petrarka72 komentáře u knih

Knížka, která si na nic nehraje. Zápletka ala Agatha Christie, panoptikum výrazných figurek, odposlouchané dialogy a inteligentní humor. Jako bonus rady Josefíniny babičky... :-)

13 03.02.2020

Příliš obecné na to, aby vyprávění o sklonku trojské války z pohledu žen bylo alespoň nějakým způsobem zajímavé. Ale ruku na srdce, to, že je to feministický román, víme jen ze zavádějící anotace; jinak jde o čistý román o ženách pro ženy s jasným schématem a červenoknihovnovým vyzněním, snad jen to válečné prostředí je atraktivní - a připomenutí příběhů z Íliady. Nicméně se vzpomínkou na Coleen McCullough a její Píseň o Tróji, která má stejný rámec a tutéž optiku - tohle fakt ne.

4 02.02.2020

Příjemný román o posedlosti. Spisovatel Dale se vrací do krajiny Temného léta, na statek, kde žil Duane, který uctíval egyptské božstvo a zemřel násilně v jedenácti uprostřed kukuřičného pole... Setkání s živými i mrtvými, nešťastným vztahem spuštěné postupující šílenství, černí psi, agresivní skinheadi a ohnivé finále. Henry James by měl radost...

9 31.01.2020

Tohle je Literatura s velkým "L" - a nesmírně obtížné čtení. Nejen pro příběh samotný - detektivní pátrání po tom, co se stalo jedné noci, kdy auto vyletělo ze silnice a na nočním stolku v nemocnici u řidiče nadále postiženého Capgrasovým syndromem, se objevila báseň začínající slovy "Jsem Nikdo", má očekávatelný konec; příběh Marka a jeho hledání strážného anděla, jeho sestry Karin mezi dvěma muži, přírodním idealistou Danielem a skeptickým obchodníkem Karshem, jeho příležitostným doktorem Weberem a kvaziošetřovatelkou Barbarou, v kontrastu k němuž se čtenáři dostává líčení věčné existence jeřábů, je nakonec čitelný - a jeho smysl také ("Nikdo není ostrov..."). Ale způsob, jakým je podáván (s tak přesným popisem "tekuté skutečnosti" - myslím, že tohle je ono - jsem se nikdy nesetkala), a jazyk, jenž je konkrétní a zároveň metaforický, originálně spojující zdánlivě nespojitelné a fungující často, takřka "bez varování", na asociačním základě, fascinuje, tu a tam rozčiluje, mírně odpuzuje, ale drží a nepouští. Vedle sebe čtenář nachází podrobné popisy neurologických poruch a onemocnění, prozaickou přírodní lyriku, vnitřní stavy postav, jež všechny bez výjimky ztrácejí každá po svém způsobu pevnou půdu pod nohama a spějí až ke ztrátě toho, co považují za svou podstatu, za své Já; některým se daří dát dohromady alespoň ozvěnu toho, čím byli, jiní sbírají střepy a skládají z nich někoho zcela nového... Podle doslovu je kniha reakcí na 11. září 2001.

9 29.01.2020

Jedna ze slabších francisovek - možná proto, že jedna z prvních...? Napětí zůstává, i když některé skoky v ději jsou skoro neurvalé. Pro mne nejpoutavější motiv deprese, kterou trpí hlavní postava.

"... ani velká sláva, světové uznání a úcta a mnoho skvělých osobních přátel nedokázalo zachránit řadu geniálních jedinců že spárů zničující deprese, která ročně pohlcuje tisíce bezvýznamných lidí, kteří nikdy neviděli svá jména v tisku ani na reklamách, ani o to možná nestáli, právě tak jako já. Uvažoval jsem o tom, že deprese je asi nemoc jako každá jiná, třeba jako žloutenka, a že jednoho dne proti ní budou očkovat miminka v peřince. Taky mě napadlo, že vlastně musím být rád, že tu nemoc nemám v nejtěžší formě, kdy se její chapadla vpíjejí do těch nejtajnějších koutků duše, kterou vysávají, až je život skutečně nesnesitelný a člověku najednou případně skok z velké výšky jako jediné snesitelné řešení, jediná úleva." (s. 138-139)

9 29.01.2020

Kniha plná něžných surovostí, v hlavní roli nejistota, pochyby a hledání. Knihovnice toužící po práci psychoterapeutky a její zkušební pacienti působí předvídatelně až banálně příliš dlouho na to, abych si vychutnala závěr, v němž se všechno spojí a dostaví se i drobné překvapení...

