petrarka72 komentáře u knih
Vynikající setkání! Boženu Benešovou jsem si pamatovala jako autorku předlohy filmu EFB o Věře Lukášové (z něhož jsem nebyla nadšená, ale utkvěl mi díky hereckému obsazení a znepokojivé peripetii před trapně rozjásaným koncem). Ve dvou pečlivě komentovaných povídkových sbírkách jsem našla povídky napsané s pronikavým pozorovacím talentem, sympatickou věcností a nemilosrdným smyslem pro ošklivost i krásu všedního dne. Nikdy by mne nenapadlo, že se budu bát o postavy, jimž všem k sympatičnosti tolik chybí, a že budu maloměstské povídky, které jsou obvykle předvídatelné, číst jako napínavá dramata... Ze tří kousků sbírky Nedobytá vítězství (první vydání 1910!) si odnáším zejména Z mladosti dvou smutných sester, z pěti kousků Myšek (1916) hlavně tu titulní a Povídku s dobrým koncem. Vlastně i Dona Pabla, Dona Pedra i Věru Lukášovou z poloviny třicátých let, tedy z autorčina pozdního období, jsem nakonec vzala na milost...
Zastavila jsem se, jak chtěl Jakub Knězů. Ale na to jsem dostala dost málo. Jestliže se řeší velké otázky letem světem, nenabízejí se mi způsoby myšlení zpovídaných, ale jen jakési vykuchané odpovědi, nevyvolává to ve mně potřebu se s tématy osobně popasovat. I když jsou zpovídaní pozoruhodní. Vlastně mě zajímala jen konkrétní data, týkající se jejich práce.
Praktická příručka strategie nejen válečné. Lze aplikovat na jakýkoli významnější životní konflikt.
Vtipná odpověď první dámy zločinu na mysteriózní typ detektivek. Bavila jsem se královsky - navzdory tomu, že jsem si pamatovala pachatele. (Po pětadvaceti letech. I to o něčem svědčí.)
Zážitek speciálního druhu. Na ostrově neustále něco/ někdo zaniká, něco/ někdo se ztrácí. Redaktor R. najde útočiště u autorky románů, jíž pomáhá děda žijící na lodi. Ve skrýši se snaží udržet při životě mnohé, co údajně přestalo existovat... Melancholická zpráva o zániku paměti, příběhů, života, světa. Jak přežije duše bez těla? O odevzdání, rezignaci, smíření. Krásný jazyk a množství silných metafor. A sníh padá...
Silné čtení o nálezech a ztrátách (včetně těch definitivních), o svobodě a předsudcích, o osobních hodnotách a běhu světa v době, kdy už téměř není naděje... Michail koncem 19. století v Rusku a Mongolsku, Karin v devadesátkách v Mongolsku a Eva v nedaleké budoucnosti v Norsku. A koně - ti především - a všechno, co představují.
"Moji divocí koně, kteří by vymřeli, nebýt lidí. Nebýt toho, že se kdysi jeden Rus a jeden Němec vypravili do Mongolska a chytili zástupce tohoto druhu, o kterém si všichni mysleli, že vymřel. Nebýt zaměstnanců zoologických zahrad a přírodních rezervací po celém světě, kteří o ně pečovali a znovu je rozmnožili. Nebýt jedné německé veterinářky, která je kdysi v devadesátých letech převezla zpátky do jejich domoviny a obětovala celý svůj život tomu, aby se tento druh rozrostl a osamostatnil.
"Dneska pro vás nic nemám," řekla jsem a ukázala jim prázdné ruce." (s. 462)
Tentokrát hodno prolistování a návratů za účelem navození mírné zasněnosti či lehkého pobavení. Sbírka podložených drbů s množstvím dobových obrázků a fotografií. Autorova dvanáctá a údajně poslední kniha o běhu času v Karlových Varech a leckde jinde. Škoda...
