petrarka72 komentáře u knih
Prolistováno... Vybrané články z let 2013-2020, uspořádané do tematických celků s výmluvnými názvy: Zhroucení demokratického režimu, Proces se "Starými pořádky", Nechumelisté a spolupracující, Havlovský kýč, Veselý karneval, Mor v Česku (ne, není to všechno). Pan Doležal je člověk pevných názorů, umí věci pojmenovat a vystihnout podstatu. Není třeba s ním souhlasit, protivná je jeho tendence k nálepkování - ale tahle kniha je přinejmenším respektuhodným dokumentem "umírajícího času" s (obávám se, že přesně zachycenou) vnitřní proměnou společnosti z demo- v buranokratickou.
Slušný psychothriller, jehož výhodou je nejednoznačnost (ano, každý něco tají - a nejhorší je možná ta nejsympatičtější postava), nevýhodou předvídatelnost. V žebříčku nejčtenějších knih za rok 2020 je na devátém místě, takže autorka se v našich končinách zjevně slušně etablovala, byť původně v jiném žánru (a ano, milostné i explicitně sexuální scény fakt umí).
Četla jsem, promítala si v duchu film - a divila se, jak přesně si ho po více než roce pamatuji... Oproti mírně samolibým Mikoláškovým pamětem (jež jsou nicméně vynikající jako zdroj, který leccos uvede na pravou míru) je Epsteinův scénář a toto Klímovo převyprávění důkazem: 1) talentu obou, 2) nejednoznačnosti osobního poslání versus vnitřních démonů, 3) síly příběhu oproti "pouhému" životu.
... aneb Gileád v kontextu světa a času. Atwoodová si po Příběhu služebnice zjevně uvědomila, že teokratický stát, jeho mechanismy, hierarchie a praktiky jsou mnohem zajímavější než individuální osudy. Tady se na něj soustředila, použila trojí hlas - zprávu jedné z ženských diktátorek, deník děvčete vyrůstajícího uvnitř a výpověď svědkyně přicházející zvenčí - a zakončila je mnou oblíbeným historickým seminářem. Gileád se tady postupně ukazuje jako zřízení tvrdě organizované, přesto zranitelné, plné intrik a pokrytectví (i proklamovaná víra v Boha je zbytná - natož jeho služebnice; prosím neplést s těmi v červeném... nebo vlastně ne) a hlavně - zevnitř rozložitelné a konečné. Svědectví je méně rafinované než předchozí Příběh služebnice, zato akčnější a napínavější. A většinu osudů završující...
Zavádějící název, rozvleklý děj, zaměnitelné postavy a řešení za vlasy přitažené i v rámci žánru. Pro mne Lísá Jackson dvakrát - poprvé a naposled.
Slušný psychologický román se záhadou. Přehlídka ztrát v čele se ztrátou malého kluka, dvě časové roviny a zběžná studie nesnesitelnosti i soudržnosti vesnice.
U Atwoodové jsem to měla vždy stejně: prvními kapitolami jsem se prokousávala těžce, převládal u mě pocit, že píše příliš odtažitě, i když vytříbeně. U Příběhu služebnice to probíhalo podobně - ale narozdíl od Kusu temnoty a Penelopiády a shodně s Alias Grace jsem se cca na sté stránce přistihla, že hltám stránku za stránkou a tvářím se velmi nevrle, když mě někdo vyruší... Příběh Fredovy, služebnice výhradně určené pro rozmnožení prořídlého lidstva a "svědkyně umírajícího času", odkrývá postupně přechod společnosti z demokratického (?) režimu do teokracie posedlé reprodukcí, čistotou a kontrolou všeho a všech. Líčí depresivní status quo a zdánlivě neměnnou hierarchii a každodenní rutinu žen "svého druhu" a zachycuje na počátku strnulé poměry (neprolomitelnou danost postavení všech, tvrdou výchovu prostřednictvím tet, represivní prostředky režimu od likvidace a Zdi přes odstranění neposlušných do Jezábely či do kolonií...), v průběhu pak jejich slabá místa a porušení jak jinak než lidmi, kupodivu i těmi výše postavenými, velitelem Fredové a jeho manželkou, i tušený odboj žen a sympatizujících mužů. Obraz společnosti je samozřejmě závislý na rozpoložení a vývoji Fredovy, která také prochází od pasivních vzpomínek na rodinný život a původní režim k postupnému vymaňování se z nutného a dospívá k soukromé vzpouře alespoň v citové oblasti... Ve výsledku si čtenář odnese silný dojem. Mně pomohl i seriál, byť jsem viděla jen jeden díl - potěšila mě hlavně výtvarná stránka, (nejen) kostýmy služebnic jsou řešené nezapomenutelně... A mimochodem, trvalo mi to, ale přišla jsem na to: Atwoodová projevuje nenápadně smysl pro humor; např. historické poznámky pronesené historikem - tedy mužem - o mnoho desetiletí později ve srovnání s vyprávěním Fredovy převrací naruby proklamaci, že "pro ženy není jedna a jedna a jedna a jedna čtyři jako pro muže; pro ženy to zůstává jedna a jedna a jedna a jedna".
