petrarka72
komentáře u knih
Sedm manželů Evelyn Hugo
Taylor Jenkins Reid
Letní čtení, které má v sobě příjemnou lehkost - lehce se otírá o těžké otázky a dilemata, lehce čtenáře pohltí, lehce ho drží v napětí a lehce ho dojme... Nic drásavého, nic nezapomenutelného, prostě příběh. O rozhodnutích, která určují náš život, a o tom, že všechno je otázkou priorit. O ctižádosti, osobní integritě a možných podobách lásky. A trochu o dějinách práv na sebeurčení - žen, LBGTQ, různých ras - a těch, kteří nemohou dál, ať už z jakéhokoli důvodu.
Rozkazem
Dick Francis (p)
Je to po surovějším V nemilosti návrat ke klasice, Sid Halley, jak ho čtu a znám - energický, komplikovaný, tentokrát zamilovaný (!) a sveřepě rozplétající tři případy (z toho dvě vraždy) navzdory veškerému nebezpečí. Finále je dechberoucí... Baví mě i to, že stařík Francis zachycoval pro něj nový svět, byť se zpožděním - svět internetových her a sázení (jen internetové noviny nebral na vědomí... i když možná je nepoužil kvůli logice a vyznění příběhu)... Problém je v tom, že paní Moserová zemřela v den, kdy byl tento příběh dokončen. Nedokážu odhadnout, zda za nelogické vazby a několik evidentních nesmyslů zejména v první části může překladatelka nebo redaktor - ale každopádně hvězda dolů.
Tichá pošta
Jiří Stránský
Ta víra v lidi, ten poučený optimismus, stejně jako věcnost a smysl pro atmosféru mě fascinují - přestože mě čtení této útlé knížky z poloviny vůbec nebavilo. Velmi souhlasím s komentářem Kakho-Ota stran povídky Piknik, Rozhovor jsem spíš prolistovala. Ale Tichá pošta byla skvělá a Zelenolhotská Venuše jakbysmet.
Vlak z Paddingtonu
Agatha Christie
Četla jsem asi po desáté - poprvé kdysi na prázdninách, možná proto se k ní vracím (vzpomínka na atmosféru dětství či co?). Tentokrát je vrah překvapivý, ale není to "wow!" jako třeba u Zkoušky neviny.
Kniha dvou cest
Jodi Picoult
Rozumím touze napsat příběh o smrti (té především) a životních možnostech a rozhodnutích. Ingredience jako Egypt, profese duly smrti a situace rozpolcené hrdinky jsou dobře namíchány, řešená dilemata pochopitelná a aktuální pro každého ve středním věku (i v době dospívání, když jsme tak u toho). Ale marná sláva, mužské postavy jsou spíše typy než bytosti a tón románu je tak melancholický, že vášni, bez které se příběh neobejde, nevěřím. K tomu ta neúnosná délka... Na druhou stranu, kdyby pod titulem nebyla podepsaná Jodi Picoult, byla bych asi shovívavější; očekávání tady odvedlo nepěknou práci.
Zápisky Malta Lauridse Brigga
Rainer Maria Rilke
Stylizovaná zpověď, psaná narcistním básníkem se zálibou v esoterice všedního dne v letech 1904-1910. Nelze číst jako román, nehledejte děj či zápletku; je to spíš sled silně smyslově vnímaných okamžiků (Rilke nejen vidí, často vnímá vibrace a zvuky, čichá, ohmatává...), střepů příběhů, částí reality, které vztahuje k vlastnímu bytí a přetváří v básně v próze, na které nutno se napojit. Když o nich začnete příliš přemýšlet, zmatete se... Budu se vracet k některým odstavcům, které mne zasáhly jako čistá Literatura. Jako celek mi Zápisky příliš nefungují, snad je to záměr... Díky za vyčerpávající doslov a skvělé ilustrace.
V nemilosti
Dick Francis (p)
Ten případ je na Francisovy poměry tak surový, že jsem úplně vytěsnila, že ho znám - a vzpomněla si až s poslední stránkou. Koně bez kopyt, děvčátko s leukémií, přítel s temnotou v duši, (jako obvykle) Sid bez bázně a hany a navíc systematická a odporná šikana jako vystřižená z našich časů sociálních sítí. Francis byl svým způsobem vizionář - a k tomu velmi čtivý autor. Baví mě, jak zasvěceně píše o tom, co zná - nejen dostihy a koně, ale i lidskou povahu - a jak zvědavě ohledává to, co nezná (tady mimo jiné svět luxusní tkadleny Trish).
Genesis
Chris Carter
Ultranásilné - ve způsobech vraždění i jeho příčinách. K tomu několikerý zvrat, závěrečný mejdan s podrobným vysvětlením a prohloubení vhledu do mysli těch, kteří někoho ztratili. (A příjemný nadhled. Hunter v boxerkách a ponožkách při komunikaci s brutálním vrahem mě upřímně rozesmál.)
