petrarka72 komentáře u knih

Geniální přítelkyně jsem vzdala před koncem prvního dílu - ale tahle kniha mě k nim možná vrátí. Ano, hlavní hrdinka působí chladně, její bilancování nevyrovnaně a trávení dnů poblíž neapolské rodiny banálně - ale ten příslib vášně uprostřed temnoty, vnitřní i objektivní, má v sobě něco velmi přitažlivého. Vztah dcer a matek, matek a panenek a panenek a dcer je navíc na začátku nepochopitelný a postupné odhalování, oč vlastně jde, mě vcelku bavilo.

10 02.04.2020

Ďábelsky čtivé. Peklo je to, co ze svého života uděláš. Tak.

18 02.04.2020

Průměrná kniha o ztrátách a loučení.

2 01.04.2020

Úžasný úlet - úžasný bizár. Smála jsem se nahlas - a tu a tam mě zamrazilo. A to jsou to "jenom povídky, proboha", jak říká autor.

7 01.04.2020

Jsem nadšená - a to jsem si po Dějinách světla říkala, že autor je na mě příliš intelektuální a příliš literární... což je v případě Možností milostného románu také, ale tentokrát bez onoho zavinutí do sebe, které jde na úkor srozumitelnosti a z některých věcí prostě dělá nerozluštitelnou šifru. Tady jsem si užívala jak příběh, tak vychytávky okolo (bez výběru) - "Nino" v názvu; barevné kruhy, které se tak dlouho překrývají, až je výslednou barvou černá; jmenný rejstřík; rozhovor sebe samého se sebou samým; cestu z Olomouce přes Brno, Pálavu, Prahu, Španělsko, Itálii, ze studentského bytu do kavárny v Poličce, z města do přírody, do minulosti přes generaci prarodičů, do budoucnosti přes fantazii; možná narcistní, ale rozhodně chvílemi autentický pohled na milostný vztah 29+20, vlastně šťastný, končící rozchodem (?); seznam muziky na youtube; obratné střídání atmosféry: od lehkosti začátku přes provokativnost prvních sporů, odloučení a znovusetkání, inspirativnost sou-bytí a sou-žití, nečekanost rozchodů a hořkost návratů; literární inspirace - jak to, že mi dosud unikal Camusův Člověk revoltující (a Durrell a Cortázar), tomu fakt nerozumím... a další a další věci, kvůli kterým se budu k tomuto románu s potěšením vracet. A možná si dám znovu Dějiny světla...

16 31.03.2020

Detektivní příběh související s dostihy (protože jaký otec, takový syn) a s pokusem o nadstavbu (protože Felix Francis si to neulehčuje). V hlavní roli depresivní doktorka Chris Rankinová s poruchou příjmu potravy, řešící problémy související s diagnózou - Francis má evidentně výborné rešeršéry, protože jak její vnitřní boj, tak reakce rodiny (manžela a pubertálních synů-dvojčat), profesních kolegů (v nemocnici a na dostizích, kde "brigádničí") i okolí jsou jako z odborné příručky; zdá se mi, že tato složka příběhu dominuje a detektivce zůstal autor trochu dlužen (respektive dostal se na konci do neřešitelné situace a musel si vypomoci podivnými zvraty... na druhé straně, dozvědět se, jak se ubránit otravě kokainem, je praktické, co kdyby někdy... :-) Případ neznámého mrtvého na cheltenhamském závodišti si říká o pozornost postupně, zapojení jsou žokejové, jejich kustodi, stevardi i vedení, policie jako obvykle tápe - a daří se znejistit také čtenáře, který je nucen průběžně přemýšlet, co jsou fakta a co plody doktorčiny posedlosti, neboť hranice mezi za vlasy přitaženou konstrukcí a rafinovaným zločinem je proklatě tenká... Důležité téma - a navíc neotravně mezi řádky - Puls je hlavně zábavná napínavá záležitost na dva večery.

10 28.03.2020

Dlouho kniha působí jako fulghumovské vyprávění o životě - a nápad prošpikovat nejen obsah, ale i strukturu děje pletením je jedním slovem kouzelný. Georgie, Dakota, James (abych ponechala rodinku pohromadě) a všechny členky pátečního klubu, zejména Anita, ale i K.C., Lucie, Darwin, Cat, řeší pochopitelné problémy, a když zamhouřím jeden a půl oka, peripetie jejich životů mi připadají vcelku uvěřitelné. Jenomže pak začnou holky pronášet moudra, která působí jako přepsaná z příručky napsané hodně špatným autorem "o tom, jak žít a budovat efektivně svou osobnost", dialogy začnou šustit papírem, přidají se nesmysly způsobené špatným překladem - a je to v háji... Na druhou stranu, romány pro ženy nejsou můj šálek čaje a tento mě přinutil, abych ho dočetla - takže základ je asi v pořádku...

8 27.03.2020

Novinář bez bázně a hany, mrtví i živí s nejistou identitou, cesta Ústím i světem v kruhu a aféra s lehkými topnými oleji v devadesátkách (nutno nezapomenout!). Frajerské, s humorem psané a napínavé tak akorát. Díky, Terenci.

