petrarka72 komentáře u knih

Taxin k snídani, kosi, Vila u tisu, cyankáli k čaji o páté, uštípnutý nos, stará dáma v podkroví a riskování bez hranic. Rodinné drama se vším všudy, holky, co se blbě zamilovávají, chladnokrevné zlo, co musí být bez pardonu potrestáno (a ta letmo zmíněná, neřešená komplikace s progresivní paralýzou ukazuje na další ošklivosti). Četla jsem poprvé, když mi bylo asi třináct - z té doby si pamatuji pachatele/ -elku, takže vývody slečny Marplové a skvěle gradovanou práci Agathy Christie jsem si užila zvláštním způsobem. A přátelé - byla to veliká krása...

12 23.06.2023

Poněkud rozsáhlejší vysokoškolská skripta, informačně více než výživná a s nenápadnými odkazy na další zdroje (to kdyby měl někdo pocit, že přečtením tohoto úctyhodného svazku se dozví o době a prostoru - plus mínus - anglické renesance všechno). Napsaná přívětivým a krásným jazykem, ve třech dále členěných oddílech (I. Lidé a společnost, II. Každodenní život, III. Imaginace, mentalita, řeč) a připojeném oddílu IV., jenž pod souhrnným názvem Kdo byl kdo obsahuje vyčerpávající personální charakteristiky, kalendárium, bibliografii a rejstřík jmenný a věcný, postihuje většinu 16. a část 17. století nejen v Anglii. Čtenář se leccos dozví o světě, do něhož se Shakespeare narodil (zejména zhroucení katolického monopolu na Boha je fascinující; také ale průřez společností od politiků... pardon, nejprve krále, až pak politiků, správy státu, dvořanů, obchodníků a podnikatelů přes služebníky medicíně, vzdělanosti a umění po cizince a lidi na okraji včetně potulných kejklířů, prostitutek či vrahů), jak se ten svět v průběhu jeho života změnil (zachyceno podrobně ve vší nenápadnosti ve druhém a třetím oddíle; pro mne fascinující třeba informace, že během let 1570-1610 se do angličtiny dostalo přibližně 10.000 slov a jak k tomu došlo) a kam směřoval po jeho smrti, respektive s počátkem jeho "druhého života" (čili prvního vydání her W. S.). Každý si vyzobe, co ho zajímá a co potřebuje. Moc pěkně vychází srovnání maloměstského Stratfordu s Londýnem v kapitolách 13. a 14., poutavá je kapitola 19. Jídlo a pití, 21. Zábavy - a 22. Život člověka plus kompletní třetí oddíl bych doporučila všem, kdo se zajímají o povahu světa a možnosti jeho (nejen uměleckého) zobrazení... Odkazy z Kdo byl kdo jsem se pokoušela číst průběžně a vracet se k nim; taky se mi ta četba pěkně protáhla - a přesto, pojmout takové množství informací je zhola nemožné. Takže pauza pár let - a znovu od začátku... :-)

7 22.06.2023

Kdysi jsem hltala Markbyho - a proto jsem se, navzdory skepsi vůči viktoriánským detektivkám, rozhodla zkusit Lizzie Martinovou, potažmo Rossovy - a přineslo mi to, nadneseně řečeno, mnohé rozkoše. Za prvé mají tyto případy leccos z noir příběhů, za druhé vždy se najde téma, jehož stín padá až do současnosti a za třetí jsou formálně sevřené, soustředěné a přehledné. K tomu zde ten dickensovský úvod... Velká spokojenost.

