petrarka72 komentáře u knih
Zpráva o trojjedinosti lásky, nenávisti a vůle k přežití, silná ve své věcnosti, podmanivá v bohatosti možností. Co ještě lze zažít, co ještě lze unést, co ještě se může stát - nejen se Zuzanou, Janem a Hanušem, ale také se starou dobrou Evropou. To nejhorší se neděje v koncentračních táborech... A kupodivu mám pocit, že Zuzanin dech má v sobě nejvíce naděje ze všech autorčiných knížek. (Pravda, ještě mi chybí Němci...)
Vynikající, chvílemi plné života vnímaného všemi smysly, chvílemi bezútěšné... Dvě desítky let na břehu Volhy, dvě generace povolžských Němců, osud národa zevnitř i s odstupem a soukromé osudy - zapřeného venkovského intelektuála Bacha a jeho dětí, Anny a Vasji... A na čtenáře se jako vlny valí množství témat (podstata lásky, síla příběhů, provázanost mýtů s obyčejným životem, svoboda, spjatost s krajinou a zároveň absence kořenů, neodvratnost osudu a další a další), záplava vjemů (už se vám stalo, že jste při čtení cítili chuť hlíny, vůni jablek, konzistenci sněhu?) a nebývalé množství podmanivých metafor (za všechny - směřování národa jako osud vypaseného kapra či Bachovo splývání s Volhou). Zulejka překonána - a přitom mám chuť se k ní vrátit...
Kvalitativně rozkolísaná povídková sbírka, vydaná z dobrých důvodů. A v ní dva skvosty - Faulerové Vítr s budíkem a Šindelkova Hra číslo 621.
Jedna rada pro budoucí čtenáře - začněte číst v pátek večer, ovšem pouze za předpokladu, že máte volný víkend. Nepočítejte s tím, že uklidíte nebo navaříte, nepočítejte s tím, že se vyspíte, pořádně najíte nebo někam vyrazíte. Jakmile si přečtete prvních pár stránek, propadnete se do minulosti a ztratíte se ve světě, který Karin Lednická popisuje - svět Barky a Fanky, Ženky a Oly, Anušky a Halky - a jejich chlapů na slezském pomezí během čtvrtstoletí mezi jedenadvacátým a pětačtyřicátým rokem. Vynoříte se z něj, mžourající a současným světem zaskočeni, na stránce 582 - a budete chtít ještě... Jednou větou: Je to neuvěřitelná jízda, nenechte si ji ujít. Díky moc!
V tomto příběhu se umírá - i když všichni zůstávají naživu...
V roce následujícím po popravě Saddáma Husajna má být zlikvidován jistý irský ústav pro choromyslné - a tak William Grene, lékař vyrovnávající se se ztrátou manželky, musí znovu posoudit důvodnost umístění pacientky Roseanne McNultyové, jež tam strávila posledních šedesát let, a rozhodnout, zdali má být propuštěna nebo přemístěna do nově postaveného zařízení... Silný příběh o silné ženě, jež přišla o manžela a relativně klidný život kvůli jistému katolickému grázlovi, příběh, v němž řve moře a narážejí na sebe malé lidské osudy s katastrofami irského dvacátého století, je seskládaný z materiálů různé kvality a důvěryhodnosti; z Roseannina tajného deníku, zápisků a pátrání Grena a dalších útržků. Vypovídá o lidské paměti a ve vášnivosti si nezadá s Větrnou Hůrkou; některé obrazy si budu hodně dlouho pamatovat (hořící krysa, peří a kladiva, vysílená žena vystrčená "manželem" do bouře na silnici...). Užila jsem si. Včetně onoho za vlasy přitaženého závěru...
Obtížná a fascinující kniha, která je trochu něčím jiným, než čím se zdá být (a kam ji posunul třeba film s Jeremym Ironsem). Kniha o touze, jejím naplnění navzdory všemu (i předmětu... pardon, živoucí adresátce oné touhy) a absurditě života. A hnusu, který je obsahem - a úžasně a sugestivně popsán staví čtenáře do nepříjemné role voyera a spolupachatele... To postupné vyprazdňování života a nečekané zákruty příběhu, který by měl být milostný, jsou hodně vyčerpávající. A je to kouzelně napsané...
Vynikající, nejednoznačné a strašné čtení o zneužívání pohledem té, kterou Nabokov nazýval "nymfičkou"; o manipulaci, pronásledování (kontaktním, písemném, mediálním, digitálním) a zneužívání obecně. O tom, jaké má následky, jak postihuje, jak zabíjí. Konkrétně - to zásadní se vlastně začne dít až ve chvíli, kdy Vanessa opouští Browick. A nejhorší je poslední třetina knihy, která ukazuje, jak jí "to, co přece chtěla" zdeformovalo myšlení a zploštilo emoce. Že není sympaťačka? Pardon, ale to takto zranění lidé bývají málokdy... "Musí to být milostný příběh, chápejte, musí. Protože pokud tohle není láska, co to potom je?" (s. 346) Už dlouho jsem nebyla po dočtení románu tak otřesená. A kombinovat ho s Lolitou fakt nebyl dobrý nápad... p.s. Co se týče čtenářské výzvy - viz dopis na stránce 354. Koncentrovaný hnus...
