petrarka72
komentáře u knih
Sběratel sněhu
Jan Štifter
Vynikající čtení. Příběhy s tajemstvím z let třicátých, padesátých a roku 2017, které se proplétají, postavy živé i mrtvé, které spolu existují z určitého důvodu, tragické osudy mužů hledajících, žen klamaných a kluků bažících po dobrodružství, to vše v magických Budějovicích. A v hlavních rolích lidská touha a čas...
Hon na mrtvého
Tim Weaver
Napínavé a za vlasy přitažené, thriller v pravém slova smyslu. Seznámení s Davidem Rakerem příjemné, nepovažuji za nutné začíst se do dalšího případu teď hned a okamžitě, ale budu o něm vědět, až dojde zajímavější čtivo.
Ochutnávačka
V. S. Alexander
Výborný nápad, zkusit popsat Německo 1942-1945 pohledem mladé ženy, která "stojí mezi Hitlerem a smrtí", i když rozhodně není zanícená zastánkyně Třetí říše. Bohužel se z možného vyprávění "svědkyně umírajícího času" vyklubala červená knihovna s dialogy šustícími papírem a pár sugestivními momenty.
Režisér jako koncept. Tvorba operního režiséra Miloše Wasserbauera v padesátých a šedesátých letech 20. století
Šárka Havlíčková Kysová
Metodologicky zajímavá práce, postavená na představě umělecké osobnosti jako souboru konceptů, o jednom z nejzajímavějších operních režisérů druhé poloviny dvacátého století. Miloš Wasserbauer je představován jako režisér inspirující se Felsensteinem a Stanislavským, jako zastánce partitury coby základu interpretace jevištního díla, vyvíjející se od totálního scénického realismu ke zdivadelňování a metaforické pojetí operního díla, jako tvůrce mnoha pozoruhodných produkcí od socialisticky realistické Mejtusovy Mladé gardy či Kabalevského Tarasovy rodiny v letech 1951-1952 či v Bratislavě uvedené novinky Juro Jánošík, Bez Bajazid a Svätopluk 2954-1960, přes dvojí verzi Dalibora (Bratislava 1957 a Brno 1962) a vynikající janáčkovské inscenace (Její pastorkyňa v Bratislavě 1955 a Brně 1961 a brněnská uvedení Z mrtvého domu 1958, Její pastorkyně 1961, Věci Makropulos 1962, Příhod lišky Bystroušky 1965 a Výletů pana Broučka 1967) po mezinárodně reflektovanou lipskou inscenaci Síly osudu 1963 či milánskou Jekatěrinu Izmajlovnu 1964. Předposlední kapitoly jsou věnovány Wasserbauerově příklonu k jevištní metafoře při práci na Händelově Juliu Caesarovi či Verdiho Otellovi v Brně 1966-1967, případně jeho pedagogické práci (podkapitoly Výchova operního umělce ve studiu a Herec v centru zájmu), připojeny jsou doplňující a sumarizující stati Zdeněk Nejedlý jako celoživotní inspirátor (nejen) M. W., Zkušenosti a koncepty předchozích badatelů, Scénografie jako progresivní složka operní inscenace a Metafora jako prostředek sdělení, podrobná bibliografie a jmenný rejstřík. Více pro teatrology a teoretiky umění než praktické divadelníky.
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
Přitažlivé téma a skvěle napsáno. Po první části jsem si musela dát pauzu, vztekem jsem se úplně klepala - to by člověk neřekl, jak ho rozloží archivní dokumenty, seřazené hezky za sebou; ta exaktní výpověď o aroganci, závisti, zakomplexovanosti a malosti je až monstrózní. A cesta Dory Idesové do hlubin minulosti a vlastního nitra, lemovaná věčným rozporem mezi racionálním a magickým, je poutavá.
Chrany
Peter V. Brett
Nelze si vychutnat bez souvislostí - takže číst tyhle tři povídky jako ochutnávku s tím, že si dám Tetovaného a další z Démonského cyklu podle toho, jestli mě Chrany budou bavit, je nesmysl. Brett má proklatě vymakaný fikční svět a práce s jazykem a s napětím je příkladná, od něj i od překladatele; zaseknout se u Chran je jako slupnout třešničku a myslet si, že celý dort chutná jako ona...
