petrarka72 komentáře u knih

Paní Olgu jsem na prahu dospělosti vnímala v překotné sametové době jako člověka, jemuž není čas věnovat bližší pozornost, později jako prezidentův doplněk; zemřela dříve, než jsem rozum pořádně pobrala. Nedávno jsem narazila na rozhovor z počátku devadesátých let, v němž se projevila jako (své)rázná osoba s pozoruhodnými názory. Titul jsem objednala v domnění, že jde o knižní rozhovor; nicméně nakonec jsem velmi spokojená; Pavel Kosatík líčí životaběh Olgy Šplíchalové, posléze Havlové zgruntu a v souvislostech. Člověk se dozví mnohé o žižkovském způsobu dětství, atmosféře ve slavných dobách kavárny Slavie, genezi Divadla na zábradlí; také o šedesátých letech jako době romantických iluzí, normalizaci jako době prověřování zásadních rozhodnutí i nutné všednodenní tvůrčí hravosti, převratu jako výzvě k přetvoření smetiště v zahradu a devadesátkách jako možnosti naplnit dobrou vůli v mnoha významech toho sousloví. Paní Olga je představována přes konkrétní činy a události; pro mne kromě známých a často citovaných (respektuhodná partneřina s Václavem Havlem a inspirace Dopisů Olze, přetvoření Hrádečku na centrum nejen disidentského setkávání praktickou péčí a zájmem o lidi, demonstrace proti nedostatku ženských hygienických potřeb v roce 1988, později založení Výboru dobré vůle a péče zejména o postižené) bylo překvapením její převzetí Edice Expedice a založení hravé Hrobky jako platformy pro užívání si braku, organizace Originálního videojournalu, později nové zařizování Hradu, individuální přístup ke kolegyním prvním dámám a cílevědomé rozšiřování zaměření a úlohy Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové. Knihou prolínají autorovy úvahy o tom, co byla paní Olga vlastně zač - a při vší komplexnosti shromážděných dat a faktů jí ponechává tajemství... Přečetla jsem s chutí a potěšením.

13 24.04.2020

Jedna z nejlepších francisovek vůbec. Vlak uhánějící kanadskou přírodou, koně jako záminka pro úvahu o dobru a zlu, privilegovanosti bohatých a iracionalitě lásky, herecká společnost toužící po Hamletovi, ale živící se vlakovými detektivkami a hlavní hrdina chameleon 007. A Dylan Thomas jaksi navíc...

9 23.04.2020

Dlouho se mi nestalo, abych si knihu tak šetřila - sice jsem z "jedna povídka denně, a to maximálně!" nedisciplinovaně přešla na "dobrá, tak dvě... ale víc ani ťuk!", ale stejně... Byla jsem okouzlena natolik, že jsem po Tokarczukové v této divné době korunovaného viru sahala hned po snídani... Každý kousek je jiný, pouze jednou předvídatelný (hned první Cizinec), jinak z rozličných časů a míst (od Zelených dětí po třicetileté válce přes zdánlivé současno Zavařenin a Hory Všech svatých po retrofuturologický Kalendář lidských svátků), s atmosférou neurčitého smutku (Švy, Transfugium), neporozumění světu (Srdce, Návštěva) či vědomí jeho bezděčné surovosti (Pravdivý příběh). Autorka skvěle pracuje s tajemstvím, odhaluje je postupně, většinou jakoby mimochodem, ale umí také posloužit slušným cliffhangerem; a její zacházení s jazykem je dechberoucí (díky za překlad Petru Vidlákovi). Podobně silný dojem jsem měla u Tokarczukové z Běgunů...