9 22.06.2023

Jedna z detektivek, u nichž nebudete úporně řešit vraha - atmosféra, prostředí a postavy vyšetřovatelů (Peter Vinston, pedantský tak, až je roztomilý, a Tove Espingová, ambiciózní tak akorát) jsou tak pohodová/ -é, že si je budete jen dovolenkově užívat a na konci si jen povzdechnete - spokojeně, že všechno bylo přece nabíledni a že je fajn, když je spravedlnosti učiněno zadost... :-)

11 21.06.2023

Informačně výživná kniha, která si na nic nehraje. Autor nezapře svou novinářskou příslušnost, příběh Josefa Šloma Baracha, který prošel lágrem v Osvětimi a ztratil v něm celou rodinu, což z něho udělalo mstitele a kata nacistů a následně nejen svědka, ale i aktivního účastníka izraelsko-palestinských konfliktů v letech 1945-2002, líčí věcně, se znalostí "velkých" blízkovýchodních dějin a smyslem pro vkomponování příběhů "malých", vesměs fiktivních lidí s typickým osudem do jejich osnovy. Nepokouší se být rafinovaný, většinou popisuje děj přímočaře, zažila jsem několik "aha" momentů a dialogy, ve kterých zachytil mnohá dilemata popisovaného světa, mě bavily. Čím blíže ke konci, tím více připomínají absurdní drama - extrémní demagogie z nich dělá demonstrace nesmiřitelného ega ve dvojím provedení, které nepřipouštějí nejen domluvu, ale ani ten nejbanálnější průnik... Břetislav Olšer chtěl napsat memento - a podařilo se mu to.

6 19.06.2023

Parker Pyne, zdánlivě průměrný Angličan, bývalý zaměstnanec Státního statistického úřadu a odborník na lidské štěstí, je k sežrání. Přivede kohokoli potřebného k tomu, co potřebuje a přiměje ho k vědomí, že je to víc, než co chce. Používá psychologii, také poirotovské šedé buňky a na lidstvo pohlíží jen o málo laskavěji než slečna Marplová. K tomu s rozkoší cestuje po celém světě, pozoruje a studuje, klienty shání prostřednictvím inzerátu, případně se jim neváhá vnutit... Obzvláště jsem ocenila Případ zbohatlé ženy, Bagdádskou bránu a alternativní, povídkovou verzi Smrti na Nilu.

7 18.06.2023

Díky Arkagas za přesný komentář. Román ověnčený Booker Prize vystihla přesně. Vnímala jsem více skrytý příběh společnosti než příběh rodiny, v níž skutečně i přeneseně všichni čekají na smrt... A není pravda, že Jihoafričané neumějí ironii, jak poznamenává Anton ve svém románu-úkrytu - je přítomna v samotném rámcovém příběhu slibu a v poslední třetině vyprávění jako by jí výrazně přibývalo. Užívala jsem si a zároveň kroutila hlavou... Díky za Amor.

5 17.06.2023

Idiota jsem za studií milovala (a inscenace v HaDivadle a mnohem později u Bezručů tuto lásku umocnily), Běsy odložila po padesáti stranách (díky, Andrzeji Wajdo, za snesitelné filmové zprostředkování), Karamazovy rychle zapomněla (ti Dejvičtí byli snoví) - a Zločin a trest mě zcela míjel, došlo na něj až teď, kvůli jakémusi respektu. A ejhle - ono je to čtivé, protože v prvním plánu detektivka... Vydání od Rybky se povedlo, děj a revidovaný překlad mě uspokojily - a udivilo mě, jakou šíři záběru zdánlivě jednoduchý příběh má. Těch postav, těch osudů, těch vnitřních pochodů, rozporů, hledání, průběžných motivů... Jen na okraj - skutečně někoho zajímá Raskolnikov, v románu, v němž vystupuje Švidrigajlov? :-)

17 14.06.2023

Příjemná detektivka, staromódní v nejlepším slova smyslu.

10 14.06.2023

Silný příběh... respektive dva příběhy. Signe a její loď, David a Lou (a Anna a August a Marguerite), 2017 a 2041, v tom proplétání i (bez)naději jednodušší Atlas mraků. Modrá jako voda, modrá jako Noemova archa, modrá jako hlubina. Přečteno na jeden zátah.