Ve své věcnosti příšerná knížka, o to výživnější, čím kratší. Cesta ze Sighetu do Osvětimi a Buchenwaldu, Víra měnící se v nevíru, bažení po vědění přecházející do zvířeckosti, redukce života na dřinu, žrádlo a přežití, vzájemnost otce a syna, ambivalence všech setkání, vražedná nejistota, všudypřítomná smrt a tma tmoucí. Přečtete za chvíli, doznívání bude nekonečné.
Velmi lidská a zároveň informačně bohatá kniha. A písničky jsou luxusní!
Vynikající knížka na pomezí okouzlení a parodie. Sežrala jsem ji i s navijákem z lasa spleteným, když mi bylo cca dvanáct - a chlemtám ji jak whisky čepovanou v baru Drake dvanáct mil od ranče B v tmavě modrém kroužku i o několik desetiletí později. Tklivé americké písně, kovbojské pohádky, indiánská moudra, supervtipné komiksy, zápaďácké reklamy - a "seriózní věda" v dramatické prezentaci principů a postav rodokapsu v dokonalé absurdní hříčce Ivana Vyskočila a westmanská etiketa J. R. Picka. Paráda...
Parádní vánoční dárek, díky, Bája89! Beru si k srdci některá předsevzetí a začínám trénovat... Takže - v příštím roce se naučím plivat - a na kafe do Republiky výhradně a pouze v bačkorách!
Vedle Představ o dvacátém století považuji tuto Høegovu knihu za autorovu nejstravitelnější (Slečnu Smilly a Tichou dívku jsem odložila, nějak jsme se nepotkaly - ale pořád je vedu v patrnosti). V tomto případě filozofující sci fi, zabývající se hranicemi, mocí, úzkostí a smrtí na jedné straně, blízkostí, pokorou, duší a povahou času na straně druhé. Racionalizované mystické zkušenosti a výzkum v oblastech, do kterých by člověk neměl mít přístup (nebo by si aspoň měl umět představit cenu, již zaplatí), se střídají se vzpomínkami na minulost i budoucnost - a forma rovněž přechází mezi høegovským chladem plus totální promyšleností a jakýmsi vypjatým úžasem (lépe to pojmenovat neumím). Ne že bych byla při čtení rozkoší bez sebe - ale kniha mě nepustila, dokud jsem se nedostala na poslední stránku - a některé momenty mne pronásledují i po dočtení...
Okouzlující torzo. Napůl dokuromán o praktikách v předválečném Hollywoodu, napůl romantická komedie. Producent Stahr, vypravěčka Cecílie, rozpolcená Kathleen, noční moře, klepy a intriky, vyráběné sny - a Fitzgeraldův podmanivý jazyk.
Před padesáti lety zmizel v Apoštolském lese chlapec. Teď ho následuje Christopher, který se přistěhoval s matkou prchající před násilnickým partnerem a vzpomínkou na manžela, co spáchal sebevraždu. Christopher je nenalezen v lese šest dní a po návratu jeví známky geniality. Poslechne hezkého pána a s kamarády postaví domek na stromě jako bránu do paralelní reality. Má zabít syčící dámu a zachránit svět... Patřím k těm, kteří naskočili a poměrně dlouho se vezli na pozitivní vlně (i když souhlasím se všemi poznámkami o autorově pravidelném požívání houbiček a jiných halucinogenů před tím, než začal psát - což však někdy nemusí být na škodu). Přepracování kingovských motivů v první třetině mě bavilo, stejně jako postupné překlopení do biblické travestie, a výjimečně (fakt se mi to nestává často) jsem se i bála. Nelze autorovi upřít promyšlenost příběhu i jednotlivých motivů, zručnost při převracení jejich významů ("noční můra je jen sen, který se pokazil"), schopnost navodit atmosféru a udržet strhující tempo, ale marná sláva - vedlejší, ale nepominutelné postavy nejsou propracované natolik, aby člověk jejich příběhy se zájmem sledoval po celou dobu (paní Hendersonová je výjimkou) a nebezpečí různého druhu, ovšem významově stejná trvají bez oddechu příliš dlouho, takže se v množství informací, zvratů a slov ztratíte, ani nevíte jak; a pokud ne, začnete mít pocit, že všechny ty "šokující" pointy jsou stejného druhu a nejpozději od té druhé nudí. K tomu opakování stejné autorské metody (několikerý popis, co ten či onen dělá ve stejný magický čas, nebo akcelerující aktivita popsaná roztrhaně mezi slovy hypnotizujícího sloganu) a zmiňované miniaturní písmo a brutální počet stran... Na druhou stranu - pokud si chcete užít trip do pekla a bavit se dusnou atmosférou do bezvědomí, sledovat osudy minimálně tří pozoruhodných postav a opájet se výjimečnou autorskou obrazivostí, tohle je pro vás to pravé. Koneckonců - navzdory všem námitkám jsem Imaginárního přítele dočetla.
