petrarka72
komentáře u knih
Člověk revoltující
Albert Camus
"Člověk je jediné stvoření, které odmítá být tím, čím je. Jde o to, zjistit, zdá má toto odmítnutí nutně za následek pouze zničení druhých i sebe sama, zdá každá revolta musí nevyhnutelně skončit ospravedlňováním všeobecného vraždění, nebo zda naopak, aniž usiluje o nedosažitelnou nevinnost, dokáže objevit princip přijatelné míry provinění." (s. 20)
Doklad Camusova brilantního způsobu myšlení, teoretický a filozofický pendant jeho románů, včetně Cizince a dnes - předpokládám - znovu vyhledávaného Moru. Historický vývoj od antiky, podrobněji však od konce 18. století po padesátky (a je škoda, že neexistuje pokračování), od revolty proti různým podobám Boha přes nihilismus ("od negace ideálu k jeho sekularizaci") po terorismus individuální i státem tolerovaný či organizovaný; operuje se s pojmy smrt, vina, účel, zlo, rozum, dějiny, ideál, ctnost, kult, mýtus, morálka, náboženství, svoboda, násilí nebo vražda, totalita, revolta či revoluce a pojednává o proměnách těchto pojmů mezi sebou a o vztahu člověka k nim; bližší pozornosti se dostává jménům jako Sade, Saint-Just, Milton, Nietzsche, Lautréamont, Rimbaud, Breton, Bělinskij, Bakunin, Něčajev, jsou probíráni jakobínští vůdci, romantičtí dandyové, surrealisté, děkabristé z roku 1905 a jejich následovníci, samozřejmě Lenin a Hitler; jsou podrobněji představována a citována díla jako Dostojevského Běsi, Rousseauova Společenská smlouva, Hegelova Fenomenologie, Marxův Komunistický manifest (a další), Leninův Stát a revoluce a mnohá další. Maximálně pozoruhodná je stať Revolta a umění, se zvláštní pozorností věnovanou románu... Těžká četba - ale stála za to. Asi by se k ní měl člověk vracet každých deset let, aby si znovu a znovu definoval, kdo je a co mu za co stojí.
"Rozpor spočívá v tomto: člověk odmítá svět takový, jaký je, ale zároveň mu nechce uniknout. Lidé ve skutečnosti lpí na světě a ve své obrovské většině ho netouží opustit. Ani zdaleka nestojí vždycky o to, na něj zapomenout, a naopak trpí tím, že ho nemají dost, podivní občané světa, emigranti ve své vlasti. ... pohled, ktetyzby je aspoň na rovině poznání konečně smířil s nimi samými, může vyvstat, pokud vůbec, pouze v onom prchavém okamžiku, jímž je smrt: tam se vše dokonává. Aby člověk jednou jedinkrát na světě byl, musí navždy přestat být." (s. 302)
Provence jako sen
Lenka Horňáková-Civade
Úsměvné i respektuhodné, příjemné i napínavé. Tvorba a naplňování snů jako životní program. Krása.
Dějiny násilí
Édouard Louis (p)
Bolestné, nejednoznačné, nečte se to dobře. Křehkost hlavního vypravěče-oběti, tvrdost vypravěčky-sestry, odosobněnost lékařů a policistů, zmatek přátel - a unikavost skutečnosti. Je jasná jen skutková podstata (znásilnění a pokus o vraždu o vánoční noci); pravda o tom, co a jak reálně proběhlo, se ztrácí v podrobnostech, rozdílech popisů a až drásavé pomalosti.
Nejlepší víkend
Patrik Hartl
Lehoučké čtení, jehož nejpřesnějším hodnocením je věta "a vůbec to nebylo blbý". Kaleidoskop osudů sepsaný člověkem, který má nápady, umí vyprávět a každou další knihou si tříbí styl. A tak přijetí či nepřijetí určují spíš osobní preference a životní zkušenosti čtenáře, protože identifikačních figur je tam akorát - a čtivost je v případě Nejlepšího víkendu nadstandardní.
