petrarka72 komentáře u knih

Vzpomínka na dětství - a je to pořád zajímavé historicky (o politické situaci ve Walesu za vlády Jana Bezzemka toho u nás mnoho nevyšlo) i jako zpráva o jedné řemeslné posedlosti (vzpomínám si, že jsem se kdysi pokoušela najít, kde asi tak může stát chrám stavitele Harryho Talvace); jinak je to těžká a naivní romantika mezi knihovnou růžovou a temně rudou, s hrdinou plným nepříčetného soucitu (nejen) s nevolníky, s antihrdinou temným a vášnivým a ženami krásnými a výhradně lásce sloužícími. Souhlasím s evickou kytickou, přeslazenost se dostavila; ale Zelenou ratolest si tak za měsíc dám, pamatuji si ji nepoměrně hůře než Nebeský strom.

3 18.02.2021

Začátek je tak otřesný, že čtete a čtete a doufáte, že se pročtete k něčemu aspoň trochu pozitivnímu. K něčemu, co není rasismus bílej nebo černej, co nejsou chlapi, co se chovají jako hovada a ani jim to nepřijde, co nejsou ženský, který po sobě nechávají šlapat, protože jim nic jinýho nezbývá a nic jinýho neznaj, k něčemu, co není násilí včetně sexuálního, co není totální míjení mezi člověkem a člověkem, co není Bůh, kterej buď na chvíli usnul, nebo jsou mu lidi prostě úplně jedno. A víte co? Fakt se k tomu pročtete. Dalo by se jásat nad sebeuvědoměním a emancipací osobnostní, ženskou i sexuální, tedy že Celie a některé další našly, co chtějí a mohou bez ohledu na to, co bílý i černý lidi řikaj; nad tím, že věci se za několik desetiletí pohnou aspoň o pár centimetrů, tedy že se bývalá bílá holčička zeptá svý bývalý černý chůvy, jaký příšerný okolnosti ji přivedly k tomu, že vychovávala ji a ne svoje děcka; že děti rostou a můžou si bejt svýho štěstí/ pekla strůjcem, a dva starý lidi spolu aspoň šijou... Tím nejúžasnějším, co se odehraje, je prostě setkání ve všech významech toho slova... Je to skvělý čtení - ta forma jednoduchejch dopisů, co Celie píše nejprve Bohu a pak svý sestře, nedává možnost nerozumět a nedává možnost neprožít... A je to nesnesitelný čtení - ale s tak širokým záběrem témat, že prostě nemůže bejt všecko špatně - takže navzdory předpokladům má ten příběh katarzi a vede hlavně k zamyšlení, ne k zoufalství... Mimochodem, zajímalo mne, jak může kniha, která dostala Pulitzera, patřit mezi zakazované - ale je to fakt: Barva nachu je na 17. místě mezi nejčastěji zakazovanými knihami v nejdemokratičtější zemi světa v knihovnách zejména školních; vyřazují ji v době šikany jako normy, terorismu, Donalda Trumpa a dětského porna kvůli "explicitním sexuálním a násilným scénám" a "otevřenému líčení ženské homosexuality".

13 17.02.2021

Musela jsem si nechat projít hlavou - a komentář píšu výjimečně den po dočtení. - Ano, příběh je banální - ale to už tak příběhy běžných manželství bývají. Ano, postavy jsou tzv. "na pěst", a to jak rodiče, tak děti - ale kdo z nás, zejména pohledem toho druhého, není? A ano, je to věcné, strohé, bez zbytečného šperkování - ale to je myslím spíše výhoda... Přečetla jsem během dvou dnů, ale knížka ve mně stále rezonuje. Zejména proto, že postupně se můj pohled na postavy měnil, přiinejmenším se dostavilo určité pochopení pro jejich slabosti; že příběh s otevřeným koncem mě donutil přemýšlet o tom, co je důležité ve vztazích, v manželství, v životě, nakolik jsou potřebné a hlavně prospěšné kompromisy a za jakých okolností nastává čas na změnu; a zejména proto, že emocionální dopad se dostavil se zpožděním, ale o to silněji. Podobně na mě před pár lety zapůsobila Marta v roce vetřelce...

18 17.02.2021

Vynikající, nejednoznačné, jen pro chvíle maximálního soustředění. Tři části, každá úplně jiná (pozor, spoiler pro vlastní potřebu!). Skutečná událost: variace na Ladislava Klímu - muž v hospodě odkazuje na neviditelnou partnerku; variace na Žofii Nalkowskou - zraněná žena, která unikla z transportu, umírá na náspu, lidé chodí kolem a bojí se jí pomoci; výsledný dojem je otřesný. Jásající hřbitov (výbor z deníku od ledna do prosince 1950): otec alkoholik, Nezvalova obhajoba, překlad T. S. Eliota, noční fronta na kabáty, hra dětí na transport a rozprava v hospodě o výhře ve stasce, šachobal, Majakovského smrt a absurdita přeživšího světa, vyhlazování duchovních Lidic; stylizovaně zachycovaná každodennost, její různé tváře skrze různost formy a metra; slova zůstávají, význam se mění, skutečnost uniká... Každodenní komedie (téhož roku): "zbav mne hrdinů rukou i slova", pečlivě aranžované nasazení masky, kariéra toho, "co mluvil se Stalinem", drbna či udavačka, co nelže v ničem, život stísněný ve 24 hodinách, "přijď, bezkrálovství Tvé!" - nejrealističtější zachycení hnusného všedního dne, padesátky v kostce. - První setkání s básníkem, který mě zamlada minul (a zjevně to byla moje velká blbost!), je omračující. Snad bude "příště" podobné...