Pilsen noir s humorem, rozvětvenou zápletkou a uvěřitelnými, téměř maloměstsky propletenými postavami. Autor se evidentně vyvíjí, a to k lepšímu - tento příběh mě od něj bavil prozatím nejvíc.
Slušný thriller, tři dějové linie, srdcervoucí rozuzlení a happyend, který happyendem úplně není. A v pozadí probublává téma rodičů a dětí.
Čtivé a poučné, na pomezí beletrie a popularizační naučné literatury. Pro mne zcela nové čtyři dámy - Jael (předchůdkyně Judity, prorazila hlavu generálu Síserovi stanovým kolíkem), Jeftova dcera (oběť otcova slibu, že za vítězství v bitvě obětuje prvního, koho uvidí po návratu domů), Lévijcova konkubína (vlastním mužem Gibejcům předhozená, znásilněná, zavražděná, tímtéž mužem rozřezaná a židovským kmenům rozeslaná) a Atalja (židovská královna vraždící pro moc i vlastní vnuky). O velmi různorodém zbytku, Evou a Lilit počínaje přes Putifarku, královnu ze Sáby, Jezábel či Salome po Marii Magdalénu a Pannu Marii, má člověk jakési povědomí. Autor je uvádí nejen do historického kontextu, ale také do kontextu myšlení o úloze ženy v dnešním světě, pohlíží na jejich příběhy reinterpretované v průběhu staletí jakoby z mužského i ženského úhlu pohledu, z pohledu oficiální teologie i zapomenutých sekt, uvádí množství popkulturních odkazů. Ano, tu a tam mi připadaly některé myšlenkové konstrukce mimo, jindy mě rozčilovala nepřiměřená pozornost věnovaná určitým verzím příběhů (Máří Magdaléna z pohledu Dana Browna - proč?), tu a tam mi něco chybělo (Abíšag se objevuje ve skvostném románu Josepha Hellera Bůh ví...), ale většinou jsem se dobře bavila, divila se, některé své znalosti průběžně korigovala a poznamenávala si, co dalšího sehnat a přečíst. Obrazový doprovod výborný, černobílá verze má smysl, ale stejně bych u některých obrazů ocenila barevnou verzi... Pevně doufám, že autor splní slib z předmluvy a vydá brzy pokračování. Za dosavadní práci díky.
Styl průměrný, jazyk omezený a záhrobní bedekr plný klišé. I popový film Duch mi připadal zajímavější.
Vynikající, podmanivé, vytříbené... precizní. Inspirativní pedagožka a pokus jejího studenta, přítele, filozofujícího vědce či filozofa užívajícího vědecké metody poznat ji a zachytit v psaném textu - a zachycujícího nemožnost téhož. Protože jsou věci, které jsou v naší moci, věci, které nejsou v naší moci - a bylo by fajn je rozeznat... včas.
Souhlasím se čtenářkou Christie2020 - poslední dvě třetiny jsou klišé, přemíra patosu naprosto zabila dechberoucí třetinu první. Přitom je to materiál na hrdinský epos a kapitán Arthur Rostron by si zasloužil samostatný podrobný životopis.
Slečna Marplová a jeden z dnes velmi oblíbených tzv. "odložených" případů. Vzpomínka na pana Rafiela, bohyně pomsty se šálou z růžové vlny, tři sestry alias čarodějnice z Macbetha, láska jako nejděsivější slovo. Prima.
Nenápadná knížka, zakoupená za pár korun v plzeňské synagoze o prvním Českém FEMADu. Tři povídky, každá jiná; všechny nejednoznačné, mnohovrstevnaté, těžko uchopitelné; všechny se dotýkají vyrovnávání se s minulostí a židovstvím jako životním údělem v různých etapách dvacátého století. Jsou působivé, ale provokují spíše rozum než emoce.