Skoncovat s Eddym B.
Édouard Louis (p)
Zpráva o předsudcích, chudobě (ducha), zákonech davu - a zejména o jinakosti a o tom, že člověk může utéci před všemi a před vším, ale před sebou ne. Román působí autenticky, jako komentovaný přepis deníku mladého homosexuála.
Přízraky domu Carrowů
Darcy Coates
Je to chvílemi pro zasmání - ale jistá naivita v řešení a sentimentální patos patřil i k původním gotickým románům; předpokládám, že tato kniha vznikla jako poklona tomuto nelehkému žánru, čtenář na to prostě musí přistoupit. Ale většinou má příběh atmosféru a oproti předchozím autorčiným počinům i průběžné napětí.
Vzpomínám na Rozinkovou louku
Gudrun Pausewang (p)
Osobní, přitom věcná výpověď se smyslem pro obyčejnost a pro změny během pomalu, ale neúprosně uplývajícího času, zdánlivě jednoduchá, ale s nenápadnou metaforičností a skrze triviální situace řešící důležité otázky. Dvě části - první, ta dramatičtější, o útěku z domova na Rozinkové louce v Mladkově/ Wichstadtlu do Hamburku, jen krátce předcházejícím odsun sudetských Němců po osvobození 1945; druhá, ta nostalgičtější, o návratech, sbližování, střídání generací a smíření. A také zpráva o proměnách českých zemí a české povaze v průběhu téměř padesáti let.
"Seznámila jsem Vás s naším maličkým domkem, jeho zahradou a rybníkem, ležícím před nimi - s tím kouskem ráje, ve kterém vyrůstali mí sourozenci a já v souladu s přírodou. (Mnozí z vás ode mne nyní očekávají slovo VLAST. Já se však ostýchám je použít - bylo příliš často zneužito k nečestným účelům. Svůj vztah k Rozinkové louce bych chtěla vyjádřit jinak: jako dítě jsem se tam cítila v útulném bezpečí, v prvních letech mého života zde byl pro mne střed světa.)" /s. 195/
Pouštní Kopí
Peter V. Brett
Nejsem fantasy-typ, ale Démoni mě baví. Dobře zpracovaný fikční svět, který je navíc odhalován postupně, takže čtenář je v napětí a překvapován víceméně nepřetržitě. A navíc - primitivní dělení postav na "sympatické-nesympatické" tady chválabohu nefunguje...
Cílová rovinka
Dick Francis (p)
Francis výborný jako vždy - a tento příběh výjimečně bez překotného konce - i na katarzi zbyl čas...
Petříček Sellier & Petříček Bellot
Petr Borkovec
Drobnosti, jejichž zurčením se prousmíváte.
Olga
Bernhard Schlink
Emocionální dějiny (plus mínus) dvacátého století ve třech částech s odlišnou perspektivou. Pevná a milující Olga, Herbert zírající do pustiny, bloudící Eik. Důsledný Ferdinand, zvídavá Adelheid, zapomenutá Viktorie. Zima, dopisy a sounáležitost bez konce. Krásné, křehké, jiné než Předčítač. Díky.
