle toho, co se mu doneslo - čehož však nebylo málo; nechybí podrobné info o Bartolomějské noci 1572 nebo o popravě Marie Stuartovny 1587; často se věnoval habsbursko-osmanskému konfliktu - dnes si málokdo uvědomuje, že trval téměř dvě stě let, takže naši předkové v 16. a 17. století žili v permanentním střetu se zcela odlišnou kulturou), zprávy z domova nejen politické (podrobné a shrnující o panovnících a velmožích, často po jejich smrti - např. Krátké poznamenání běhu života slavného a svatého císaře Ferdinanda, s. 97, či výčet zásluh čili především dětí královny Anny, s. 67 - nebo krátké o vlivných vzdělancích - např. o smrti Erasma Rotterdamského r. 1536), ale i praktické (např. soupis domů povinných odvádět daň - 12.107 bylo jich v r. 1567, s. 117), informace o katastrofách (povodně, požáry, mor, ale také třeba "nesmírná drahota" r. 1591) a nevysvětlitelných jevech (komety, polární záře, ale také zjevení ďábla v lidské podobě nebo prostřednictvím jeho skutků) či zprávy ala černá kronika (únosy a několikaleté znásilňování žen, tedy případy typu Natascha Kampuschová, matkovražda jako následek psychického týrání, vražda vlastních dětí z důvodu psychické nemoci atd. opravdu nejsou novodobým vynálezem). Důležitá kniha nejen pro milovníky historie - poznat všednodennost a zběžně nahlédnout do způsobu myšlení lidí 16. století vůbec není nezajímavé...
Harry Bosch a Harry Hole - "drsní Harryové", kteří nikdy nezklamou...
Melancholická kniha, skrze bohémskou rodinu Kočkových a proměny animátorského studia, kina atd. Alhambra mapující dvacáté století, vyprávějící o okouzlení jako motoru našeho života, hudbě a obrazech, ztrátách, samotě a hledání cesty domů. "Mapa" je v tomto případě vůbec důležité slovo: mapu hledá král Baltazar, aby našel cestu zpět do své říše, v prolínající se snové legendě, o mapách a zakreslených, leč neexistujících "zemích-přeludech" přednáší učitel a tajemník Pěveckého sboru moravských učitelů Otakar Kočka ve třicátých letech; mapy sbírá a s rozkoší maluje a padělá režimem pronásledovaný umělec Gabriel Kočka v padesátých a šedesátých letech; a ztrátou orientace, stavem takřka bez mapy, trpí Gabrielova žena, později vdova Eliška-Iris i jeho dcera Julie, jejímž smyslem života je provoz artového kina, nyní sídlícího v Alhambře, v budově, ve které její otec pracoval jako animátor za války... Spisovatelská metoda také připomíná malování mapy - nejprve nakreslíte pár dominant (Gabriel K. nebo Baltazar patří mezi ně), pak méně důležité záchytné body (nejen další z rodu K., ale třeba i kreslíře Legáta, profesora Novotného, přítele Sýkoru...), pospojujete je linkami vztahů, zvolíte barvu a styl pozadí - doby a dobarvujete; někdy si chybějící linky, tvary a barvy doplníte výzkumem či vyptáváním, někdy si je prostě vymyslíte... A směs melancholie, přitom bez sentimentu, a věcnosti na hranici krutosti báječně funguje... Pokud to není jasné z předchozích řádků - ano, jsem okouzlena - a knihu doporučuji zejména ženám, čtenářům se smyslem pro nostalgii a milovníkům map i krajiny
"Dobrým člověkem se stanete jen v rámci těch možností, které vám svět nabídne." Matka a dcera, sestry, průběžné nedorozumění, brutálně potrestaná touha po víře, lásce a naplnění, otázky, kolika lidmi-ženami-dívkami vlastně můžeme být... Napětí kolísavé, ale závěr docela jízda.
Jedna z nejzábavnějších a nejkrutějších Zeměploch. Je dobré si připomenout, kdo byli (a jsou) elfové, než... než se člověk třeba začte do Pastýřské koruny. Good bye, Mr. Pratchett.
Fascinující, ale velmi těžké čtení, naprosto nevhodné na horké léto... Nejvíce připomíná "zrcadlové" povídky Borghese nebo magický realismus Márqueze: čtyři črty, u nichž jste neustále nuceni luštit, co se skrývá za slovy... Pohřební průvod: bloudění v krajině, znejišťující každou cestičkou, hrobem, kamenem; lidé jako knihy; jako by to, co je zapsáno, nezmizelo (něco podobného tvrdí Tokarczuková v Okamžiku medvěda). Stařík: Telefonní seznam, který obsahuje více než jen čísla mrtvých - ale kam z něj informace mizí? Rukopis Izáka Feldwurma: Kniha ukrytá v některém ze ztracených průchodů, nebo spálená po smrti autora? A existovaly ty průchody někdy, a zemřel autor vůbec, když o sobě neustále dává vědět? Byt: kar za doktorku Kamińskou, její prosba věnovat byt sirotkům a stopy v paměti, které se neustále mění... Celá sbírka čtyř povídek je zvláštně zavinutá do sebe... Doporučuji všem, kteří rádi metaforický způsob uchopení skutečnosti a melancholický životní pocit, nevylučující humor, tu a tam se vynořující nečekaně a ve své nejčernější podobě.