Zeď mezi námi: Konfrontace Zofie, nejlepší přítelkyně Židovky, která zahynula v ghettu, a zároveň zlodějky jejího příběhu s Irenou, dcerou téže Židovky. Otázky po odpovědnosti rodičovství, autorství životního i literárního příběhu, schopnosti nést odpovědnost za svůj život a život toho druhého a možnostech smíření se se světem. Inspirace komorní hry Pavla Kohouta Kyanid o páté.
Ospalý život: Ženská variace na Oblomova, úvaha o smyslu života a způsobech, jak ho (ne)naplnit. Předloha Goldflamovy stejnojmenné dramatizace.
Hotel Polski: Připomenutí jedné z hnusných německých "pastí na Židy" s titulním názvem z roku 1943. Prolnutí zkušenosti dvou generací na příběhu lásky vojáka třetí říše a židovské krásky a následně setkání jejich potomků (nikoli společných). Asi nejsložitější příběh, ze kterého by byl skvělý film.
Tohle je veliká, čistá krása, Cena Jaroslava Seiferta i okouzlení mnoha čtenářů je naprosto na místě. S potěšením jsem sledovala, co autor je ochoten prozradit o svém životě a jak lehce zachycuje to obecnější na konkrétních situacích, jak laskavě a s pokorou píše o svých přátelích, živých, mrtvých, literátech, výtvarnících (seznam Chystám se číst mi zase nebývale nabobtnal...). Zařazuji do knihovny na poličku LISTOVAT ZA DLOUHÝCH SOUMRAKŮ. Veliké díky...
Těžko nazvat zážitek z četby skvělým - bylo to drsné, znepokojivé, nekomfortní čtení - ale také v mnohém originální, nepředvídatelné a velmi, velmi emocionálně působivé. Uživatel Milosz má pravdu, film se inspiroval pouze prvními kapitolami, je jednoznačně laskavější (i když na tkaničky asi do smrti nezapomenu), ale film Nebe v kleci by mohl být dechberoucí, s množstvím témat, na která Králíček Jojo nedosáhl... Příběh fakt není o holocaustu - a už vůbec ne o lásce. Spíš o hranicích pravdy, o několika významech slova "okupace", nepřekonatelné závislosti a způsobech přežití v měnícím se světě. Zejména druhá část, období těsně po válce a Johannův vědomý přechod do role izolujícího pečovatele, pro mne byla nesnesitelná a depresivní. Ta třetí, "vychládání" a rozplývání, je zase nekonečně smutná. Takže chcete-li lehké čtení, sáhněte po něčem jiném. Tohle je jako procházka po McEwanově Betonové zahradě s Ajarovým Momem a Fowlesovým Sběratelem po boku...
Případ, který mi kdysi unikl - o to větší radost z nálezu. Slečna Marplová má v pánu Rafielovi dokonalého parťáka... Těším se na Nemesis.
Překvapení... Moderní a čtivý román, který zpočátku připomíná Mrštíkovu Santa Luciu a později Camusova Cizince. Stepan Radčenko jako prototyp arogantního, přesto v lecčems poctivého intelektuála na pozadí porevolučních časů, prorůstajícího s Kyjevem, hledajícího sebe samého a bažícího po životě se vším všudy. V hlavních rolích město, až poté tvorba, ženy, vyrovnávání se s minulostí (byť nedávnou) a nezadržitelný společenský vzestup. Těžko ho nesoudit - ale jako člověk, zbavující se iluzí o sobě a stojící si při všech myšlenkových a emocionálních veletočích za svým, má přinejmenším můj respekt.
Veliká radost! A hluboký pocit úzkosti... Jazykově skvělé, pointované jednohubky i opulentnější příběhy, zavěšené v prázdnotě bezhvězdné noci. A okolo letí světluška, která místo aby posvítila, mizí ve tmě a myslí si... nemyslí si vůbec nic, zatímco se třikrát nebo čtyřikrát proměňuje atmosféra. Užila jsem si každou stránku, díky.