7 27.01.2020

Klasika všech klasik, pro milovníka hororu povinná četba (aspoň zjistí, z jakých kořenů vycházejí ty současné, mnohdy měkčí a méně strašidelné). Transylvánský úvod nepřekonatelný, Van Helsingovo hledání logiky v nelogice úžasné, dobrodružná poslední třetina dechberoucí. Plný počet - a odhodlání vrátit se k některým dalším... neboť nejen Kingem živ jest člověk... P.S. Absence korektora u vydání z Fortuny libry je na zakousnutí!

23 26.01.2020

Je to četba na dlouho - a náročná na soustředění. Ale dozvíte se neuvěřitelné množství informací nejen o rodinném zázemí, osobní a kariérní cestě fascinující osobnosti a proměnách způsobu myšlení JFK, ale také o problémech řešených politiky nejen v USA od třicátých do šedesátých let, o stavu světa jako takového a o tom, jak se v průběhu času mění priority nejen politické.
"Kennedy měl to štěstí, že patřil do vrstvy privilegovaných Američanů, přitom však trpěl zdravotními problémy, jimž nedokázal zabránit nebo předejít ani bohatství rodiny, ani její postavení. Jeho bratr Joe a sestra Kathleen nešťastně zahynuli, sestru Rosemary postihla psychická retardace, on sám za války jen o vlásek unikl smrti a do Bílého domu ho vynesl ten nejnepatrnější rozdíl hlasů." (s. 431)
Pro mne - jako pro člověka, který JFK bezprostředně nezažil, neboť zemřel devět let před mým narozením - jsou pozoruhodná tato zjištění: JFK byl od dětství po rané mládí ve stínu svého bratra, po jeho smrti se pak stal předmětem až dusivých rodičovských nadějí (očekávali dosažení úspěchu za každou cenu); život pod tlakem ho bavil, soutěživost měl v povaze. Od dětství trpěl výraznými zdravotními problémy (od kolitidy po Addisonovu chorobu); řídil se heslem, že "požehnaný člověk si nesmí stěžovat". Na Harvardu projevoval zájem "o mocenské vztahy, rozdíl mezi rétorikou a realismem v mezinárodních záležitostech a mezi ideály mezinárodního práva a skutečnými postoji jednotlivých zemí" (s. 63), výsledkem byla diplomová práce, jež vyšla knižně v roce 1940 pod názvem Proč Anglie spala. Po vstupu USA do druhé světové války bojoval u námořnictva v Pacifiku. V devětadvaceti letech se stal kongresmanem, v roce 1953 senátorem, v té době inicioval napsání a vydání knihy Profily odvahy (o osmi senátorech, kteří dali všanc svou politickou kariéru kvůli osobnímu přesvědčení); sám se považoval za "idealistu bez iluzí". Soupeření s Nixonem vyhrál díky sebedůvěře, lepšímu programu, smyslu pro humor, schopnosti obklopit se schopnými lidmi - a také proto, že byl vnímán jako symbol mladé, sebevědomé a přitažlivé Ameriky. V prvním prezidentském projevu definoval, že "jde o věc války a míru, snad dokonce o přežití celé planety, eventuálně našeho systému" (s. 290), k prezidentskému úřadu přistupoval jako krizový manažer. Nejdůležitější záchytné body jeho prezidentské kariéry: útok v Zátoce sviní na Kubě (bezprostředně nezvládnuto; navzdory předpokladu, že "Castrovi zbývá rok, maximálně dva", se Kuba ubírala jiným směrem), odmítnutí vojenského angažmá v Laosu, Vietnam (nezabránění převratu a prodloužení války; bezprostředně nezvládnuto), mezi zářím a listopadem 1962 vyřešení karibské krize jako součásti studené války (tj. dočasné zklidnění napjatého vztahu s Ruskem, plynoucího mimo jiné z rozmísťování raket, SSSR na Kubě, USA v Turecku - JFK díky prozíravým jednáním s Chruščovem zabránil jaderné válce a eliminoval ji nejen jako používaný argument, ale i jako reálnou hrozbu), ve vnitrostátní politice vlažnější, přesto výrazné prosazování zákonů posilujících občanská práva (nejviditelnější: v září 1962 se zastal Jamese Mereditha, černocha, jenž se dostal na univerzitu a bylo mu z rasových důvodů bráněno, aby se zapsal; relativně pozitivní vztah s Martinem Lutherem Kingem), podpora vesmírného programu (vnímání cesty na Měsíc jako součásti sovětsko amerického soupeření). V osobním životě dlouho pod otcovým vlivem; sukničkář a riskér, v roce 1953 se oženil s Jackie (která "ho bavila jako spřízněná duše"). Dodnes je vnímán jako jeden z nejvýraznějších prezidentů USA - podílí se na tom mučednická smrt, charisma (zprostředkovávané tehdy začínající televizí) i obecná víra v upřímnost jeho záměrů i činů; jeho zvolením za prezidenta navzdory katolickému vyznání a přistěhovaleckému původu byly překonány do té doby neprolomitelné náboženské a etnické předsudky (což v jeho voličích a příznivcích nepochybně vzbuzovalo víru ve vlastní pokrokovost a lidskou kvalitu).
"... náhlá a násilná Kennedyho smrt jako by zemi i svět připravila o lepší budoucnost. Navzdor ypočátečním politováníhodným přehmatům v případě občanských práv, Kuby a Sovětského svazu vyvolalo pozdější Kennedyho působení globální očekávání, že by mohl zlepšit stav mezinárodních záležitostí. Jeho upřímná snaha o méně napjaté vztahy se SSSR a o zvýšení životní úrovně na celém světě lidem nepřipadala jako obyčejné a obvkylé řečnění o míru a prosperitě pronášené všemi politiky, nýbrž jako výsledek uvážlivého přesvědčení. Když volal po snížení daní a legislativě zaručující rovnoprávné zacházení, působilo to nově a odvážně a člověk byl ochoten věřit, že to prospěje blahu národa. Když prosazoval omezování jaderného zbrojení, vypadal nejen jako obránce národních zájmů, ale i jako humanista hájící zájem rozumu proti odvěké zaslepenosti strachem a nenávistí." (s. 587)
Dallekova kniha je obšírná a vyčerpávající; polovinu hlavního textu věnuje informacím o tom, co se dělo se světem, USA a rodinou Kennedyů do zvolení JFK prezidentem, druhá polovina se věnuje způsobu, jakým JFK řešil problémy, které před něho prezidentský úřad postavil, a to takřka den po dni, s mnoha podrobnostmi a také porozuměním i pro pragmatická Kennedyho rozhodnutí. Nečekejte Dům z karet - autor je při vší snaze o objektivitu přece jen mírně zaujatý a JFK mu evidentně imponuje - ale o fungování americké politiky se dozvíte nejen to líbivé.