Kvítek karmínový a bílý
Michel Faber
(SPOILER) Takové množství stran - a po dočtení mám pocit, že jich ještě bylo málo... Londýn 1874-1875, město zas.rané ve všech ohledech, osvětlené ulice a ty, v nichž se močí, zvrací a souloží; obraz společnosti existující od bordelů po měšťanské salóny; několik ženských osudů (prostitutka Sugar, manželka Agnes, dobročinná paní Foxová, služebná Clara, malá Sofie), jejichž životy určují muži (z rodu Rackhamů), kteří ale ve skutečně podstatných věcech plní jen funkci katalyzátoru... A další hejna sloužících a měšťanů/ -ek, žen prodejných či těch úzkostlivě dodržujících konvence davové morálky, mužů hrajících si na provokatéry či především vydělávajících, splývajích s davem, ale s právem na všechno... Všichni mají svou představu o ideálním životě, všichni "tančí tak rychle, jak dokážou" - a všichni píšou... Je to skvěle napsané a emocionálně působivé; pohrávající si s motivy klasických viktoriánských příběhů, od prostitutek se zlatým srdcem přes srdceryvné umírání na souchotiny, postavy šílených manželek či guvernantek, jejichž čistota zaujme čackého pána domu, nevhodná láska a všemocnost tzv. veřejného mínění atd. Těm motivům dává Faber konkrétní obsah - nebo je staví na hlavu, jak uzná za vhodné - což z příběhu dělá napínavé a velmi vtipné čtení. Pro ty, kteří dokážou číst pomalé vyprávění a nepřeskakovat, je to lahůdka, pro polykače příběhů příjemně ironický koktejl s přísadami z Moll Flandersové, Malé Dorritky a Jany Eyrové.
Martin Eden
Jack London
(SPOILER) Rest z mládí - a přišel v pravý čas... Martina Edena přiřazuji k Tulákovi po hvězdách mezi oblíbené příběhy jako silnou a skvěle napsanou osobní výpověď. Martinovo seznámení s Ruth, jeho úporné studium a psaní jako prostředek, aby vydělal peníze, dobral se pravdy o existenci a hlavně byl hoden své lásky; zasnoubení, vzdalování se své společnosti i sestrám, boj s malostí kupců a redaktorů, ztráta iluzí o intelektuální nadřazenosti těch, kteří mají peníze (Morseovi, Blunt...), a setkání s několika filozofickými a tvůrčími veleduchy (Brissender je skvělá postava!); ztráta Ruth, úspěch, bohatství, sebevražda (na popsání poslední části románu stačí pět slov - a přitom je tak působivá a barevná!). Ta úporná žízeň po životě, neukojitelný hlad po vědění, láska jako inspirace a pád do deprese - všechno zprostředkováno takovými slovy, že člověk nehodnotí, ale cítí a prožívá; a obdivuje vůli, která přemůže všechno - i život... Paráda neuvěřitelná.
Baletky
Miřenka Čechová
"Tvůj život je zaplivaná skutečnost, zaplivaná svoboda, můžeš všechno, ale nemůžeš nic, jsi v pubertě a nikdo ti neukázal, jak doopravdy na to. Vždycky jdeš na dřeň, hltáš život v extrémních podobách, všechno je přece třeba vyzkoušet, je to jak voňavkovej tester v drogerce, nastříkáš se vším možným jenom proto, že je tu ta možnost, ale nikdy si nic nekoupíš, protože to k životu nepotřebuješ. Bejt k někomu nebo něčemu blízko, cejtit důvěru, to ti chybí. Je to tak strašně těžký."
Skvělé čtení! Velmi osobní, přesně pojmenovávající, nemilosrdné, syrové a zároveň s nadějí a katarzí. Pro ty, co se zřítili mezi udřenou a dřoucí se (prý) elitu - a to dříve, než měli na to ji zvládnout (někteří v deseti letech, v jiných oborech třeba ve třinácti). Ztrácení domova a bezstarostného života, později svobody a individuality ve jménu talentu. Beznadějí z uzavřeného kruhu touhy (vydržet, obstát, vyniknout) a (ne)možnosti tu touhu naplnit, ať už z důvodu absence síly, disciplíny, orientace v lepším případě, v tom horším z rozmaru baletního boha... Užila jsem si každý řádek. A vzpomínala. Díky.
Ptáci a jiné povídky
Daphne du Maurier
Plíživou hrůzu Daphne Du Maurier umí. Alibi zdrcující, Jabloň a Nechoďte po půlnoci znepokojivé, Modré čočky zábavné.