19 25.03.2020

Výborně odvyprávěný příběh, barevně vyladěná verze černobílého světa, v němž nic není tak jednoznačné, jak to na první pohled vypadá. Živoucí postavy, tragikomický nádech (v těch nejdramatičtějších momentech jsem si nemohla pomoci a smála se nahlas), důležité téma s přesahem, napětí a spád. Hospodyně k sežrání, bílé paničky rovněž, v obou případech tak či onak... Na film jsem zatím nenarazila, možná časem... A ano - to, že je zachycen výhradně ženský svět a přitom nemám pocit, že čtu román výhradně pro ženy (což dokazuje i množství mužských komentářů níže), považuji za velké plus.

34 24.03.2020

Je to žert na necelých sto stran - ale žert stejně krutý jako zábavný. Kafka dodal rámec, Orwell a Machiavelli metody politické hry a politického boje, McEwan humor a jazyk (reversalismus a clockwiserismus jsou geniální pojmy, stejně jako některá jména: americký prezident Archie Tupper za všechny). Britský ministerský předseda Jim Sams, dočasně převtělený šváb, zapracuje s celým svým podobně švábím kabinetem na prosazení obrácení finančních toků - takže spotřebitel by měl dostávat peníze za pořizování zboží a ty vkládat do toho, aby si udržel zaměstnání, při čemž vlastnění větší hotovosti je trestné. Prosadit to stojí spoustu energie, vložené do vymýšlení strategií a tanečků s podstatnými světovými hráči, času věnovaného zvládnutí britských stranických a vládních konkurentů a spíše mimochodem pár (prozatím jen pár) životů. A čtenář se směje - protože mu nic jiného nezbývá - a má trochu vztek - neboť ani na šváby literární, ani na ty skutečné, co prosazují nebezpečné nesmysly, protože z nich profitují a protože je to prostě baví, nikdy nemůže dosáhnout...

9 22.03.2020

Kniha, která doplácí na očekávání. Ústřední motiv, který se snaží mít nad svůj šokující základ i šokující vyústění, jaksi nefunguje, respektive je poměrně předvídatelný - a i když se Harris snaží budovat plíživou hrůzu přes všednodennosti (pravda, všednodennost mafie obchodující s uměním a bílým masem - a všednodennost studenta medicíny), moc se nedaří. Asi i proto, že čtenář zná "svého" Hannibala Lectera - a nepředpokládá, že zrození proběhlo za prožívání první lásky, při recitaci haiku a koupelí za svitu měsíce (i když i na ty dojde). Líbilo by se mi číst knihu ve stavu nevinnosti, tedy bez této znalosti; možná bych si ji užila více.

5 22.03.2020

Není to žádný literární skvost - a není to ani průkopnická záležitost, jak se nám snaží reklama namluvit. Je to blog, navíc původně anonymní, takže jistá míra obecnosti je pochopitelná - a pro nás, co jsme prošli podobnou cestou jako autorka, je až úsměvné, jak používá banální skupinový "odvykací žargon" (komunikace, otevřít se, cesta, zvládl-nezvládl...). Na druhou stranu, oč méně mě zajímá autorka jako literátka, o to větší respekt u mne má jako člověk, který... který to prostě zvládá. :-)

8 21.03.2020

Velmi emotivní kniha - a s velkým emocionálním dopadem. Aljaška jako přitažlivé, protože extrémní a nezmapované prostředí je jedna věc; s nadšením si o něm budou číst všichni odchovaní Jackem Londonem, co psal realisticky, ale vyzníval jako největší romantik v Bílém Tesákovi stejně jako v Martinu Edenovi, nebo nověji praštění třeba Simmonsovým Terorem (jasně, vím, že ti dva autoři mají společný jenom sníh, led a příšery ve tmě, skutečné i metaforické - ale co už...). Budou si užívat ty sněžné, drsné pasáže o životě na hraně, který není pro každého, ale každého prověří - a odměňuje "jen" sounáležitostí s přírodou a lidmi v ní, vědomím, že právě na toto místo člověk patří a tím, že cesta rovná se cíl: přežít... Druhá věc je příběh, tak dramatický, že by vydal na tři další, kdyby se autorka nesoustředila jen na Leni a její rodiče a rozhodla se psát dál; stačilo by rozepsat osudy, jež jsou pouze naznačeny, možná verze "předtím" a "potom" (osobně by se mi líbily ty ženské, od Velké Marge po Albrightovou nejstarší). A třetí věc je, že Kristin Hannah umí psát; drží linii a nenápadně mění úhly pohledu a perspektivy, staví na přesném dávkování informací a tajemství, umí pracovat s kontrasty, aniž by to působilo schematicky, je schopna vykreslit postavy uvěřitelně a při vší jejich ambivalenci pochopitelně... A navzdory tomu, že kniha "je přece o lásce, co dopadne navzdory všem protivenstvím dobře", smysl pro temnotu v duších a schopnost vnímat a srozumitelně popisovat naprosto neromantická negativa lásky partnerské i rodičovské jsou nad rámec banální červené knihovny. Je to mainstream - ale neuráží. Užila jsem si, možná víc než při četbě Slavíka.