"Všechno se může seběhnout tak rychle. Jeden den tě probudí budík, dáš si snídani, jdeš do práce, pohádáš se, zasměješ se, miluješ, umyješ nádobí, strachuješ se, jestli vyjdeš do cizího platu... nepřemýšlíš nad tím, že všechno, co máš kolem sebe, může jen tak zmizet. I když slyšíš, že svět se mění. I když to vidíš na teploměru. Nepřemýšlíš nad tím, dokud nepřijde den, kdy tě místo budíku ráno probudí křik. Plameny dosáhly k tvému městu, tvému domu, tvé posteli, k těm, které miluješ. Hoří ti domov, vzplane ti povlečení, doutná ti polštář, a ty nemůžeš dělat nic jiného než utíkat." (s. 88-89)

Nebojte, ještě není všechno ztraceno...

8 13.06.2023

Výrazná scéna, připomínající autorčiny pozdější knihy - proměna mumie. Jinak zbytečně překombinované a roztahané.

7 12.06.2023

Jedna z nejlepších detektivek Královny zločinu, rozhodně s výraznou nadstavbou. Plukovník Race dělá Herculu Poirotovi zrcadlo jedinečným způsobem, prolínající se úvaha o tom, co znamená milovat příliš a zdali lze milovat tak akorát, je zábavná. A mám velké štěstí, že jsem mohla číst o řádění Smrti na Nilu na Nilu skutečném. (A mimochodem - všechna fakta o egyptské realitě sedí. Včetně doporučení H. P., že nejlepší doba pro návštěvu nastává v lednu...)

15 10.06.2023

Dobrodružství Anny v Africe. Více romantiky a špionáže než krimi. Ale proč ne...

8 06.06.2023

Alan Rickman, neobyčejně charismatický muž a herec s nezaměnitelným stylem. Představitel klaďasů i záporáků ve filmu (teroristy Hanse ve Smrtonosné pasti, šerifa v Robinu Hoodovi, plukovníka Brandona v Rozumu a citu, De Valery v Michaelu Collinsovi, padlého anděla v Dogmatu, nešťastného otce v Parfému, soudce Turpina ve Sweeneym Toddovi, ikonického Severuse Snapea v HP atd. atd. atd.) i na divadle (jehož si vážil více a navzdory jeho pomíjivosti se mu věnoval s větším zaujetím). Podle deníků chlap v pravém slova smyslu plný energie i pochybností, s břitkým postřehem a pozorovacím talentem, schopný velké oddanosti i nespravedlnosti vůči blízkým i přátelům, se smyslem pro humor a ironii, tu a tam schopný neadekvátně unáhleného soudu, jindy přemýšlivého rozjímání, ponoření do sebe i výtrysků kreativity, se smyslem pro svobodu spojenou s disciplínou a se schopností říci "ne", pokud to považoval za nutné. Více než tvůrčí muka deníky zachycují pěnu dní, cesty, postřehy, povzdechy, okamžiky, večírky, setkání, ve druhé části pak odcházení známého světa přes úmrtí spolupracovníků a přátel, také přes choroby těla a úbytek sil... Ráda jsem si doplnila vzdělání, o některých hereckých účastech A. R. jsem nevěděla, o jeho přemýšlení o divadle zatím nebylo jak se dozvědět. Jeho režie Královy zahradnice je známá, méně jeho režijní debut Zimní host. - Bohužel se nedá přehlédnout, jak mizerně je kniha přeložena a zredigována. Od trapných překlepů (Peter nebyl Sallers a Gary není Odlman) přes množství anglicismů a Google překlad frází (třeba "Kéž by dokázal využít také jiné tvary úst" s. 128) po vyložené nesmysly ("1200 lidí sleduje generální zkoušku a teprve druhé uvedení hry v historii" s. 193 - ne, Shakespearova hra Antonius a Kleopatra rozhodně nebyla uvedena podruhé v dějinách divadla; jak plyne z kontextu, A. R. nelibě nese fakt, že tato konkrétní inscenace hry se o generálce teprve podruhé projíždí v celku, od začátku do konce). Vytáčelo mě to během čtení neuvěřitelně. Stejně jako fakt, že u dobré poloviny zápisů člověk pointu spíše tuší a musí si ji domyslet. Takže díky za ten počin - ale prosím o zásadní revizi.