17 21.04.2020

"Budoucnost se blížila, tvrdě, rychle a divoce, podobná siréně parní lokomotivy, která supí tunelem proti mně, zatímco já stojím na kolejích s pohledem upřeným do světel reflektorů. Budoucnost si nedělala srandu. Už se nedalo vrátit se zpět, těhotenství jí otevřelo dveře. Věděla jsem to a chtěla jsem jimi projít, ale v kostech jsem cítila, jak ztrácejí váhu. Všechno, co jsem věděla, se mi zdálo být jenom stínem toho, co jsem nevěděla. Přede mnou stálo manželství a s mým dětstvím byl absolutní konec."
"Když mi bylo devět, zastřelil jsem jestřába, který seděl na telegrafních drátech nad naším dvorkem. Začal jsem si to představovat. Pomalu jsem tisknul spoušť, mířil jsem doprostřed hrudníku. Nespadl. Jeho pařáty se pořád držely drátu, takže visel hlavou dolů. Tehdy jsem si slíbil, že už nikdy nic živého nezabiju. ... Ten mrtvý dravec visící tam v sluneční záři byl to, na co jsem myslel, kdykoliv jsem myslel na lásku. Spousta smutku."
Neobyčejně osvěžující román. Druhá kniha Todda ze Společnosti mrtvých básníků, přiznaného milovníka Kerouaka, Millera a dalších. Dva hlasy o jednom vztahu v klíčovém bodě. Jimmy a Christy na cestě. Vyrovnávání se s minulostí, s rodiči, bohem a smrtí. Velmi autentické - a nečekaně nadějeplné.

5 20.04.2020

Poutavě napsaný thriller s těžko odhadnutelným vývojem. A také zpráva o (nejen) sesterské lásce, dvojznačnosti dobrých úmyslů a podhoubí malých měst, které nemusí být vždy prohnilé.

11 19.04.2020

Pavlač speciálního činžáku anóbrž bidýlko a jeho ctěný vobyvatelstvo, napravenej chmaták Ferda Stavinoha, Aloisie Tichá alias Utahaná Lojzis, kládynet Žofie, větroplach Madla, Černá babička a kocour Medo, sedmý toho jména, a další žižkovský figurky. Černá kronika o špijónech, love story (jakože o lásce) a lóve story (jakože o prašulích). Z toho by se jeden pošukal... :-D

3 16.04.2020

Docela chápu rozporuplné přijetí. Pro polykače příběhů je tahle kniha příliš znepokojivá - neustále čtenáře nutí k zastavení, k návratu na předchozí odstavec, předchozí stránku, předchozí kapitolu... navzdory tomu, že vyprávění o dávné válce a jednotlivé situace ze životů rostlin, zvířat, lidí drží pohromadě spíš vnitřním nábojem než pojmenovatelnou provázaností (kromě té nejobecnější). Pro milovníky dystopií je příliš reálná - výzkum kmenových buněk vedoucí k praktické eliminaci smrti (vypravěči je čtyři sta padesát let) a polidštěný pes jsou málo. Pro milovníky politických analýz příliš plytká - konkrétní procesy vedoucí k válce (od extrémního zestárnutí obyvatelstva a jeho nezvládnutí, přes finanční a ekonomickou krizi, bujení extremismu atd.) jsou natolik letem světem, že v nich úvahu o stavu světa nebo alespoň oblíbenou obžalobu společnosti nenajdete ani náhodou. Pro provokatéry je příliš krotká - politici stínaní na ulici (i když je to moc hezký vstupní obraz), teroristické bojůvky, proměna genderových úloh, entity stahované z kůže (rajče, štěně, člověk) nebo židovská rodina ukrytá v prdeli nestačí. Co tedy s ní? - Za mne jedno doporučení: UŽÍT SI JI! Osobně jsem zhruba na dvacáté stránce přestala řešit, co tím autor chtěl říci (i když se nemůžu zbavit dojmu, že jde o hledání boha v racionálním světě, ve kterém je možné všechno, jen zrovna bůh ne... což je ale výsek toho, co napadne skoro každého a předpokládám, že by se mi autor škodolibě vysmál), a nechala se unášet kultivovaným jazykem, krásnými obraty, pozoruhodnými obrazy, melancholickou atmosférou, tu a tam zášlehem podmanivé fantazie - a po dočtení mi před očima defilovaly některé silné výjevy (ráj s kostrou prorostlou jabloní, kupříkladu) a zbyl pocit, že všechno pomine - ale touhu po blízkosti budeme řešit furt...

4 15.04.2020

Jednoduše napsaný příběh o nejednoduchých situacích. Michal Vrba má smůlu - po Jakubovi se hned tak s něčím nespokojím... ale jinak mu přeji vítězství v letošní Magnesii Liteře - za nejnovější knihu si ji zaslouží!