11 15.02.2021

Jednou za čas je to potřeba - klasická detektivka, žádné potoky krve, poklidné vyšetřování, postupně rozkrývané, v tomto případě především rodinné vztahy, svérázné postavy a odkrývání charakterů - a nakonec lehce satirické poukázání na odvěké anglické pokrytectví. Když se člověk smíří s poklidným tempem, je to zábava.

10 14.02.2021

Povídka je můj oblíbený žánr, tuto sbírku považuji za nadprůměrnou (v mnohém souhlasím s bosorkou). Bavily mne reportážní eseje Paula Austera ("... ať už tam byli nebo nebyli, věřím na vlky.") a Martina Sichingera (jestlipak si i po další vlně myslí, že to "malý bratr" zvládá?), při vší jednoduchosti zasáhla Bianca Bellová a Lidmila Kábrtová, také Jiří Padevět, Michal Vrba a Jan Štifter. Pro mne naprostý vrchol Kar v karanténě Petra Stančíka - vtipný a mrazivý.

5 14.02.2021

Vynikající. Drsný příběh s něžnými odbočkami, napsaný úžasným jazykem. Dětské říkanky u každého patníku životní cesty, kontrasty nejen cikánského běhu, potkaní kousnutí a myší mazlíček, cesty skutečné i snové, cože je to vlastně ten domov?, panenka, bratr a... Někdy je možné smrt odklonit - ale i za to se platí. Užila jsem si každou stránku.

5 13.02.2021

Slova, slova, slova... Bez napětí, se schematickými postavami, jen ilustrace určité teze. Můj první Cook - a pravděpodobně poslední.

2 13.02.2021

Hladce napsaná zpráva o jednom pozoruhodném životě a kolotání v něm. Paní Věra Dvořáková, především překladatelka z francouzštiny (třeba Saint-Exupéryho nebo Serreautové), také manželka básníka a spisovatele pro děti Ladislava Dvořáka, byla svědkyní dějinných zlomů dvacátého století, o kterých poutavě píše jako o sumáři lidských různorodých osudů, nejprve studentů a profesorů v době (po)válečné a poÚnorové později literární a obecně umělecké, intelektuální elity v době Pražského jara, následné normalizace, listopadového převratu a konce století, při čemž se postupně stává svědkyní umírajícího času hodnot představovaných nejzřetelněji Václavem Havlem. Je to zábavné čtení, při kterém si člověk dává dohromady, co sám přečetl od toho či onoho, s pronikavě stručnou lidskou charakteristikou autorů, ať už jde o Zdeňka Urbánka, Vladimíra Kafku, Josefa Topola, Václava Havla, Jiřího Koláře, ale také Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala a dalších... a ze stejného důvodu je to paradoxně čtení obtížné. Nicméně doporučuji každému, koho zajímá způsob života lidí, kteří se pohybovali na hraně "normality" a disentu.

10 12.02.2021

Zdrcující a nezapomenutelné. Lehane je pokračovatel Chandlera - v zapamatelnosti postav, v noirové logice, podle které se dobrá řešení vyšachují navzájem, v totální beznaději reality...

5 11.02.2021

Příjemná doplňková četba k TV filmu Dukla 61 a knihám o Šikmém kostelu Karin Lednické - a povinná četba pro (bývalé) obyvatele Drsného Severu. Vše, co jste ještě nevěděli o havířích a jejich existenci, o jejich děckách a ženách, o jejich drsné a smrtonosné robotě, to zde najdete. Pro mne informace o tom, jaké to měla babička, která robila na povrchu (a nikdy mě nenapadlo se jí na to zeptat)... Osm rozhovorů mimo jiné zachycují, jak se havířina měnila v posledním století - a jak se měnily hornické družky generaci za generací.

11 10.02.2021

Návrat ke staré lásce; respektive - první podrobnější seznámení se se životem staré lásky. Fakta jsou vyčerpávajícím způsobem popsána i rozebrána; nakonec jako by stačilo pár hesel: Amerika a Irsko, ropa, psaní, alkohol, Cissy, psaní, alkohol, Hollywood, psaní, alkohol, dopisy, psaní, alkohol, smrt, psaní, alkohol, alkohol, ženy, alkohol, alkohol, alkohol... Kontext nabídnut, reakce světa na geniálního a smutného otce filmu noir a autora Philipa Marlowa, množství povídek a sedmi vydaných románů shromážděny. A jak mne to obvykle popuzuje, tentokrát jsem ocenila převyprávěné děje stěžejních Chandlerových dílek; pokud si dobře vzpomínám, po jejich dočtení jsem děj nikdy nebyla schopna interpretovat (připadal mi spletitý až na hranici za vlasy přitaženosti), zato jsem bývala bez výjimky zasažena atmosférou, stylem, Jazykem - a některé postavy jsem schopná popsat dodnes...