Až se ti zatočí hlava
Ondřej Štindl
Příběh, který je trochu přitažený za vlasy, žánr pohybující se mezi černou groteskou a lyrickou prózou, atmosféra touhy, aby se sakra už něco stalo, postavy vesměs na zabití. Ale má to humor a docela slušnou katarzi, styl odpovídá obsahu - až tak, že tu a tam na mne byl ten proud slov, z nichž se těžko vybírá to podstatné, trochu moc; jako by v něm všechno mělo stejnou hodnotu, to důležité jako by se v něm ztrácelo. Na druhou stranu, některé pasáže mě silně zasáhly - a předpokládám, že se ke knize časem vrátím.
Osvětimský orchestr
Fania Fénelon (p)
"Hudbo, vpřed!" To slovo je tu alfou omegou. Hudba je v Březince to nejlepší, i nejstrašnější. Nejlepší, protože uvádí do pohybu čas, skýtá zapomnění jako droga, člověk ji opouští otupělý a vyřízený... A nejhorší proto, že naším publikem jsou oni - vrazi - a ony - oběti. a neneseme i my, hráčky v rukou vrahů, svou vinu?" (s. 151)
Krutá zpráva o koncentračních táborech Osvětim a Bergen Belsen z neobvyklého úhlu - francouzská zpěvačka Fania vypráví o čistě ženském společenství, jež mělo za úkol pěstovat v letech 1944 a 1945 v hnusném táborovém prostředí něco tak žádaného a přitom zbytného, jako je hudba. Vypravěčka je věcná - ale přesto nabízí neidealizovaný, nejednoznačný a tu a tam až surový pohled na jednotlivé hráčky (Almina nevybíravost, přitom nezastupitelnost a Klářina cesta od naivního sopránu k odlidštění jsou až monstrózní), na vztahy určované egoismem a touhou přežít a na trochu jinou realitu umělkyň oproti zbytku lágrového světa. A více než v jiných zprávách na toto téma vystupuje do popředí fakt, že některé problémy, třeba ty čistě fyziologického rázu, nejsou pochopitelné pro nikoho jiného než právě pro ženy... a některé kompromisy jen pro ty, kdo někdy dělali umění v nelidských podmínkách.
Dějiny lidských průserů aneb Co všechno jsme podělali
Tom Phillips
Tato kniha je nadupaná informacemi všeho možného druhu, a to i z oborů a míst, o kterých průměrně či jednooborově vzdělaný čtenář nikdy neslyšel; zároveň jde o sarkasticky a nesmírně čtivě napsanou příručku pro člověka zvědavého o tom, že pokud se něco může vymknout, určitě se to vymkne, ať už proto, že mozek jednotlivce i "centrální mozek lidstva" je idiot, proto, že dlouhodobě použitelná paměť prakticky neexistuje, možnost a ochota poučit se taky ne - a navíc je tady ta věc s nepředvídatelností (ha ha ha) procesů a dějů... První třetinou jsem se prosmála, druhou třetinou prodivila (tu a tam vyvstala lehká pochybnost o tom, zdali fakta spíše neslouží autorovým tezím než pravdě - ale dejme tomu, že jistá míra pábitelství je v toleranci) - a pak se na střídačku zlobila a bála. (Dejte si dvě poslední kapitoly a závěr najednou a pochopíte.) Přinejmenším člověk nahlédne svou omezenost - a takové postavení na zem a nasměrování k pokoře vůbec není tu a tam od věci...
Pomalý učeň
Thomas Pynchon
Pět povídek. Deštík: variace na Hlavu XXII. Nížina: Flange a jeho vztah k moři. Entropie: záchrana ptáčků ve stínu Večírku. Pod růží: špionážní variace, které vůbec nerozumím. A Tajná integrace: chlapectví ve stínu rasismu, alkoholismu a jiných dospěláckých temnot, pro mne pomyslný vrchol této znepokojivé a zvláštně přitažlivé sbírky. Plus ironická předmluva autora, který je v době jejího napsání údajně někde jinde, a doslov mého oblíbence Honzy Dědka. Užila jsem si to - a i když o šokantnosti nemůže být řeč, o pozoruhodném způsobu myšlení a psaní rozhodně ano.