Břicho nestvůry
Louise Penny
Lituji všechny, kdo nedočtou - a lituji ty, kteří nezačali Zátiším a neprošli dalšími dosavadními devíti díly. Louise Penny je neuvěřitelná. Dlouho klade vedle sebe slovo vedle slova, jednotlivosti banální i nepostřehnutelně důležité, drobné situace i kouzelné okamžiky - a čtenář se nechá pohltit, ani neví jak; má smysl pro humor, takže čtenáře přivádí k dojmu, že celý případ je součástí celosvětového spiknutí a potvrzením konspirační teorie o čemkoli, aby to vzápětí rasantně popřela návratem nohama na zemi a bytostně lidským řešením. Umí popsat doteky zla, skvěle píše dialogy, dávkuje napětí jako Hitchcock, výborně proplétá krimi s osobními příběhy; evidentně miluje Quebec a nechává se inspirovat jeho dějinami a parádně těží z kontrastu mezi "velkým zlým" světem a vesničkou Three Pines, která je pro mnohé křehkým útočištěm (pozor, není to Midsomer - lidi tady často přežívají - spíše jako by tudy kráčela historie častěji než jinde, i když skrytě a nečekaně). Opět přiznává význam umění pro život obyčejných lidí, po Ruthině básnění (sbírku Jsem V POHODĚ nutně potřebuji, asi si ji budu muset napsat) a Clařině malování tentokrát ukazuje podobu a význam sousedského divadla; nad popisem čtené zkoušky v závěru srdce plesá, i když jde jen o epizodu. Zkrátka hledání vraha malého kluka, tvůrce děvky babylonské a odpovědi na otázku co dál, když se duše uzdravuje, se vydařilo.
Travič
Sharon J. Bolton
Začátek tak zatěžkaný, že jsem knihu odložila po nějakých 100 stranách; vrátila jsem se po čtrnácti dnech - a sláva, je to stará dobrá Sharon Bolton, se smyslem pro napětí, co dokáže dopsat do běžné krimi situace hororovou scénu kingovského střihu, zde s přiměřenou porcí čarodějnické magie. Atmosféra dechberoucí, překvapení kolem pachatele té nejvýznamnější z vražd se tentokrát konalo, spokojenost z jízdy trvá.
Mrtvá a živá
Daphne du Maurier
Vzpomínka na závěr základní školy, kdy jsem tuhle klasiku louskala po nocích ve slovenštině (vyšla tehdy pod názvem Rebeka); je tak dobrá, že jsem si pamatovala větsinu děje, ale ledacos mě i teď praštilo mezi oči: vypravěčka, jejíž jméno se v textu ani jednou neobjeví, je nesnesitelná, protože přeúzkostná a do sebe zahleděná; proměny krajiny okolo Manderley působí natolik dramaticky, že by obstály jako samostatný horor bez příběhu; překvapivý paradox Rebečiny smrti přibližuje román nejlepším dílům noir; a motivace jsou spletitější, než jak jsem si je pamatovala (např. zatracovaná paní Danvarsová je stále děsivá, ale také politováníhodná). Některé návraty se vydaří...
Norkový kožich za hrst vloček: aneb šest hodin ve vlaku
Inna Rottová - Mirovská
Otřesné vzpomínky věcně a jednoduše podané. Dějiny leningradské blokády zevnitř. Jak se utrpení mění v plíživé zlo, jak přechod z dětství do dospělosti "zařizuje" vina. A přežití je zázrak nebo samozřejmost, nic mezi tím.
Krvavý Bronx
* antologie
Jedna z lepších antologií, sestavená z luxusních autorů a bez výrazného šlápnutí vedle. Top 5 - 1. nejzábavnější: Petr Stančík: Turbína a mordýrna; 2. nejepičtější: Michal Konečný: Jeden den Eduarda Pospíšila; 3. nejbizarnější: Michal Sýkora: Kterak se četnického závodčího Břicha zmocnil běs, 4. nejdrtivější: Kateřina Tučková: Fajnová frajlenka, 5. nejbrněnštější (podle čtenáře, který v něm 10 let žil): Ondřej Hübl: Elév. Plus hlubokosklon za nejlepší atmosféru Václavu Kahudovi a za cliffhänger Aleně Mornštajnové.