6 09.02.2021

Prokombinovaná zpráva o tom, že každý něco tají - a ta tajemství mohou být vražedná... Thea je velmi dobrá identifikační postava - a atmosféra pohanského jara strhující.

11 09.02.2021

"... buď Kolumbem pro celé nové pevniny a světy v sobě a otevírej nové průplavy ne pro obchodování, ale pro myšlení. Každý člověk je pánem říše, proti které pozemské carovi panství je pouze malým státečkem, kopečkem, z něhož roztál led." (s. 327)
Thoreau se usadil na břehu waldenského rybníka, postavil si tam domeček, pracoval přiměřeně rukama, aby se uživil (pěstoval boby, lovil, rybařil), přemýšlel, psal, díval se kolem sebe. Setrval tam dva roky (1845-1847) - a "opustil jsem lesy ze stejně dobrého důvodu, z jakého jsem tam odešel. Možná jsem si uvědomil, že mám prožít ještě několik jiných životů, takže pro tenhle už nemohu obětovat víc času." (s. 329)
Jeho zápisky jsou neobyčejně líbezné čtení. Věnuje pozornost všemu okolo, fauně, flóře, dočasným osadníkům a návštěvníkům lesa, proměnám lesního života v závislosti na střídání ročních období, ale i proměnám hladiny rybníka. Popisuje noční i denní zvuky, chování zvířat v zimě i návštěvníků náhodných a pravidelných, taky podobu cest i vyšlapaných stezek. Uvažuje o vlivu samoty, o vyšších zákonech, o charakteru lidí žijících v městečku, v osadě a v ústraní. Tu a tam trochu moralizuje, ale podstatou toho, co říká, je - najdi si vlastní cestu a neboj se po ní kráčet... Velmi čtivé a velmi inspirativní.

12 07.02.2021

Příjemné překvapení. Napínavá jednohubka, postavená na zábavných dialozích, lehce načrtnutých výrazných postavách a kupředu pádícím ději. Neotesanost stylu Rebel-Liona se pomalu vytrácí, schopnost vyprávět přehledně příběh zůstává. Tak uvidíme příště...

3 06.02.2021

První část vynikající, zpráva o drsném životě člověka vyděleného ze společnosti ostatních, vedoucího život plný přírody, svobody, sounáležitosti - a s instinktivním vědomím cti... Druhá část příšerná jako vpád civilizace do rajské idyly - a bohužel nepřiměřeně poznamenaná autorovým zbytečným sklonem k politizování...

4 04.02.2021

Když ke kořenům, tak zgruntu... Vynikající práce mezi beletrií a literaturou faktu. Tereza, Pepi, Franci - a Helena. Komplexní historie židovského národa, dějiny nenápadné ženské emancipace, nástup fašismu a komunismu přes líčení každodenního života krok za krokem - plus kvazihistorická detektivka. Autorka má kromě osobního zaujetí schopnost poutavě vyprávět, umění porozumět kontextu i psychice svých hrdinů/ předků a smysl pro detail. Osvětlila mi některé souvislosti, které by mě ve snu nenapadly - a k tomu jsem si čtení užívala. Díky!

9 04.02.2021

Drsný, silný, osobitý, vytříbený. Topol je h(H)rabě devadesátek. Pocity jako žiletky, zuhelnatělé Já osobního alter ega, okamžiky šlehající nad hrobem, jámy a vítr, rytmus a krev...

5 01.02.2021

Atmosféra rozpáleného sídliště je přesná...

9 31.01.2021

Houellebecq promine - tohle je příjemná kniha. Představuje autora jako člověka, který sice doporučuje zjitření jako stav nezbytný pro vnímání světa, ale je schopen s ním pracovat (viz jediné eseje, hodné tohoto označení, Zůstat naživu a Úvod do pozitivismu), který sice zná dopodrobna filozofy 17. stoletím počínaje, ale je schopen jejich myšlení aplikovat na současnost, aniž by jim příliš podléhal, který je schopen nejen psaní jako dialogu se sebou samým (a s pocitem, že vede dialog se světem), ale i dialogu s druhými (viz rozhovory v druhé části knihy), který píše i drobnosti jako syntézu názorů, emocí a provokací hodných románového zpracování (Lanzarote je okouzlující). Houellebecq promine podruhé - užila jsem si hlavně drobné postřehy: jaký vliv má na literární tvorbu vynález psacího stroje a jaký vynález PC, jak rok 1968 představoval hlavně "zastavení stroje, ztišení, okamžik metafyzické nejistoty", jak Hirošima způsobila, aby sci fi dosáhlo statutu literatury, atd. A Houellebecq promine potřetí - drzosti je tentokrát akorát.

7 30.01.2021