15 20.03.2020

Rodičovství, čarodějnice, trollové. Pohádka bratří Grimmů, severská legenda a variace na Oidipův komplex naruby, urban fantasy, prolínání skutečnosti s gaimanovskou alternativní realitou a téměř neznatelné přecházení mezi světlem, temnotou a variantami šedi mezi nimi. Boj dobra se zlem, samozřejmě, ale hlavně - jak to, že někdo vůbec přežije dětství? A jak to, že někdo přežije být rodičem? A proč nevidíme věci takové, jaké opravdu jsou?

9 18.03.2020

McEwan je mistr paradoxu a mistr ironie - a v této knize to potvrzuje měrou vrchovatou. Tak dlouho se tváří, že popisuje jeden nezajímavý, pomalu uplývající, nedramatický víkendový den neurochirurga Henryho Perowna - až se to 240-stránkové líčení každé myšlenky, každého kroku, každého setkání takřka nepostřehnutelně mění v drama kriminální, rodinné i ideové - a ve výpověď o hledání, co je opravdu důležité - i když to v nepřehledném světě roku 2003 není snadné (nebo vůbec možné?) odhalit. Pro mne méně drsné než nejoblíbenější Betonová zahrada - ale podobně intenzivní. A je to zase o lásce, tentokrát ne sourozenecké, ale manželské a rodinné vůbec...

14 17.03.2020

Silná výpověď o "kraju razovitem", v němž jsem vyrůstala - o 75 let později. Barbora, Julka, Žofie, Pawel, Jurek, Tomek... jako by všichni měli reálný předobraz. A možná líp rozumím nesnesitelné, udřené babce, která dřela (zdánlivě bezdůvodně) nás...

37 17.03.2020

Střípky z dějin literatury, mnohé známé, jen některé méně. Čtou se lehce, autor chce tu a tam sdělit více, než ta která situace nabízí, a tak působí lehce školometsky (koneckonců jde o profesora literatury). Nenadchne - neurazí.

6 15.03.2020

Je to přitažené za vlasy a tomu, co možná není, stěží rozumím - ale ve společnosti arogantního a geniálního Thea se cítím celkem dobře. Biologická verze zbraní mě děsí.

6 15.03.2020

Alan Hollinghurst fascinuje jako vždy - přestože ve všech třech románech, jejichž překlady v Odeonu vyšly, se objevují podobné postavy, podobný vztah ke skutečnosti i podobné literární postupy - a navzdory tomu, že se jimi prokousávám relativně dlouho, nejen pro složitost vztahové mapy s takřka křížovkovou strukturou a časové skoky, ale i pro výraznější nutnost soustředění - a potěšení z jazyka. Sparsholtova aféra opět líčí, co se stává s lidmi, kteří se narodí, žijí a jsou vnímáni určitou společností a prizmatem určité doby, zemřou a nakonec s posledním pamětníkem totálně zmizí ze světa; s událostmi, které se stanou, aby se změnily ve vzpomínky a jako takové byly deformovány pamětí vzpomínajícího; i s aférami, které vzniknou, šokují, postupně ztratí význam a vyvanou. Autor vnímá a vykresluje od čtyřicátých let dvacátého století do poloviny desítek nejen historii jednoho rodu a jedné určující osobnosti (protože ať dělá Johnny cokoliv, ze stínu svého otce nevystoupí - a to má sice menší časový, ale rozhodně větší obsahový prostor) a emancipaci nesnesitelné, excentrické, láskyplné, hledající se, toužící, posmutnělé i obrozující se gay komunity, ale také historii několika domů (ta mě baví velmi - podobně jako v Cizím dítěti), proměnu atmosféry doby přes rodinné konstelace a putování od univerzitní po uměleckou sféru, od doby, kdy "svět byl ještě mladý - stejně jako my" po odcházení, loučení, zapomínání... Je to sugestivní, je to silné. Užila jsem si.

14 14.03.2020

Svět, který se pořád tak trochu třpytí - ale udělejte z něj krok a zřítíte se do tmy... Svět, který pořád podmanivě pulsuje hudbou - ale podlehněte mu a ohluchnete... Z většiny povídek sálá mládí se všemi jeho pozitivy i negativy, nerozumností, ztřeštěností, touhou a hlavně nadějí - a proti nim stojí zkostnatělost, předsudky a zlomyslnost těch starších, těch méně úspěšných, méně talentovaných, těch, kteří prošvihli svou příležitost (nebo si to aspoň myslí), ať už z jakéhokoli důvodu... Fitzgerald má výraznou schopnost překvapovat - a skláním se před tím, jak ovládá popis a změny atmosféry, jak dokáže načrtnout charakter pár slovy či jednou metaforou, jak je konkrétní a přitom obrazivý. A skláním se před jeho překladateli...

6 13.03.2020