10 25.01.2020

Tentokrát lehký pocit zklamání. Popis vesnických minisituací nedosahuje síly ani sevřenosti těch z Poznámek k dějinám či Snů a seker - a bez patetického závěru bych se také obešla.

3 24.01.2020

Panenka zapomenutá na pláži, dlouhá noc, zvuk moře, plavčík Kruťas s Velkým Hráběm, stravující Oheň, elegantní Vlna a nečekaný zachránce. Příběh skoro mytický, krásné ilustrace. Pro děti, co nepotřebují všechno zjednodušit a předžvýkat.

8 23.01.2020

Parádní odpočinkové čtení, Dick Francis nikdy nezklamal (vlastně jednou ano - tím, že přestal psát, protože zemřel; i to zkusil překonat a převtělit se do syna, což vyšlo alespoň částečně). Mladý diplomat, vracející se do krajiny svého dětství, vstupuje "do budoucnosti své vlastní minulosti", zaujatě sleduje a řeší potíže veterinární společnosti a několik vražd koní i lidí, nachází lásku a v dramatickém finále zachraňuje nejen sebe... Znalost prostředí, promyšlenost, spousta neběžných informací z různých oborů, smysl pro dávkování napětí a surové nezapomenutelné detaily v kontrastu k pomalému tempu klasického detektivního formátu jsou natolik přitažlivé, že je úplně jedno, když si člověk pamatuje, kdo je vrah... Jen jedna připomínka - obálky u prvních vydání Francisových dostihových příběhů byly ohavné, v tomto případě obzvláště.