12 06.06.2023

Velká romantika... Jsem suchozemec stejně jako autor - a jsem milovník některých aspektů moře s majáky v čele. (Může za to Wolkerova Balada o námořníku a bulharské pláže, pokud se nemýlím.) Takže tato kniha je povinná výbava. Těch příběhů provokujících představivost... Doufám, že alespoň některé z těch zázraků uvidím naživo.

6 05.06.2023

Jsou příběhy, které nemohou skončit šťastně. Jsou příběhy, které nemohou skončit dobře. Toto je jeden z nich... Nečte se komfortně, i když dlouho vypadá jen jako zpráva o rodině, ve které tvrdost zadusila lidskost - což ale bylo v průběhu minulých staletí u rodin, kde žilo několik generací pohromadě, kde narážely na sebe v malém prostoru hodnoty i předsudky starých a mladých a nakonec stejně dřina zvítězila nade vším, časté. (Zapomeňte na venkovské idyly. Málokdy je psal někdo, kdo by je dlouhodobě žil.) V tomto případě je příčina ve zneužívání, ve zlu v čisté podobě - a hlavně v jeho tolerování a napomáhání k jeho pokračování, ať už ze slabosti, pohodlnosti či neochoty. Závěrečné věty všechno posunují do neuvěřitelné a (pardon) komické polohy.

14 05.06.2023

Poslední z dosud vydaných, která mi chyběla... A spokojenost. Ta nejistota, co která dáma udělá, byla zajímavá - narozdíl od mužských postav, všech podle jednoho vzoru. (Dobrá, jeden vypadá jako výjimka - ale co čtenář může vědět.)

4 03.06.2023

Pamatuji, jak kdysi Stephen King rval věty na kusy a skládal z nich zprávy o rozbitých světech, objektivních či vnitřních. Tady zvolil styl, ke kterému se dopracoval - hladký, splývající, přesto o nic méně emocionálně působivý. Záleží na každém čtenáři, co má radši... - Je skvělé, že pohádky jako téma zpracovává přiznaně. Většina motivů se u něj už objevila (ne, nemyslím zrovna na Dračí oči, ty zajímavější jsou v těch, co se tváří střízlivě), vypadá to, jako by jejich výhonky chytil, přeručkoval po nich až ke kořenům a vzájemně je propojil - a napojil. Aby vzniklo něco nového, přitom povědomého, soustředěného, přitom rozbíhavě inspirativního. - "Myslím, že každý v sobě má temnou studnu, která nikdy nevysychá. Pít z ní je ale nebezpečné. Voda je jedovatá." (s. 547) - Jako by se spojil Nadaný žák (tentokrát do plusu, nikoli mínusu) a Talisman (ten oproti Pohádce působí sakra nepovedeně) s poctou bratřím Grimmům, Ostrovu pokladů, Tomu Sawyerovi, Spartakovi a (jak jinak) Lovecraftovi. Pes a zlaté hodiny jako motivace jsou bonus. Tedy - dva. - Nemohla jsem se odtrhnout. Na druhou stranu, o dvě stě stran méně a byla bych nadšená. Takhle jsem "jen" spokojená. - Dívejte se pod nohy i na oblohu. Budete-li mít štěstí (nebo tu správně napsanou větu v osudu), ten vchod do jiného světa tam někde najdete. Ale pozor - ne vždycky je to dobře.

17 02.06.2023

Příjemné překvapení - díky uživatelce Radimka za doporučení. :-) Životní příběhy lidí více či méně svázaných s módním salónem Podolská, k tomu přesvědčivé vylíčení hnusné atmosféry padesátek. Závěr trochu připomíná Pelíšky...

11 02.06.2023

Sbírka, kterou jsem si šetřila. Povídky, které zachycují okamžiky do hloubky. Jako by se veškerý čas koncetroval do jednoho momentu, někdy dramatického (ve Vévodkyni a klenotníkovi či v Odkazu), někdy prchavého (v Zahradách v Kew), někdy protaženého přes noc (Pondělí nebo úterý), jindy úsměvného (Skvrna na zdi) či melancholickho (Lappin a Lapinová). Atmosféru má každá trochu jinou, všechny jsou napsány skvostným jazykem. Čistá krása.

7 30.05.2023