21. září
Hvězda se objeví
a bude mluvit.
Dveře se v noci rozezvučely silným klepáním. Vstal jsem a otevřel.
Venku stál krásný jednorožec s opratí na krku a s udidlem. I osedlaný byl - krásným vyšívaným sedlem.
Vzal jsem uzdu, a - nevzal nic, ruka zůstala prázdná.
Sen.
Knihy Roberta Bryndzy jsou spíše dobře marketingově ošetřené než dobře napsané (svého času mě "dostal" na každodenní zasílání prvních dvaceti kapitol do e-mailu - no nekupte si pak pokračování...) - ale mám pocit, že oproti sérii s Erikou Fosterovou se tato s Kate Marshall skokově vylepšila. Ne že by se pořád nenašly za vlasy přitažené zkratky a účelové protismysly (shromáždění Bakerů, když už jsme u toho), ale autor se evidentně vypisuje a vylepšuje svůj cit pro napětí a gradaci. Nebo jsem si prostě zvykla. Nebo vnímám knihy čtené ve čtečce, nikoli jako fyzické médium, tolerantněji...
Nelehký, ale intenzivní čtenářský zážitek, zprostředkující způsob života pro mne nepoznaný a nepoznatelný. Vypráví Teresa, ale ústřední místo zaujímá Bern, milenec, (asi) otec sdíleného dítěte a po vlastním toužící, idealista hledající čistý svět až k (sebe)destrukci. Středem světa je statek, který se nejprve komunita šesti, pak dvojice a nakonec Teresa sama pokouší vzkřísit do prapůvodní ekologické čistoty, ale jinak se v knize intenzivně cestuje do exotických končin, třeba na Ukrajinu nebo Island; srovnává se Řím s apulijskou Speziale; žije se ve věži a plíží podzemními jeskyněmi; praží slunce a oslňuje polární záře; zachraňují stromy a marní životy... A do toho se hledá nebe v náboženském i osobním smyslu - a přibližují ho či vzdalují následky vlastních rozhodnutí a rozhodnutí druhých. Zvláštně melancholická kniha, nabitá dějem a mezi řádky intenzitou hledání smyslu...
Vynikající zážitek (díky, Oksalakko!). Dala jsem na doporučení, a přesto, že s povídkami na pomezí sci fi a fantasy mívám problém (často se varírují stejná témata - a to předvídatelným způsobem), tady jsem si užila téměř každou stránku. A rozhodně za to nemohl jen snob ve mně, jemuž vycházel vstříc seznam oficiálních ocenění na začátku každého dílka, ať už šlo o cenu Hugo, Nebula, Locus, Edgar... ba ani obdiv vůči autorově výdrži: první cena pocházela z roku 1976, poslední z roku 2011. To množství originálních řešení, různých ladění, rozdílných žánrů - a přitom ve všech případech vytříbený jazyk, originální metafory a silná atmosféra. Pro mne top 5 bez udání pořadí - Kluk a jeho pes (propracovaný fikční svět mezi Foglarem a Total Recall), Bazilišek (tvář hrůzy může být krásná), Džin protřepat nemíchat (humor, arabský vizuál a skvělá pointa), Paladin ztracené hodiny (smutek, docházející čas a naděje) a Měkká opička (hnus a něha v jednom, až bolestivá záležitost).
Dobrodružná pohádka pro ženy o knihovnicích na koních i na oslech, o nejdrsnějším a nejkrásnějším místě na světě v nelehké době, konkrétně Kentucky 1937, o lásce a přátelství, nedostatku informací a pohledech stranou, o knihách, které mohou být potěšením i zbraní - a o tom, že každý dostane takovou, jakou si zaslouží... :-)
Pozdní baroko, Praha zářivá i ztemnělá, Šporkův Kuks, zelené slunce, němý Bůh, přátelství, vzdělanost a láska, divadlo a mistr světla bilancující. Poučná a laskavá kniha.