Tiché odpoledne na zaprášené půdě
Viki Shock
Lehké jako peříčko. V kaleidoskopu, drobné pohyby převádějí banality v čím dál tišší sdělení. Příjemné vytržení z křiku dne.
Blázni a smrtelníci
Bernard Cornwell
Rok 1595, Londýn. Divadla se množí (a před dvaceti lety tu nebylo ani jedno!), Richard S. dospívá ve stínu svého bratra (touží po řádné mužské roli a krásné Silvii) a zkouší se "svatební komedie" Sen noci svatojánské. Po Hilského Shakespearově Anglii vcelku nudné čtení, protože reálie člověk zná, k tomu příběh plyne předvídatelně. Ale dočetla jsem do konce a neurazilo mě to.
V zahradě zášti
Camilla Bruce
Pozoruhodné. Příliš beletristické na dokuromán, příliš realistické na fikci - a navzdory této nevyhraněnosti je to velmi poutavé čtení. Díky za věcnost při líčení krvavých detailů, díky za tajemství, které Belle, ale i Nellie zůstalo. Wow efekt se nedostavil, ale tu a tam jsem docela koukala.
Pouštní hvězda
Michael Connelly
Loučení s Harrym - ještěže Ballardová je čím dál více "boschovská"... Jen se mi tentokrát zdálo, že případ je podle šablony, kterou znám už dlouho. "Svět je vzteklej."
Bič
Dick Francis (p)
Slabší oproti první halleyovce - ale stále mezi staršími klasickými detektivkami nadstandard, navíc okořeněný koňmi a silným motivem ztráty sebe-vědomí. Čteno po letech, opět spokojenost.
Zločiny pro dva
Agatha Christie
Pocta kolegům-autorům krimi a jejich velkým detektivům. Psáno lehkým perem, které se k postavám Tommyho a Pentličky Beresfordových, se vším jejich mládím, hravostí a smyslem pro humor, báječně hodí. Nemusím je tolik jako slečnu Marplovou či Harleyho Quina, spíš je jednou za čas snesu. Ale mimochodem - Případ zmizelé dámy mě málem zabil. :-)
Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy
Ota Filip
(SPOILER) Tohle je Literatura! Kdykoli se mi zasteskne po Ostravě, otevřu tuto knihu a vrací se mi, prakticky z kterékoli stránky. (Idylického na ní není vůbec nic, mimochodem.)
"V tomto městě se mohlo přihodit ledacos a také se přihodilo.
Sádrová Panenka Maria z kostela ve Slezské Ostravě zaplakala, když jí při procesí urazili pravou ruku. Znovu ji sice přilepili, ale nešikovně, takže Panenka Maria prý pláče dodnes.
Nějaký havíř z Muglinova odmítl prodat městskému muzeu vzácný meteorit, protože se náramně hodil jako zátěž do bečky s kvasícím zelím.
'Od doby, kdy zatěžuji zelí meteoritem,' prohlásil havíř novinářům, 'má vynikající chuť.'
Jednoho letního večera napadlo město celé mračno jepic a zastavilo městskou dopravu. Proroci z Radvanic vysvětlovali tenhle přírodní úkaz jako varování před blížící se katastrofou. Jenže katastrofy se ve městě železa staly už všedními událostmi.
Centrální ředitel dolů sebral kasu se sedmi miliony a chytili ho až v Panamě. Z ukradených milionů už neměl ani korunu, všechno stačil za půl roku probendit.
'Teď jsem spokojen,' prohlásil pan ředitel před soudem, 'užil jsem si nejkrásnějších žen v Paříži, v Miami Beach i v Havaně. Potřeboval jsem po dvacetiletém soužití s mou mezerou nutně změnu.'
Pan soudce Arnošt Wurzel osvobodil muže, který v návalu zlobné žárlivosti zabil manželku žehličkou.
'Bylo mi chlapíka líto,' prohlásil pan Wurzel v kavárně Fénix před známým novinářem, takže se jeho slova dostala do Večerního Českého slova, 'kdybych měl odvahu zabít svou Sáru a kdybych věděl, že se dostanu před soudce, který by byl schopen pochopit mě, jako já jsem pochopil toho nebožáka, tak bych to udělal ještě dnes večer.'
Všechno, co by se jinde považovalo za bizarní výstřelek, se zde přijímalo téměř lhostejně a registrovalo pouze jako fakt." (s. 230)
Pocta "městu razovitemu tam na severu", čtyřicet let (1928-1968) optikou vypravěče nespolehlivého, protože alkoholika, ale poutavého, protože se schopností létat a přivolávat si mrtvé, srostlého s místním fotbalem a jeho lidmi české, německé, polské národnosti a dalších. Zastřešující metafora hry, obraz domu, ve kterém se žije a nakonec padne k zemi, několik postav tří generací, zastupujících typů a zároveň individualit, každá z nich běhá po hřišti tak rychle, jak dokáže, světlo se střídá s temnotou a nic není jisté v životě lidském.