Veliká krása. Epos o Velikém králíkovi, jehož duch dlí v mnoha králičích tělech. Putování po zemi i vodě za snem o bezpečném domově, mnoho dobrodružství při jeho hledání a vytváření, jeho obrana a kýžený obyčejný život. Lískaran, Hlavoun, Pětík, Ostružník, Pampeliška, přátelský racek a loajální hraboš, ale i Čistec a Hvozdík nebo El-Hréran a Černý králík z Inlé mi dlouho nevymizí z paměti. Ano, tohle je kniha, ke které se člověk jednou za čas rád vrátí...
Zamlada v Brně to byla otázka za všechny prachy, obvykle po zavíračce někde na Čáře: "Skácel - nebo Mikulášek?" Jednoznačně Skácel - protože smutek, protože víno, protože láska. A dnes uprostřed nocí v posteli, většinou na Dalekém Západě - jednoznačně Mikulášek. Protože barvy, protože hlubiny, protože obklopení...
Laskavé čtení, nejenže se několikrát nahlas zasmějete (a v autobusu se na vás všechny roušky ošklivě podívají), ale usmívat se budete ještě hodnou chvíli po dočtení... Ten autorův nápad s trhacím blokem je moc prima. Vzhledem k tomu, že vzápětí knížku pošlu dál, hodlám ho využít obráceně - vytrhnu si a ponechám to nejvtipnější. Jen nevím, jestli to bude zpráva o získání amerického řidičáku. Nebo úvaha o velikonočních zvycích. Nebo o "nápisu Karlovy Vary". Nebo o nocích s jezevčíkem. Nebo... Možná bude nejlepší pořídit si dalších několik výtisků a rozdat je rodině a kamarádům. Spolehlivě je potěším - a postupným střídmým, nenápadným trháním si sestavím vlastní exemplář... A bude to strašně pěkné.
Příběhy velmi malé o obyčejných zázracích, slově jako nástroji nedorozumění, podroušeném bloudění v mlze, čekání na nevyslovitelné a kýženém procitnutí. Rafinovaně propojené novelky, napsané úžasným obrazivým jazykem. Počátek Mistra.
Souhlasím se TheSarcasm - tohle je ve svém žánru nadprůměr; pro mne po dlouhé době psychothriller, který jsem si užila od začátku do konce, navzdory tomu, že na některé věci čtenář přijde poměrně rychle. Tato pocta Hitchcockovi totiž kombinuje několik silných linií, převzatých z jeho filmů, od úzkostí z otevřeného prostoru a odhalování jeho (mimořádně děsivých) příčin, přes zločin viděný "oknem do dvora" nespolehlivou svědkyní, až po ztělesnění krystalického, přesto dlouho nezacíleného zla. Boj o život může vypadat všelijak...
Že mezi Sítěmi a Dědinou napsala Petra Dvořáková tenhle sportovní příběh pro čtenáře 19-, jsem zjistila s údivem a náhodou (díky, Databáze - aspoň mám vyřešený, ač neplánovaně, úkol do Čtenářské výzvy). Nejsem teenager a florbal jsem nikdy ani nezkusila - ale čím více příběhů o férovosti, nutnosti spolu mluvit a nejednoznačnosti vztahů, tím lépe. A navíc se to dobře čte...
Zběžné seznámení s Vítězslavou Kaprálovou již v autorčině předmluvě - Kateřina Tučková uvádí všechna nezbytná fakta i svůj, v dobrém slova smyslu feministický náhled na Vitčinu pozoruhodnou osobnost. Nicméně emocionální setkání probíhá v průběhu scénáře, napsaném na pomezí filmu a divadla; po rozpačitém začátku se objevují velmi působivé obrazy (holčička pod pianem, například) a divadelně nosné situace (ty nejpůsobivějších nakonec, samozřejmě - marné volání skrz oponu z Francie do protektorátu, Vitčino blouznění a její proměna v Juliette...). Potřebný je i doslov brněnského hudebního odborníka Miloše Štědroně, dalšího z těch, jehož vážná hudba by neměla zůstat nepovšimnuta (když už jeho Baladu pro banditu zná každý). A jediné, co mi v knížce chybí, je fotodokumentace představení Husy na provázku (režírovala Anna Petrželková - a její inscenace mají vždy oproti předloze výraznou přidanou hodnotu).
Jeden ze slabších případů - ale číst si v době pandemie o virových útocích na koně je pozoruhodné. A víc než v jiných příbězích hraje velkou roli vesnice, vztahy mezi lidmi, kteří se zdánlivě dokonale znají, a informace, které v takovém společenství nelze utajit.
Malebná kniha - lepší přívlastek nevymyslím. Popisy přírodních dějů a krajiny jsou podmanivé, viktoriánský příběh o dítěti, které odnesla řeka, o tom, co dělá rodinu rodinou a co převažuje duši na světlou či temnou stranu, jakož i o síle příběhů, mi obsahem i stylem připomíná Dickense. Nicméně na mne byl způsob vyprávění příliš odtažitý, nucená pohádkovost tomu moc neprospívala - a korektor českého vydání se zjevně kochal a svoji práci neuvěřitelně odbyl.
Prolistováno... Vybrané články z let 2013-2020, uspořádané do tematických celků s výmluvnými názvy: Zhroucení demokratického režimu, Proces se "Starými pořádky", Nechumelisté a spolupracující, Havlovský kýč, Veselý karneval, Mor v Česku (ne, není to všechno). Pan Doležal je člověk pevných názorů, umí věci pojmenovat a vystihnout podstatu. Není třeba s ním souhlasit, protivná je jeho tendence k nálepkování - ale tahle kniha je přinejmenším respektuhodným dokumentem "umírajícího času" s (obávám se, že přesně zachycenou) vnitřní proměnou společnosti z demo- v buranokratickou.