12 22.01.2020

Horor vycházející z klasických motivů žánru. Není to žádný zázrak - znalci Stephena Kinga nebo alespoň Daphne Du Maurier mají hladinu očekávání vyšší - ale kniha se čte lehce, mírné napětí je přítomno kontinuálně a tři nebo čtyři děsuplné okamžiky se také najdou. Zdravý průměr.

14 21.01.2020

Jednohubka na odpoledne. Jak šel (a jde) čas v Sudetech. "Lidi tu žijou, jako by se jich čas netýkal. A tomu svému světu rozumějí jen oni." Napsáno obratně, kultivovaně - a trochu nudně.

5 20.01.2020

Silné, neobvyklé a ve své věcnosti až surové čtení, které ocení spíš mužští čtenáři - i když na své si přijdou i čtenářky se zálibou v Remarquovi či Hemingwayovi. Válečný a existenciální cestopis Jozefa Vinicha, přesídlence do Uher narozeného v Coloradu, který strávil dětství s otcem a nevlastním bratrem Marianem Pesem v uherských Pastvinách. Po odstřelovačském výcviku v Klagenfurtu prošel mezi lety 1916-1918 málo známou sočskou frontou, od slovinské Gorice přes italské Tridento až po osudovou Piavu. Cestou byl účastníkem bitev, bojů v zákopech a coby ostrostřelec nikdy nekončícího čekání na nepřátelskou kořist, mezi všudypřítomnou Smrtí, špínou a beznadějí ztratil bratra a prsty na ruce. Po skončení prohrané Velké války se dostal coby válečný zajatec do vězení na Sardinii, po propuštění v roce 1919 prošel přes Uhry a Maďarsko, cestou dočasně zachránil před smrtí těhotnou Cigánku a později jejího syna, aby překročil hranice nového Československa a vrátil se do Pastvin - kde jeho pouť ani zdaleka neskončila... Variace na road and war movie beze smyslu, která uvádí na pravou míru představu o hlubokém smyslu válek a podobě hrdinství.

12 19.01.2020

Moc pěkné - i když chvíli trvá, než se člověk začte. O rodičích a dětech, smrti a odloučení, lásce a strachu, snech a tahání za vlasy. Irving, homosexuál v padesátkách, a jeho cesta ze smutku k životu. Melancholické, s dramatem ukrytým pod povrchem. A tu a tam odstavec, postřeh, metafora, nad nimiž se zatají dech.