"Pravidla hry byla přesně určena, každý z hráčů věděl, co si v tom nebo onom prostoru může dovolit a co jej čeká, jestliže hraje nečestně a nesportovně. Ale jen jsem prošel brankami a přelezl ohradu kolem hřiště, už jsem byl v místech, kde jsem mohl očekávat cokoliv, zde neplatila pravidla hry; útok se mohl přivalit z kterékoli strany, a obvykle přicházel odtamtud, odkud by jej nikdo nečekal. Kdybych tak mohl svolat dolů na hřiště všechny bývalé hráče slavného F. C. Slezská Ostrava, to by byl mančaft, to by se hrálo!" (s. 563-4)
V hlavní roli ironie a humor, zároveň smutek za něčím, co bylo a už nebude, pohled nemilosrdný, ale empatický, žánrově nejspíš groteska, tu a tam probleskuje hrabalovská inspirace k "perličkám na dně Ostravice a Odry".
"Pánbíček tedy sedí na mé posteli a poslouchá. Ruce má složeny v klíně, hlavu nakloní, jako by nedoslýchal, tu a tam nařasí roucho do efektních záhybů, chvílemi se pokouší pózovat, jak to známe u soch z nejbujnějšího baroka. Ale když začnu třeba o hříchu, kterého se dopustil na Evě Schubertové, tak povadne.
'To byla moje zkouška, Lojzku,' řekne nejistě a pozoruje, co já na to.
'Panebože,' odpovím. 'Ty už jsi skoro jako my! Jen něco zvrtáme, tak hledáme vzájemné souvislosti, a když žádné nenajdeme, tak máme aspoň při ruce vysvětlení, že tohle je trest a odplata. Ale, bože, proč nás tak bezhlavě trestáš?'
'Ani nevím,' vzdechne bůh, 'ale nějak mě v poslední době serete.'" (s. 294)
Doporučuji velmi.
Červený stan, vzpomínky na sněhy a ohně
Umberto Nobile
Bohužel přečteno do poloviny a pak jen prolistováno. To poměřování pinďourů s Amundsenem v souvislosti s výpravou Norge (a s jinými v jiných souvislostech) mě prostě znechutilo... Napadlo mě znovu se cca po třiceti letech podívat na sovětsko-italský film z roku 1969. Byl naivní, romantický, se spoustou krásných přírodních záběrů a hereckých hvězd a řešil v rámci nočního soudu somnambulního Nobileho otázku zodpovědnosti velitele za osobní rozhodnutí a životy podřízených. Mimochodem, poslouchat Seana Conneryho, Claudii Cardinalovou, Petera Finche a Hardyho Krügera s ruským dabingem je zážitek z rodu neuvěřitelných - ale muzika Ennia Moriconeho vás udrží v pozornosti.
Děsy Leigh Harkerové
Darcy Coates
Velmi slušná práce. Darcy Coates potřebovala upgrade, Strašidelné domy byly dost dlouho na jedno brdo - ale zjevně si to uvědomila a zkusila na své poměry nový úhel pohledu. Vyplatilo se, myslím. Což píšu s tím, že Děsy Leigh Harkerové jsem při prvním čtení odložila po čtvrté kapitole s tím, že nerozumím ničemu a nemám to zapotřebí. Ale některé obrazy se mi pořád vracely, tak jsem se ke knize cca po týdnu vrátila - a byla jsem odměněna... Více než jinde jde o horor propojený s detektivkou. A protože jsem skutečně do poslední chvíle netušila, kdo, co, proč a jak, tu a tam jsem se hodně divila a poslední část zhltala. Takže je možné, že desátý Strašidelný dům si, až vyjde, dám. Nebudu ho netrpělivě vyhlížet nebo ho předobjednávat, ale až bude volno, ráda se po něm projdu. V pozoruhodné společnosti, předpokládám.
Kapsa plná žita
Agatha Christie
Taxin k snídani, kosi, Vila u tisu, cyankáli k čaji o páté, uštípnutý nos, stará dáma v podkroví a riskování bez hranic. Rodinné drama se vším všudy, holky, co se blbě zamilovávají, chladnokrevné zlo, co musí být bez pardonu potrestáno (a ta letmo zmíněná, neřešená komplikace s progresivní paralýzou ukazuje na další ošklivosti). Četla jsem poprvé, když mi bylo asi třináct - z té doby si pamatuji pachatele/ -elku, takže vývody slečny Marplové a skvěle gradovanou práci Agathy Christie jsem si užila zvláštním způsobem. A přátelé - byla to veliká krása...