Jeden z nás
Shari Lapena
Solidní, kvalitativně srovnatelné s Manželi odvedle. Předměstské rodiny a jejich všední životy, ztráta důvěry a pocitu bezpečí, snaha chránit sebe... a koho ještě? Vrah jasný cca od poloviny. A souhlasím - Lapena JE přeceňovaná.
Nečíst
Miroslav Krobot
Kouzelný časosběrný literární dokument o putování jedné duše po (skoro)Severu Eskymo Welzla, Chebu Jana Grossmana, soužití Marie se Škodou, hřibem pravákem a dalšími entitami, bazénu Briana, korespondenci s M.S., L.U., P.S. a I.V., zasedačkách ve Strakovce a ponorkách Jacka a Kjuchly plus prostorách neurčitého počtu dívek, žen a kvantových bioložek. Tajemství, nostalgie, absurdita, humor. Užila jsem si každý řádek. Díky!
Bál šílených žen
Victoria Mas
Romantizující novela, odehrávající se během března 1885, tedy v době zmíněného Victora Huga a připomínající jeho styl, třeba popis pařížského podsvětí v Chrámu Matky Boží... Čtyřlístek pozoruhodných žen, pokoušejících se žít svůj život mezi muži, netolerantními vůči jakékoli jinakosti či výjimečnosti. Bál šílených žen je tak úžasný obraz, že by si zasloužil větší prostor. Ale celkově spokojenost.
Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět
Aleš Palán
"Pořád se na něco těš, ale měj to na dosah. Pak to s tebou dopadne dobře, ať už to dopadne jakkoliv." Tohle a kluk na plusu. A odchod trapisty. A dialog o drcnutí. A... Prostě prima.
Poslední výročí
Liane Moriarty
V hlavní roli ženskost. Příběh o boření konvencí, co a jak je "správně", má humor a tu a tam ambici dojmout, autorka umí napsat smysluplný a přitom jiskřivý dialog - a přesto mě bohužel ponechává v klidu (příčina neznámá). A pokud "píše knihy jako přes kopírák", jak zmiňovala jedna z místních přispěvatelem, nemám chuť pustit se do dalších. Škoda...
Kathy
Jan Štifter
Surová a podmanivá jednohubka. První setkání s autorem - a šťastné. Ženský osud v německo-českých střetech.
Pod rouškou noci
Dennis Lehane
Veliká paráda. Není to ani detektivka, ani thriller, ani gangsterka - prostě román o zločinu s přesahem. Ne úplně dobrovolná cesta muže, co je možná jen kriminálník a možná jen gangster druhou polovinou dvacátých a počátkem třicátých let, cesta ze Států na Kubu a zpět, ženy, zejména ty nesprávné, jako inspirace - a hlavně otcové a synové ve věčném konfliktu a přitom věčně loajální...
"Všichni žijeme pod rouškou noci a tančíme tak rychle, aby nám pod nohama nevyrostla tráva."
Dědictví aneb Jak Helena ke štěstí přišla
C. D. Payne
Tak aby bylo jasno - tahle Helena má OPRAVDU mládí v hajzlu; když je někomu osmapadesát, těžko se dá předstírat něco jiného. Ovšem když člověk pobere její nadhled a schopnost s ničím se ne.rat, její chuť do života a ztřeštěnost, schopnost vypátrat vše, i když s drby nekšeftuje, a hlavně schopnost zvládnout všechny nové začátky, nic tak zbytečného jako mládí by jí nepřál. Navíc se v jejím deníku dozvíte, kolikerou smrtí vás mohou nechat zemřít vaše děti, kdo je nejvšestrannější spisovatelka ever, zda je ořechová postel to pravé ořechové, jaké podoby může mít eskort a proč vás vaši muži vlastně milují (pokud vám to není úplně jedno). A jen tak pro zábavu - zkuste říct několikrát za sebou "šrajtofloktomie"...