5 18.01.2020

"Deset milionů let plánování a práce obráceno vniveč - pro nic za nic. Deset milionů let, Pozemšťane. Dovedeš si vůbec představit takovou rozlohu času? Za tu dobu by se z jediného červíka stačila pětkrát vyvinout civilizace v celé Galaxii. A všechno je pryč." Na chvíli se odmlčel a pak dodal: "Vy tomu říkáte byrokracie." "To by vysvětlovalo spoustu věcí," řekl Arthur zamyšleně. "Celý život jsem měl takový divný, nevysvětlitelný pocit, že se na světě děje něco velkého a zlověstného, a nikdo mi to nedokázal vysvětlit." "Kdepak," chlácholil ho stařec. "To je normální paranoia. Tu má ve vesmíru úplně každý." (Stopařův průvodce Galaxií)
V Restaurantu se hosté posadí (budoucně posedováše) ke stolu a pojídají (budoucně požerováše) vydatnou krmí a při tom hledí (bylouce vykukovach), jak kolem nich vybuchuje celý zázrak bytí. (Restaurant na konci vesmíru)
Na zpáteční cestě si zpívali množství melodických a přemýšlivých písní na témata jako mír, spravedlnost, morálka, kultura, sport, rodinný život a vyhlazení všech ostatních forem života. (Život, vesmír a vůbec)
"Jsem celý z náhradních dílů," bzučel. "Nechte mě být," sténal. "Každá část mého těla," naříkal, " byla vyměněna nejmíň padesátkrát... až na..." Zdálo se, že se na okamžik téměř neznatelně rozveselil. "Vzpomínáš, když jsme se viděli poprvé," řekl nakonec Arthurovi, "jak jsem tehdy dostal ten intelektuálně ultranáročný úkol dovést tě na můstek? Jak jsem se ti zmiňoval o té strašné bolesti ve všech diodách na levé straně? Jak jsem žádal, aby je vyměnili, a oni to neudělali?" "Schválně, jestli uhodneš," ozval se konečně, když usoudil, že pauza už je dostatečně trapně dlouhá, "které mé součástky nebyly nikdy vyměněny?" (Sbohem, a dík za ryby)
Král Antwelm prohlásil, že to, po čem všichni touží, je štěstí, radost ze života a v jednom kuse se mít dobře. Podle poslední vůle připadl celý jeho majetek na financování každoročních oslav, které to prohlášení budou všem připomínat horami dobrého jídla a tancem a hraním praštěných her jako hon na vokyce. Jeho prohlášení bylo tak skvělé, že ho za něj prohlásili svatým. A nejen to. Všichni ostatní lidé, kteří byli prohlášeni za svaté před ním, některý například za to, že byl naprosto zavrženíhodným způsobem ukamenován, jiný za to, že žil vzhůru nohama v bečce s hnojem, byli okamžitě degradování a považováni za trapné. (Převážně neškodná)
Země, o jejíž nebytí usiluje vogonska flotila a všechny možné entity stvořené Velkým Zeleným Křečopažoutem, Arthur Dent coby všechno možné včetně spokojeného Sendvičáře, Ford Prefect a sled jeho stopařských ručníků, Zafod Bíblbrox, rozčasovaná Trillian/ Tricia a depresivní robot Marvin. Srdce ze zlata, kseřt ýklev, meziplanetární dálnice a odfajfkovaný výkonný počítač Země. Nejlepší ilustrace Adamsovy geniální trilogie o pěti dílech v tomto i všech dalších vesmírech. A jaký to má všechno smysl? 42. Pochopitelně. Jak jinak.

6 18.01.2020

Lehce absurdní, hravé příběhy se specifickým humorem (poznámky pod čarou, lapidárně vysvětlující vše od nesmrtelnosti chrousta a exaktních rovnic po etymologii obecně známých slov, jsou vysloveně pratchettovské) a přídechem tajemství. V hlavní roli ženy prodírající se rozporem mezi touhou po vztahu a bytostnou nezávislostí, s nepokorou před hranicemi a schopností absorbovat neznámo. Příjemná jednohubka o čtyřech chodech.

"Aby se inverzní kyvadlo nepřekotilo, musí neustále vykonávat drobný pohyb v různých směrech, podobně, jako když klaun pořád přešlapuje, aby vyrovnal polohu tyče, která by jinak spadla na zem. Na rozdíl od obyčejného kyvadla, které pravidelně kmitá kolem rovnovážné polohy, se tedy inverzní kyvadlo nachází v trvale nestabilním stavu." (s. 118)