6 15.04.2020

Ztráta paměti, pátrání po vlastní identitě a minulé existenci, série maniodepresivní myslí stvořených indicií a bloudění ve světě pojmů, ztráta lásky a nalezení (staro)nové - a hlavně boj se žralokem informačního věku. Děj předvídatelný - ale pokud čtenář přistoupí na autorův styl, na jeho ironii, smysl pro intertextualitu a zejména hravost (věřím, že se při psaní královský bavil), pak si cestu z tmavého domku do hlubin filozofie, na palubu Orfea a břeh barevného ostrova užije. A samozřejmě - rezavý kocour Ian je nejzásadnější postava nejen v tomto, ale i ve všech ostatních vesmírech.

7 14.04.2020

Vynikající kniha. I když si člověk musí doplnit posledních patnáct let...

4 13.04.2020

Ano, je to ženský román - a ne, není to ani romantické, ani sladké - čímž myslím, že u této knihy forma odpovídá obsahu: řešení podle šablony by ji zničilo, podobně jako by šablona zničila vztah Lily, Rylea a... té třetí. Autorka vyšla s osobní zkušenosti; skláním se nejen před tím, JAK dokázala příběh o lásce a domácím násilím vylíčit, ale hlavně před tím, že jej VŮBEC dokázala napsat. Trávit jej budu dlouho - a až pak se pokusím zjistit, zda její další knihy jsou stejně dobré...

15 12.04.2020

Třetí kniha Sarah Perry - a pro mne nejsilnější, i když nevyrovnaná. Vypůjčila si postavu z Maturinova gotického románu, změnila jí pohlaví a ponechala osud - poutnice Melmoth, Melmotte, Melmotka má přinášet svědectví, proto vyhledává nejzoufalejší a nejšpinavější situace - a tak se ocitá v (po)válečné Praze, Berlíně, Istanbulu, v Anglii, na Filipínách... Z inspirační předlohy autorka převzala jistou epizodičnost, také naléhavost a silnou obrazivost. Jen některé situace jsou méně přesvědčivé...

6 12.04.2020

Nejjednodušší kniha Juli Zeh - a také nejméně provokativní. Obyčejně působící příběh milostného čtyřúhelníku vyprávěný dvěma hlasy, s pokusem o problematizaci stylem "co je pravda - lež - autostylizace - sebeklam - iluze?", který tak úplně nefunguje - a s nadstavbou v podobě líčení potápěčského způsobu života vrcholícího prohlídkou mrtvé lodi, která naopak funguje skvěle. Takže nelituji času - ale podruhé se ke knize vracet nebudu.

7 11.04.2020

Neobyčejně silná, s pozoruhodnou empatií napsaná výpověď o pubertě a jinakosti. Člověku je líto všech, matky, otce, sestry, učitelů - a vrány Báry nejvíce... Kdyby tato kniha mohla mít pokračování, jmenovala by se Marta v roce vetřelce (tu napsala jiná skvělá Petra, tentokrát Soukupová). A trojlístek Petry Dvořákové Proměněné sny - Dědina - Vrány ji pro mne řadí mezi nejzajímavější autorky současnosti.

12 10.04.2020

Jak strašné je přijít o sestru... Nejednoznačná hlavní hrdinka, potácející se životem už před zločinem, truchlící a nevyrovnaná, připomínající mužské hrdiny románů a filmů noir. Krvavá vražda, pátrání všem navzdory a nečekaný pachatel. Bavila jsem se.

3 09.04.2020

Pro mne první kniha autorky, jejíž znalost je podle některých nezbytná... Rodinná sága a cesta do hlubin duší bytostného letce Teda, věcné Nancy, do sebe zahleděné Violy, Sunnyho a Bertie a dalších. A co by bylo, kdyby nic z toho nebylo? - Závratné nadšení se nekoná, i když zpráva o válce (nejen) podle členů Královského letectva (a všech ostatních, jen o málo méně "spotřebního zboží") je působivá - a Život za životem si pravděpodobně časem dám.

4 08.04.2020

Žijeme banálně a umíráme, jako by nás spláchli do výlevky? Nebo na sebe naše duše navzájem volají a těla se poslouchají? Jsou naše životy součástí mnohobarevné mozaiky? Nebo jsme sami, jakkoli se zahlcujeme iluzemi a nenaplněnými a nenaplnitelnými touhami? A jsou ženy opravdu tak hloupé, že je někteří muži musí milovat, a muži tak sebestřední, že je některé ženy musí zachraňovat? A co naše tajemství, jsou vážně tak dobře ukrývána - nebo nás dříve nebo později dostihnou jejich následky? Kladení otázek je, myslím, hlavním smyslem této útlé knížky, která není určena pro vyhraněnou skupinu čtenářů; na své si přijdou přemýšlivci i polykači slov, ti mladší se ztotožní se školní skupinou kolem Hassana, ti starší budou postávat u silnice a mávat Damienovi... Každý z vypravěčů, nejen pohádkář Hassan a mrtvá Karen, ale i architekt Sam a nadějeplná Anna, uctívač psacích strojů Damien a hranolkářka Desiree, sekretářka Tine a mnozí další vypravějí nejen svůj vlastní příběh, ale vstupují také do příběhů ostatních - a přestože středem všeho je jedna naprosto zbytečná tragédie, čtenář nemá chuť a vlastně ani důvod plakat. Často je naopak důvod k úsměvu, tu a tam i ke smíchu - a Kristien Hemmerechtsová, vědoma si křehkosti svých postav a těžké prodyšnosti malého města, navíc buduje atmosféru, která se špatně opouští...

3 07.04.2020

Znala jsem jméno Josefa Pekaře jako jméno největší historiografické kapacity První republiky, ale zatím mě jeho dílo míjelo; věděla jsem, že se zabýval 10. stoletím, obdivoval husitství a věnoval se období (po)bělohorskému, trval na pečlivém vědeckém studiu původních pramenů a oponoval Masarykově pojetí dějin. Nic z toho mě nepřipravilo na rozkoš ze čtení výboru z jeho díla; výbor řadím mezi své "aha-knihy" (tj. každou chvíli se praštím do čela a říkám si "aha!" nad sděleným faktem, skutečností, myšlenkou - o kterých jsem se zatím domnívala, že je znám nebo jim rozumím - a ono to tak úplně nebylo, alespoň ne v souvislostech) a Pekaře mezi kapacity s mimořádně pronikavým myšlením a přitažlivým literárním stylem (což u historika a dokumentaristy není pravidlem). Pokud je vám třeba podrobných informací o době svatého Václava, o osobnostech typu Jan Nepomucký (a o omylu vížícímu se k jeho svatořečení), o hraběti Thurnovi, Valdštejnovi, Komenském a kolegovi Palackém, plus o mně zcela neznámých "sedláckých intelektuálech", Františku Janu Vavákovi ze 17. a Josefu Dlaskovi z první poloviny 19. století, neváhejte, tohle je ten pravý zdroj. A závěrečné sumarizační stati Smysl českých dějin a O periodisaci českých dějin - to je sen...

6 05.04.2020

Silná a důležitá kniha. Ingrid von Oelhafen nebo Erika Matková, domov v Německu nebo Jugoslávii, rodiče upřímní nebo mlčící, krev nebo výchova? Detektivní pátrání po vlastní identitě, řešení existenciální otázky "kdo jsem a co určovalo/ určuje mou životní cestu?", podrobné informace o Lebensbornu, ale i poměrech v nacistickém Německu, způsobech eliminace "Untermenachen" ve východoevropských zemích a o novodobé německé historii. O tom, jak se mlčení o zacházení s dětmi a odmítavé reakce rodinných příslušníků takříkajíc "na obou stranách" (těch adoptivních i těch biologických) plus totální neochota úřadů, archivů a dalších institucí těžko překonává - a jak silně mohou působit strach, stud a nutkavá touha zapomenout i mnoho desetiletí po skončení války...

4 04.04.2020

Robert Merle si zachoval klukovské myšlení - a podařilo se mu ze spojení poněkud naivní katastrofické historie, středověkem prodchnutého příběhu o budování nové společnosti na troskách té staré, klasické rytírny a romantického příběhu o Klubu kamarádů (inspirace Třemi mušketýry je evidentní) vytvořit nezapomenutelný román, navíc prodchnutý smyslovostí (znovu se rodící příroda voní vskutku omamně) a humorem (i nesnesitelně sebevědomý vypravěč Emanuel dostává svůj díl). Ve druhé polovině jsem pochopila, že okouzlení z prvního čtení, které jsem připisovala nadšení mých tehdejších třinácti let, trvá...

33 03.04.2020