5 12.01.2020

Román, nad nímž se tají dech; "kontrafaktuální" čili alternativní historie se tomu prý říká... Dějiny dvacátého století pohledem bastarda z Nuslí, který tvrdě platí za každý posun "na vyšší level", přestože každá volní situace působí více jako výsledek tlaku okolností či součást nevyhnutelného osudu než jako akt svobodné vůle. František Tůma, jehož předobrazem či inspirací měl být Jaroslav "Mirek" Klecan, zrádce zmiňovaný v Reportáži psané na oprátce, se ve třicátých letech přidává k trampskému hnutí, s kamarády odjede bojovat do Španělska, aby se po utajeném návratu do Protektorátu stal nejprve ilegálním odbojářem a "pobočníkem" Julia Fučíka, po zatčení pak konfidentem gestapa a po válce členem komunistické tajné policie, mimo jiné se zabývajícím trampským hnutím a nakonec likvidací osad čili "nelegálních staveb" (to se, mimochodem, v posledních letech začalo dít znovu, i když se na tom snad nepodílejí státní složky, ale samozvaní "ochránci přírody"; zdaleka to není jediná negativní věc, která se z minulosti vrací, respektive v průběhu dějin neustále opakuje - a nechci přemýšlet nad tím, co to zrovna teď znamená)... Román je mnohovrstevnatý a složitý, i když příběhově přehledný (neměla jsem problém identifikovat postavy, i když na poměrně dlouhou dobu mizely z děje); sluší mu nejednoznačnost, díky které nutí čtenáře neustále přemýšlet, nad tím, co je pravda, ověřitelný fakt, autorova licence či záměrná lež (vše je rámováno jako sdělování příběhu vypravěče, který je všechno, jen ne spolehlivý, tedy vedoucího skladu obkladaček, zvědavému brigádníkovi - "Tos nevěděl, mladej, co? No tak už to víš."), nad tím, nakolik rozeznatelné jsou životní křižovatky, za nimiž už nelze nic vrátit, jestli jsou osobní rozhodnutí opravdu osobní, co je vlastně podstatné, když záchrana života svého či druhých je v rozporu s vírou či ideologií, která však dříve či později zmizí v propadlišti dějin, do jaké míry funguje chuť moci, do jaké míry je únosná vina atd. Ale hlavně - je to obratně a naléhavě napsáno, jako napínavé dobrodružství, od něhož se neodtrhnete, jako román špionážní či politický... Forma inspirovaná možná barokními díly; tam, kde u Grimmelshausena Simplicius bloudí třicetiletou válkou, tady František Tůma tápe dvacátým stoletím... Nutno přečíst ještě jednou. A díky za doslov Petra Koury. P.S. A to víte, že v roce 2016 vyšlo v Torstu znovu kritické a komentované vydání Fučíkovy Reportáže psané na oprátce?

7 11.01.2020

Jako první dílo Michela Fabera u nás byl vydán román Pod kůží, který se mi zaryl do paměti jako znepokojivá zpráva o skryté krutosti; následující Evangelium ohně a další jsem si zařadila do kategorie "nenadchne - neurazí"; až od přečtení Knihy zvláštních nových věcí vím, že mám co do činění s mistrem (a to na mne jeho opus magnum, Kvítek karmínový a bílý, ještě čeká). Dvě novely v této knize, Sto devětadevadesát schodů a Kvintet Courage, patří mezi skvosty současné literatury; obě jsou rozdílné obsahem, tématem i laděním, očividně je spojuje jen typ hlavní ženské hrdinky, umístěné do cizího prostředí a v nelehké životní situaci; ve "Schodech" Sian, archeoložka, která přišla v Bosně o nohu a přítele a zdánlivě jen čeká na smrt, sní morbidní sny a luští vzkaz z roku 1788 v magickém prostředí vykopávek ve Whitby, v "Kvintetu" Catherine, pěvkyně a členka exkluzivního pěveckého tělesa vedeného manželem Rogerem Couragem, jež zápasí s depresemi i následky antidepresiv a ocitá se v uzavřené společnosti svých kolegů v luxusní vile uprostřed holandského lesa v rámci uměleckého soustředění, během něhož má být nastudována hypermoderní skladba italského mafiána, propagovaná videoartovým mágem s poněkud "gynekologickými" sklony... První novela je magicky realistická a elegická, v podtextu je cítit smutek a postavy, o psu nemluvě, jako by uvízly uprostřed titulních schodů; autor pečlivě pracuje s tajemstvím a dávkuje informace tak chytře, že se z nehybnosti a zdánlivé předurčenosti příběhu zrodí dvojité překvapení - a emocionálně nejednoznačný závěrečný dojem. Druhá novela je přímočařejší, má vysloveně tragikomický charakter a jejím ústředním motivem je hudba; Faber vědomě pracuje s klišé spojovanými se světem umělců, s typickými vlastnostmi konkrétních národností a přes postavy s banalizovanými tématy typu deprese, obezita, sexuální závislost, svobodné mateřství atd. - a závěr je tentokrát neočekávaný, i když vlastně logický. Zatímco u Sto devětadevadesáti schodů jsem se nechala ráda překvapit a na konci se dočkala silné emoce, u Kvintetu Courage jsem se smála nahlas, byť trochu s pocitem nepatřičnosti... A k oběma se určitě vrátím.

12 10.01.2020

Harry s Renée je (anti)vražedná kombinace... A jejich případy se propojují tak nějak samy. Přečteno takřka na posezení.

7 09.01.2020